AWI Film: filmovat jako slyšící

Jistě jste už někdy viděli název Awi film. Je to první filmová organizace v České republice, která produkuje filmy a reklamy vyrobené samotnými neslyšícími. Jejich cílem je přiblížit většinové veřejnosti způsob života, kulturu a jazyk komunity Neslyšících. Proto jsem s nimi ráda udělala rozhovor. Navíc se toto občanské sdružení, založené teprve vloni, už prezentovalo na několika festivalech v různých státech světa. To se dozvíte v rozhovoru, kde odpovídají členové AWI filmu: vedoucí Miroslav Gavelčík, střihač a grafik vizuálních efektů Petr Kameník a grafik, webdesigner www.awifilm.com Ondřej Klofáč. Ještě je tu manažer Kamil Panský, který je momentálně ve Švédsku jako dobrovolník v programu Mládež v akci.

Povíte nám něco o sobě?

O. K.: V dětství jsem miloval různé filmy, zbožňoval jsem je. Po nějakém čase jsem se o to přestal zajímat, protože jsem už věděl, že se mi jako neslyšícímu nepodaří splnit svůj sen. Proto jsem se začal věnovat sportu a různým věcem. Jako školu jsem si kvůli omezenému výběru nakonec vybral obor truhlářství v Hradci Králové. Po vyučení jsem studoval grafiku na dvouletém kurzu. Dále jsem organizoval turnaj stolního fotbálku v České republice.

Trvalo to dva roky, ale pořád to nebylo ono, věnoval jsem se tomu jen kvůli zábavě, nikoliv kvůli svému cíli. Najednou nás Kamil Panský inspiroval filmem, hned jsem si vzpomněl na dětství, že to bylo moje původní přání. Nadchl mne a okamžitě jsem souhlasil, protože bychom rádi zvýšili umění neslyšících natáčet filmy na stejné úrovni jako slyšící. Samozřejmě filmy „slyšících“ přijímáme, jenom tím chceme dokázat, že my neslyšící to taky dokážeme. Jinak bych rád pokračoval ve studiu filmů. Dvouletý kurz mi nestačil. Doufám, že AWI film bude mít úspěch, abychom mohli pokračovat.

M. G.: Na základní školu jsem chodil v Brně. V roce 1993 jsem dostal kameru, začalo mne bavit natáčení, sám jsem se to naučil a zkoušel jsem napodobovat filmy. Už dlouho jsem si přál být kameramanem, ale jako neslyšící jsem nevěřil, že mi to půjde. Snad jenom v Televizním klubu neslyšících, ale jako špičkový kameraman bych asi pracovat nemohl, protože se věnuji jinému formátu, než používají profesionální kameramani. Například ve Švédsku a v západní Evropě existují neslyšící profesionálové, ale u nás ještě ne. Díky nim jsem zdokonaloval svou techniku.

Po maturitě na Střední pedagogické škole v Hradci Králové jsem se přihlásil na FAMU v Praze. Protože přijímali z 200 uchazečů jen 5, nebyl jsem přijatý. Ale někdy bych se rád znovu přihlásil. Momentálně pracuji jako osvětlovač v Divadle Neslyším a kameraman v AWI filmu. Dále jsem místopředsedou sdružení za navrácení a obnovu Domova neslyšících v Brně. Jedná se o návrat budovy, kterou v historii postavili sami neslyšící. Jeho předsedou je Mgr. Lucie Kastnerová. Jak se to vyvine, to uvidíme. Rád bych zde poděkoval Kamilovi Panskému, který nám dal inspiraci.

P. K.: Odmalička jsem miloval filmy. Můj první nejoblíbenější film byl Hvězdné války. Už dávno jsem chtěl založit filmovou společnost, ale neměl jsem na to. Protože vím, že jsem neslyšící a nebude to jednoduché.

Jako školák jsem doma kreslil na PC s programem ANIME (díky kamarádovi Robertovi Miličovi), kde jsem mohl vytvářet postavy, domy, atd. Poté se to pohybuje jako film. Bylo to pro mne poutavé! Původně jsem se chtěl přihlásit na grafickou školu, ale moje učitelka mi to nedoporučila kvůli mému stavu, neboť jsem neslyšící. Byl jsem dost zklamaný. Jelikož není moc velký výběr škol pro sluchově postižené, přihlásil jsem se nakonec na obor kuchaře.

