zobrazeno: 2708x

Kochleární implantát je DALIBOROVA šance do budoucna

rozhovor s manžely Ťulákovými

zdroj: Info-Zpravodaj 2009, roč. 17, č. 2, s. 2-5. publikováno: 17/01/2014

V pravidelné rubrice Info-Zpravodaje „Zkušenosti rodičů“ přinášíme rozhovor s Monikou a Martinem Ťulákovými. Manželé Ťulákovi jsou jedni z několika málo neslyšících párů, které se pro své děti rozhodli pro kochleární implantaci: a to jak pro syna Dalibora, tak pro dcerku Denisku. Povídali jsme si s nimi především o starším Daliborovi, o tom, jak a proč se pro implantát rozhodli a jak a co Daliborovi implantát přináší.

Foto: archiv rodiny Ťulákových

Mohli byste představit svou rodinu?

Monika Ťuláková (M): Jmenuji se Monika Ťuláková. Vedle mě sedí můj manžel Martin. Máme dvě děti. První je syn Dalibor, tomu jsou tři roky. Druhá je Denisa a té je rok a čtyři měsíce. Já sama mám diagnostikovanou praktickou hluchotu, ale byla jsem vychovávána jako nedoslýchavá nebo jako slyšící, protože mám slyšící rodiče a dvě slyšící sestry. Naučila jsem se mluvit díky svým rodičům a příbuzným, kteří se mi hodně věnovali. Znakový jazyk jsem se začala učit, když jsem se seznámila s manželem, předtím jsem znala jen základní znaky.

Martin Ťulák (T): O naší rodině už mluvila manželka, takže budu mluvit o sobě. Moji rodiče jsou oba dva neslyšící, jsem jedináček. Jsem neslyšící, takže je jasné, že můj první jazyk je znakový jazyk.

Můžete mi říct něco víc o Daliborovi? Kdy jste zjistili, že má nějakou sluchovou vadu, jak velkou ztrátu má a co bylo dál...?

M: Počítali jsme s tím, že se u Dalibora sluchová vada může objevit. Ve čtyřech měsících jsme šli na vyšetření BERA a tam se potvrdilo, že Dalibor má velkou ztrátu sluchu, percepční oboustrannou ztráta sluchu velmi těžkého stupně. Byla jsem nešťastná. Přála jsem si, aby slyšel nebo aspoň aby byl nedoslýchavý. S velkou ztrátou sluchu je velmi obtížné naučit se mluvit a dítě je závislé celý život na odezírání. Říkala jsem si, nedá se nic dělat, budeme žít přirozeně dál. Brzy jsem se s tím smířila.

T: Mně bylo jedno, jestli bude slyšící nebo neslyšící, jediné, co jsem nechtěl, aby byl nějak postižený - tělesně nebo zrakově. Jestli je slyšící nebo neslyšící, to je jedno... je pořád zdravý, a to jsem chtěl.

M: Tím, že máme oba vadu sluchu, tak jsme věděli, co nás při Daliborově výchově čeká. Máme zkušenosti s tím, co jsme zažili v dětství. Víme dnes, co jsme se mohli naučit a co jsme se nemohli naučit. Komunikační metodu jsme s Daliborem zvolili tak, abychom se s s ním dobře domluvili.

Byla jsem zklamaná, že mu hned ve čtyřech měsících nepřidělili sluchadla. Přála jsem si, aby je dostal brzy. Chtěla jsem, aby se naučil co nejdřív používat sluchadla a poslouchat s nimi. Když nic nebude slyšet, tak se těžko naučí mluvit. Sluchadla Dalibor dostal až v desátém měsíci života. Deniska je obdržela už v pátém měsíci.

Jak vypadala nebo vypadá komunikace u Vás doma?

M: Na Dalibora i Denisku jsme od narození znakovali, znakovali jsme také s kontaktem na jejich těle, abychom upoutali jejich pozornost, a zároveň jsme artikulovali slova a používali výraznou mimiku. Učili jsme je, aby s námi navazovali oční kontakt a aby tak věděli, že jsou s námi v „komunikační spojení“. Když začal Dalibor sedět, při volání jsme mu klepali na rameno, aby se naučil otáčet na člověka, který na něj volá. Když jsem s Daliborem komunikovala, používala jsem najednou více prvků - znaky, zřetelnou artikulaci a mluvení s hlasem. Každý jednotlivý prvek je užitečný: znaky – pro usnadnění porozumění, mluvení – aby se naučil poslouchat, artikulovat slova a odezírat. Všechny prvky se Dalibor brzy naučil a dobře je zvládal. Má velký talent pro odezírání. Slova dokáže odezřít i bez podpory znaků.

