O návštěvě festivalu Deaf Way II. jsme s manželem snili dlouho. Asi před dvěma lety jsme přišli na to, že je docela reálné se na něj vypravit, a tak jsme se již vloni v červnu přihlásili. Řekli jsme si, že to bude taková naše odložená svatební cesta. Našetřili jsme penízky a 7. července jsme odletěli do Washingtonu. Ubytování jsme měli zajištěné na Gallaudetově Univerzitě, na jejíž návštěvu jsme se taky velmi těšili. Kdo by se netěšil na to, co se nazývá rájem Neslyšících!
Po čtrnáctihodinové cestě letadlem jsme dorazili na washingtonské letiště Dulles. Fronta vedoucí k odbavení cizinců se postupně plnila Neslyšícími z Anglie, Francie a dalších zemí. (Dále budu používat termín Neslyšící, protože všichni, s nimiž jsme se později setkali a bavili, používali pro komunikaci ZJ, ať už byli jakkoliv sluchově postižení nebo slyšící). Ač unaveni z cestování, začali jsme ožívat. Že by to bylo přeci jen tak fajn, jak jsme si představovali? Než bylo po odbavení, všichni Neslyšící byli pryč a my jsme se vydali sami washingtonskou hromadnou dopravou na Gallaudetovu Univerzitu (GU).
V metru jsme potkali skupinku velmi sympatických Neslyšících z Řecka. Od neslyšící dívky (která se jmenovala ve ZJ "chlapec" - tedy to byl význam toho znaku v českém znakovém jazyce, jak jsme jí hned vysvětili) jsme se dozvěděli, že v Řecku je 13 škol pro sluchově postižené. Bohužel, Řekové měli ubytování jinde, a tak jsme v metru opět osiřeli. Když jsme se při přestupu v metru s Řádkem (manželem) dohadovali, kterým směrem máme správně jet, přišel k nám statný Američan, který se nám představil jako tlumočník a student GU Dalvin, a doprovodil nás až k univerzitnímu autobusu, který pendloval mezi washingtonským Hlavním nádražím a GU. (Musím předem podotknout, že veškerá naše komunikace během celého pobytu v USA probíhala ve ZJ a já jsem nemusela za celých šest dní festivalu promluvit ani jedno slovo.)
Na zastávce univerzitního autobusu už zase poletovaly ruce všech přítomných. Žena z Kanady, muž z Chile ... Jak se zahajovala komunikace? "Jak se jmenuješ?" "Odkud jsi?". (Někdy tím komunikace zároveň i končila, např. když jsme dojeli výtahem z přízemí do 4.patra). S Evropany jsme neměli problémy, ti Českou republiku znali. Z Američanů málokdo věděl, kde Česko leží. Nejvíc nás pobavili jedni, kteří pokládali náš stát za ostrov v oblasti Střední Ameriky.
Po tom, co jsme projeli univerzitním autobusem pro bělocha údajně nebezpečnou černošskou čtvrtí, dorazili jsme na GU. Na vrátnici jsme dostali klíče od pokoje a bleskem jsme se ubytovali ve čtvrtém patře Benson Halí, protože jsme chtěli ještě stihnout večeři. Pokoje kolejí GU jsou zařízeny starším nábytkem a velmi skromně. V dvoulůžkovém pokoji je pro každého studenta postel, psací stůl, židle a skříň. Takové vymoženosti jako noční lampička, společný vařič nebo zrcadlo jsme na pokoji hledali marně. Gallaudetští studenti si musí totiž veškeré další vybavení přinést z domova sami.
