Mladou, sympatickou a neslyšící Majku Basovníkovou (26) jistě mnozí z vás znáte – třeba jako koordinátorku a moderátorku internetového Weblíku, který spadá pod Českou komoru tlumočníků znakového jazyka. Nebo jste ji možná viděli jako tlumočnici zpěvu v českém znakovém jazyce.
Anebo jste si jí určitě všimli na představení Racek nebo Co nového u výčepu? Je známá také jako členka skupiny Vol5Vis50. I přes svoji zaneprázdněnost stíhá kromě studia na FF UK v Praze také svoje koníčky, ke kterým patří fotografování, četba, setkávání se s přáteli, sportovní turnaje mezi neslyšícími a cestování. V červnu letošního roku se Májka vydala do afrického státu Nigérie – v roli družičky na svatbě.
Májko, kde už jsi všude po světě byla?
Asi bude lepší říct, kde jsem nebyla (smích). Byla jsem v Asii, například v Thajsku, Vietnamu, Kambodži, Laosu, Myanmaru, v Africe v Maroku. Pak skoro všude v Evropě mimo Skandinávie. V Severní Americe, konkrétně v USA a v Kanadě. V Turecku a naposledy jsem byla právě v Africe ve městě Lagos a okolí.
Co bylo důvodem této návštěvy?
Byla jsem pozvaná na svatbu své nigerské neslyšící kamarádky. A protože mě pozvala jako družičku, tak jsem její pozvánku bez rozmýšlení přijala. Seznámila jsem se s ní přes kamarády na Gallaudetově univerzitě v Americe. Jmenuje se Olatokunbo, ale já jí říkám Toki.
Na tuto cestu ses jistě musela připravit. Jak?
Příprava byla velmi tvrdá. Nejtěžší bylo pro mě sehnat vízum. V Česku totiž není nigerijské velvyslanectví od té doby, co tam byl zastřelen velvyslanec. (Pozn. redakce: Do vztahů s Nigerijskou federativní republikou se promítla nešťastná událost, ke které došlo na nigerijském velvyslanectví dne 19. února 2003. Tehdy byl ve své kanceláři na ZÚ Nigérie v Praze zastřelen českým občanem nigerijský konzul a postřelen jeho tajemník. Dne 21. 8. 2003 uzavřela Nigérie svůj zastupitelský úřad v Praze. V současné době je pro ČR akreditován nigerijský velvyslanec z Varšavy.)
Takže jedinou cestou, jak získat vízum, je velvyslanectví v Polsku ve Varšavě. Zkusila jsem se s nimi spojit přes počítač, poslala jsem jim přihlášku na vízum přes internet, ale dlouho dobu mě ignorovali. Nakonec se mi teda ozvali s tím, že mám postupovat jinak a hlavně jsem musela zaplatit vízum. Ale platbu nebylo možné provést, v něčem se to zadrhávalo. Naštěstí přijela do Čech právě ta moje nigerská kamarádka Toki a jeli jsme spolu do Varšavy. Ale tam zase nikdo nevěděl, kde to velvyslanectví je. Po dlouhém bloudění a hledání jsme našli sídlo velvyslanectví, a to v panelákové budově. Tam se netvářili nadšeně, ale díky Toki, která je ukecala, a díky bohu byla taky z Nigérie, tak nakonec souhlasili, že mi vízum dají. Kromě víza jsem se musela nechat očkovat proti žluté zimnici a pak jsem brala několik týdnů prášky proti malárii. A vzala jsem s sebou do Nigérie samozřejmě dárek pro místní děti, staré oblečení a nějaké propisky.
Jaká byla cesta a kde jsi bydlela?
Cesta byla bezproblémová. Jela jsem autobusem do Rakouska, odkud jsem jela letadlem do Amsterdamu a pak přímo do Nigérie do Lagosu. Není to hlavní město, ale patří mezi velká města v Nigérii. Jsou tam různé čtvrtě, od bohatých až po chudé. Bydlela jsem přímo u Toki. I když pochází se svými rodiči z bohatších poměrů, tak bydleli v takové středně chudé čtvrti, protože jim patří v této čtvrti několik pozemků a budov, včetně školy pro slyšící i neslyšící, oni bydlí přímo nahoře nad školou.
Tak to jsi měla školu s prominutím přímo „pod zadkem“. Jak to, že škola patří rodičům tvojí kamarádky? Můžeš to nějak vysvětlit?
Tak to uděláme pěkně popořádku. Toki pochází z pěti sourozenců. Z toho Toki a její sestra jsou neslyšící. Všichni její sourozenci a příbuzní umějí prstovou abecedu a pár znaků. Původně chodila Toki se sestrou do jiné školy, ale podmínky tam byly příšerné, tak se jejich maminka rozhodla, že založí školu pro neslyšící. Chodí tam také slyšící a mentálně postižené děti. Ale slyšící děti v této škole umí znakový jazyk a berou to jako samozřejmou a přirozenou věc. To se mi moc líbilo. To u nás něco takového není. Ve škole jsou různé třídy, i pro kojence, miminka, mateřská škola. Je to sice škola soukromá, ale na to, že je v Africe, je to škola kvalitní. A protože, jak jsem už říkala, rodiče Toki pocházejí z bohatších vrstev, tak kvůli chudším obyvatelům, co chodí k nim do školy, leží jejich škola na místě dostupném všem. Neslyšící děti chodí nejprve do jakéhosi prvního stupně, pak když mají nastoupit na druhý stupeň, tak už chodí společně se slyšícími, a ve výuce je učitel a tlumočník.