Když byl Dalibor starší, asi v roce a půl, přidala jsem další komunikační prvek - znakovanou češtinu (znakovaná čeština používá jednotlivé znaky znakového jazyka a kopíruje slovosled české věty; český znakový jazyk má oproti tomu jiná gramatická pravidla než český jazyk, např. také jiný slovosled – stejně jako jiné cizí jazyky – pozn. red.). Dalibor se jejím prostřednictvím učil nová slova s abstraktním významem, např. zájmena, předložky a také změny koncovek slov při skloňování. Chtěli jsme, aby se u něj rozvíjela slovní zásoba ve všech slovních druzích.

Když jsme mu vyprávěli pohádky, popisovali jsme děj jednoduchými znaky děj a používali jsme výraznou mimiku. V knížce jsme si třeba ukazovali jednotlivá zvířátka, ale nepoužívala jsem slovo „medvěd“, ale jen citoslovce „brum, brum“, aby se naučil snadno odezírat jednoduchá slova. Za pár měsíců jsme přidali celé slovo. Zkráceně bych to vyjádřila tak, že jsme používali systém „totální komunikace“. Tak to vypadalo první dva roky. Po kochleární implantaci směřoval Daliborův vývoj jinam.

T: Buď na Dalibora jenom ukazuju, nebo jenom mluvím nebo artikuluji bez hlasu. Nebo také mluvím a znakuju současně. Střídám to podle situace. Znakový jazyk je můj jazyk,vyrůstal jsem s ním, jsem na něj zvyklý, ale snažím se i artikulovat slova. Když třeba jedeme na kole a on jede za mnou a já mu potřebuju něco říct, tak se natočím a jen artikuluju a on mi rozumí.

Kdyby Dalibor neměl kochleární implantát, určitě bychom ho vychovávali ve znakovém jazyce. Ale má kochleární implantát, tak víme, že potřebuje procvičovat i mluvení. Slíbili jsme si, že budeme poctivě chodit na logopedii, budeme se snažit rozvíjet mluvený jazyk a slovní zásobu, tak to děláme. Manželka je nedoslýchavá, to je výhoda, může s Daliborem cvičit. Kdyby byla neslyšící, tak by to bylo jiné. Asi bychom se pro implantaci u Dalibora nerozhodli, protože bychom nezvládli zajistit mu správný mluvní vzor.

Znakujete s Daliborem i po implantaci?

M: Po roce od prvního nastavování dále používám znaky, když je Dalibor potřebuje. Znakujeme, když Daliborovi vysvětlujeme nové slovo, to je důležité pro porozumění, se znakovým jazykem je vysvětlení rychlejší. Znakový jazyk mu hodně pomáhá chápat věci okolo něj. To, že je na tom tak dobře, je také díky znakovému jazyku. Důležité také je, aby Dalibor znal znaky kvůli tatínkovi, je potřeba, aby mezi nimi probíhala „plná“ komunikace. Dalibor má navíc neslyšící kamarády, kteří také potřebují komunikaci ve znacích. Když je kolem hluk, Dalibor musí kompenzovat limitovanou komunikaci buď odezíráním, nebo znakem. Při koupání nebo když má vybité baterky v procesoru, je také potřeba použít náhradní komunikaci - odezírání nebo znaky.

T: Někdy si s Daliborem také hrajeme tak, že se ho s hlasem zeptám: „Kde je máma?“ a on mi rozumí. Nebo se ho zeptám bez hlasu: „Kde je máma?“ a čekám, co bude. Říkám to a nepoužívám ruce, aby se opravdu učil odezírat.

Jak často chodí Dalibor na logopedii?

T: Na logopedii chodíme jednou týdně, ale Dalibor cvičí i doma, manželka s ním hodně cvičí. Cvičí s ním i její rodiče: jezdíme k nim často na víkend, aby byli s ním a on měl mluvní vzor. Zvyká si na různé hlasy různých lidí. Někdo mluví rychle, někdo pomalu, někdo pečlivě artikuluje, někdo méně pečlivě, někoho slyší hůř, někoho lépe... Také záleží na tom, jak často se s lidmi vidí. S manželčinými rodiči se vidí docela často, takže jim rozumí dobře.

