Kdo jsme a kam kráčíme? aneb Ohlédnutí za konferencemi (o) Neslyšících v Polsku

Lodž

„Společensko-kulturní identita neslyšících“

Ve dnech 9. - 11. října 2007 se v Polsku konala další mezinárodní konference, tentokrát ve městě Lodž. Organizátorem byla Vysoká škola humanisticko-ekonomická v Lodži a Lodžská pobočka Polského svazu neslyšících (PZG Lodž). Konference byla pořádána u příležitosti oslav 60. výročí založení PZG v Lodži a byla naplánována souběžně s II. evropským festivalem umění neslyšících probíhajícím ve dnech 9. – 12. října 2007 (organizátorem byl také PZG Lodž) tak, aby ho mohli účastníci konference také navštívit.

Složení účastníků a přednášejících bylo velice rozmanité: pedagogové neslyšících, rodiče, studenti, tlumočníci, psychologové, pracovníci organizací neslyšících atd. Oproti konferenci ve Vratislavi přibylo více neslyšících, a to zejména z řad studentů. Přibližně polovina přednášejících byli neslyšící nebo nedoslýchaví lidé, mezi přednášejícími byli i dva zahraniční hosté z Maďarska a z Česka (autorka článku).

Jak již napovídá sám název konference, program se věnoval identitě neslyšících ve společnosti a kultuře a dělil se do několika tematických částí – aspektů (hledisek):

• 1. integrační aspekt,
• 2. psychologický aspekt,
• 3. lingvistický aspekt,
• 4. společenský aspekt.  

Den první: Aspekt integrační a psychologický

V obou blocích byly představeny nejnovější trendy v oblasti společenské a kulturní integrace neslyšících v Polsku i v Evropě a dále psychologické aspekty identity neslyšících, jejího hledání a utváření. Zazněly příspěvky o Evropské unii neslyšících (EUD), o 15. kongresu Světové federace neslyšících ve Španělsku (WFD) a také o IV. světovém táboře pro neslyšící mládež (pořádaným taktéž WFD).

Marianna Krawiec pracuje v Diagnostickém a rehabilitačním středisku pro děti a mládež s vadou sluchu v Radomi. Na základě denní práce s dětmi a dospívající mládeží, pozorování, informací od rodičů, učitelů i dětí pracovníci sestavili podpůrný program „Lépe sám sobě rozumím a jdu odvážněji do světa“. Program je realizován již deset let a je určen dětem a mládeži se sluchovou vadou od 12 do 19 let.

Děti si v tomto věku často začínají uvědomovat svoji jinakost, zjišťují, že oproti slyšícím dětem nosí sluchadla, hůře mluví nebo píší jinou písemnou práci (v případě dětí integrovaných) a začínají se rodičů ptát: Proč neslyším? To už vždycky budu nosit sluchadla? Kdo vůbec jsem (slyšící x neslyšící)? atp. Rodiče si často s touto situací nevědí rady a reagují různě. Často ale na takové otázky nejsou vůbec připraveni. V období dospívání se děti, obzvlášť výrazné je to u dětí integrovaných do běžné školy, často dostávají do izolace se slyšícími vrstevníky. Kontakt s druhými je čím dál tím více založen na vzájemných rozhovorech (oproti společným pohybovým hrám v mladším školním věku), porovnávání sebe, svého vzhledu s ostatními atp. Neslyšící děti v tomto kontaktu mají problémy, uniká jim mnoho informací, dochází i k posměškům ze strany spolužáků…

Kromě tohoto programu Středisko nabízí workshopy středním školám, ve kterých seznamují učitele na běžných školách s tím, co je nutné vědět, jestliže má učitel ve třídě žáka se sluchovou vadou.

Zaměříme se zde pouze na několik bodů programu. Skupinové logopedicko-psychologické hodiny jsou realizované v průběhu školního roku 1x za měsíc. Mládež (žáci od 5. třídy ZŠ až po střední školu) se do programu přihlásí na začátku roku, účast je dobrovolná. Na hodinách se probírají všechna témata, která trápí mládež nebo která uznají za potřebné pracovníci střediska - žádné téma není tabu. Vedoucí skupiny při programu pozorují mládež a analyzují, zda by některému z žáků bylo vhodné doporučit účast v individuálních hodinách logopedie (hodiny logopedie jsou opravdu využívané) či konzultace u psychologa.

