V rubrice Ze zahraničních zkušeností se tentokrát podíváme do Polska, kde se v loňském roce konaly hned tři konference týkající se života (nejenom) polských Neslyšících, jejich kultury a jazyka. Náš článek referuje o tom, jaké zajímavé a inspirativní příspěvky zazněly na první z nich, konferenci, která se konala ve Vratislavi ve dnech 25. až 27. května 2007. V dalším čísle Info-Zpravodaje se můžete těšit na článek o konferenci v Lodži a Varšavě.
V českém světě Neslyšících (a převážně v „pražském světě Neslyšících“) není nouze o větší společenské a kulturní akce jako jsou Mluvící ruce, Květinový ples, QuizNight, Fashion Deaf Show, výstavy organizace Zavři uši, o.s., promítání filmu Čtyřlístek, Miss neslyšících a další. To, co u nás v Česku ovšem někdy postrádám, je motivace uspořádat nějakou větší „informačně výměnnou akci“, která by nebyla pouze kulturní událostí či přednáškou na Filozofické fakultě pro studenty oboru Čeština v komunikaci neslyšících. V Polsku nemají Neslyšící možnost takového kulturního vyžití i celková situace neslyšících není „tak daleko“ jak u nás, ale obecně všichni Poláci si doslova libují v pořádání konferencí. A tak jsem měla v loňském roce 2007 příležitost zúčastnit se hned tří konferencí týkajících se života nejenom polských Neslyšících, jejich kultury a jazyka.
Ráda bych se, milí čtenáři, podělila o některé zážitky i informace, které jsem se v Polsku, dozvěděla, ale nejprve několik málo slov o situaci polských neslyšících.
Krátce o situaci v Polsku
Odhaduje se (stejně tak jako u nás neexistují žádné přesné statistiky), že z 38,5 miliónu obyvatel Polska má okolo 900 tisíc osob „problém“ se sluchem, z toho by mohlo být asi až 100 tisíc neslyšících a z nich přibližně 50 tisíc osob, které používají znakový jazyk (odhady se velmi liší). V Polsku není znakový jazyk oficiálně uznán, ale v současnosti vrcholí přípravy zákona o polském znakovém jazyce. Stejně jako u nás před přijetím zákona o znakové řeči v roce 1998 se na přípravě zákona podílí několik poslanců a zároveň několik skupin neslyšících. Panuje určité napětí, protože zákon o znakovém jazyce by měl určit, kdo bude mít výsadní právo školit tlumočníky a udělovat jim certifikáty.
Na výzkumu polského znakového jazyka (PJM) nepracuje žádný ustálený tým výzkumníků, ale několik osob nezávisle na sobě výzkum provádí (např. na Varšavské univerzitě, v menší míře i na dalších univerzitách). I přes neexistenci zákona je uznávána potřebnost tlumočníka a právo na něj např. u soudu a v jiných veřejných institucích, jako je např. policie. Je nutné podotknout, že ne vždy se jedná o tlumočení do znakového jazyka, což ovšem souvisí se všeobecným stavem tlumočení: je nedostatek kvalitních tlumočníků (doposud nebyla založena žádná organizace tlumočníků znakového jazyka) a pokud je tlumočeno, často se jedná o tlumočení do a ze znakované polštiny. Stejná komunikační situace panuje i na školách pro neslyšící a nedoslýchavé žáky - jestliže se ve škole používají znaky, jedná se spíše o znakovanou polštinu než o polský znakový jazyk.
„To, že nemluvím tvým jazykem, neznamená, že nemluvím vůbec“
(motto konference ve Vratislavi)
„Konferenční rok“ v příjemný májový víkend ve dnech 25. až 27. května 2007 odstartovala konference na starobylé univerzitě ve stejně starobylém a krásném městě Vratislav.
Téma vratislavské konference znělo: Mlčící cizinci??? Neslyšící – Jazyk – Kultura a organizátorem byl Studentský vědecký kruh jazykovědců – Sekce polského znakového jazyka na Institutu polské filologie vratislavské Univerzity. Mezi přednášejícími i posluchači se vyskytovali jak vysokoškolští pedagogové či badatelé znakového jazyka, tak učitelé škol pro neslyšící, studenti, osoby slyšící i neslyšící.