Na večeři jsme dorazili na poslední chvíli, ale nijak to nevadilo. V univerzitní jídelně bylo stravování formou volného bufetu a pro mě, jako vegetariána, to byl ráj. Spousta zeleniny, ovoce, salátů, luštěnin, všechno v kombinaci, kterou si sami zvolíte. Každý den jsem byla "nacpaná" k prasknutí. Většina ostatních Cechů už s jídlem tak spokojená nebyla. Pro vyznavače české kuchyně to opravdu nebylo ono. Jediné, co mi bylo při stravování na GU nepříjemné, bylo umělohmotné nádobí a příbory. Během první večeře jsme pozorovali nejen dění kolem, ale i jednu ze čtyř televizí, které v jídelně byly. V ní běžel dokument o Deaf Way I. a dokument z revoluce za neslyšícího prezidenta GU, která proběhla v roce 1988. Obě události byli pak během festivalu mnohokrát připomínány, protože jsou považovány za největší události ve světě Neslyšících posledních 20 let. V jídelně jsem také poprvé uviděla to, o čem jsem tolikrát četla, a co znám jen z fotografií - slyšící psy v jejich oranžových oblečcích. Pak jsme už museli opustit jídelnu, a tak jsme vyhledali jednu ze dvou univerzitních počítačových místností, které byli všem ubytovaným volně k dispozici. Poslali jsme domů e-mail, že jsme živí a zdraví a šli jsme spát. Spalo se nám dobře, jen mi byl protivný zvuk deště, který jsem slyšela celou noc. Až ráno jsem zjistila, že to bylo jen hučení klimatizace.
První den - zahajovací slavnost
Vstáváme v 6:20. Venku pod našimi okny na hřišti cvičí nějací nadšenci a kolem stadionu běhají tlusté Američanky. Stejně jim to není nic platné, protože i při běhání drží coca-colu v ruce. Během pobytu zjišťujeme, že v USA je opravdu nepoměrně větší procento otylých lidí, a poměrně hodně z nich je postiženo opravdu chorobnou tloušťkou, jakou u nás vídáme jen zřídka. V jídelně snídáme u stolu s Petrou Vaňurovou a s rakouským hercem z Arbosu. Vyptávám se, kdy zase přijedou hrát do Čech, ale zatím to nevypadá. V televizi nad námi běží normální televizní program, ale 99% pořadů má titulky (včetně reklam). Počasí je stále příjemně teplé (příjemně pro mě, ostatním Čechům je spíše nepříjemně teplo). Po snídani vyrážíme na registraci do Washington Convention Center (WCC). Zatím ještě nejezdí kyvadlová doprava z GU do centra, a tak musíme jet městskou hromadnou dopravou a spoléhat na mapu. Hned po východu z metra se nás ujímají tři neslyšící Američanky (až později zjišťujeme, že jedna z nich je slyšící tlumočnice). Ve frontě k registračnímu stánku stojíme dvě a půl hodiny. Nuda to ale vůbec není. Seznamujeme se s dalšími Neslyšícími. Moc fajn rozhovor vedeme s gallaudetským učitelem angličtiny Robertem, který se stane naším častým společníkem a přítelem i pro další dny. Potkáváme také Radku Novákovou, Alana Ptáčka, Jirku Janečka a Petra Vysučka, připravujícího se na přednášku, kterou bude na festivalu reprezentovat jako jediný přednášející Českou republiku. Držíme mu palce.
Obědváme s Neslyšícími z PSI. Počítáme a vychází nám, že je tu něco kolem 40 Čechů. Na pokoji nás uvítali mravenci faraóni. Odpoledne se jdeme projít po GU. A pak už je tu večer a my jedeme do WCC. Na zastávce potkáváme Martinu Å mídovou, která na nás znakuje ASL. Obrovská hala WCC se začíná plnit. Deset tisíc lidí se do ní vejde jako nic. V čele haly je pět obřích promítacích pláten a po stranách další dvě. V přední části se u jednotlivých vlajek schází Neslyšící z některých větších států, protože jsou tam připravena pódia pro jejich vlastní (národní) tlumočníky. Zjišťuji, že ne všichni vystupují jako profesionálové. Co se dá dělat.
