Názor proti názoru

Na otázky „Co si myslíte o kochleární implantaci v dětském a dospělém věku? Vidíte v tom nějaký rozdíl?“ odpovídají dva neslyšící mladí lidé. Jeden je uživatelem kochleárního implantátu (KI) a druhý ne.

Zuzana Hájková (25 let):

Vím, že ještě nejsem matka, ani nejsem uživatelka kochleárního implantátu, ale stejně jsem proti kochleárnímu implantátu – co se týče dětí. Pokud se rozhodnou pro kochleární implantát ohluchlí nebo neslyšící lidé v dospělém věku, je to jejich volba. Proč jsem proti KI u dětí? Copak doktoři nebo slyšící rodiče, kterým se narodí neslyšící dítě, vědí, jaké je to neslyšet a jak vypadá život Neslyšících? Bohužel slyšících rodičů, kterým se narodí neslyšící dítě, je víc. Tak je jasné, že jdou v první řadě hned za lékařem a slyšící rodiče raději uvěří slyšícímu doktorovi, než aby uvěřili Neslyšícím, že se dá plnohodnotně žít ve světě Neslyšících. Neslyšící rodiče, kterým se narodí neslyšící dítě, se většinou pro kochleární implantát nerozhodnou, protože mají informace a nechtějí svému dítěti kochleární implantát dát. Ale ti druzí neslyšící rodiče, co chtějí dát svým dětem KI? Určitě se nechali ovlivnit, například slyšící společností (slyšícími prarodiči, lékaři…). Ale že by se sami rozhodli pro kochleární implantát, tomu nevěřím. Jsem proti kochleárnímu implantátu, protože znám pár lidí, co kochleární implantát nechtějí používat, protože jim nepomáhá, ale rodiče je do toho nutí. Pak jsou na tom ti uživatelé KI psychicky špatně. Je škoda, že tito lidé nechtějí ukázat světu, že nejsou s kochleárním implantátem spokojeni. Je jasné, že doktoři ukazují jen ty případy, které jsou úspěšné. A rodiče se také stydí za nezdar svých dětí, proto o tom nemluví. Také se mi nelíbí to, že někteří si myslí, že když člověk dostane kochleární implantát, tak se dostane někam „výš“, že se dostane na gymnázium, na vysokou školu. Přece to tak není. Člověk se tam dostane díky své vůli, díky sám sobě, své osobnosti, ne díky tomu, že lépe slyší. Vždyť znám hodně Neslyšících, kteří se dostali až na vysokou školu a úspěšně odpromovali. Opravdu je to díky vůli toho člověka.

Šimon Sedláček, 32 let:

Rozdíl vidím především v tom, že u malých dětí za ně o nasazení KI rozhodují rodiče – na ten se v tomto příspěvku zaměřím (další rozdíly jsou fyziologické). Dospělý člověk má pochopitelně tu výhodu, že o svém životě rozhoduje sám. To je také asi nejčastější argument odpůrců KI u malých dětí (nedávat dětem KI, počkat, až vyrostou, aby se samy mohly rozhodnout), kterému rozumím.

Já to vidím tak, že rodiče svými rozhodnutími utvářejí další život svých dětí v podstatě ve všech směrech – kam budou chodit do MŠ, kam do ZŠ, jaké jídlo jim budou dávat, jak je budou vychovávat, jaký program pro ně budou tvořit. To jsou věci, kterým se zodpovědný rodič nikdy nevyhne. A rozhodnutí o KI, kladné nebo záporné, vnímám jako součást celého toho procesu rozhodování o životě dětí. Beru to tak, že rodiče se vždy rozhodují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A ať si vyberou tu nebo onu cestu, ať si vyberou, že děti budou žít s KI, nebo naopak budou žít jako Neslyšící, podstatné pro mne je, aby potom na zvolené cestě dělali to nejlepší, co umějí.