Mládež jezdí ráda i na společné výlety a pobyty. Při rehabilitačním pobytu v létě se mladí mohou blíže poznat, spřátelit se, starší mohou poradit mladším, lze také probírat těžší témata do hloubky (např. Jak se žije se sluchadly?). Mladí se tak díky pobytům „mezi svými“ učí získávat pozitivní zkušenosti, navazovat nové kontakty atd. Výlety jsou dále příležitostí poznat i nové kamarády – na pobyt s sebou lze vzít i slyšící/neslyšící kamarády nebo sourozence. 

Malgorzata Kowalská představila svůj výzkum, ve kterém zjišťovala, jak jsou slyšící matky neslyšících dětí spokojeny se svým životem. Výzkum stanovil sedm hypotéz, které předpokládaly, že pozitivní vliv na spokojenost s životem bude mít vyšší věk matky, vyšší vzdělání, větší velikost místa bydliště, manželský rodinný stav, včasná diagnóza dítěte v mladším věku, delší doba, která uplynula od diagnózy a znalost znakového jazyka.

Výsledky výzkumu ale poukázaly na to, že větší a bezprostřední vliv na kvalitu života, spokojenost matky a její pocit štěstí má spíše matčino vnímání života obecně než objektivně měřitelné faktory jako je vzdělání, místo bydliště, věk, zvolený způsob komunikace mezi matkou a dítětem aj. Pouze jedna z hypotéz byla potvrzena – delší doba, která uplynula od stanovení diagnózy sluchové vady dítěte, má pozitivní vliv na spokojenost matky se životem a z komunikace mezi ní a dítětem. Výzkum tak poukazuje na to, že záleží hlavně na vlastním životním nastavení, pozitivním vnímání života a  akceptaci sluchové vady dítěte, aby se matka cítila šťastná.

Den druhý: Aspekt lingvistický

Lingvistická témata byla opravdu kvalitně vybrána a prezentována vynikajícími odborníky a učiteli. Některé příspěvky byly pojaty spíše teoreticky, ale většina z nich byla zaměřena prakticky a týkala se výuky cizích jazyků u neslyšících. Ze všech lingvistických příspěvků bych chtěla čtenářům přiblížit dva následující: 

Olga Romanowská vyprávěla o dialektech (regionalismech) v polském znakovém jazyce, které doposud nebyly příliš zkoumány. Velice pěkně nám přiblížila historii polského znakového jazyka (polski język migowy, dále PJM), který se začal prakticky utvářet se vznikem škol pro neslyšící, tj. po roce 1817. Po určité době se na území Polska vyskytovalo v důsledku častých územních změn a omezených kontaktů mezi školami několik různých dialektů PJM a každý z nich „žil svým životem“. To trvalo až do 60. let 20. století, kdy vznikla unifikační komise, znaky sjednotila a začala vydávat slovníky a učebnice znakového jazyka. (Není zcela jasné, zda přednášející mínila unifikaci znakového jazyka a nebo vznik tzv. systému znakového jazyka – SJM čili znakované polštiny. Systém je postaven na gramatice polštiny a využíval užívaných znaků PJM nebo byly znaky nově vytvořeny. Tento systém byl v 60. letech zaveden do škol, byly vydávány učební materiály, slovníky atd. Na titulech těchto učebnic ovšem nalezneme matoucí názvy jako slovník znakového jazyka apod., ačkoliv se o znakový jazyk nejedná. Používání přirozeného znakového jazyka ve škole, ve veřejném životě bylo stejně jako u nás v tehdejším Československu prakticky nemožné. Přednášející zde tedy pravděpodobně myslela komisi, která vytvořila znakovanou polštinu.- pozn. autorky).

Tímto krokem (unifikací) ovšem mnohé dialekty PJM zanikly. Romanowská rozdělila Polsko na šest oblastí, ve kterých se vyskytuje odlišný dialekt – ve čtyřech z nich bylo používání dialektu velmi silné. Při výzkumu bylo respondentům předloženo 67 pojmů a respondenti pojem znakovali. Sesbírané znaky se porovnávaly s unifikovanými pojmy a nalezlo se 203 užívaných regionálních znaků. Ukázalo se tak, že častěji se pojem ukáže v regionální variantě než ve variantě unifikované (ve výše zmíněných 4 oblastech to byl poměr 40-49 regionálních znaků na 67 unifikovaných znaků/pojmů). 

