Zajít si v neděli do kina, na tom není nic neobvyklého. Ovšem strávit v něm celý den, za jednorázové vstupné zhlédnout hned třináct filmů po sobě, k tomu mít možnost vyzpovídat tvůrce a aktéry jednotlivých filmů a jen tak na okraj ještě přijít k zajímavým cenám díky slosovatelným vstupenkám, to už zní skoro jako nabídka teleshopingu. Přesto jde o skutečnou událost, které se zúčastnily desítky filmových fanoušků.
Je devátá hodina ranní 19. září, Praha se právě probouzí do krásného slunečného dne, a kino Perštýn se plní příchozími diváky. Mají dobrý důvod vypravit se do kina už v tak brzkou dobu, začíná totiž první ročník dvoudenního festivalu filmů neslyšících, o neslyšících a pro neslyšící, uspořádaný občanským sdružením Zavři uši u příležitosti Mezinárodního dne Neslyšících. Programová skladba sestávala z projekce celovečerních i krátkometrážních filmů od profesionálních i amatérských filmových štábů. Každý snímek doprovázela debata s pozvanými hosty, kteří po rozhovoru s neslyšícími moderátory Milanem Fritzem a Karolínou Hyklovou odpovídali i na dotazy z řad publika.
Komorní prostředí kinosálu nabízí stolové uspořádání míst, které dopomáhá vytvořit příjemnou atmosféru nenucené zábavy v téměř intimním prostředí. Tomu samozřejmě přispíval fakt, že se většina přítomných mezi sebou znala, jak už to tak na akcích pro neslyšící chodí.
Film za filmem
Zahajovacím titulem byl film z roku 1998 Minulost – režiséra, scenáristy, producenta a vedoucího katedry střihové skladby na FAMU Iva Trajkova. Strastiplný příběh neslyšícího mladíka Františka upoutá jak scénářem, tak atypickým zpracováním, ve kterém dominují barevné tóny, hudba a zvukové efekty. Mluveným dialogům se naopak záměrně vyhýbá. Netradiční způsob natáčení založený do značné míry na improvizaci popisoval v diskusi představitel hlavní role Karel Zima, herec známý například z filmu Non Plus Ultras. Diváky pochopitelně zajímalo, zda mu v hlavě utkvělo něco ze znakového jazyka, když ho ve filmu používal. „Měl jsem tenkrát k dispozici tlumočnici z modřanského stacionáře SNN Moniku Kleisnerovou. Je to už 12 let, ale něco málo bych snad ještě zvládl, třeba Slovensko, kapitalismus. Pak už si vybavuju jen ty sprosté znaky,“ odpověděl s humorem Karel Zima. Do jedné z vedlejších rolí byla obsazena Marie Tomášová, významná divadelní a filmová herečka, držitelka ceny Thálie za celoživotní činoherní dílo. I ta přijala pozvání na festival a vyslovila uznání neslyšícím lidem nad jejich mimořádnou schopností porozumění.
Desetiminutovýsnímek Ve svém bytě bydlím sám natočil Radim Špaček (seriály Letiště, Přešlapy) ještě v dobách svých studií na FAMU. Vzpomínal na spolupráci s ústřední hereckou trojicí – neslyšícími Tomášem Wirthem a Lenkou Bartoňovou (nyní Klofáčovou) a předním českým hercem Karlem Rodenem. O filmu Hlídač č. 47 přišel porozprávět spoluautor scénáře Zdeněk Zelenka, známý především jako televizní scenárista a režisér. Poté přišel na řadu jediný zahraniční snímek Legenda o nepočujúcich, první slovenský film natočený neslyšícími ve znakovém jazyce. Režisér Roman Polášek se sice nezúčastnil festivalu přímo, ale svůj komentář k filmu dopředu natočil, aby ho mohli organizátoři alespoň prostřednictvím videoprojekce odvysílat. Následovala série krátkých filmů: Láska na první pohled, Rozchod, Druhá míza – trilogie MTD (Multimediální tvůrčí dílny), která vznikla na filmové laboratoři v Telči v roce 2009. Laboratoře se zúčastnily tři filmařské týmy (MTD, FAMU a AVU) pod lektorským vedením Ivo Trajkova. Společnost neslyšících umělců Awi film uvedla na festivalu svou prvotinu Čtyřlístek a pomyslným hřebem večera se stal jejich Exponát roku 1827. Právě tato akční podívaná rozproudila živou debatu mezi publikem a neslyšícími zástupci filmového štábu Kamilem Panským a herečkou Markétou Maradovou. Diváky zajímalo především to, jak vznikaly akční scény, kde na ně vzaly prostředky, jak se jim podařilo získat souhlas k demolici bytového zařízení, dopravních prostředků, domů atd. Jedna scéna se odehrává ve skutečné věznici: „Rozhodli jsme se natáčet v reálném prostředí, což se nám nakonec podařilo. Chce to jen dobré kontakty. Jeden známý nám vyjednal povolení k natáčení v olomouckém vězení, pustili nás tam na pět hodin“, vysvětluje Kamil Panský.