Když nemáme tolik času se Daliborovi věnovat, tak mu občas pustíme televizi nebo DVD nebo různé kreslené pohádky s doprovodným slovem. To má moc rád. Chápe a vnímá slova, která se tam říkají, a dělá mu to moc dobře.

A jak s Vámi komunikuje Dalibor?

M: Implantát má rok a dva měsíce. V této době šel Daliborův vývoj rychle dopředu. Před implantací Dalibor používal znaky, později se snažil říct k nim slovo. Neřekl to slovo přesně, byla to třeba jen melodie, vydával jen zvuky... Mluvila jsem mu do ucha nahlas hodně blízko sluchadla. Mám také zbytky sluchu, tak vím, že mi pomáhá, když takhle někdo mluví nahlas u mého ucha. Tak jsem měla představu, že tak nějak to má také Dalibor. Při komunikaci vždycky ukázal znak a mluvil. Slova však nebyla přesná a srozumitelná. Na začátku uměl jen pár slov „auto, táta, máma“ a pak citoslovce.

Když byl Dalibor devět měsíců po implantaci, byl vidět další pokrok. V prvním, „devítiměsíčním“ období se více soustředil na poslouchání a rozlišení písmen. Ve druhém období se Dalibor rozmluvil, začal mluvit zřetelně. Začal vyslovovat sykavky „s“, „š“. To je opravdu neuvěřitelné, že se to tak brzy naučil.

Dále znakuje, ale znaky už nepoužívá společně s každým jednotlivým slovem. Slova, která zná a často používá, už nepodkládá znakem. Když si nemůže vzpomenout na slovo, ukáže znak, a já mu pak pomůžu říct slovo. A on to vždy zopakuje. Nebo když řekne něco nesrozumitelně, poprosím ho, ať ukáže znak. Pak mu opravím jeho výslovnost. Díky jeho znakům se lépe domluvíme a můžeme se zdokonalit v mluvení. Dalibor také vypráví příběhy ve znacích a vždy k tomu mluví.

Jaké byly Daliborovy první znaky?

M: Jeho první znaky byly: lampa a hodiny (projev ve znacích znakového jazyka píšeme pro přehlednost velkými tiskacími písmeny – pozn.red.). Ty ukázal už před svým prvním rokem. A po prvním roce to „jelo“ ve znakovém jazyce hodně rychle. Každý měsíc asi deset nových znaků.  Vždycky jsme čekali, až ukáže nějaký nový znak, a pak jsme pokračovali. Neukazovali jsme plynule dál, počkali jsme si, až znak sám ukáže a bude tomu rozumět, a pak jsme mohli pokračovat dál.

T: Také uměl: KDE TÁTA? TAM... KDE MÁMA, to všechno uměl. Hned jsme kontrolovali, jestli tomu, co ukazuje, rozumí, abychom měli zpětnou vazbu. A také bylo důležité ho naučit udržet s námi dlouhou dobu oční kontakt. Už v šesti měsících ho udržel docela dlouho.

M: Dobře si pamatuju, že v květnu, to mu byl jeden rok a pět měsíců, ukázal první abstraktní znak -  ČEKAT. Byli jsme v metru a čekali jsme, až přijede  metro, on se na nás  díval a přemýšlel a pak ukázal znak ČEKAT. Asi ve dvou a půl letech začal používat minulý čas: BYL POMÁHAT TÁTA (= pomáhal jsem tátovi).

T: A budoucí čas také uměl vyjádřit: BUDU POMÁHAT... Uměl používat minulý, přítomný i budoucí čas. Také už ví, že to, co má za ouškem, je implantát. Vysvětlili jsme mu, co to je sluchátko, jak vypadá, a také to, že kdo hůř slyší, tak má implantát, protože sluchadlo by mu nepomohlo.

Proč jste se u Dalibora rozhodli pro implantaci, bylo to těžké rozhodování?

M: Zpočátku jsme o implantaci neuvažovali. Lékaři nám řekli, že Dalibor je dítě vhodné pro kochleární implantaci, ale my jsme implantát odmítli. Myslela jsem si, že Daliborovi budou stačit sluchadla. Já mám zbytky sluchu a nosím sluchadlo. Slyším zvuky, ale nerozumím řeči. Naučila jsem se mluvit a domluvím se s ostatními lidmi. Při komunikaci mi sluchadlo usnadňuje odezírání. Neuvědomili jsme si, že jeho křivka v audiogramu je horší než naše. Když jsme o tom začali přemýšlet, rozebírala jsem svou minulost, jak jsem se vyvíjela v řeči apod. Věděli jsme, že pro Dalibora bude těžké naučit se mluvit, že dopadne podobně jako my, že nebude mít velké šance uplatnit se v životě.