Přednášející Malgorzata Czajkowská-Kisil a Agnieszka Klimczewská které jsou slyšícími dětmi neslyšících rodičů (tzv. CODA – Children of Deaf Adults). Ve svém příspěvku hovořily o roli znakového jazyka při tvoření identity Neslyšících v Polsku. Toto jsou základní myšlenky jejich přednášky:

• Aby slyšící lidé porozuměli lidem neslyšícím a pochopili je, musí přestat vnímat hluchotu jako nemoc, ale začít ji vnímat jako „životní situaci“, kdy druhý člověk potřebuje odlišný způsob komunikace.
• Pro Neslyšící není znakový jazyk stigmatem, ale prvkem kulturní a společenské identifikace.
• Znakový jazyk je přirozenou formou komunikace pro neslyšící, jedinou plně dostupnou – proto v něm mohou nejlépe vyjádřit sami sebe.
• PJM je přirozeným jazykem, má všechny vlastnosti přirozeného jazyka na rozdíl od znakované polštiny (SJM), která je umělým jazykem, vymyšleným většinovou slyšící společností a postaveným na gramatickém základu většinového jazyka.
• PJM je silně integrujícím činitelem pro společnost neslyšících v Polsku a zároveň dává šanci na poznání kultury a jazyka majority – naučit neznámé neznámým nelze.

Den druhý a den třetí: Aspekt společenský

Témata, která se týkala společenského aspektu ve vztahu k osobám s vadou sluchu, se zabývala následujícími oblastmi: vzdělávání dětí, psychologická podpora dospívajícím, zaměstnávání neslyšících, pastorační péče o věřící neslyšící, vnímání neslyšících slyšící společností, polští neslyšící umělci (výtvarníci), autentické výpovědi neslyšících o hledání vlastní identity (výpověď neslyšícího muže, který pochází z neslyšící rodiny a neslyšící dívky ze slyšící rodiny – uživatelky kochleárního implantátu) a další.

Příspěvky a referáty se lišily nejenom tematicky, ale i kvalitou a způsobem pojetí identity neslyšícího (neslyšící jako člen jazykové komunity, neslyšící jako osoba postižená – s vadou sluchu atd.).Vzhledem k omezenému prostoru zde zmíním podrobněji pouze jeden příspěvek, který mne zaujal svou ojedinělostí – nikde na konferenci jsem doposud neslyšela o pastorační péči a o duchovních pro neslyšící. 

Joanna Lazowská-Szczecinská navštívila se svojí rodinou (neslyšícím manželem a dvěma neslyšícími dětmi) USA. Poznávali tamější komunitu Neslyšících, Gallaudetovu univerzitu (GU) a zúčastnili se Deaf Way II (Mezinárodního festivalu umění a konference Neslyšících). V rámci festivalu byly slouženy katolické mše ve znakovém jazyce, kterých se pravidelně účastnili. Kněží byli jak slyšící, tak neslyšící a jeden z nich byl dokonce hluchoslepý! Toto jsou jejich příběhy:

Jerry Trancone je slyšící kněz, který slouží mše v americkém znakovém jazyce (American sign language, dále ASL). Byl ustanoven knězem na Gallaudetově univerzitě ve Washingtonu a v současnosti řídí farnost pro neslyšící věřící (St. Francis of Assisi Deaf Catholic Church) a pro neslyšící ministranty. Navázal spolupráci se 14 kostely, ve kterých byly zavedeny mše tlumočené do ASL, příp. do znakované angličtiny.

Thomas Coughlin je prvním vysvěceným neslyšícím knězem. Snaží se rozvíjet pastorační péči pro neslyšící, a to i prostřednictvím audiencí u papeže. V současné době je v USA 8 katolických neslyšících kněží a 4 seminaristé (studenti).

Patrik Graybill – neslyšící diakon. Pochází z neslyšící rodiny, studoval na GU. Je velice aktivní jako duchovní (i na mezinárodní úrovni), mimo jiné se zasloužil o vydání překladu dvou evangelií Nového zákona ve znakovém jazyce na videokazetách.

