zobrazeno: 5858x

Všechny děti s KI by se měly učit znakový jazyk

rozhovor se Zuzanou Hájkovou

zdroj: Gong 11/2006 publikováno: 18/06/2007

Zuzana Hájková (21) patří do nové generace Neslyšících, kteří jsou hrdí na svoji kulturu a svůj znakový jazyk. Mnozí ji znají jako členku Tiché hudby. Zuzka nejen že zpívá rukama, ale také studuje Češtinu v komunikaci neslyšících, od září učí znakový jazyk v Pevnosti a aktivně prosazuje zájmy Neslyšících. Je jedním z neslyšících autorů manifestu proti kochleárním implantátům. Při rozhovoru působila dojmem zdravě sebevědomého člověka, který ví, co chce, a v cestě za svým cílem se nevzdává.

Co bys chtěla změnit ve světě neslyšících?

Jé, toho je moc… Občas jsem moc náročná, ale snažím se přemýšlet reálně. Neslyšící jsou často závislí na slyšících, potřebují hlavně víc sebevědomí. Je typické, že neslyšící si myslí, že slyšící jsou lepší. To ale není pravda, neslyšící jsou jen odmalička zvyklí na to, že slyšící jim chtějí pomáhat. Měli by si víc věřit a zvládat co nejvíc sami. V mnoha organizacích neslyšících jsou slyšící předsedové, proč? To samé se týká škol. Neříkám, že jsem proti slyšícím. Jenomže slyšící mají jiné názory, nemají zkušenosti s tím, jaké je to být neslyšící a neumějí se do žáků vcítit. Taky bych ráda upravila zákon o znakové řeči, v jeho formulaci bych změnila právo na povinnost (podle tohoto zákona mají neslyšící právo na používání znakové řeči, vzdělání a tlumočení ve znakové řeči – pozn. red.). Povinnost má jiný význam než právo, musí být vyžadována, kdežto právo ne. Také se mi nelíbí, že tam pořád je termín znaková řeč. Ale vím, že je složité ho upravit.

Je toho ještě víc, ale nejdůležitější je pro mě to, aby neslyšící byli sebevědomější, hrdí na svůj znakový jazyk, svou identitu, hlavně se nenechat ponižovat. Na mnoha školách pro sluchově postižené není znakový jazyk primárním jazykem, přitom pro neslyšící děti je to velmi důležité, je to logické. Je vidět, že je to pořád lepší, ale jenom v některých školách, třeba v Radlicích nebo v Hradci Králové.

Jak jsi to prožívala ty, když jsi chodila do školy?

Do MÅ  jsem měla správně nastoupit v Ivančicích, jenže bych mohla z internátu jezdit domů jen jednou za dva týdny. Proto mě rodiče dali do Olomouce, kde se jezdilo domů každý víkend. Hledali nějakou základní školu blíž našeho bydliště a našli školu v Brně, kam jsem mohla z domova každý den dojíždět. Blízko Brna bydlíme dodnes. Na 1. stupni jsem byla hodně spokojená. Získávali jsme mnoho nových informací, používali jsme znakový jazyk, škola nás bavila. Bylo nás ve třídě sedm, jeden z mých spolužáků měl neslyšící rodiče. My ostatní jsme si díky němu rozvíjeli znakovku a býval můj „konkurent“ ve všech předmětech. Na druhém stupni už to bylo horší, přibyly nám předměty a s nimi i učitelé. Někteří učitelé jen mluvili, museli jsme víc odezírat. A to byl problém pro dítě neslyšících rodičů. Například při hodinách matematiky nás učitelka rozdělila do dvou skupin na lepší a slabší žáky, můj konkurent právě patřil do slabší. Jen proto, že nedovedl odezírat, a ne že by nezvládal matematiku. Tak jsem často vysvětlovala učivo spolužákovi, který učitelce nerozuměl. Matikářka si myslela, že se s ním bavím a zlobila se na mě, že vyrušuji. Nevěřila, že jí nerozumí, přitom on jí opravdu nerozuměl. Proto je tak důležité, aby se ve školách používal znakový jazyk. Tento bývalý spolužák dodnes nemá maturitu proto, že se učitelé nepřizpůsobili k jeho potřebám, což je nespravedlivé. Věřím, že dneska je to lepší. Jinak výborné bylo, že v brněnské škole se vyučovalo a vyučuje se podle stejných osnov jako pro slyšící, nikoliv podle redukovaných osnov.

