Když se řekne Mirek Rada, pravděpodobně se mnohým z nás vybaví „první české dítě, kterému byl voperován kochleární implantát“. Dnes je Mirek Rada mladý 21-letý muž (údaj z roku 2006, pozn. red.), který studuje Vysokou školu ekonomickou v Praze. Seznámili jsme se na pobytu pořádaném Sdružením uživatelů kochleárních implantátů (SUKI), kde jsme měli zajímavý rozhovor o podobnostech jeho každodenního života a života neslyšících, případně nedoslýchavých lidí. Tento rozhovor pokračoval na začátku února v jedné pražské kavárně.
ilustrační foto
Je začátek února, vrcholí zkouškové období. Můžeš mi říci něco o svém studiu?
Studuji Vysokou školu ekonomickou v Praze, mám teď za sebou pátý semestr, obor informatika. V letním semestru mi skončí bakalářský stupeň a plánuji pokračovat, i když možná na jiném oboru.
Jaký jiný obor bys chtěl dále studovat?
Obor, na který bych chtěl přejít, je ekonometrie. Mám pocit, že jsou tam příjemnější lidé. To se týká studentů i vyučujících. Tato katedra se celkově snaží přistupovat ke studentům spíše přívětivěji, například spolu s nimi pořádají i různé společné akce. Možná je to způsobeno tím, že na této katedře je méně studentů. My jsme spíše taková masová škola, na informatice začíná studovat každý rok 600 lidí, zatímco například na oboru Matematické metody v ekonomii přijímají asi 60 studentů.
Provází Tvé studium nějaké praktické problémy? Co porozumění výkladu na přednáškách nebo seminářích? Děláš si sám zápisky, nebo poprosíš některého ze spolužáků?
U mě studium funguje tak, že se učím z knížek, protože si nedělám poznámky. Je pravda, že neslyším úplně dobře, a to mě trochu omezuje. Musím se více soustředit na to, abych rozuměl, a už nemůžu věnovat tolik úsilí tomu, abych to dokázal ještě zároveň zapisovat a dostatečně látku vstřebat už během výkladu. Proto jsem na některé přednášky ani nechodil. Nerozuměl jsem úplně všemu, a tak mě tolik nebavily. Paradoxně jsou ale asi lepší přednášky než cvičení, protože hodně cvičení probíhá v počítačových učebnách, kde máme velmi hlučné počítače, které docela dost šumí, takže je pak docela problém rozumět. V některých předmětech naštěstí není potřeba rozumět, vyučující něco předvedou na vlastním počítači a to se ukazuje na dataprojektoru, jejich postup se dá potom napodobit.
Když cvičení nejsou v počítačových učebnách, máme většinou učebny, ve kterých je velmi špatná akustika. V přednáškových místnostech je akustika lepší. A navíc se vyučující při přednáškách snaží mluvit nahlas, aby je slyšeli i lidé sedící vzadu, takže já, pokud sedím vepředu, slyším poměrně dobře. Co se týče zapisování, spolužákům v tom moc nedůvěřuji. Ani nevím proč. Raději si to přečtu v knížce. Je pravda, že některé knížky jsou psané dost složitým způsobem, ale já mám rád, když jsou popsané všechny souvislosti, které v těch poznámkách zapsané být nemusí.
Vědí vyučující, že máš kochleární implantát?
Někteří to vědí, ale hlavně proto, že mě znají. U těch, co mě vůbec neznají, si nejsem jistý, jestli si toho vůbec všimnou. Rozhodně bych od nich nechtěl žádné výhody. Na jednu stranu by byly příjemné, na druhou stranu ale i zavazující. Nejsem člověk, který by chtěl protekci, tak se potom musím o to víc snažit, aby si o mně ostatní neříkali: „Rada, ten je blbej a má to zadarmo.“
Teď bych se trochu vrátila a poprosila Tě, kdybys mi mohl říct krátce svůj příběh – kdy jsi přišel o sluch? Kdy jsi byl implantován a jak to vše probíhalo?
Ohluchnul jsem v první třídě, měl jsem meningitidu, téměř celé pololetí jsem nechodil do školy. Přesto jsem nastoupil do druhé třídy ještě do normální školy, i když už jsem vůbec neslyšel. Tenkrát se mamince podařilo to nějak dohodnout, abych mohl zůstat na normální škole. Chodil jsem do vyrovnávací třídy, ve které bylo asi 12 dětí, takže byl možný určitý individuální přístup. Skoro rok jsem tam chodil jako úplně neslyšící. Vlastně už ani nevím, jak jsem se tehdy s dětmi domlouval. Vzpomínám si, jak mi máma vyprávěla, že jsem přišel ze školy a ona se mě ptala, co jsme dělali ve škole. Řekl jsem jí, že jsme četli. A ona se zeptala: „A četli jste nahlas?“ A já jsem řekl: „Ne, my ve škole nahlas nečteme.“ Já jsem to tak alespoň vnímal...
