Dne 2. července byla zahájena velká událost ve světě neslyšících, festival Deaf Way II, kterého se letos poprvé účastní i zástupci a návstěvníci z České republiky (určitě ty šťastlivce znáte - dva umělecké soubory Vlastní divadlo neslyšících a Pantomima SI). Koncem června nervozita organizátorů vrcholila, vždyť mezi 2. až 15. červencem se do hlavního města USA - Washingtonu, DC, a do poměrně malého areálu Gallaudetovy univerzity muselo vejít něco přes 6000 předpokládaných účastníků této události, konané teprve podruhé v historii! Martina Šmídová, která již téměř rok na půdě Gallaudetovy univerzity pobývá, popsala Gongu předfestivalovou atmosféru.
Mimořádnou shodou okolností přitahovalo pozornost americké slyšící veřejnosti - lokální i celonárodní - i několik dalších událostí ze světa neslyšících, které ještě zvýšily popularitu a povědomi o světě neslyšících, a to ještě před zahájením samotného velkolepého festivalu Deaf Way II.
Proces s vrahem studentů
K Nejvyššímu soudu Kolumbijského Obvodu (District of Columbia) se 11. května konečně dostal případ dvojnásobného vraha z GU pod názvem Proces Mesa (Mesa Trial) - podle jména obviněného - bývalého studenta GU Josepha M. Mesy, Jr. 22lety Mesa je obviněn z 15 trestných činů, ale především z dvojnásobné vraždy svých spolužáků z GU. Mesovou první obětí byl 22letý Eric Plunkett (září 2000) a druhým 19letý Benjamin Varner (únor 2001). Oba posléze také okradl.
Proces s Mesou měl poměrně zajímavý průběh, kdy se Mesův obhájce Ferris Bond snažil zmírnit trest pro svého klienta tvrzením, že jeho klient není duševně zdráv. Mesa prý měl "vidění" v podobě rukou v černých rukavicích, které mu ukazovaly, co má dělat. Tak jako duševně nemocní slyšící lidé slyší "hlasy", neslyšící duševně choří prý vidí "černé ruce".
Mesu posuzovalo několik psychologů a psychiatrů a jejich názory se víceméně shodovaly v tom, že Mesa je schopen rozeznat správné a nesprávné chováni. Někteří ostře prohlašovali, že Mesa je obyčejný brutální vrah. Nicméně i obhájce Bond tvrdil, že Mesa bez trestu nevyvázne. Po 10tidenním procesu se 21. května kolem 13. hodiny v campusu GU již vědělo, že Mesa byl shledán vinnen.
Tento případ patří k nejčernějším momentům ve 137leté historii GU. U soudu se střídali špičkoví tlumočníci z celých Spojených států. Mesův obhájce podal odvolání. Nejvyšší soudce v závěru převapeně a zklamaně prohlásil, že nejsou k dispozici žádné kvalitní testy, které by spolehlivě prokázaly duševní poruchu u neslyšících jedinců. Podrobný popis procesu se objevoval pravidelně na stránkách prestižních novin The Washington Post. Dostane se neslyšící basketbalistka k profesionálům?
Kvalitativně jinou pozornost budily články o absolventce (2000) GU 22tileté Ronde Jo Millerové, neslyšící od narození, která se uchází o místo v profesionálním basketbalovém týmu žen NBA Washington Mystics. Millerová reprezentovala GU, a později hrála profesionálně již i v Dánsku, kde byla zvolena nejlepším zahraničním hráčem a pomohla svému týmu získat mistrovský titul. Pokud bude vybrána (o místo se uchází celkem 13 hráček), bude to vůbec poprvé v historii amerického profesionalního basketbalu (mužského i ženského), kdy bude v týmu neslyšící hráč.