Kam jsi pak šla na střední školu?

Plánovala jsem gympl, ale Biskupské gymnázium v Brně ten rok už neotvíralo třídu pro neslyšící. Musela bych být ve třídě se slyšícími, a to jsem nechtěla. Byla jsem se podívat i v Praze-Ječné, ale tam se používala jen orální metoda. Nakonec jsem šla do Hradce Králové na Střední pedagogickou školu, jiná možnost vzhledem k mým zájmům ani nebyla. Na začátku studia v Hradci jsem byla mile překvapená a celých pět let se mi tam moc líbilo. Poprvé jsem tam zažila znakový jazyk jako samostatný předmět, i když jen dva roky. I ostatní předměty byly tlumočené do znakového jazyka.

Druhým rokem studuješ obor Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě UK. Proč právě tento obor?

Hlavně proto, že jsem neslyšící. Jak jsem říkala, že jsme se vzdělávali ve školách, kde nebyl znakový jazyk naším primárním jazykem, proto ho chci zdokonalovat a vybrousit. Nejdřív jsem si přála být psycholožkou nebo psychoterapeutkou, ale nešlo to studovat bez znalosti problematiky Neslyšících. Proto tam studuji, chtěla jsem v této oblasti získat další informace. Daří se mi to, se studiem jsem spokojená, dostávám hodně informací. Jen mě mrzí, že jsem se plno věcí o znakovém jazyce a naší kultuře dozvěděla až tak pozdě. Měli jsme se to učit už na ZÅ , jako se učí slyšící o českém jazyce.

V ročníku jste jen dvě neslyšící, jak vycházíte se slyšícími spolužáky?

Na začátku to bylo horší, nebyli jsme na sebe zvyklí a navíc jsme byli na některé předměty zvlášť, takže jsme se hned nesblížili. Díky učiteli Petru Vysučkovi, který nám doporučil se scházet mimo školu, nyní vycházíme spolu mnohem líp.

Jak by se měla obecně zlepšit komunikace mezi slyšícími a neslyšícími? Má podle tebe smysl, aby se všichni slyšící učili znakový jazyk?

Slyšící musí mít k neslyšícím respekt, uznávat je jako sobě rovné. Budu ráda, když se někdo začne učit základy znakového jazyka. Ale není nutné ani reálné, aby se ho učili všichni. Nejdůležitější je znát základní informace o Neslyšících. Představovala bych si to tak, že na všech základních školách by byl předmět nazvaný třeba multikulturní výchova, kde by se žáci dozvěděli něco o Neslyšících, Romech a dalších menšinách, jejich kultuře, jazyku, životě. Potom se třeba díky těmto znalostem budoucí matky nemusejí zarmoutit, když se jim narodí neslyšící mimino. Plně souhlasím s článkem od Věry Strnadové v knize „Hádej, co říkám“ o vzájemné integraci. Opakuji: “Neslyšící se nemůže naučit slyšet. Slyšící člověk, který má zrak a ruce v pořádku, se však může naučit znakovat.“ Není pochyb o tom, že kdyby většina slyšících lidí znala ZJ aspoň do té míry, jako většina neslyšících lidí s malou znalostí mluveného jazyka zná češtinu, aspoň několik základních výrazů, rozhodně by to k vzájemnému dorozumění přispělo.

Máš ty sama nějaké špatné zkušenosti se slyšícími?

Ano, to určitě mám, ale nezáleží na tom, jestli jsou slyšící nebo neslyšící. I s neslyšícími mám špatné zkušenosti. Nikdo není dokonalý. U slyšících většinou mívám špatné zkušenosti hlavně s úředníky, ale jejich jednání se už zlepšuje. Když jsem jako malá chodila s mámou k lékaři, vždycky se s ní dlouho vybavoval a já jsem z toho nic neměla. Proto jsem začala chodit sama, ale se mnou se ten samý lékař skoro vůbec nebavil, nic mi nevysvětlil. Taky mi vadí, že foniatři o neslyšících a znakovém jazyce, kulturu už vůbec nezmiňuji, nic neví. Přitom je to jejich práce. Znám i lidi, kteří naši kulturu zneužívají nebo dokonce do ní zasahují, to bychom si neměli nechat líbit. Dále nechápu, proč někteří slyšící nedokážou tolerovat náš odlišný jazyk, kulturu. Tolerovat nebo respektovat se zdá být jednoduché, jenže ve skutečnosti je to jinak.