Ve druhé třídě, skoro přesně po roce, jsem pak byl implantován. Zůstal jsem ještě půl roku ve vyrovnávací třídě a potom třída odjela na školu v přírodě, na kterou já jsem nejel.Těch čtrnáct dní jsem byl v normální třídě. Paní učitelka pak řekla, že jí tam nevadím a můžu v normální třídě zůstat. Tak už jsem tam zůstal.
Nestýskalo se ti po dětech z vyrovnávací třídy? V tomto věku to pro tebe asi bylo důležité a dlouhé období...
Je pravda, že ve vyrovnávací třídě byl kolektiv, do kterého jsem asi nejvíce zapadl. V té normální třídě jsem moc oblíbený nebyl. To se opakovalo vlastně i na matematické škole, kam jsem přešel, a víceméně i na gymnáziu.
A jak to vypadá teď na vysoké škole?
Naše škola je dost anonymní, u celoškolských předmětů je docela náhoda, když chodím s někým na cvičení společně, protože povinných předmětů je vypsaných i 80 kurzů za semestr. Pokud nemám někoho hodně známého, s kým bych se dohodl a udělal si společný rozvrh, tak vlastně s nikým na stejná cvičení nechodím. Asi je to dané i tím, že kolektiv moc nevyhledávám. Respektive vyhledávám, ale nedokážu se v něm uplatnit. Proto o nějakou větší společnost ani nestojím, raději jsem s někým ve dvou.
To znamená, že kdybychom teď k našemu rozhovoru přibrali ještě jednoho člověka, tak už by to pro tebe byla velká společnost?
Tři už pro mě jsou velká společnost. Přestal bych být „středem pozornosti“. Většinou to pak sklouzne k tomu, že se baví ti dva mezi sebou, komunikace mezi nimi je rychlejší a já jsem z ní vyloučený. Když nerozumím jen jednu věc, už ztratím kontext a nemohu se zapojit. Záleží také na prostředí. Téměř vždy poznám, jestli budu člověku v určitém prostředí rozumět, nebo ne, a to ještě než začne mluvit. Vidím, jak hlučné prostředí je, a také vím, jak nahlas ten člověk mluví. Když ho neznám, může mě překvapit, že mluví více nebo méně nahlas, ale většinou jsem schopen podle hlučnosti prostředí odhadnout, jestli jsem schopen toho daného člověka slyšet.
Když půjdeme ještě hlouběji do minulosti – pamatuješ si na okamžik, kdy jsi ohluchnul?
Já jsem vlastně ani nevěděl, že jsem ohluchnul. Asi jsem byl v určité míře omámený tím, jak jsem byl nemocný. V té době se to projevovalo asi tak, že jsem přestal získávat zvukové vjemy a myslel jsem si, že není nic slyšet. A to, že jsem najednou hluchý? Ani nevím, jestli to na mě nějak dolehlo. Nevěděl jsem, co to znamená. Pamatuji si, že se mi ještě v nemocnici občas zdálo, že slyším zvony. Říkal jsem si: „Tady někde musí být kostel.“
Jak jsi pak prožíval proměnu po implantaci?
Na tu dobu si moc nepamatuji. Myslím, že tam nebyly žádné velké problémy. Možná proto si na to tolik nevzpomínám. Šlo to rychle dopředu, nebyl tam žádný významný mezník, na který bych si mohl pamatovat a podle kterého bych se mohl orientovat.
Jak teď vnímáš kochleární implantát? Co ti přinesl?
Těžko říci, jak by to vypadalo, kdybych ho neměl. Asi bych těžko mohl žít relativně normálním životem, asi bych těžko mohl studovat vysokou školu. Hlavní přínos je samozřejmě ten, že slyším. Vůbec nevím, kde bych byl, kdybych neslyšel vůbec. Je pravda, že bych měl třeba jiné kamarády - neslyšící. Možná bych mohl být také spokojený. Nedokážu si ale představit, že bych nedokázal komunikovat s lidmi. Sluchová komunikace je přeci jen důležitá, rozhodně se ve společnosti používá nejčastěji.