Zahájení začíná. Na počátku se vloudila malá technická chyba a jedno z pěti pláten má zpoždění. Po úvodním filmovém spotu následuje indiánský tanec, celá atmosféra je velmi slavnostní. Přilétají "ptáci" (obrovské loutky) - symboly Deaf Way II. Připomíná to tu slavnostní zahájení olympijských her v Salt Lake City. Celým večerem provází herci z Toys Theatre (Rusko). Nejprve zahajuje festival prezident GU l. King Jordán s manželkou. Oba používají znakovanou angličtinu - to je mé jediné, nicméně velké zklamání na Deaf Way II. Následuje čínské taneční vystoupení My Dream (Můj sen - opravdu skvostné), báseň Language for the eye (Jazyk pro oči) ve znakovém jazyce, balet Neslyšících Pentimento (na profesionální úrovni), Hongkongské divadlo Neslyšících a kubánské taneční vystoupení. Pak vystupuje storyteller (vypravěč příběhů) Rob Roy z Austrálie, který má obrovský úspěch. Všichni jsme mrtví smíchy. Potom tančí američtí The Wild Zappers a pak už vystupuje české Divadlo Neslyším.
Cítím se velmi hrdá, když vidím před těmi tisíci Neslyšících vystupovat Čechy. Představení Romeo a Julie, z kterého je ukázka, jsem viděla, a tak se rychle orientuji v tom, co se na jevišti děje. Bohužel, jak z pozdějších ohlasů Neslyšících zjišťuji, byla pro ně ukázka chaotická a nerozuměli dění na scéně. Možná měli organizátoři vybrat jinou část představení. Slavnost končí písní (přirozeně ve ZJ) "When you believe"(Když věříš) a od stropu se snáší stovky barevných balónků. Otevírá se jedna strana haly (roztahují se závěsy) a my objevujeme, že hala je ve skutečnosti dvakrát tak velká. V druhé části se právě otvírá International Deaf Club (IDC). Uvádí ho profesionální speaker (samozřejmě ve ZJ) Bob Daniels. Je skvělý a baví nás celý týden. Nejprve probíhá slavnostní otevření Deaf Clubu, kde se budou všichni Neslyšící každý večer scházet, a pak už začíná hrát hudba. Prásk! Takový akustický a vibrační zážitek je na mě moc. Nemohu skoro dýchat. Až po chvíli si zvykám na sílu vibrací, která prochází do každé buňky mého těla.
Potkávám Jeffa Williamsona, jehož kurzy ASL jsem před čtyřmi lety v Praze navštěvovala. Shodujeme se na tom, jakým zklamáním pro nás byl znakovaný projev prezidenta GU. Pak se seznamujeme s Jamalem ze Spojených arabských emirátů, který nám vypráví o svých studiích na GU. Celé desetileté studium mu dotuje stát. Dál se dáváme do řeči s Timothy Josep-hem z Martha's Vineyard Island, což je místo, které bylo dříve nazýváno Ostrovem znakového jazyka, protože zde byla tak silně rozšířena genetická hluchota, že prvním jazykem obyvatel ostrova byl jazyk znakový. Deaf Power (síla Neslyšících), která z něj srší, je fantastická.
Radek se dává do řeči s Tchajwancem, kterému cestu a pobyt na DW II. platí stát, ale jen v případě, že přiveze vládě dostatek materiálů a kontaktů. Ve tři hodiny v noci se vracíme na kolej. V autobuse se bavíme s mladým mužem z africké Zambie, který si na cestu sám vydělal. Jeho snem je studovat na GU marketing, protože zdatné obchodníky jeho zem potřebuje.
Druhý den - kolotoč se rozjíždí
Vstáváme v 7:45 a u opět skvělé snídaně se rozmýšlíme, kterou z dopoledních přednášek si vybrat. Je to nesmírně těžké, protože každé z osmnácti přednášených témat vypadá lákavě. Navíc jsem rozrušená z toho, že do jídelny přichází vynikající francouzská herečka Emmanuelle Laboritová (Na stránkách UNIE se můžete seznamovat s její životopisnou knihou Křik racka - pozn. redakce). Nakonec si vybírám přednášku z oblasti literatury, jejíž téma zní "Shakespeare: proces skupinové spolupráce na překladu" a Radek přednášku z oblasti technologie "Wisdom: Bezdrátový informační servis pro Neslyšící v pohybu".
Shakespearovská přednáška je vynikající (nejlepší ze všech, jaké jsem na DW II. shlédla), střídají se slyšící a neslyšící odborníci a tlumočník do mezinárodního znakového jazyka, na kterém jsem zcela závislá, je excelentní. Jeho tlumočnická lehkost ale chybí jeho partnerce, které musí občas pomoci. Přesto je jí poměrně dobře rozumět. Z WCC, kde se konají přednášky, se vracíme na GU na oběd a pak spěcháme zase zpátky do WCC na přednášky.