Bereš si tlumočníka k lékaři?

Když to není nic vážného, jdu k lékaři sama. Kvůli rýmě nebo bolestem v krku nechodím k doktorovi. Kdyby šlo o něco důležitého, samozřejmě bych si tlumočníka vzala. V Praze tlumočení občas využívám při vyřizování důležitých věcí. Doma na Moravě ne, většina z nich nedodržuje etický kodex a proto jim moc nedůvěřuji…

Jsi známá jako odpůrkyně kochleárních implantátů (KI). V Televizním klubu neslyšících jsi v diskuzi o kochleárních implantátech dost ostře argumentovala proti. Použila jsi i poněkud drsné srovnání s občany s jinou barvou kůže, kteří přece také nepodstupují plastické operace, aby se mohli zařadit mezi „bílou“ většinu našeho národa.

V TKN jsem se mimo jiné ptala, proč se provádí za spoustu peněz operace KI, když nevede k záchraně zdraví. Lékař na tuto otázku pořádně neodpověděl. Hluchota přece není nemoc, člověk s ní může žít. To srovnání s Romy asi nebylo moc vhodné, už bych to dnes v televizi formulovala jinak. Proti KI jinak nic nemám, myslím, že pro ohluchlé je to dobrý vynález. Trošku jsem změnila i názor na implantaci dětí, teč už respektuji rodiče, kteří si to přejí, protožepo dle zákona mají právo takto rozhodnout. Ale hlavní problém je, že před rozhodnutím pro implantaci nedostávají dostatek informací, například jestli existuje jiné řešení než je KI. Paní psycholožka Vymlátilová, která se věnuje uživatelům KI, nabízela možnost spolupráce s Neslyšícími. Tak jsem jí poslala e-mail, že bych měla zájem o spolupráci. Žádala po mně, abych jí tu spolupráci upřesnila, a když jsem jí odpověděla, už pak nereagovala. Tak proč to vlastně nabízela? Nechápu to.

V Anglii jsem potkala Nora, který mi vyprávěl, že u nich je bohužel mnoho lidí s KI, ale podle zákona se všechny děti s KI musí naučit znakový jazyk. Chci, aby to tak bylo i u nás, aby se děti s KI musely učit i znakový jazyk a mohly si pak vybrat, jestli se chtějí stýkat s Neslyšícími nebo ne. Člověk s KI totiž stále zůstává neslyšícím, operace z něj podle mých zkušenosti neudělá ani nedoslýchavého, ani slyšícího člověka.

Znáš osobně někoho, u koho neměl KI úspěch?

Jeden bývalý spolužák má KI už asi 10 let, nosil ho poctivě a přesto neslyšel ani můj křik. Vymlouval se na to, že má vybité baterie. Jeho máma ale o něm mluvila v TKN, jak mu KI pomáhá, že dobře mluví a tak, ale není to úplně pravda. Proč za něj mluvila maminka? Je přece už dospělý, bylo mu přes 24, mohl vyprávět sám. Znám i jednu dívku, která má s KI jen dobré zkušenosti, musela hodně trénovat a učit se mluvit, poslouchat, „naštěstí“ byla šikovná.

Uvažovali někdy tvoji rodiče o implantaci?

Když mi bylo 13 nebo 14, rodiče se mě na to ptali. Odmítla jsem a oni to respektovali.

Jsi jedním z autorů manifestu proti KI. Jaký je jeho cíl?

Cílem manifestu je poskytnout informace o KI z jiného úhlu pohledu. Aby lidi znali názor Neslyšících, aby si uvědomili význam znakového jazyka. Ušní lékaři a foniatři by si měli uvědomit, že neslyšící nejsou jen postižení, ale kulturní menšina. Manifest najdete na http://kochlear.ruce.cz.

Jaké byly na manifest reakce, dosáhli jste něčeho?

Manifest jsme zatím posílali některým lékařům, na ministerstva, organizacím. Pár doktorů reagovalo překvapeně, nikdy předtím je nenapadlo, že neslyšící mají vlastní kulturu, nejsou jen ti „postižení“. V souvislosti s manifestem vyšel v Reflexu článek o Neslyšících. Odpovědi přišly i z ministerstev, ale byly negativní, lidé tam své nahlížení na neslyšící zatím nechtějí změnit, neslyšící jsou pro ně pořád skupinou lidí se zdravotním postižením. Nedávno jsme obdrželi odpověč od Národní rady zdravotně postižených, navrhuje nám diskusi. Takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Zastáncům KI můžu říci, že se nemusí ničeho obávat, nemáme v úmyslu zrušit KI nebo něco podobného.