Program byl velmi bohatý, byl zaměřen hlavně na situaci v Polsku a byl dělen do několika tematických částí. Vždy po několika příspěvcích byl dán prostor pro otázky i diskuzi, který byl opravdu využit do poslední minuty i dechu diskutujících. Vše bylo oboustranně tlumočeno do užívaných jazyků (polština – polský znakový jazyk). Oproti českým zvyklostem, kdy bývá zjednán jeden či dva tlumočníci pro celou akci, zde měl prakticky každý přednášející svého tlumočníka, většinou kolegu či kolegyni z práce. Má to své nevýhody (posluchače častá výměna tlumočníků trošku mátla, tlumočníci měli různobarevné oblečení), ale i výhody (tlumočníci znali dobře projev přednášejícího a dovedli jeho přednes výborně přetlumočit). Škoda jen, že na konferenci bylo tak málo posluchačů, ze zahraničích hostů jsem byla přítomna asi pouze já.
PÁTEK
Konferenci otevíral kraťounký kurz znakování a hned po něm se promítal film V zemi Neslyšících (Les pays des sourds, 1992, režie Nicolas de Philibert), který zachycoval život několika neslyšících ve Francii. Následoval první blok příspěvků, který seznamoval účastníky se základními informacemi o PJM. Hovořilo se o základních vlastnostech PJM jako jazyka, historii znakových jazyků a Neslyšících, mýtech o PJM. Posluchači také byli seznámeni s používanou terminologií, představeni byli neslyšící, kteří studují na vysokých školách v Polsku. Důležitými informacemi byly i příspěvky o roli PJM na polských vysokých školách, o Institutu polského znakového jazyka a o přípravách ke schválení zákona o PJM. Den byl uzavřen promítáním filmu o neslyšících umělcích ve Francii (Sourds á l’image, 1996, režie Brigitte Lemaine). I přestože jsem dorazila do Vratislavi až pozdě večer, tedy až po pátečním programu, měla jsem možnost zhlédnout oba filmy v „noční projekci“. Oba filmy byly promítány díky Francouzské ambasádě a Dolnoslezské televizi.
SOBOTA
Sobota byla rozdělena do několika bloků přednášek o: 1) Gramatice PJM, 2) Bilingvismu, 3) Slovní zásobě PJM a na praktické dílny, o kterých bude zmínka později.
Základy gramatiky polského znakového jazyka
Blok přednášek o gramatice PJM začal vynikajícím příspěvkem paní Malgorzaty Czajkowské-Kisil popisujícím základy gramatiky PJM. Paní Czajkowská-Kisil je bilingvální osobou, tzv. CODA (slyšící dítě neslyšících rodičů), a jejím prvním jazykem byl polský znakový jazyk. Gramatiku PJM již několikátým rokem zpracovává v rámci doktorského studia na fakultě polonistiky Varšavské univerzity, zároveň již mnoho let vyučuje na škole pro neslyšící ve Varšavě (na Institutu hluchoněmých /dále v textu IG/ – jedná se o historický název školy, v polštině se v současnosti užívá dvou rovnocenných výrazů pro označení osoby, která neslyšící – „hluchý“ a „neslyšící“, pozn. autorky). V příspěvku popsala a vyvrátila všeobecně přijímaný mýtus, že PJM je subkódem polského jazyka, nastínila základní rozdíly mezi PJM a polským jazykem, a stručně popsala základy dvou částí gramatiky PJM: fonetiky a morfologie.
Toto jsou některé myšlenky z jejího příspěvku: Vnímání PJM jako subkódu polštiny má vliv na jeho hodnocení – je považován za jazyk agramatický s chudou slovní zásobou, který ohraničuje poznávací možnosti neslyšících. Toto vnímání je částečně ovlivněno i tím, že komunikace ve znakovém jazyce je omezena svým prostředím – znakový jazyk je používán především ve škole, v klubech, v kostele, a to následně ohraničuje jeho slovní zásobu (na druhé straně vyvíjí se např. počítačová slovní zásoba). Nedostatek informací o PJM způsobuje podcenění poznávacích schopností a možností neslyšících dětí. To má následně vliv na kvalitu i frekvenci používání znakového jazyka surdopedy (jak slyšícími, tak neslyšícími) při výuce.