Nejdříve jdu na přednášku "Relaxace - užití vizualizačních technik u Neslyšících" (velmi zajímavé a s praktickým nácvikem relaxace a dobrou tlumočnicí do mezinárodního znakového jazyka (MZJ)). Přednáší neslyšící psycholožka. Pak jdeme společně s manželem na přednášku Yukata Osu-giho, neslyšícího prezidenta Japonské federace Neslyšících. Téma: "Komunikace, znakový jazyk a vzdělávání jako lidská práva." Přednáší v MZJ a je to opět báječná přednáška. Sedíme vedle Liisy Kauppinen (prezidentka Světové federace Neslyšících WFD), která se s námi dává hned do řeči a je velmi milá.
Zůstáváme ve stejném sále na přednášku Benjemina Soukupa, šéfa CSD, "Měníme svět dohromady", která byla spíše velkou reklamou na firmou CSD (Communication Service for the Deaf, můžete se podívat na www.c-s-d.org). Nelze se ale divit, protože firma CSD byla také hlavním sponzorem DW II. Tlumočník do MZJ je opět výborný. Pak se jdeme podívat ještě na veletrh. Je nám líto, že nejsme bohatší, abychom mohli zakoupit počítačové programy (výuku AJ pro Neslyšící, výuku ASL pro děti...) nebo videokazety (básně ve ZJ, písně ve ZJ, pohádky ve ZJ, samozřejmě storytelling, nahrávky z roku 1913 - znakový projev samotného Edwarda Minora Gallaudeta...), nemluvě o moderních technických pomůckách. Bereme si alespoň kontakty na zajímavé organizace a propagační materiály. Jediný stánek, který všichni obchází obloukem, je stánek propagující kochleární implantáty, a to přestože je tady řada lidí, kteří Kl mají. Deaf Way II. je totiž zároveň prezentací Deaf Power.
Pak spěcháme zpět na GU na večeři, protože ve 20:30 začíná divadelní představení, na které máme lístky. (V rámci plné registrace jsou tři lístky na divadelní představení dle vlastního výběru - výběr se však musel provést už dva měsíce před započetím festivalu).
Představení Divadla GU "V domě hluchého muže" na motivy ze života španělského malíře Francisca Goyi bylo, slušně řečeno, velmi slabé. Těšila jsem se, že české Caprichos, které jsem viděla pětkrát, budu moci porovnat s americkým pojetím, ale představení nesahalo Caprichos Zoji Mi-kotové ani po kotníky. Brněnští herci seděli za námi a jistě vzpomínali také jako já na Zoju Mikotovou a blahořečili jí.
Třetí den - divadelní perla z Francie
Vstáváme v 7:30, u snídaně horkotěžko vybíráme z dalších desítek přednášek a pak pádíme do WCC, respektive do Grand Hyatt Hotelu (GHH), který je hned vedle, a jehož lu-xusnost mě omráčila. (Každý den se konalo cca 50 přednášek, které se neopakovaly). Já jdu na přednášku, která nese název "Pravidla tlumočení pro hluchoslepé", protože za ty tři dny jsem viděla už tolik hluchoslepých s tlumočníky, jak komunikovali bez sebemenších obtíží se svým okolím, že si připadám jako na jiné planetě. V Čechách jsem nikdy tlumočení do ruky (nikoliv Braillova písma, ale znakového jazyka) neviděla. Jen jsem o něm četla ve Via Lucis, ale nedokázala jsem si to úplně představit. Tady jsou hluchoslepí všude -v divadlech, na přednáškách... Tak jsem se o tom chtěla dozvědět víc. Fascinující! Přednáší hluchoslepá žena (přemýšlím, jestli stejně přednášela i známá Helena Kellerová), dále neslyšící tlumočník pro hluchoslepé a slyšící tlumočnice pro hluchoslepé. Mám štěstí na tlumočníka MZJ, je to ten stejný, jako včera na shakespearovské přednášce. Je opravdu nejlepší ze všech, co jsem až do teč viděla. Nemusím se pekelně soustředit, abych dobře porozuměla významu, ale úplně v pohodě si ještě stíhám dělat z přednášky poznámky. Radek jde na panelovou diskusi na téma "Udrží se kultura Neslyšících v moderní době?".
