V závěru listopadu minulého roku proběhl v Praze-Stodůlkách další ze série seminářů o problematice kochleárních implantátů (KI). Přednášející zde hovořili o zkušenostech s implantáty, a to jak z pohledu rodiče, tak i z pohledu pedagogického pracovníka a zazněla zde i celá řada dotazů z publika.
Semináře se zúčastnilo poměrně velké množství posluchačů – převážně z řad rodičů, studentů a učitelů. Pro rodiče to byla především cenná zkušenost před rozhodnutím, zda nechat své dítě implantovat a zároveň i možnost položit praktické otázky rodičům dříve implantovaných dětí. Přibližně šest hodin trvající seminář tlumočily do českého znakového jazyka tlumočnice Kateřina Červinková Houšková a Naďa Dingová.
S prvním příspěvkem na téma „Využití znakového jazyka u dětí s kochleárním implantátem“ vystoupila PhDr. Iva Jungwirthová ze Střediska rané péče - Tamtam. Ta ve svém příspěvku odpověděla na často kladené otázky, například proč je potřeba u dětí s těžkou sluchovou vadou používat znakový jazyk a zda komunikace ve znakovém jazyce nebrzdí vývoj řeči po implantaci KI. Znakový jazyk podle Ivy Jungwirthové podporuje přirozenou komunikací, usnadňuje ji a zvyšuje sociální kompetence dítěte. Sluchově postižené děti mají silnější období vzdoru než děti slyšící a rodiče často neví, jak dítěti např. zakázat určitou činnost. Pokud je dítě před implantací schopno přirozeně komunikovat ve znakovém jazyce, pak je zde předpoklad, že po implantaci dojde i k rozvoji mluvené řeči. Komunikace ve znakovém jazyce totiž podle zkušeností pracovníků Střediska rané péče řečový vývoj nebrzdí, dítě již má vybudované komunikační a sociální dovednosti na které navazuje.
Jako další o zkušenostech s implantovanými dětmi hovořila Mgr. Radka Myslivečková z bilingvální mateřské školy Pipan, a to v příspěvku nazvaném „Děti s kochleárním implantátem v BMŠ Pipan“. Ta konstatovala, že jejich zkušenosti zatím nejsou příliš pozitivní, protože děti s KI, které tuto školku navštěvují, přišly do školky relativně pozdě a prakticky u nich nebyl rozvinut komunikační systém. Je žádoucí, aby v období před implantací probíhala komunikace ve znakovém jazyce, protože se tak vytvoří slovní zásoba, kterou bude možné využít v komunikaci při rehabilitaci a rozvoji mluvené řeči. Mgr. Myslivečková zde také prezentovala svůj osobní názor, že by tak jednou mohli být lidé s KI dobrými tlumočníky znakového jazyka a propojit tak svět slyšících a neslyšících.
Následně došlo i na zkušenosti rodičů implantovaných dětí, o které se s posluchači podělily Ing. Hana Gaitzschová, Jana Slezáková a Simona Šolcová. Hana Gaitzschová je matkou dvojvaječných dvojčat, kterým bude v lednu devět let. Jedno z nich je neslyšící, druhé slyšící. Na semináři hovořila o tom, jak váhala, zda se má rozhodnout pro KI či nikoliv. Po několika seminářích, které absolvovala jak v Čechách, tak v Německu, se rozhodla, že nechá své dítě operovat. Po implantaci si malý David dlouho nemohl zvyknout na zevní část KI, tj. cívku a řečový procesor. Časem si však zvykl a přestal KI odmítat. Podle jejího komentáře na něj velmi příznivě působily pobyty na rehabilitačních kurzech pořádaných SUKI (Sdružením uživatelů kochleárních implantátů). V současné době chodí David spolu se svým bratrem do 2. třídy běžné ZŠ, má nadprůměrný intelekt, nepotřebuje zatím žádnou úpravu osnov učiva a stále jednou týdně dochází na logopedii.
Jana Slezáková následně promluvila o zkušenostech s implantací u svého syna Jana. Ten se narodil jako slyšící, ale ve věku 14 měsíců po nemoci ohluchl. Po návratu z nemocnice neslyšel, nechodil, neseděl – měl těžkou poruchu vestibulárního systému. Byla zahájena rehabilitace Vojtovou metodou, ale bez valného úspěchu. Po jednom roce rehabilitace se sluchadlem nebyl viditelný žádný přínos, Jan reagoval jen na zvuk bubínku, ale to i bez sluchadla. Více než s hluchotou se pral s fyzickým hendikepem. Jana Slezáková se zúčastnila rehabilitačního pobytu pořádaného FRPSP, kde názory odborníků na implantaci KI u Jana byly spíše zamítavé. Přes známé v Německu, se pak dozvěděla o KI více a spolu s manželem se rozhodli, že nechají syna operovat. Po implantaci měl Jan problém si na KI zvyknout a také mluvená řeč se rozvíjela velmi pomalu a navíc skokově. Rehabilitace prakticky probíhala denně, a to od rána do večera. Jan v současnosti navštěvuje speciální školu pro sluchově postižené v Ječné ulici. Kochleární implantát mu značně pomohl, neboť z pohledu 100% neslyšícího člověka mu přináší ohromné komunikační, společenské a vzdělávací možnosti.
Simona Šolcová, předsedkyně SUKI, je matkou prakticky neslyšící Anety, která má díky KI opět možnost slyšet. Aneta postoupila implantaci ve věku čtyř let, ale do té doby s ní doma nikdo neznakoval, rodiče používali pouze gesta a Aneta si zároveň pomáhala odezíráním. Začala chodit do základní školy pro sluchově postižené do Ječné, chodila tam pět let a pak přestoupila do běžné základní školy. Nyní je v sedmé třídě a nemá žádné problémy s kolektivem. Kochleární implantát dobře snáší a nikdy jej neodmítala.
Po poutavém vyprávění matek implantovaných dětí na závěr pohovořil o technických aspektech užívání kochleárních implantátů Ing. Stanislav Sedlák z laboratoře elektronických smyslových náhrad ČVUT.
Foto: Kristina Kratochvílová
Připojte se! 