Život mezi indiány

Bílý mrak, náčelník Iowů

George Catlin se narodil jako pátý ze čtrnácti dětí 26. července roku 1796 ve Wilkes Barre v Pennsylvanii. Vyrůstal na farmě v údolí Wyomingu, kde už jako dítě lovil, rybařil a s nadšením poslouchal všechny historky o indiánech – i jeho matka mu vyprávěla příběh, jak byla zajata indiánským kmenem a vězněna v jejich táboře. Georgeova touha poznat život indiánských kmenů tak stále rostla.

Jak to všechno začalo

Na přání svého otce George nastoupil na prestižní právnickou fakultu ve státě Connecticut a také ji úspěšně dokončil. Jeho srdce si však přálo jít jiným směrem a tak roku 1821 svou právní praxi opustil a přestěhoval se do Philadelphie. Bez většího rozmýšlení prodal všechny své právnické knihy a místo nich nakoupil štětce a barvy. Ve Philadelphii začal navštěvovat uměleckou školu a věnoval se kariéře jako umělec.

Jeho rané dílo zahrnovalo rytiny vycházející z míst podél Erijského kanálu ve státě New York. Několik jeho děl bylo publikováno v jedné z prvních tištěných knih o užití litografie. V dalších letech také vystavoval na pennsylvánské Akademii umění – například jeho miniatura Sama Houstona z tohoto období je jedinečná. O něco později se Catlin začal věnovat malování portrétů a namaloval například krásný portrét Stephena F. Austina.

Že město Albana bude znamenat jednu jeho důležitou životní křižovatku, pochopil, když zde potkal svou životní lásku Claru B. Gregory. Stejným směrem se rozhodli kráčet 10. března roku 1828. V létě téhož roku Catlin získal ve Philadelphii inspiraci, která ho vedla po zbytek jeho života. Uviděl zde poprvé indiány, kteří cestovali jako delegace do Washingtonu D.C. Ve Philadelphii se zdrželi několik dní a jejich přirozená, zamlklá a zdánlivě lhostejná důstojnost ho zcela uchvátila. Byli oblečení do národních krojů, zdobených třásněmi a na hlavách měli čelenky z orlích per. Oproti šedému stereotypu a všednosti denního života naší civilizace vypadali přirozeně krásně, jakoby stvoření pro malířské plátno. Tehdy se oheň v jeho srdci definitivně rozhořel. Pevně se rozhodl, že věnuje svůj život malbě indiánů, vymírajícímu národu, který nemá žádnou historii, a tím je vytrhne z rychlého zapomnění ve prospěch potomstva.

Umírající bizon

Cesta za indiány

I přesto, že ho jeho rodina od cest zrazovala, na svoji cestu po domorodých kmenech se vydal roku 1830, když doprovázel generála Williama Clarka na diplomatické misi přes řeku Mississippi až na území domorodých indiánů. Navštívil tady asi padesát kmenů. O dva roky později znovu vyplul na Západ ze St. Louis na palubě parníku Yellow Stone po řekách vzbuzujících bázeň, jejichž voda má barvu čokolády – Missouri a Yellow Stone. Navštívil dalších osmnáct kmenů nedotčených civilizací včetně kmene Pawneea, Omahů a Ponků na jihu a Mandanů, Čejenů, Assiniboinců, Černonožců (Blackfeet) a kmene Crow na severu. Tam namaloval nejživější a nejpronikavější portréty své kariéry. Svou poslední velkou expedici absolvoval roku 1836 v posvátném indickém lomu Pipestone, což je nyní Minnesota. Toužil perfektně poznat život indiánů, prožívat strasti i radosti, období her i smutku. Chtěl přenést na plátno obličeje významných mužů a žen, jejich kroje, vesnice a obřady. Také chtěl založit sbírku indiánských výrobků, nástrojů, zbraní a oblečení, což se mu nakonec podařilo.  Shromáždil velmi cennou sbírku North American Indian Gallery, která nakonec obsahovala více než 600 obrazů, tisíce kostýmů a kulturních artefaktů. I nadále však maloval portréty a krajiny. Dodnes jsou jeho malby považovány za neocenitelné historické a antropologické dokumenty.

Cenná sbírka

V roce 1837 Catlin otevřel galerii svých obrazů v New Yorku a nazval ji „Catlin’s Indian Gallery.” Pověsil své obrazy jeden vedle druhého a doufal, že zájem o exotický život a tradice indiánů vzroste. Catlin vystavoval svou sbírku ve velkých městech podél řeky Ohio a na východním pobřeží od roku 1837 do 1839. Bylo mu jasné, že pokud bude chtít zvýšit výnosy z výstavy a zvýšit hodnotu sbírky a vlastní prestiž, musí se pokusit sbírku prodat vládě Spojených států amerických. Vláda však o ni neměla zájem, a proto mu nezbylo nic jiného, než si ji vzít s sebou přes Atlantik.

Po Evropě

Tváří v tvář klesajícímu zájmu o jeho dílo, přestěhoval se do Evropy, kde našel královské publikum, tentokrát v Paříži a Bruselu. Dokonce francouzský kritik Charles Baudelaire poznamenal na Catlinovy obrazy: ,,Catlin zachytil pyšný, volný charakter a ušlechtilý výraz těchto lidí naprosto mistrovskou cestou.“ Zájem obyčejných lidí však stále klesal. Během tří let v Evropě Catlinovi náhle zemřela manželka Clara i jejich jediný syn George. Svoje štěstí se tak vydal hledat i do Londýna, ale ani zde neuspěl. Chudý, sklíčený, prakticky ignorovaný Brity byl však stále posedlý svou sbírkou. Navzdory značným citovým a finančním ztrátám se usilovně věnoval přednáškové činnosti a snažil se oživit zájem. Veřejné přednášky čerpaly z jeho osobních vzpomínek na život mezi indiány.