Původně jsem si myslela, že implantát je jiný typ kompenzační pomůcky. Že jsou jeho elektrody zavedeny do hlemýždě, to jsme věděli. Ale proč a jaká je jejich funkce, jsme netušili. Potkali jsme se s dětmi, které měly implantát a které ho dostaly v nejútlejším věku. Normálně mluvily a vypadaly jako slyšící. Prostě jsem žasla a nevěřila jsem, že tak dobře rozumí i bez odezíraní. Řekli jsme si tedy, že Daliborek by měl s implantátem také šanci dobře slyšet.

T: V té době jsme o implantátu hodně diskutovali s těmi neslyšícími, kteří byli proti němu. Také jsem viděl neslyšícího chlapce, který dostal implantát asi ve třinácti nebo ve čtrnácti letech a který se s ním nenaučil moc dobře mluvit. Říkali jsme si, že kdyby takhle měl vypadat náš syn, tak nikdy nedovolíme, aby tuto operaci podstoupil. Pak jsme se také dozvěděli o tom, že lidé s implantátem jsou omezení ve sportu, že nesmí hrát fotbal. Tak to jsme si říkali, zase nějaké zákazy... Potom jsme se od neslyšících dozvěděli, že člověk s implantátem nesmí procházet turnikety, že nesmí létat letadlem... Pak jsme ale navštívili lékaře a přesně na tyto věci jsme se ho zeptali...

M: A zjistili jsme, že toho o implantátech moc nevíme, začali jsme sbírat veškeré informace a zjistili jsme, že jsme žili v omylu.

T: Chodili jsme na přednášky, sbírali jsme materiály, snažili jsme se získat co nejvíc informací, abychom si v tom udělali pořádek: kdo má pravdu a jak to vlastně je.

Nakonec jsme zjistili, že to, co říkali neslyšící, není tak úplně pravda. Pak jsme navštívili slyšící rodiče, kteří mají dítě s kochleárním implantátem. Tomu dítěti bylo tři a půl roku, když dostalo kochleární implantát, a dneska je mu sedm. Byli jsme zvědaví, jak dítě vypadá, jak se s implantátem vyvíjí, a viděli jsme, že je na tom dobře. Začali jsme se s těmi rodiči bavit a oni nám vysvětlili, že sluchadlo něco dokáže, ale nedokáže to, co ve vnitřním uchu dokáže implantát.

Říkali také, že znají kluka, který implantát dostal v osmi letech, dneska je mu patnáct, a normálně funguje, hraje fotbal bez problémů. Implantát si sundá, když ho nepotřebuje, dá si ho zpátky, když ho potřebuje. Do té doby jsme se k takovým informacím nedostali. Dostali jsme se k nim až v momentě, kdy jsme se rozhodli, že si je budeme sami hledat. Takže jsme si napsali všechny klady a všechny zápory kochleárního implantátu, vyhrály klady, a tak jsme se rozhodli pro implantaci.

Až bude Daliborovi osmnáct let, sám se může rozhodnout, jestli kochleární implantát dál chce mít, nebo ne. Ale myslím, že už se určitě nebude rozhodovat, protože už bude závislý na zvuku. Vidím to u manželky, která odmalička nosí sluchadlo a bez sluchadla se nemůže obejít. I tak jsme chtěli, aby měl možnost si jednou vybrat. Když je malý, nemůže se sám rozhodnout. Věděli jsme, že do šesti let věku to musíme rozhodnout za něj, aby z implantátu ještě mohl něco vytěžit. Jinak by neměl možnost volby. Rozhodovali jsme se mezi sluchadlem a kochleárním implantátem, se sluchadlem by to ale všechno šlo hrozně pomalu, po malých krůčcích, takhle je to rychlejší.

Pro implantát jsme se rozhodli také z toho důvodu, aby měl jednou víc možností zapojit se do slyšící společnosti, aby měl víc možností najít si práci, aby byl připravený na to, že svět, to nejsou jenom neslyšící... Aby se dokázal zapojit do světa, kde je v menšině. Aby dokázal komunikovat se slyšícími lidmi, aby si dokázal spoustu věcí vyřešit sám.