Během oběda se domlouváme, že před divadlem, které nám začíná v 16:00, se zaskočíme podívat na Festival filmů a videa, který probíhá v rámci DW II. Mají dávat film Alice a aurifactor, který se mi v Praze kdysi velice líbil, a můj manžel ho neviděl, takže se moc těšíme. Bohužel, změna programu. Dávají dokumentární film v ASL o nějakém neslyšícím americkém herci, kterého neznáme a ASL také nerozumíme, takže to vzdáváme.
Naštěstí přicházíme na představení s předstihem, protože už se tvoří dlouhatánská fronta. Francouzské Mezinárodní vizuální divadlo a jeho představení Hanna předchází výborná pověst, která přitahuje spousty diváků. Jsem napnutá, jestli bude hrát Emmanuelle Laboritová, ale dozvídám se, že dělá tomuto představení "jen" produkci. Uvádí nás tedy alespoň do hlediště. Nemohu od ní odtrhnout oči. Je stejně sympatická, krásná, vitální a hrdá jako ve svých filmech a v knize. Představení je opravdu výborné a velmi silné po emocionální stránce. Potlesk je ohromný.
Po večeři se vydáváme do IDC a zjišťujeme, že tu každý večer běží ve dvou halách storytelling. Přicházíme pozdě a vidíme už jen závěr. V hlavním sále vystupuje Toys Theatre (Rusko) a The Wild Zappers (USA), které jsme viděli na zahajovací slavnosti. The Wild Zappers ovšem tentokrát nejen tančí, ale i zpívají (ve ZJ samozřejmě). Pak vystupuje ještě dívčí taneční skupina, jejíž název mi unikl. Tanec občas doplňují znaky.
Čtvrtý den - norským divadlem proti špatné náladě
Po snídani odcházíme z jídelny, když si všímám, že u jednoho stolu sedí ten skvělý tlumočník, kterého jsem poprvé viděla tlumočit na přednášce o Shakespearovi. Vyrážím za ním rozhodnutá pozvat ho do Čech. Dáváme se do hovoru a já s potěšením zjišťuji, že je to Evropan. Po chvíli už chápu, proč mu jde tlumočení do MZJ tak skvěle. Narodil se ve Skotsku a nejdřív pracoval jako tlumočník v Anglii. Pak dlouho tlumočil v Paříži, potom 4 měsíce v Thajsku a pak delší dobu na GU. Ted žije na Novém Zélandu a pracuje v Austrálii.
Snažím se ho přilákat do Prahy. Prahu zná, moc se mu tam líbilo, ale zároveň mi jedním dechem oznamuje, že s tlumočnickou prací končí. Tlumočí již dlouho, 15 let, a tak chce změnit povolání. Začíná teč točit klipy pro televizní stanici MTV. Jsem překvapená. Vysvětluje nám, že to není až tak rozdílná práce. Jedná se vlastně také, jako u tlumočení do ZJ, o převod textu do vizuální podoby.
A už dorážíme do WČC a rozcházíme se každý na svou přednášku. Radek jde na "Výzkum znakového jazyka v Indii" a já na "Adopce neslyšících dětí". Přednáška je zajímavá, do MZJ tlumočí Gerdinand Wagenaar z Nizozemska, kterého znám z jeho návštěvy v Čechách. Přesto se dneska nějak hůř chytám a musím se pekelně soustředit, abych dobře rozuměla. Jsem unavená a tak sleduji titulky (každá přednáška je kromě tlumočení do MZJ, ASL a angličtiny také přepisována titulkovacím zařízením). Kupodivu docela dobře rozumím, a tak si mohu o životních příbězích Neslyšících dělat i poznámky. Na oběd ani nejdeme, abychom toho více stihli. Jdeme ještě na chvíli na veletrh a pak na další přednášky. Já jdu na "Tlumočnická očekávání a kulturní gramotnost." Tlumočí černoch z Keni, se kterým jsem se bavila včera u snídaně, ale netlumočí příliš dobře, hodně zjednodušuje. Jsem čím dál tím unavenější, zlobím se v duchu na tlumočníka i na sebe, že nejsem schopná z anglických titulků vyčíst víc. Vracíme se na GU. Jsem protivná a mám špatnou náladu. Ve čtyři hodiny začíná představení Norského divadla znakového jazyka.