Samozřejmě, že neslyším úplně všechno. Přemýšlel jsem, v čem je rozdíl mezi tím, jak slyším já, a tím, jak slyšíš ty jako slyšící člověk. Myslím si, že ty dokážeš zachytit všechny detaily, dokážeš zvuky od sebe lépe oddělit, zatímco mně občas některé hlásky splynou dohromady. Nemusí to být způsobeno tím, že by někdo mluvil rychle, ale spíše tím, že mluví nevýrazně, a tím pádem v jeho projevu nejsou hlásky dostatečně odlišené. Ty tam třeba tu odlišnost uslyšíš, ale já ne. Takže vlastně slyším úplně to samé jako ty, jen s menší přesností.
Myslíš si, že děti, které teď dostávají novější typy implantátů, jsou na tom lépe?
Já si myslím, že rozdíl je v tom, že tyto děti od začátku nedokážou vjemy zprostředkované implantátem tolik rozlišovat. Já jsem je mohl srovnávat s tím, co jsem slyšel, než jsem ohluchl. Postupem času si jejich mozek musí zvyknout na elektrické impulsy. Je těžké říci, jak vlastně slyší děti s novějším typem implantátů. S novějším typem lze teoreticky rozlišovat více podrobností podobně jako u normálního slyšení, ale já nemůžu posoudit, o kolik víc. Je pravda, že některé tyto děti asi slyší lépe než já, možná to do budoucna bude lepší a možná to bude lepší o hodně.
Ale také si myslím, že i já jsem dříve slyšel lépe, protože jsem dříve sluch více trénoval a vždy, když člověk něco trénuje, jde to lépe. Také jsem chodil častěji na nastavování řečového procesoru, teď chodím zhruba jednou za rok. Možná kdybych chodil častěji a více se tomu věnoval, slyšel bych lépe. Zajímalo by mě, jakým způsobem by se nastavení mého řečového procesoru ještě dalo vylepšit, ale myslím si, že již možná není takové zaujetí u inženýrů, kteří procesory nastavují a opravují, nemají již čas se tomu tolik věnovat, protože implantovaných přibývá, zatímco jejich počet zůstává stejný.
Vnímáš nějaká další omezení, která máš s kochleárním implantátem? Lidé si často myslí, že velký problém může být plavání nebo sportování. Jak je to u tebe? Plaveš? Sportuješ?
Plavat s tím rozhodně nemůžu, to je samozřejmé. S touto otázkou se setkávám a připadá mi poměrně naivní. V jiných sportech žádná omezení nevidím. Když se hodně zpotím, může se stát, že pot nateče do mikrofonu a ten pak nefunguje. Ale to je všechno.
Takže se Ti někdy stává, že najednou „neplánovaně“ neslyšíš? Například, že se Ti najednou vybije baterka, nemáš žádnou náhradní po ruce a jsi bez zvukových vjemů?
Samozřejmě, ale člověk už je zvyklý na to, že se to může stát. V poslední době se mi často vybíjí baterky, když telefonuji. Také se mi stalo, že se mi vybila baterka a já jsem se zrovna bavil s kamarádem. Už jsme si pak moc nepopovídali. Omezení ale moc nevnímám. Myslím, že se to stane součástí každodenního života, omezení si pak člověk ani neuvědomuje.
A jak vnímáš okamžiky, kdy jsi v tichu?
To záleží na tom, jestli zrovna potřebuji něco slyšet... Musím říci, že se mi líbí noci, kdy není žádný šum. Já si to přes den neuvědomuji, ale v noci je vážně daleko větší ticho. Ty můžeš i ve dne rozeznat, že se něco děje, zatímco mně ten denní šum bude připadat pořád stejný, proto si ho přestanu uvědomovat, a tak vlastně nevím, co se kolem děje. Ale v noci, když je všude ticho, můžu slyšet každé šustnutí. V noci se mi také lépe pracuje, je větší klid – nikdo doma nechodí, všichni spí.
Popisoval jsi rozdíly mezi mým a tvým slyšením. Přemýšlel jsi také o prožívání člověka neslyšícího nebo nedoslýchavého? Když přemýšlíš sám o sobě, ke komu máš nejblíže?
O tom jsem moc nepřemýšlel. K žádné skupině se nepřirovnávám a také jsem nepřemýšlel o tom, že bych měl tyto skupiny rozlišovat. Ale je pravda, že jsem si říkal, že by bylo možná lepší se snažit začlenit do společnosti neslyšících, protože bych se tam možná cítil lépe, možná bych se tam mohl lépe prosadit. Jsem docela dominantní člověk a to, že se nedokážu prosadit ve společnosti, mi dost vadí. Ale na druhou stranu si myslím, že ve společnosti slyšících lidí mám vyšší kvalitu života. Také se pohybuji vlastně jen ve slyšící společnosti, takže dostat se do společnosti neslyšících by mě ani moc nelákalo.