Cyril Axelrod je výjimečným člověkem a prvním hluchoslepým katolickým knězem. Narodil se jako neslyšící, pochází z Jihoafrické republiky. Po vysvěcení na kněze pracoval s neslyšícími v jižní Africe a organizoval pro ně výuku. Díky němu byla založena škola pro černošské neslyšící děti (nyní Sizwile School for the Deaf, Dobsonville), školy pro „bílé” neslyšící děti již dříve běžně fungovaly. Prosadil také angličtinu jako vzdělávací jazyk pro tuto školu. Později byl na misii v Macau (Čína), kde se naučil čínský znakový jazyk, čínštinu a portugalštinu (nyní ovládá 15 jazyků!). Pomáhal zde zakládat střediska pomoci osobám se zdravotním postižením a vypracoval metodu komunikace s čínskými hluchoslepými lidmi, kterým tradiční kultura zabraňovala dotýkat se druhých osob. Později ztratil i zrak a v současnosti žije ve Velké Británii, kde slouží tamní společnosti hluchoslepých. 

Poznámka na závěr

Musím se přiznat, že jsem nikdy v životě mezi neslyšícími nezažila takovou bouři emocí jako na této konferenci. Poslední den byla atmosféra z nedostatku prostoru k diskuzi již tak napjatá, že to opravdu „vybuchlo“. Podnětem byl příspěvek Marcina Bialase, z jehož příspěvku vyznělo, že není potřeba utvářet odlišnou identitu a kulturu neslyšících, jestliže všichni žijeme v jedné zemi, tvoříme jeden národ (Poláků) a máme společnou národní kulturu. Slyšících lidí je většina a není reálné, aby se všichni naučili znakovat. Přizpůsobit se by se tedy měli neslyšící lidé. Reakce, které tento příspěvek vyvolal, byla neuvěřitelná. Pro popsání atmosféry, která panovala, si vypůjčím slova z internetového fóra neslyšících (http://www.deaf.pl/forum_deaf,topic,7638.0.html):

„Mám radost, že neslyšící (myšleno osoby s vadou sluchu, pozn. autorky) a Neslyšící konečně sami začali brát účast ve svých záležitostech. Nejvíce bouřlivou diskuzi vyvolal referát s názvem Jazykovo-kulturní kompetence a národní identita neslyšících (od M. Bialase, pozn. autorky) – kdo nezůstal, ať lituje. Poprvé jsem byla svědkem veřejného sporu, ve kterém se Neslyšící nenechali překřičet Slyšícím, ale bránili svoji identitu. Ještě před několika lety se mi zdálo, že takový moment nikdy nenastane. Musím to, co se stalo, ještě jednou promyslet. Stále jsem v šoku Jedno je jisté – v průběhu konference vyplynulo na povrch mnoho věcí, dráždivých a bolestných, které by měli sami neslyšící mezi sebou prodiskutovat. Dobře, že se konečně objevily, ačkoli to vzbudilo tolik krajních emocí.

Varšava

„Cesta do světa Neslyšících“

U příležitosti oslav 190. výročí založení první školy pro neslyšící – varšavského Institutu hluchoněmých (Instytut Gluchoniemych, dále IG) proběhlo mnoho doprovodných akcí (mše, odhalení pomníku, divadelní představení aj.). Na závěr týdne oslav byla ve dnech 23. – 24. října 2007 uspořádána i mezinárodní konference. Organizátorem byla výše zmíněná škola a program se odbýval v budově školy.

Kromě domácích přednášejících sliboval program mnoho významných zahraničních hostů (z Německa, Velké Británie, Irska a Švédska). Aula školy byla plně vybavena potřebnou technikou. Novinkou pro mne byla připravená tlumočnická kabina pro simultánní tlumočení – kdo chtěl, mohl si vyzvednout sluchátka a poslouchat tlumočníka na vybraném kanále (tlumočeno bylo mezi třemi jazyky – polštinou, němčinou a angličtinou). Tlumočnice do znakového jazyka tlumočily na pódiu, takže byly dobře vidět (střídaly se tři tlumočnice).

Témata příspěvků byla různorodá, většina z nich se týkala vzdělávání neslyšících dětí a zkušeností s výukou v jednotlivých zemích. Nechyběly ovšem ani výpovědi neslyšících o jejich životě, informace z výzkumu PJM, trocha psychologie, poezie v PJM a informace o přípravě zákona o znakovém jazyce. Přiblížíme si nyní podrobněji témata o vzdělávání. 