Závěr nedělního programu patřil opět krátkometrážním snímkům Tři světy, Bubeník, Zombie a Poprvé. Filmy vznikly v rámci projektu DeafFilm ve spolupráci s FAMU jako ročníková práce lektora Romana Tesáčka.
Doprovodný program
Paralelně s festivalem probíhala ve vedlejším malém sále přehlídka MTD – Multimediální Tvůrčí Dílny neslyšících studentů. Toto uskupení funguje při škole pro sluchově postižené v pražských Radlicích. Pod vedením Leoše Procházky natáčejí studenti podle vlastních scénářů krátké filmy, z nichž některé byly k vidění i na samotném festivalu. Mimo to zajišťují chod vlastní školní televize NŠT1. Nově se zaměřili také na 3D fotografie, které si mohli návštěvníci přímo na místě prohlédnout a zároveň sledovat, jak takové snímky vznikají.
Informace o MTD lze získat na těchto stránkách: www.mtd.wz.cz
Zatímco v neděli diváci absolvovali skutečný filmový maraton od 9 do 18 hodin, v pondělí se sjeli až v 19 hodin do multikina Ládví na projekci nového akčního krimithrilleru Kajínek, natočeného režijním debutantem Petrem Jáklem. Příběh inspirovaný skutečným případem, který je momentálně nejnavštěvovanějším filmem českých kin, vzbudil zájem pochopitelně i mezi neslyšícími a nedoslýchavými diváky. Stejné pozornosti se dostalo i scenáristovi Markovi Dobešovi, jenž trpělivě a rád odpovídal na dotazy zvědavého obecenstva.
Od nápadu k realizaci
My jsme se na oplátku zeptali hlavní organizátorky, Mileny Čámkové, kdo přišel s nápadem uspořádat FilmDeaf Festival: „V zahraničí jsou takové festivaly běžné, chtěli jsme je převést i do našeho prostředí. I u nás už existuje dost snímků zpracovávajících téma sluchového postižení nebo rovnou snímků neslyšících autorů. Program tedy bylo z čeho sestavit. Projekt realizovaný ve spolupráci se školou pro sluchově postižené v Praze 5-Radlicích a Jazykovým centrem Ulita finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR, hlavní město Praha a přispěli i různí sponzoři. Přípravy probíhaly už od května, bylo potřeba zajistit a dohodnout spoustu věcí: předně opatřit filmy speciálními rozšířenými titulky pro neslyšící, čehož se ochotně ujala zakladatelka a ředitelka organizace Camino – Iva Emmerová. Ta nám zároveň pomohla sehnat známé hosty do diskusí k jednotlivým filmům. Důležité bylo samozřejmě najít vhodné místo konání. Obrátili jsme se na kino Perštýn, se kterým jsme spolupracovali už na projektu První pomoc není nemoc. Tehdy nám bezplatně zapůjčili tyto nádherné prostory a vstříc nám vyšli i tentokrát.“
Při přípravě akce takových rozměrů, jaké v sobě skrývá dvoudenní filmový festival, nejde vždy všechno hladce. S jakými problémy se museli organizátoři potýkat? „Bylo jich mnoho, od těch drobnějších až k velkým. Tím největším bylo sehnat včas film Kajínek, abychom stihli udělat titulky. Distributoři nám ho v předstihu nechtěli dát. Měli obavy, aby se od nás film nedostal na veřejnost ještě před premiérou. Firma, která měla titulky pro neslyšící na starosti, se nakonec musela smluvně zavázat k milionové pokutě v případě, že by od nich film unikl například na internet.
První FilmDeaf Festival je zdárně u konce, diváci odcházeli spokojení, můžeme tedy doufat, že nezůstane jen u jediného ročníku a že se v příštích letech dočkáme pokračování.
Připojte se! 