Na závěr paní Czajkowska-Kisil položila otázku, které Neslyšící a jejich jazyk lze zkoumat, aby byl mohl být dobře popsán PJM. S určitostí by měly být z výzkumu vyloučeny děti (mají svůj „dětský“ jazyk) a osoby, které se učily PJM přes SJM (znakovanou polštinu) či přes mluvenou polštinu, tedy osoby, které nepoužívají „čistý“ znakový jazyk.
Bilingvismus
Zmíním se ještě o dalším příspěvku paní Czajkowské-Kisil, kterým „odstartovala“ blok o dvojjazyčnosti neslyšících. V příspěvku zaznělo, že je třeba u neslyšících dětí rozlišovat jazyk první (tj. jazyk znakový) a jazyk druhý-národní (tj. jazyk, které se používá v dané zemi). Pro rozvoj neslyšícího dítěte je důležité, aby se na něj rodiče a lékaři přestali dívat pouze z medicínského pohledu, protože si díky němu často neuvědomují, že neslyšet neznamená neschopnost komunikovat. Neslyšící dítě může komunikovat se svým okolím, i přestože nemůže vnímat zvuky nebo porozumět mluvené řeči.
Proč není znakový jazyk vnímán jako plnohodnotný? Mezi příčiny snížení statusu polského znakového jazyka patří následující (z pohledu slyšící společnosti):
- Znakový jazyk je považován za formu komunikační stigmatizace.
- Za význam pojmu jazyk je dosazována pouze mluvená řeč.
- Plná socializace neslyšícího je možná jen v případě, že umí mluvit.
- PJM je subkódem polštiny.
Na závěr přednášející nastínila podmínky dvojjazyčnosti neslyšících dětí:
- Znakový jazyk musí být uznán za první jazyk dítěte (Příklad ze Švédska: Když se narodí neslyšící dítě v rodině, do rodiny dochází nejprve psycholog a později lektor znakového jazyka, aby učil dítě a rodiče znakový jazyk).
- Neslyšící dítě se učí první jazyk (mateřský jazyk) od svých nejbližších.
- Národní jazyk (např. polštinu) se učí jako jazyk cizí, který je opřen hlavně o psané přirozené texty. Rozbor textů by se měl opírat o znakový jazyk, výuka gramatiky by měla probíhat formou doplnění znalostí, které si dítě osvojí v průběhu analýzy textu.
- Je zakázáno směšovat jazyky – dítě si musí uvědomovat rozdílnost mluveného a znakového jazyka.
- Neslyšící (respektive nedoslýchavé) dítě, které může rozvíjet mluvený jazyk, lépe rozvíjí schopnost mluvit díky tomu, co již o jazyku ví.
- Je proto nutné připravit didaktiku národního jazyka jako jazyka cizího – texty musí být pravdivé, přirozené, neoproštěné. Při zajištění vhodných podmínek lze dosáhnout plného bilingvismu neslyšících dětí – tj. tyto děti jsou schopny správně používat jazyk znakový i jazyk národní v psané, příp. mluvené formě. Bilingvismus u neslyšících dětí znamená neustálé tlumočení a překládání, a proto oba tyto jazyky potřebují ovládat co nejlépe.
Vhled do vzdělání neslyšících v Polsku
Justyna Kowal, učitelka polštiny na škole pro neslyšící ve Vratislavi a doktorandka Vratislavské univerzity, pomocí grafů podrobně nastínila, jaké faktory a kdy vstupují do procesu učení se dvěma jazykům (znakovému a národnímu) a vzniku bilingvismu u neslyšícího dítěte. Mezi faktory patří mj. fyzická schopnost naučit se jazyk, jaké jazykové okolí má dítě okolo sebe (rodina, vrstevníci, škola…) atp. Zmínila také, že se znakuje v mnoha polských školách pro neslyšící, ale převážně se jedná o znakovanou polštinu. Ve školách je málo neslyšících učitelů (světlou výjimkou je např. již zmiňovaný IG, kde pracuje 12 neslyšících) a jejich přítomnost ve škole je pro děti velmi důležitá – jsou jazykovými vzory. Znakový jazyk dětí bývá málo rozvinutý, výrazově i skladebně omezený, neuvědomělý – to souvisí s faktem, že většina dětí pochází ze slyšících rodin (se znakovým jazykem se tak setkávají až ve škole). Vliv na znalost PJM má i nedostatek vyučovacích hodin polského znakového jazyka.