Když bude chytrý a bude umět mluvený  jazyk i znakový jazyk, tak se jednou bude mít dobře. A my se snažíme o to, aby naše dítě jednou nemělo problémy, aby si nemuselo pořád na všechno objednávat tlumočníka, aby nemělo těžký život, aby ho mělo lehčí, než ho máme my. Protože my máme nepříjemné zážitky ještě z doby před revolucí i z doby těsně po revoluci. Pro nás to byl tvrdý život, špatné zkušenosti, tak jsme nechtěli, aby on zažíval to samé.

Jak vypadalo období bezprostředně po operaci? Jak na implantát reagoval Dalibor?

M: Dalibor šel na operaci na začátku prosince 2007, první nastavení procesoru proběhlo na začátku ledna 2008. Dalibor hned na prvním nastavování reagoval, něco slyšel. Doma najednou slyšel, jak letí letadlo, slyšel svoje kroky. Implantát snášel dobře, ráno ho chtěl, vyloženě si to užíval. Že by se nějak vztekal, to vůbec ne.

T: To bylo ale hodně tím, že byl zvyklý nějaký zvuk vnímat. Také viděl, že máma má sluchadla, já jsem je také občas nosil. Sluchadla viděl u rodičů, byl spokojený a neviděl na tom nic zvláštního.

Myslel jsem si, že Dalibor bude slyšet něco až tak třeba za rok. Ale on začal reagovat už po půl roce, opravdu velmi brzy... Když si povídá s manželkou, tak se na ni často vůbec nedívá, neodezírá, všechno slyší.. Když si povídá se mnou, tak se ještě občas musí podívat, protože mám jiný hlas než ona. Když nerozumí tomu, co mu říkám, podívá se na mě a už je mu to jasné. Buď si to spojí s odezíráním nebo se znakem.

Když jsme si o Daliborovi povídali – zmínila jste se o telefonování. Mám to chápat tak, že Dalibor telefonuje...?

M: Ano, Dalibor telefonuje. Domluvila jsem se s mými rodiči, že nám budou pravidelně třikrát týdně telefonovat - ve stejný čas, abych to uhlídala. Zvoní telefon! Dalibor přiběhne, vezme sluchátko a poslouchá. A babička se ptá, co dělá, jak se jmenuje, co má rád, kde je táta, máma... otázky se hodně opakují, aby tomu rozuměl.

T: A ještě před tím si s maminkou zopakovali ta slova, která se pravděpodobně budou v telefonátu opakovat, aby se měl čeho chytit a rozuměl. Já už jsem také připravený, vím, co se bude v telefonu odehrávat. A Dalibor opravdu rozumí. Babička se zeptá, kde je auto, a on ukáže na auto.

M: Tak to bylo na začátku. Teď už babička říká delší věty, třeba: „Na zahradě máme bazén.“ A Dalibor ukáže bazén. „Jak se jmenuje táta“. Tak on ví, že Martin. „Jak se jmenuje maminka?“ - Monika – „Jak se jmenuje sestřička?“ - Deniska - ...?“ Takhle odpovídá. „Kde je táta?“ – Táta je v práci.

T: Vždycky jednou rukou držel telefon a druhou rukou ukazoval znaky.

M: Je výhoda, že druhou rukou může znakovat, takže pro nás je to něco jako tlumočení.

Co ještě Dalibor umí?

M: Má rád knížky, malování, modelování a také sporty. Naučil se vnímat hudbu. Sám umí spustit přehrávač a poslouchá hudbu. K svátku dostal CD přehrávač, aby si nezvykl jen na pohyblivé obrázky v televizi, ale aby se učil víc poslouchat.

T: Hodně vypráví u obrázků... Máme spoustu obrázkových knížek, tak si je otevře a začne vyprávět. Vždycky se na mě podívá a začne vyprávět, co kdo na tom obrázku dělá, že tady člověk seče trávu, tady uklízí. Vždycky mi „jako“ vysvětluje, co na těch obrázcích je, a povídáme si o tom a já přidávám pořád nová a nová slova a znaky. Dalibor knížky miluje.