Catlinovým celoživotním snem zůstalo prodat sbírku indiánů vládě USA. Chtěl, aby jeho životní práce zůstala uchovaná a neporušená, a proto se vrátil do Philadelphie. Jeho pokračující pokusy přesvědčit různé úředníky ve Washingtonu byly však stále neúspěšné. V roce 1852 byl kvůli osobním dluhům nucen vyhlásit bankrot. Jeho dluhy za něj zaplatil bohatý philadelphský průmyslník Joseph Harrison, který také odkoupil všechny Catlinovy obrazy a artefakty.

Způsoby severoamerických indiánů

V roce 1841 Catlin publikoval v Londýně osmisetstránkovou dvousvazkovou knihu ‚,Způsoby Severoamerických Indiánů“, kterou zdobilo více než tři sta jeho rytin. Kniha vyšla v několika vydáních a obsahovala velké množství materiálů, které získal během cest. Na jednom místě v knize Catlin podrobně popisuje vyvraždění několika obrovských stád bizonů na západních pláních, protože šaty z jejich srsti se ve východních městech staly populární.

O tom, proč se rozhodl vydat knihu o indiánech a jací doopravdy jsou, píše: ,,Mým cílem bylo, aby čtenář poznal, jaký indián doopravdy je. Že je čestný, věrný, rozjímavý, duchovně založeny a pohostinný. Ve válce nesmírně statečný, ale i opravdu krutý a pomstychtivý. Jsem přesvědčen, že naše nenávist k nim je založena na neznalosti a nadřazenosti, s jakou pohlížíme na jiné rasy. Já jsem život indiánů poznal na vlastní kůži a musím říct, že jsou výjimeční. Jsou pohostinní, když vstupuješ do jejich stanu. Nabídnou ti to nejlepší, co mají, a chovají se k tobě slušně. Mnohokrát jsem s nimi kouřil dýmku a všiml jsem si, že jsou citliví a mají emoce. Je fakt, že nerozumějí našemu přístupu k hmotným věcem a majetku. Nechápou, proč se honíme za úspěchem a bohatstvím hlava nehlava. Když jsem cestoval, doprovázeli mě a oddaně mi pomáhali s mými nemotornými zavazadly. Nikdy mi nic neukradli. Všiml jsem si, že nepotřebují soudy, protože mezi nimi není prakticky žádná kriminalita. U nich vládne klid a pohoda. Jejich rozvahu by jim mohli závidět i králové. Bylo velkolepé poznat jejich krásu uprostřed Plání a na úpatí Skalistých hor.“

Potíže se sluchem

Catlin začal zhruba ve svých 50 letech přicházet o sluch. Existuje několik skvělých biografií, které zaznamenávají tuto událost. Ve většině z nich je zmíněn i fakt, že postupně ohluchl úplně a je zde popsán i vliv hluchoty na jeho osobní život.

V dobách, kdy pobýval v Anglii, se ho ujal Sir Thomas Phillips, bohatý, výstřední Angličan. Stali se blízkými přáteli a Thomas nashromáždil velké množství Catlinových dokumentů.  Během Catlinova cestování mezi nimi probíhala čilá korespondence.  Tyto dopisy se staly součástí Phillippsovy sbírky a spolu s Catlinovými obrazy a kresbami je koupil Thomas Gilcreas z Ústavu umění a dějin v Oklahomě. Tato korespondence, která obsahuje velké množství nepublikovaných dopisů, také obsahuje mnohé informace o jeho sluchových potížích.

Catlin (Wiliam Fisk)

Jak postupně přichází o sluch je zřejmé z malířových řádků: ,,Když na mě někdo mluví, slyším jen změť zvuků, nerozumím ani slovo o tom, co říká. Stýská se mi tolik po lidském hlase a hudbě, že volné chvíle trávím o samotě a v klidu, abych na to mohl vzpomínat. Obávám se, že zbytek mého života strávím mezi materiálem, který jsem nashromáždil, a komunikace lidí pro mne bude pouhá pantomima.“

V několika jeho dopisech se také zmiňuje o tinnitu: ,,Dokážete si Sire představit, jak únavné a odrazující je mít stále ten divný zvuk v uších. Nevím, jestli budu mít dost odvahy a trpělivosti stoupnout si znovu ke stojanu. Nejhorší na tom všem je, že co slyšet chci, to neslyším, a co nechci slyšet, jsem nucen poslouchat.

Opředený tajemstvím

Mnoho historiků tvrdí, že George Catlin měl dvě rodiny, jednu rodinu na východním pobřeží Spojených států a druhou rodinu dál na západ s indiánskou ženou. O tom, zda je to pravda, už mohu historikové jenom spekulovat. Poslední zrnko přesýpacích hodin jeho života naposledy dopadlo 23. prosince 1872. Byl pohřben na hřbitově na Long Islandu v New Yorku. Joseph Harrison po jeho smrti daroval Catlinovy obrazy do Smithsonian Institute. Dalších více než sedm stovek Catlinových skic se nyní nachází v American Museum of Natural History v New Yorku.