Výuka znakového jazyka ve Velké Británii

První příspěvek o vzdělávání neslyšících dětí a výuce britského znakového jazyka přednesl prof. Jim Kyle z Centra pro studium života Neslyšících (Centre for Deaf Studies) na Univerzitě v Bristolu (University of Bristol). Zaujaly mě hlavně technické informace, které v příspěvku zazněly. Pro zlepšení výuky britského znakového jazyka vznikly internetové stránky (www adresu najdete na konci tohoto článku). Jsou určeny pro slyšící a vše připravili neslyšící lektoři. Najdeme zde informace o Neslyšících, slovník, on-line kurz znakového jazyka aj. V Británii je také již běžnou záležitostí využívat videotelefon, přes který je možné posílat e-maily i využít služeb tlumočníka. 

Vzdělávání ve Švédsku

Velice přínosné a zajímavé informace přednesla prof. Kristina Svartholm z Univerzity ve Stockholmu (Stockholms Universitet), kde pracuje na Institutu skandinávských jazyků. Téma příspěvku se zaměřilo na výuku angličtiny u neslyšících jako třetího jazyka. Ve Švédsku žije přibližně 9 miliónů obyvatel a ročně se narodí okolo 200 neslyšících/těžce nedoslýchavých dětí – 85-90% dětí má zdarma voperován kochleární implantát, 50-60 dětí z tohoto počtu se začne vzdělávat ve speciálních školách, kterých je ve Švédsku celkem šest a všechny jsou bilingvální.

Uznání znakového jazyka ve Švédsku proběhlo v roce 1981, o dva roky později se začal používat první bilingvální vzdělávací program. Ten se postupně zdokonaloval, až v roce 1994 vstoupil v platnost 2. vzdělávací program – cílem bylo, aby děti byly při ukončení školní docházky bilingvní, tj. ovládaly švédský znakový jazyk (SSL) a psanou švédštinu (tzn. aby byly v těchto jazycích funkčně gramotné).

Od 70. let 20. století probíhá výzkum SSL – je zkoumána struktura jazyka, znakový jazyk se začíná objevovat v televizi. Hodně slyšících rodičů se v té době učilo znakový jazyk na bezplatných kurzech. Školy začaly vyučovat ve znakovém jazyce, fungují tlumočnické služby. I přesto bylo potřeba zaměřit se na výzkum rozvoje jazyka a učení se jazyku. V 90. letech minulého století přibývá výzkumů SSL, které se zaměřují na projevy rodilých mluvčích, na sběr jazykového materiálu.

Prvním jazykem (L1) švédských neslyšících je švédský znakový jazyk, druhým jazykem (L2) pak psaná švédština (u dětí nedoslýchavých to je naopak). Výuka švédštiny směřuje ke čtení, psaní, přemýšlení v jazyce a správnému užití jazyka v kontextu. Jako třetí jazyk (L3) pro neslyšící je ve Švédsku vyučována angličtina. Výzkum nejvhodnějších vyučovacích metod stále probíhá a není ukončen. Základem pro výuku třetího jazyka je L1 a L2. Angličtinu neslyšící mohou využít pro psaní e-mailů, cestování, komunikaci s neslyšícími z jiných zemí, pro výzkum a četbu literatury (na vysokých školách).

Existují ovšem problematické faktory: v roce 2006 bylo na speciálních školách 30 % žáků, které mají vzhledem k odlišné národnosti jazykové problémy, 15 % žáků má specifické poruchy učení, 10 % dětí nemá dvojjazyčný základ (byly nejprve integrovány).

Výsledky závěrečných testů na speciálních školách pro neslyšící jsou srovnatelné s výsledky dětí slyšících a ukazují, že bilingvální cesta je potřebná. Potřebná nejenom pro neslyšící, ale i těžce nedoslýchavé a děti s kochleárním implantátem. Každé z těchto dětí se může někdy ocitnout v situaci, kdy nemůže využít kompenzační pomůcky, a musí proto bez nich umět komunikovat. Bilingvismus umožňuje žít bohatší život, trilingvismus to ještě násobí. 

Vzdělávání v Irsku

Dr. Lorraine Leeson vede Centrum pro studium života Neslyšících (Centre for Deaf Studies) na Univerzitě Nejsvětější Trojice v Dublinu (Trinity College Dublin). Toto centrum vzniklo v roce 2001 po dlouholetém úsilí Irského spolku neslyšících. Připravuje lektory irského znakového jazyka (ISL), tlumočníky, vzdělává studenty v oboru „Deaf Studies“ a zabývá se výzkumem ISL.