M: Na jednu situaci nezapomenu. To mu byly dva roky a čtyři měsíce. Já jsem smrkala a on přišel a takhle začal: „Máma nemocná - musí doktor - čekat přijde táta - hlídat Dalibor Denisa - máma pryč“. Takhle to řekl, kombinoval znaky s mluveným jazykem. Na to nikdy nezapomenu. Má v sobě pojmy, významy, má velkou slovní zásobu díky znakovému jazyku. Hodně poslouchá a slyší, občas odezírá a snaží se mluvit.

T: Dívá se rád na televizi, má rád krtečka, to je jeho nejoblíbenější pohádka, dále Spejbla a Hurvínka a jiné. Sedne si k televizi a já mu vždycky ukazuju znakovým jazykem, co se tam děje. On to sleduje v televizi a když tam něčemu nerozumí, tak se podívá na mě, nebo manželka něco přidá mluveným slovem. Kdyby měl jenom poslouchat bez znakového jazyka, tak by pomaleji pochopil, co se tam děje.

A co mladší Deniska?

M: Má stejnou ztrátu sluchu jako Dalibor. Přihlásili jsme ji bez váhání do programu kochleárních implantací.V únoru 2009 šla také na kochleární implantaci, to jí byl jí rok a tři měsíce.

Vaše situace je určitě v mnohém jednodušší než situace slyšících rodičů, kterým se narodí neslyšící dítě... Stýkáte se i s nimi? Vyměňujete si spolu zkušenosti?

M: Chápu situaci slyšících rodičů, pro ně musí být hodně těžké přijmout, že mají sluchově postižené dítě a vyrovnat se s tím. Ano, setkáváme se s nimi. Získáváme od nich informace o dětech a kochleárním implantátu.

T: My jsme neslyšící, máme dítě, které se teprve učí poslouchat, takže u nás je „výchova napůl“: napůl znakový jazyk a napůl ho učíme mluvit. Ale chápu, že slyšící rodiče tohle často nemohou dělat. Někteří rodiče také třeba věří lékařům a když jim lékaři řeknou nebo doporučí, aby nepoužívali znakový jazyk, tak tomu slyšící rodiče věří a někdy to ani nechtějí zkusit. Potom se mohou divit, když se stane, že jejich dítě i po třech letech ještě nemluví. Když jsem vyrůstal, tak si přesně pamatuju ten pocit, když na mě mluvil slyšící člověk a já jsem mu nerozuměl. Díky tomu, že jsem měl neslyšící rodiče, tak jsem věcem rozuměl, protože oni mi všechno vysvětlovali. Znakový jazyk mi pomohl pochopit slova českého jazyka, která jsem pak vnímal a mohl jim rozumět. Pro mě je automatické používat s neslyšícími dětmi znakový jazyk. Rád bych svůj model výchovy doporučil slyšícím rodičům, ale nevím, jak na to budou reagovat. Každý na to reaguje jinak. Někdo řekne: ne, znakový jazyk je divný jazyk, je to opičí jazyk, nechci ho používat, nebudu se ho učit. Někteří slyšící rodiče ho naopak přijmou.

My jsme se domluvili, že budeme znakový jazyk používat. Vidíme, že když se s dítětem doma nepoužívá znakový jazyk, je na tom často hůř. Může začít mluvit později, bude mít menší slovní zásobu. Je důležité, aby dítě mělo přísun informací, abychom viděli, že se vyvíjí, že se má dobře, aby rozumělo tomu, co se okolo něj děje... A proto je důležitý znakový jazyk.

M: Všechno závisí na výchově a na komunikaci - a i o tom dostávají slyšící rodiče informace pozdě. My jsme začali se znaky už od začátku, od miminka, a v tom je také rozdíl. Snažili jsme se se slyšícími rodiči komunikovat a oni byli moc rádi. Myslím, že rodiče by měli být aktivní, udělat pro své děti co nejvíc. Záleží ale na rodičích, jakou si zvolí cestu výchovy…

T: A také je důležité, aby se slyšící rodiče, kteří mají neslyšící děti, zeptali svého doktora, jak na tom jejich dítě sluchově je, jaké má možnosti. Někdy se může stát, že je na tom dítě docela dobře, že by mu stačila sluchadla, nemuselo by dostat implantát. To by nemělo být automatické – hned dostat implantát.

Jak reagovali neslyšící kamarádi nebo známí na to, že Váš syn má kochleární implantát?