Co ti ještě vadí?

Že se stále o nás říká, že jsme sluchově postižení. Ne, jsme Neslyšící! Slovo postižení vyvolává dojem, že potřebujeme napravit, vyléčit se. Nepotřebujeme se napravit, máme svůj jazyk, kulturu. Jsme stejní jako ostatní, jen máme jiný jazyk a jinou kulturu.

A co další skupiny sluchově postižených, nedoslýchaví a ohluchlí?

Není to jednoduché, já vím. Zmiňuji se pouze o skupině Neslyšících, jinak bychom se do toho zamotali. Potřeby nedoslýchavých a ohluchlých neznám na vlastní kůži.

Kdyby byli Neslyšící vnímáni jako kulturní menšina, ne jako zdravotně postižení, měli by pak ještě dostávat částečný invalidní důchod?

V tom případě souhlasím s odejmutím invalidního důchodu. Už jen to slovo invalidní je divné. Ale měli bychom mít nárok na sociální dávky, protože neslyšící mají často problémy sehnat dobrou práci a stále u nás v ČR setkávají s diskriminací.

Byla jsi koncem léta na třítýdenním studijním pobytu v Bristolu, jaké jsou tvoje dojmy z Anglie?

V Anglii mají neslyšící o trochu lepší podmínky, skryté titulky běží v televizi nonstop. Zprávy tlumočené do znakového jazyka tam běží několikrát denně. Jinak moc nemůžu srovnávat, neměli jsme příležitost se lépe seznámit s anglickými neslyšícími. Studenti měli prázdniny, jednou jsme byli v klubu neslyšících a jednou jsme v hospodě náhodou potkali skupinu mladých neslyšících. Měli jsme pěkné ubytování na koleji, jezdili jsme na výlety. Byli jsme třeba v Oxfordu, moc pěkné město.

Jak vypadala výuka angličtiny na bristolské univerzitě v „Centre Deaf Studies“?

Nás šest českých studentů se začalo učit v jedné skupině, neslyšící i nedoslýchaví dohromady. Největší šok mě čekal, když jednou ráno přišla do třídy paní a začala na nás mluvit! Měli jsme si prý všichni procvičovat mluvenou angličtinu. Hned jsme žádali rozdělení do dvou skupin na neslyšící a nedoslýchavé, protože nedoslýchaví si to tak přáli. My neslyšící jsme ale neměli možnost využít „živou“ angličtinu, nekomunikovali a nepsali jsme anglicky. Přitom jsem se chtěla zlepšit právě ve svém vyjadřování. Hodně jsme se učili BSL, britský znakový jazyk, ten jsem se naučila snadněji než psanou angličtinu. Zajímavé je, že BSL hodně závisí na mluvené angličtině. V angličtině jsem žádné velké pokroky neudělala. Lektor naší skupiny neslyšících učil jen gramatiku, slovní zásobu jsme si nerozšiřovali…

Tvůj tatínek prý učí na škole pro sluchově postižené v Brně…

Ano, táta učí už patnáct let na střední škole a na učilišti pro sluchově postižené. Je vystudovaný inženýr, nejvíc vyučuje předměty jako matematika. Teč vyučuje hlavně předměty na novém maturitním oboru ekonomie. Táta je jedním z mála učitelů, který při výuce znakuje. Používá směs znakované češtiny a znakového jazyka. Doma s tátou také znakujeme, s mámou výjimečně mluvíme. Znak mého jména je vlastně znak pro tátu, který později přešel i na mě…

Jsi členkou Tiché hudby, co to pro tebe znamená?

V Tiché hudbě jsem už přes pět let. Cílem souboru Tichá hudba je ukázat slyšícím náš krásný znakový jazyk. Tichá hudba je hlavně pro slyšící, mezi neslyšícími není tak populární. Tlumočené písničky jim moc neříkají.. Neslyšící mají rádi poezii ve znakovém jazyce, něco jako Příběhy z rukávu, které několikrát pořádala Česká unie neslyšících. Chtěla bych se poezii pro neslyšící víc věnovat, snad i založit skupinu. Poezie neslyšících je zaměřená na vlastní nápady, ne na překlady písniček slyšících. Před rokem jsem se zúčastnila workshopu populárního německého neslyšícího poeta Jürgena Endresse, který mě inspiroval a tak toho chci využít. Na festivalu Mluvící ruce (konal se koncem října, pozn. red.) budeme vystupovat s jednou novou písničkou jiným způsobem, než je obvyklé. Snad se bude líbit i neslyšícím divákům.