Praktické zkušenosti s výukou polštiny u neslyšících dětí
Beata Ziarkowska-Kubiak je učitelkou polštiny ve škole pro neslyšící ve Štětíně a předala nám své praktické zkušenosti s výukou polštiny u neslyšících dětí. Chtěla bych zde zmínit alespoň několik důležitých myšlenek, nad nimiž stojí za to se zamyslet:
- Díky integraci ztrácejí neslyšící děti společnou identitu s kulturou Neslyšících.
- Výchova v odloučení od jazyka a kultury Neslyšících způsobuje problémy v rozvoji dítěte.
- Výuka polštiny jako mateřského (prvního) jazyka nevede k její znalosti.
- Slyšící rodiče, kteří touží předat dítěti svůj jazyk, často nenavazují s dítětem žádnou komunikaci.
- Surdopedi nejsou připraveni na výuku polského jazyka ve školách pro neslyšící.
Slovní zásoba polského znakového jazyka
Piotr Tomaszewski
Kdy přesně vznikl PJM nelze doložit, jisté ovšem je, že se začal velmi rozvíjet po založení IG ve Varšavě v roce 1817. Tomaszewski také uvedl, že PJM je kreolský jazyk (vysvětlení níže) a neslyšící děti, které nemají kontakt se znakovým jazykem se podílejí na tzv. pidžinizaci a kreolizaci (pidžin /pidgin/ je zjednodušený jazyk, který se vyvinul jako prostředek komunikace mezi dvěma nebo více skupinami, které nemají společný jazyk, pidžiny nejsou rodné jazyky žádné z jazykových skupin; kreolský jazyk (kreolština) je ustálený jazyk který se vyvinul z některé z existujících variant pidžinu, kterou lidé přijmou za svůj rodný jazyk – pozn red.). Neslyšící děti si přinesly z domova své domácké znakové jazyky, z nich postupně vznikal společný komunikační kód – pidžin, po ustálení se tato forma znakového jazyka předávala dalším generacím a z pidžinu se stal tzv. kreolský jazyk – jako rodný jazyk ho používají nové generace neslyšících.
V roce 2003 prováděl Tomaszewski výzkum rozvoje gest u neslyšících dětí v mateřské škole, které byly vychovávány pouze orálně. Názorně nám ukázal několik znaků, které si děti zcela přirozeně vymyslely a jak se tyto znaky s přibývajícím věkem, ekonomičností při ukazování a zkušenostmi měnily.
V sobotu odpoledne probíhaly tři oddělené dílny: dílna o znakopise – písmu znakového jazyka (angl. SignWriting – o SignWritingu více viz Info-Zpravodaj 3/2005 – pozn.red.), dílna pro lektory PJM a diskusní dílna zaměřená na povědomí společnosti o PJM a kultuře Neslyšících. Závěr dne byl věnován velmi názorným příspěvkům o klasifikátorech v PJM a poezii v PJM. Sobotní večer uzavíral bohatý raut v univerzitní kavárničce, ve které shodou okolností visely i fotografie neslyšícího chlapečka z jihoamerické země. Musím podotknout, že zde byla příležitost navázat mnoho kontaktů, ze kterých čerpám dodnes.
NEDĚLE
Neděle (a zároveň poslední den konference) byla vyhrazena převážně studentským příspěvkům, které se opět týkaly různých oblastí převážně z výzkumu znakového jazyka. Z těch zajímavějších můžeme zmínit příspěvek o právu evropských zemí, které se týká znakových jazyků a Neslyšících. Ačkoliv studentka neměla zcela aktuální informace, většinu posluchačů překvapilo, že není mnoho zemí v Evropě, které oficiálně uznaly znakový jazyk (mj. Finsko, Řecko, Portugalsko, Česko, Slovensko). Na druhou stranu, v mnoha státech funguje vzdělávání ve znakovém jazyce a přijetí znakového jazyka společností i bez jeho oficiálního uznání (např. ve Švédsku a Norsku) a daleko lépe než například v Česku.