Jako asi každá ženská jsem hlavně zvědavá, jak vypadala svatba tvé kamarádky?
Nigerijská svatba je úplně jiná než česká a má svá pravidla. Než svatba začne, předchází tomu spousta věcí. Nejprve oba rodiče musí odsouhlasit, jestli jejich děti můžou spolu chodit. I když u Toki to byl trochu jiný případ, tam se rovnou její rodiče domluvili s rodiči jejího snoubence, dnes již tedy manžela, že dají své děti dohromady a on už na prvním rodičovském setkání požádal Toki přímo o ruku, i když se spolu tak dobře neznali. Když tedy dají rodiče souhlas, sejde se poté celé příbuzenstvo, aby to oslavili a seznámili se. A pak teprve, den před svatbou, dojde k zasnoubení. Toho jsem se také zúčastnila. Tam mi nechali ušít na míru růžové šaty, které měly všechny ženy. A všichni muži měli hnědé obleky. Také je zajímavé, že ženichovi rodiče kupují to, co nevěstini rodiče požadují, například kuchyňské potřeby, ovoce, maso, dokonce jsou známé případy, kdy ženichovi rodiče kupují auto.
Růžové šaty? To je nádhera… Povídej, jak to bylo dál…
Po zasnoubení následovala další den svatba. Tam jsem měla krásné šaty v barvě lila a krémové jako všechny ženy. Svatba byla zajímavá a krásná. Hodně se tam zpívá o bohu, hraje se na bubny, krása. Dodržují se svatební tradice, všechno je moc pestré a alkoholu bylo velmi málo, na 1 stůl pro 8 lidí snad jen dvě flašky (smích). Samotná svatba ale není dlouhá, trvala tak do sedmi večer. A pak přijde smutná část svatby. Podle pravidel je nevěsta již sbalená a musí se odstěhovat za manželem a nesmí několik roků bydlet u svých rodičů, může jen za nimi na návštěvu.
Měla Toki na svatbě tlumočníka?
Samozřejmě tam byl. Používali tam americký znakový jazyk a s výraznou artikulací. Jejich nigerijský znakový jazyk není tak rozšířený, spíš používají ASL s tím, že v různých částech Nigérie se některé znaky používají jinak. A většina neslyšících lidí je v Nigérii spíš ohluchlých, tak jako manžel Toki. Je tam dost neslyšících, ale málokdo je neslyšící od narození. Spíš ohluchnou kvůli nemocem.
Měla jsi možnost během pobytu v Nigérii poznat město Lagos?
Čtrnáct dní před svatbou jsem měla možnost město poznat, byla jsem tam se dvěma neslyšícími kamarádkami z Japonska a někdy šla s námi i Toki. Ale je pravda, že samotné nás nikdo nechtěl pustit, vždy jsme museli jít nebo jet s někým z její rodiny. Prý je to tam nebezpečné. Byly jsme u babičky Toki, která bydlí velmi daleko a ve velmi staré a rozpadlém příbytku. Samotné město Lagos není ničím zajímavé, jen tu a tam nějaké sochy, o kterých ale místní nevěděli, kdo jsou nebo co znamenají. Pošta byla moc daleko, tak jsem nemohla pomalu nikde sehnat pohledy, až na nějakém zapadlém místě, ani suvenýry nebyly k sehnání. Podívali jsme se i na trhy a většinu času jsme pomáhali se svatebními přípravami, nebo jsme si nechávali šít šaty na míru na zásnubní večírek a svatbu.
Co tě v Nigérii zaujalo?
Velmi zajímavé jsou tam peníze. Na bankovkách jsou zobrazeni lidé, kteří pro Nigérii něco znamenali. Například je tam vyobrazen někdo, kdo založil první banku nebo kdo měl první auto, nikoliv někdo svatý nebo významný, jako je tomu u nás. Nebo všechna dvojčata se tam musejí jmenovat stejně, prvorozený se musí vždy jmenovat Taiwo a druhorozený Kehinde, ať je to kluk nebo holka. Lidé tam velmi dodržují tradice, při pozdravu se klanějí, stále nabízejí, ať si druhý sedne a nesou mu židli, i když člověk navštíví jen obchod. Kolikrát jsem po mnohahodinové cestě chtěla stát, ale řekli mi, že si musím sednout, tak jsem je musela poslechnout, abych je neurazila. Jídlo je tam zvláštní. Většinou snídaně, oběd a večere je skoro stejné, například stejná omáčka pokaždé třeba s něčím jiným. Z masa tam jí kozí, ryby, jehněčí, málo kuřecí, protože kuřata jsou strašně vyhublá, a také hovězí. Počasí je tam moc vlhké. Lidé jsou milí a přátelští, ale muži jsou tak trochu zvláštní. Hodně se zajímají o dívky z Evropy a klidně jim nabízejí přímo i svatbu.
To je všechno velmi zajímavé. Na závěr bych se tě chtěla zeptat, jestli by ses tam chtěla ještě někdy podívat?
Určitě. Kdyby mě znova pozvali, třeba až se Toki narodí dítě, tak určitě. Ráda svou kamarádku znova po dlouhé době uvidím.
Připojte se! 