Do divadla přicházím se stále špatnou náladou. Za prvé, je to už poslední divadelní představení, na které máme lístky, a já jsem ještě neviděla to, na co jsem se do Ameriky moc těšila - činohru ve znakovém jazyce. Za druhé, když jsme objednávali lístky na tohle Norské divadlo ZJ, vybírali jsme představení "Antigona". Ale je změna, Norové budou hrát "Dvě krátké hry od Čechova". Představení začíná a má nálada stoupá až na mez úplné spokojenosti. Divadlo je skvělé. Jedná se o činohru ve ZJ. Je to přesně tak, jak jsem si to přála. Herci jsou skvělí, dialogy jsou vtipné. Je jim rozumět na jedničku. Všichni se smějí. Jen Američané často sedí jako pecky. Všimla jsem si, že mají velmi často problémy porozumět MZJ, jsou příliš závislí na svém ASL a těžko se přizpůsobují. Neplatí to samozřejmě pro všechny Američany, ale daleko častěji míváme komunikační obtíže s nimi, než s Neslyšícími z jiných končin světa. V báječné náladě jdeme na večeři a pak do IDC.
Pospícháme nejdřív na storytelling. Jako první vystupuje Manny Hernandez, který nadchl hlavně milovníky sportu, pak Terrylene Sacchetti, se svými mírně erotickými historkami a pak Francouz Levent Beskardes (z Mezinárodního vizuálního divadla), který přednáší překrásné básně. Po představení jdu za ním a beru si na něj kontakt. Je velmi milý. Doufám, že se nám ho povede pozvat do Čech. Později večer v IDC se bavíme s Neslyšícími z Jordánska, kteří do Washingtonu přiletěli díky štědrým sponzorům.
Den pátý - neslyšící ve službách FBI
Po snídani si zařizujeme ubytování na koleji i po skončení DW II. a pak vyrážíme na přednášky. Jdu na přednášku "Strategie výcviku a vyhledávání učitelů znakového jazyka v rozvíjejících se státech." O zkušenosti z šíření ZJ a kultury Neslyšících se s námi dělí neslyšící odborníci z Vietnamu a Thajska a ieiich učitelé z USA. Mezinárodní tlumočník je skvělý, ale zdá se mi, že velmi často hledí na někoho dole před sebou, ale jeho tlumočnický partner to není. Řekla bych, že na někoho, kdo mu to tlumočí do ASL. Po přednášce se seznamujeme. Jmenuje se Steve G. Walker a je Neslyšící. Slibuje nám, že pokud bude pozván, rád přijede do Česka přednášet o tlumočení. Pak jedeme na oběd na GU a seznamujeme se s Neslyšícím z Kanady, který pracuje jako zástupce školy pro Neslyšící v Torontu. Vyptávám se ho, jak vypadá situace u nich na škole. Stěžuje si, že dětí ubývá, protože jsou častěji než dříve integrovány do běžných škol. Ve škole mají v současné době asi 250 dětí. Na škole pracuje 30 neslyšících učitelů a dalších 20 Neslyšících pracuje ve škole jako nepedagogický personál.
Po obědě se dělíme, Radek jde na představení Červená Karkulka od Norského divadla znakového jazyka, a já mířím do WCC na přednášku "Podpora identity Neslyšícího". Tlumočí opět Steve G. Walker. Zajímavá přednáška se týká rozvoje kultury Neslyšících ve Venezuele a typů škol pro neslyšící děti v Barceloně. Po přednášce se vracím na GU a jdeme společně na filmový festival. Promítá se dokument F.B.EYE. Je to vlastně reklamní film pro přilákání diváků k novému seriálu natočenému podle skutečných životních osudů dnes 55leté neslyšící Sue, která pracovala pro FBI jako "odezíračka", tedy specialistka na odezírání pachatelů. Děj seriálu je ale přenesen do dnešní doby. Seriál se začne v USA promítat v září. Jeho krásná neslyšící představitelka dala dokonce Radkovi podpis na fotografii.