M: Někteří přátelé byli překvapeni, proč jsme se rozhodli pro implantát. Několikrát jsme to museli vysvětlovat. Někteří s námi hodně nesouhlasili a jejich reakce pro nás byla nepříjemná. Neslyšící často nemají o kochleárních implantátech správné informace. Starší generace je hodně proti, ale pro mladé lidi, okolo patnácti, už je to normální, protože se potkávají s dětmi, které mají implantát, jsou spolu ve škole, jezdí s nimi na tábory. Situace se mění, postupně se zklidňuje. Ale očekáváme, že diskuse o implantátech bude stále aktuální.

T: Starší generace, myslím lidé ještě starší než my, nemají často přesné informace, nikdy se s implantátem nesetkali a nevědí, jak funguje. Dřív byla sluchadla. Úplně na začátku byla krabičková sluchadla, taková velká s ohromnými sluchátky. Pak přišla další sluchadla a možná, že i proti nim byla taková nesouhlasná vlna, jako je teď proti implantátům... My jsme se snažili neslyšícím vysvětlit, že s implantátem je zvuk silnější a lepší než se sluchadly.

Neslyšící třeba říkají, na co implantát, vždyť si můžeme objednat tlumočníka... A na to říkám: copak bude mít u sebe tlumočníka dvacet čtyři hodin denně?

Je už dost mladých sebevědomých neslyšících, kteří vystudovali vysokou školu a ti jsou často proti kochleárním implantátům, mají jinou cestu - já to chápu, ale i oni měli by se měli snažit víc nás pochopit a přijmout naše rozhodnutí. Ano, můj syn má implantát - dělám to kvůli němu. Teď je nová technika, která dřív nebyla a za nějaký čas bude třeba zase něco jiného než kochleární implantáty, něco lepšího...

Neslyšící tvrdí, že bude přibývat kvalitních tlumočníků... Možná, ale tak to bude vypadat možná v Praze, ale co jinde...? A můžeme si být jistí, že tlumočníků bude přibývat? Opravdu budou tlumočnické služby dotované nebo se dotace zruší a pak si tlumočníka bude muset neslyšící platit sám? Jak to pak bude s našimi dětmi, kdyby potřebovaly tlumočníka, kde by na to vzaly...? Z mého pohledu je implantát pro Dalibora taková šance do budoucna.

Rozhovor pochází z knihy „Kochleární implantáty: rady a zkušenosti“, kterou v roce 2009 vydala Federace rodičů a přátel sluchově postižených, o.s.
autorka rozhovoru pracuje v Informačním centru o hluchotě Federace rodičů a přátel sluchově postižených

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize
Tomáš Pazdera
30/10/2016 - Česká televize
Jubileum Jaroslava Paura
25/10/2016 - Česká televize
Život a smrt - energie všude kolem nás
20/10/2016 - Česká televize
Mluvící uši
15/10/2016 - Česká televize
Hluchoslepota a studia
05/10/2016 - Česká televize
Slovenští neslyšící u nás
01/10/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Kochleární implantát z vlastního uvážení
Kochleární implantát u dětí
Kochleární implantát je DALIBOROVA šance do budoucna
Co mi dává kochleární implantát?
S Vojtou máme život mnohem bohatší
Ve společnosti slyšících mám vyšší kvalitu života, ale
Poznatky a zkušenosti se vzděláváním dětí s kochleárním implantátem v USA /2/
Poznatky a zkušenosti se vzděláváním dětí s kochleárním implantátem v USA
Beseda o kochleárních implantátech
Názor proti názoru
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Kochleární implantát - naděje nebo prokletí?
Implantát Nucleus Hybrid - šance pro lidi se zbytky sluchu
Kochleární implantace a společenství a kultura neslyšících
Kochleární implantát a genocida neslyšících?
Zaostřeno na kochleární implantáty
Kochleární implantáty téma, které je stále živé
Kochleární implantát
Kochleární implantace (TKN)
Kochleární implantáty a jejich vývoj
Všechny děti s KI by se měly učit znakový jazyk

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 10
celkem: 10
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
II. Tenisový Cup - Memoriál Adolfa Nebřenského
Společnosti Amazon a Čegan získaly titul Tichá
Den otevřených dveří ve Švandově divadle i p
SK SKIVELO neslyšících Olomouc slaví další p
Otevřete znakovárnu
Pátá dohoda /tlumočené představení/
Neslyšící senioři a jejich vztah k domovu seni
Plzeňská unie neslyšících odstraňuje bariér
Mobilní aplikace nabízí přepis i tlumočení
Vznikla nová služba pro osoby s postižením slu

RSS kanály 

[CNW:Counter]