Cesta k dvojjazyčnosti ve Velké Británii
Poslední příspěvek, který bych velice ráda zmínila, byl příspěvek Cesta k dvojjazyčnosti ve Velké Británii Anny Gronowské, neslyšící psycholožky a učitelky na IG. Při své návštěvě Velké Británie měla možnost seznámit se se systémem bilingvální výchovy neslyšících dětí. Prvním důležitým momentem bylo uznání britského znakového jazyka na stejnou úroveň jako jazyky regionální (např. skotština), druhým pak existence speciálního servisu pro děti se speciálními potřebami.
Po narození dítěte s vadou sluchu má nemocnice povinnost nasměrovat dítě do střediska rané péče. Následuje několik návštěv v rodině: 1. Surdoped – radí rodině ohledně sluchadel, předá informace o komunitě Neslyšících, nabízí služby rané péče, 2. Neslyší koordinátor – seznámí se se situací a zázemím v rodině, poté přidělí rodině neslyšícího konzultanta, seznámí ho s rodinou, společně ustálí kalendář návštěv v rodině (1x - 2x týdně) tak, aby byla přítomna celá rodina. Sezení konzultanta s rodinou se skládá ze tří částí: 1) výuka konzultanta s dítětem – společná hra, komunikace – rodiče se dívají, 2) Výuka znakového jazyka – probíhá podle předem daného programu a materiálů, cílem je naučit rodiče komunikovat s dítětem, 3) Rozhovor – rodiče mají prostor na dotazy, sdělení dojmů. Celé setkání je nahrávané na video a následně ve středisku rané péče analyzováno. Na základě analýzy jsou pak voleny další kroky práce s rodinou.
Každý týden se uskutečňuje setkání rodičů, tak dochází k výměně zkušeností mezi nimi. Třikrát za rok rodiny jezdí na společný pobyt. Od dvou let jsou děti zvány do střediska Neslyšících na společné akce, aby děti společně s rodiči mohly poznat komunitu Neslyšících a děti měly jazykový vzor.
Neslyšící konzultanti, kteří docházejí do rodin, musí být uživatelé britského znakového jazyka, jsou zároveň rodiči a musí být připraveni na práci se slyšící rodinou (většina neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům). Do rodiny dochází neslyšící konzultant nejdéle šest týdnů a potom rodina dostane nového konzultanta. Důvodem tak časté změny je potřeba styku dítěte (i rodičů) s různými Neslyšícími osobami, různým způsobem komunikace a používání znakového jazyka. Smyslem takto strukturované rané péče je dát dítěti (asi do pátého roku) jazyk a možnost rozvoje, poté se již rozhoduje rodina sama, kam bude dítě směřovat (do slyšící x neslyšící společnosti, do školy speciální x integrace v běžné škole).
Hlavními cíly rané péče jsou: dát k dispozici vzor pro dítě přes kontakt s dospělými Neslyšícími, umožnit rodině poznat komunitu Neslyšících a tím akceptovat hluchotu a nastavit se k ní pozitivně, seznámení se se znakovým jazykem příp. zdokonalení domácího znakového jazyka, dát dítěti k dispozici jazyk, komunikační prostředek rodině, a tím zajistit rozvoj dítěte, utváření identity dítěte jako Neslyšícího a povědomí o vlastní kultuře, informovat rodiče o všech vzdělávacích možnostech tak, aby rodiče vybrali školu, která bude v zájmu dítěte. Všechna intervence střediska rané péče tak směřuje k plnému bilingvismu dítěte, čímž uzavřeme informace o konferenci ve Vratislavi.
Odkazy
Záznam polské TV o konferenci ve VratislaviFotogalerie konference
autorka článku pracuje v Sociální poradně pro osoby se sluchovým postižením a jejich blízké FRPSP
foto: fotografický archiv konference