Pak jdeme zpět do WCC na storytelling. První vystupující, Billy Seago, vypráví překrásnou pohádku o Pyšném princi, krásné princezně a neslyšícím drakovi. Všichni jsme se báječně bavili, ale ze všech nejvíc zářily neslyšící děti v první řadě, které pohádku v Billově podání už očividně dobře znali, protože mu neustále napovídali. Pak vystoupil indiánský vypravěč Mark Morales a nakonec vypravěčské duo lllusion of ASL. Poté jdeme do hlavní haly IDC, kde nejdříve zpívá Bob Daniels a pak vystupuje CODÁ skupina (slyšící děti neslyšících rodičů) Half-n-Half. Později vystupuje opět Terrylene Sacchetti se svou skupinou a zase je to poměrně dost přisprostlé. Chceme jít domů, ale potkáváme Roberta s jeho manželkou a jejich kolumbijskou kamarádkou, která pracuje jako tlumočnice pro hluchoslepé a v příjemném hovoru zůstáváme až do zavíračky ve dvě hodiny po půlnoci.
Å estý den - konec státu Neslyšících
Vstáváme do posledního dne Deaf Way II. Přednášky jsou už jen dopoledne a tak odjíždíme hned po snídani. Tlumočí opět Steve a přednáška je skvělá. Na tématu "Porovnávání znakových jazyků" se podílí tři týmy: anglicko-au-stralský, španělský a švédský. První tým porovnává znaky BSL a australského ZJ, druhý tým nás seznamuje s výsledky komparace španělského a katalánského ZJ a Sved Hed-berg nám vysvětluje rozdíly mezi starým a současným ZJ v jeho zemi. Po naší poslední přednášce se vracíme na GU a po obědě se jdeme podívat na výstavu výtvarného umění Neslyšících. Výstav Neslyšících je tu fůra, ale pokračují i po skončení DW II., tak si je necháváme na dny příští.
Po večeři míříme do IDC, ale je tu dnes strašně málo lidí. Všichni šli na závěrečnou slavnostní večeři za 150 $. Jdeme se proto bavit do dětského koutku IDC a hrajeme si jako malí. Twister vyhrává Alan Ptáček, na Gumě prohrávám s Luckou Půlpánovou. Bavíme se s mladým Američanem, který výborně ukazuje v MZJ a touží objet celý svět. V hlavní hale potkáváme zajímavou dvojici ze Å védska - 28 letou hluchoslepou Lindu a její tlumočnici. Trávím s nimi praktický celý večer, protože Linda je velmi otevřená a povídáme si o všem možném. Po půlnoci se sál začíná plnit. Potkáváme Roberta s manželkou a zvou nás pozítří na večeři k nim domů. Máme radost, alespoň uvidíme jak skutečně žijí Neslyšící v USA. Ve tři hodiny se zavírá a my odjíždíme na GU. Festival Deaf Way II. skončil.
Druhý den po probuzení na mě padl veliký smutek. Všude spousta Neslyšících s kufry, každý se s každým loučí. Další dny si prohlížíme Washington. Tak, jako to může udělat každý obyčejný turista, a proto je zbytečné to popisovat. Zpět do nálady DW II. mě vrací jen návštěva výstav neslyšících umělců, kde mě nejvíc zaujaly obrazy Chucka Bairda, fotografie Johnstona B. Grindsaffa a počítačové mixáže Ann Sil-verové. Velmi příjemná je též návštěva v Robertově rodině.
A jak bych celkově zhodnotila DW II.? Bylo nepředstavitelně krásné být občanem "státu" Neslyšících, i když tento "stát" trval jen šest dní. Neznám slova, kterými bych dovedla vyjádřit, jak silný to byl pro mě zážitek. Bylo to šest dní v ráji.
Připojte se! 