S neslyšícími lidmi tedy žádné přímé zkušenosti nemáš?
Jednu sezónu jsem hrál šachy za družstvo neslyšících. Setkával jsem se tam s neslyšícími – byli různě sluchově postižení a s různě vyvinutou řečí. Vzhledem k tomu, že neumím znakovku, nemohl jsem s některými těmi lidmi vůbec komunikovat. Moje zkušenosti s neslyšícími jsou tedy omezené jen na tyto situace a chvíle, a samozřejmě na akce SUKI, kde přicházím do styku s dětmi s kochleárním implantátem.
Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses znakový jazyk naučil?
Asi ne, protože, jak už jsem říkal, pohybuji se ve společnosti slyšících lidí, takže jsem nikdy neměl tu potřebu. Ale nějaké znaky umím.
Ještě by mě zajímalo, jak se díváš na otázku neslyšících implantovaných dětí a na otázku toho, kam jednou budou patřit – mezi slyšící, nebo neslyšící?
Já tuto otázku neřeším, protože patřím do slyšící společnosti, součástí společnosti neslyšících jsem nikdy nebyl. Děti, které navštěvují školu pro sluchově postižené, budou, myslím, patřit spíše do společnosti neslyšících. Naopak děti, které slyší a mluví dobře, chodí většinou do normální školy. Myslím si, že budoucí začlenění dětí hodně závisí právě na škole, do které chodí.
Myslíš si, že vznikne další společnost, skupina implantovaných dospělých, kteří si budou mezi sebou nejlépe rozumět, protože budou mít podobné zkušenosti a podobné problémy?
Myslím si, že děti, které se znají ze SUKI, budou pokračovat ve vztazích, které mezi sebou teď navazují, budou se dál stýkat. Nevím, jestli budou mít touhu vytvořit nějakou formální společnost, do které by přibírali nové členy, nevím, jestli vznikne nějaké sdružení dospělých implantovaných. Asi i teď jsou dospělí implantovaní, kteří se schází, ale neexistují formálně jako nějaké sdružení. Na druhou stranu implantovaných není tolik, aby jejich problémy byly tak shodné. Až budou pracovat, bude mít už každý jinou práci a jiné zájmy. Třeba se cesty těchto lidí také rozejdou.
Setkal ses s pohledem na komunitu neslyšících lidí jako na jazykovou a kulturní menšinu? Pokud ano, co si o tomto pohledu myslíš?
Setkal. Je pravda, že pohled na neslyšící jako na nějakou komunitu mě docela zaujal. Nikdy jsem o tom tak nepřemýšlel a přitom mi to připadá jako dobrá myšlenka. Myslím, že to leccos vysvětluje. Problém je ale v tom, že pokud se nějaká menšinová komunita chce prosadit, předpokládá se, že se přizpůsobí zvyklostem většinové společnosti. Jedna z těch zvyklostí je způsob komunikace, to znamená, naučit se řeč většiny. A tady právě vidím ten rozdíl mezi jinými neslyšícími a jinými menšinami - neslyšící mají menší možnosti se prosadit, protože nejsou schopni převzít všechny tyto zvyklosti. A to je právě problém neslyšících - řeč většiny se nemohou úplně naučit.
Myslíš, že je možné, aby se neslyšící prosadili ve většině, ale svým „menšinovým“ způsobem? Tedy aniž by měnili sami sebe a nutně komunikovali stejným způsobem jako slyšící?
Samozřejmě, ale potom záleží na ochotě konkrétních slyšících lidí přijmout jejich kulturu, jejich způsoby komunikace a podobně. O komunikaci jde v tomto případě asi nejvíc.
Pokud bychom měli naše povídání shrnout - jsi se svým životem spokojený?
Já jsem hodně náročný člověk. Něco mi určitě chybí. Třeba je to otázka partnerských vztahů. Roli může hrát to, že se nedokážu tolik prosadit ve společnosti, nedokážu tolik lidi oslovit. Nebo i když někoho oslovit můžu, on může komunikaci se mnou brát jako překážku. Asi nejlépe se cítím ve společnosti lidí, se kterými se můžu bavit o něčem, co mě zajímá, a také ve společnosti těch, kdo mě nějakým způsobem uznávají. To máme asi všichni podobné.
Mirku, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji Ti hodně štěstí a úspěchů.
Připojte se! 