Ve svém příspěvku se dr. Leeson zabývala vzděláváním neslyšících v Irsku. V tomto státě žije asi 4.200.000 obyvatel, z toho je 5.000 neslyšících uživatelů znakového jazyka a asi 50.000 slyšících uživatelů. Znakový jazyk není oficiálně uznán. První škola pro neslyšící byla založena v roce 1816, ale v roce 1978 byla zavřena. V současnosti fungují V Irsku tři školy pro neslyšící – dvě jsou v Dublinu (chlapecká a dívčí) a jedna v Limericku. Segregace děvčat a chlapců do dvou škol způsobila, že také „existují“ dva znakové jazyky nebo spíše jeho dvě varianty – dívčí a chlapecká. V současné době je přibližně 90-95 % dětí integrováno do běžných škol, ale stoupajícím trendem je přechod dětí z integrace do škol speciálních. Stoupá také počet žáků s kochleárním implantátem. Na vysoké škole představují neslyšící studenti nejméně početnou skupinu lidí se zdravotním postižením (pouze 6%). Neexistují však žádné přesné statistiky.

Oralismus (orální způsob výchovy a vzdělávání) byl zaveden do škol od roku 1887 a trval až do roku 1972. Od tohoto roku nebyla ministerstvem pro vzdělávání stanovena jasná koncepce, jaká metoda by se měla ve výchově vzdělávání dětí s vadou sluchu používat, ale odpovědné instituce apelují na změnu. Důsledkem oralismu je totiž snížení funkční gramotnosti, vzdělávací neúspěch, stigmatizace znakového jazyka atp.

V současnosti se ukazuje potřeba bilingválního vzdělávání, ve školách jsou potřeba neslyšící učitelé a slyšící učitelé, kteří znakují. Rodiče by měli dostávat objektivní informace o výhodách ISL a bilingválního vzděláváním, je také třeba pokračovat ve výzkumu znakového jazyka a revidovat speciální vzdělávání.

Na školách pro neslyšící stoupá počet N/neslyšících lidí, kteří jsou zaměstnávání jako asistenti pro speciální potřeby (fungují jako tlumočníci nebo jako učitelé – obdoba asistenta pedagoga  v ČR). Současní učitelé by měli zdokonalovat svoji znalost ISL. Je také potřeba eliminovat izolaci dětí s vadou sluchu na běžných školách. Bez znakového jazyka se nemohou N/neslyšící lidé plně účastnit a fungovat ve slyšící společnosti, nemohou se vzdělávat, nemohou komunikovat atd.

V současnosti je v Irsku k dispozici 50 tlumočníků znakového jazyka. První tlumočníci byli vyškoleni v Bristolu v roce 1992-94, nyní se tlumočníci školí v Centru pro studium života Neslyšících na univerzitě v Dublinu. Existují zde tři dvouleté obory – „Deaf Studies“ (studium života Neslyšících), tlumočník ISL/angličtina a lektor ISL. V roce 2007 v tomto Centru absolvovalo 24 N/neslyšících studentů - mnozí z nich pracují jako lektoři. V centru převažují neslyšící pracovníci (2:1). Studenti mají k dispozici (pouze na univerzitách) tlumočníka, zapisovatele, videokamery, možnost zkoušky v ISL atd. Centrum má kromě vzdělávání i pověření k výzkumu znakového jazyka.

Mezi současné úkoly irské komunity neslyšících náleží tyto: pokračovat ve výzkumu, snažit se o oficiální uznání irského znakového jazyka, zaměřit se na vzdělávání v komunitě Neslyšících a pozvednutí statutu irského znakového jazyka jako jazyka akademického. Jak je vidět, situace v Irsku je velmi podobná té naší v České republice. 

Internetové odkazy:

Lodžská pobočka Polského svazu neslyšících: http://www.pzg.lodz.pl

Diskusní fórum neslyšících: http://www.deaf.pl/

Institut hluchoněmých: http://instytut-gluchoniemych. republika.pl/

Interaktivní stránka pro výuku britského znakového jazyka (BSL):
http://www.signstation.org/

Centre for Deaf Studies, University of Bristol: http://www.bris.ac.uk/deaf/

Zprávy v BSL: http://www.deafstation.org/

Videotelefony: http://signwales.org/

Institut skandinávských jazyků, Stockholms Universitet: http://www.nordiska.su.se/

Švédské školy pro neslyšící: http://www.spm.se/

Centre for Deaf Studies, Trinity College Dublin: http://www.tcd.ie/slscs/cds/ 

Sborník z konference v Lodži je k dispozici v knihovně Informačního centra o hluchotě FRPSP.