Napadá tě ještě něco na závěr?

Vzpomněla jsem si na jednu věc, která mě mrzí. Starší a mladí neslyšící se čím dál víc odlišují a vzájemně se odcizují. Starší závidí mladým jejich nové možnosti. Zato starší neslyšící mají krásný čistý znakový jazyk, aniž by si to uvědomovali. Mladí neslyšící už při znakování hodně mluví, čistý znakový jazyk u nich není moc častý. Dále se často setkávám s názory (slyšících i neslyšících), že ti neslyšící, kteří se vyznají v češtině, jsou chytřejší než ti, kteří se v češtině tolik nevyznají. S tím já ale nesouhlasím. Důvod snad nemusím uvést, je přece jasné, proč tomu tak je.

Kristina Kratochvílová
foto: Kristina Kratochvílová a archiv Zuzany Hájkové

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku
21/06/2007 14:22 - merlouska
"Chci, aby to tak bylo i u nás, aby se děti s KI musely u?it i znakový jazyk a mohly si pak vybrat, jestli se chtějí stýkat s Neslyšícími nebo ne. Člověk s KI totiž stále zůstává neslyšícím, operace z něj podle mých zkušenosti neudělá ani nedoslýchavého, ani slyšícího ?lověka."
Můj názor je ten, že jako povinnost bych to nedávala. Jen bych jim nabídla kurzy, ať se rozhodnou sami, jestli jim to stojí za to - a to bu? zadarmo nebo za mírný poplatek. Nejsem si jistá, jestli uspějete s povinností chodit na kurzy ZJ, které stojí třeba 3-4000 za pololetí. A školy/školky asi těžko budou kvůli jednomu integrovanému dítěti shánět nějaké u?itele ZJ.

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka /2/
08/04/2018 - Česká televize
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka
08/04/2018 - Česká televize
Týden diverzity
12/04/2018 - Česká televize
Mezinárodní festival pantomimy Otevřeno 2017
04/04/2018 - Česká televize
Bobista Jakub Nosek
30/03/2018 - Česká televize
Problémy s otěhotněním
24/03/2018 - Česká televize
Centra služeb pro neslyšící a nedoslýchavé
18/03/2018 - Česká televize
Středisko Augustin na Univerzitě Hradec Králové
10/03/2018 - Česká televize
Vícegenerační neslyšící rodiny
01/03/2018 - Česká televize
Tichý svět
12/02/2018 - Česká televize
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
Škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici slaví 230 let — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Kochleární implantát z vlastního uvážení
Kochleární implantát u dětí
Kochleární implantát je DALIBOROVA šance do budoucna
Co mi dává kochleární implantát?
S Vojtou máme život mnohem bohatší
Ve společnosti slyšících mám vyšší kvalitu života, ale
Poznatky a zkušenosti se vzděláváním dětí s kochleárním implantátem v USA /2/
Poznatky a zkušenosti se vzděláváním dětí s kochleárním implantátem v USA
Beseda o kochleárních implantátech
Názor proti názoru
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Kochleární implantát - naděje nebo prokletí?
Implantát Nucleus Hybrid - šance pro lidi se zbytky sluchu
Kochleární implantace a společenství a kultura neslyšících
Kochleární implantát a genocida neslyšících?
Zaostřeno na kochleární implantáty
Kochleární implantát
Kochleární implantáty téma, které je stále živé
Kochleární implantáty a jejich vývoj
Kochleární implantace (TKN)
Všechny děti s KI by se měly učit znakový jazyk

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 30
celkem: 30
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Jak se stát úspěšným neslyšícím
Jak připravit neslyšící na budoucnost?
Manželské vraždění - tlumočené představen
Pražská muzejní noc - přihláška
Aplikace Pexeso – dárek pro neslyšící děti
Chvála sběratelství
EUDY YOUTH CAMP
EUDY JUNIOR CAMP
Poštovní muzeum i pro neslyšící
Festival Colours of Ostrava si nově užijí i ná

RSS kanály 

[CNW:Counter]