Ronda výborně odezírá a domluví se bez problémů, nicméně při trénincích s Mystics chce mít s sebou tlumočníka, který jí bude přesně tlumočit pokyny trenéra. Později, v zápalu boje její spoluhráčky zapomínají na její ztrátu sluchu a emocionálně jí šeptají do ucha strategické tipy. Ronda říká: "Nic neslyším, ale cítímm na podlaze driblování míče, cítím hru. Do týmu samozřejmě moc chci." Její spoluhráčky se snaží komunikaci v týmu během hry přizpůsobit, tak aby se i Ronda mohla zúčastnit, používají k domluvě více symbolů pomocí prstů a celých rukou. Spoluhráčy si také musely zvyknout, že tlumočnice překládá i jejich drsné výrazy. Všichni v týmu Rondě fandí a obdivují ji. Na její kvalifikační zápas ji přišlo podpořit na 1000 fanoušků i z GU. Věřme, ž ese ji trenéři Mystics do svého týmu vyberou.
Neslyšící dítě ze zkumavky
Článek, který vzbudil snad největší čtenářskou pozornost a navodil vzrušené debaty v širém okolí, mezi slyšícími i neslyšícími, se jmenoval Jejich vlastní svět. Byl publikován v sobotnim magazinu The Washington Post a přinesl rozhovor se dvěma neslyšícími matkami-přítelkyněmi, kterým se narodilo neslyšící dítě. Jak k tomu došlo a co tomu předcházelo? Na naše, ale i na americké sociální a právní poměry se jedná o příběh velmi ojedinělý, budící řadu kontroverzních otázek, především lidsko- profesionálně-etických.
Dvě neslyšící přítelkyně, emancipované absolventky vysoké školy, které spolu již delší dobu žijí, si přejí mít a vychovat spolu dítě. Obě se hlásí ke komunitě neslyšících a jejich mateřským jazykem je ASL. Tak jako si slyšící rodiče přejí slyšící děti, tyto ženy si přály, aby jejich dítě bylo jako ony - tedy aby bylo neslyšící a narodilo se neslyšící. Říkají, že "každé dítě je dar, ať slyšící, nebo neslyšící. V jejich případě by to neslyšící však bylo pouze darem ještě větším". Jenže jak to udělat? Pro umělé oplodnění jsou vybíráni dárci z řad pouze nerizikových (respektive "zdravých" jedinců). Neslyšící lidé nemohou dát k dispozici sperma či vajíčka. Zmíněné dámy se však s tímto faktem vůbec nespokojily a požádaly o pomoc svého známého z řad neslyšících. Požadavek zněl: vrozená ztráta sluchu. Známý jim sperma daroval. A tak se za devět měsíců mohly na porodním sále při šťastném okamžiku sejít všichni povolaní: obě partnerky, porodní asistentka a také tlumočnice. Když se dítě narodilo, bylo třeba vyřešit problém, aby dítě mělo také "oba" zakonné rodiče. Rodiče se stejnými právy i povinnostmi? Manželství dvou osob stejného pohlaví není v USA povoleno (s výjimkou státu Vermont), ale i přesto má miminko dva rodiče - dvě legální matky. Jednu, která je porodila a druhou, která je záhy adoptovala. A všichny žijí šťastně spolu. A co na to všechno říkáte vy?
Historie očima neslyšících
V jedné z 9 budov v komplexu muzeí Smithsonian Institution (světoznámá kulturně-osvetová instituce), umístěných v centru Washingtonu, DC přímo za Capitolem, byla tento měsíc (květen) zahájena výstava s názvem Historie očima neslyšících (History through Deaf Eyes). Výstava by měla být oficialním předvojem festivalu Deaf Way II a jednou z akcí přístupných široké veřejnosti v ramci festivalu. Výstava nabízí unikátní pohled na historii a vývoj americké společnosti prostřednictvím materiálů, dokumentů, fotografií, a ruzných osobních věcí přibližujících rodinný život, školní prostředí a zážitky, pracovní podmínky neslyšících jedinců - různorodě tak jako jsou neslyšící lidé sami. Prostě život
Fotka z výstavy: žáci tzv. "barevného oddělení
"Školy pro neslyšící v Arkansasu, rok 1945
Výstava je putovní a v průběhu roku ji zhlédnou žáci škol pro neslyšící po celých Spojených státech. Začíná se v Hartfordu v Connecticutu, kde byla v roce 1817 založena první stálá škola pro jedince se ztrátou sluchu, tehdy nazvaná Asylum for Education and Instruction of Deaf and Dumb Persons.