Grafice jsem se věnoval ve volném čase, neměl jsem tak dobré znalosti, snažil jsem se to naučit sám a prostudovat z internetu. Po vyučení jsem 5 let pracoval v mexické restauraci jako kuchař. Skončil jsem, protože jsem se přihlásil na rekvalifikační kurz pro neslyšící – lektora grafiky, to jsem se dozvěděl díky Ondrovi Klofáčovi, který si všiml nabídky v časopise Gong. Po absolvování jsem byl nezaměstnaný. Kamil Panský mi nabídl, zda bych měl zájem spolupracovat na filmování, bez váhání jsem to přijal. Byl jsem moc nadšený, dokonce se mi nechtělo věřit, že jsme opravdu založili Awi film. Doufám, že budeme úspěšní a že nám to dlouho vydrží.

Čí to byl nápad založit AWI film, a jak jste sestavili tým?

O. K.: Jak jsem říkal, byla to inspirace Kamila Panského. To on vybral tým, pak jsme se společně sešli. Jeho nápad nás potěšil, hned nás potom napadla spousta věcí. V týmu jsme dlouho diskutovali. Chtěli jsme takové filmy, které jsou typické pro kulturu Neslyšících, obsahující náš mateřský znakový jazyk. Například filmy s titulky nás moc nepřitahují. Naštěstí každý z nás miluje filmy. Ale se založením organizace jsme radši počkali. Chtěli jsme mít jistotu, zda náš první film bude mít úspěch. Díky kladnému hodnocení jsme potom teprve založili občanské sdružení AWI film.

M. G.: Ano, je to tak. Panský mne vybral, protože věděl o mém zájmu, a to jsem rád. Jeho nabídka mě velice potěšila a dala mi chuť do filmu. A navíc náš tým výborně spolupracuje.

P. K.: Přesně tak, jak řekl Ondra Klofáč. Přijal jsem nabídku od Kamila Panského, protože věděl, že miluji filmy a že jsem grafikem vizuálních efektů ve filmu a se střihem se docela vyznám. Ale stále se učím různé efekty, potřebuji si je zdokonalovat.

Už jste reprezentovali na různých festivalech (v Německu – Berlín, v Nizozemsku – Amsterodam, v Anglii – Wolverhampton), jaký byl váš nejlepší zážitek a naopak nejhorší zážitek?

O. K.: Zúčastnil jsem se jenom v Německu a v Anglii. Zatím nemůžu odpovědět na tuhle otázku, můžu jenom vyprávět. První naše promítaní na zahraničních festivalech bylo v Berlíně. Tamější atmosféra byla zajímavá, to je tak vždycky, když do něčeho jdeme poprvé.

Jenže nakonec mne zklamalo to hodnocení, ale protože nechci nikoho kritizovat, tak o tom nebudu vyprávět. Pokud vás to ale zajímá, tak se stačí podívat na naši webovou stránku. V Anglii jsem si to užil krásně, protože jsem tam jel s filmem sám, tak jsem se více soustředil na spolupráci s cizinci. Sbíral jsem jejich názory, třeba jeden z Finska mne zaujal. Bylo to celkově zajímavé.

M. G.: Byl jsem v Berlíně a v Amsterodamu s Petrem Kameníkem. V Amsterodamu to bylo skvělé. Byl jsem tam spokojený. Program festivalu byl super, akorát bylo trochu blbý, že se filmy promítaly na dvou místech, na A a B. Na jedno kino chodili víc neslyšící diváci, tam promítali často japonské filmy. A na to druhé místo, kde jsme promítali i my, chodili mnohem méně. Potřeboval jsem názory od odborníků, abychom měli co zlepšovat. Bohužel jsem získal jen názory tří kritiků a navíc jsme museli odletět domů dřív kvůli špatnému spojení. Proto jsem byl trochu zklamaný. Bylo by lepší, kdyby se promítalo jen v jedné místnosti.

P. K.: Festivalu v Amsterodamu jsem se zúčastnil poprvé. Bylo to zajímavé, ale taky se mi nelíbila dvě oddělená místa. Na druhou stranu jsem byl moc rád, že jsem tam měl možnost komunikovat s dalšími soutěžícími filmaři. Všechno o tom je na naší webové stránce.

O. K.: O berlínském festivalu nemluvím. V Anglii jsme postoupili do finále. Celkem se zúčastnilo 13 mezinárodních filmů, domácí nebo nesoutěžní filmy nepočítám. Komise vybrala nejlepší 4 filmy. A my jsme mezi ně patřili. Měli jsme z toho radost, na vítězství jsme už ani nemysleli. Ale byla tam těžká konkurence, nakonec vyhrál finský film. Uznali jsme jejich film, byl moc krásný – drama podle skutečné události.

M. G.: V Amsterodamu se nekonala soutěž, byla to jen přehlídka. Obrovský úspěch pro nás byl, že na naše promítání celkově přišlo 1150 diváků.

Jak vypadá vaše práce při filmování?

O. K.: Nejsem kameraman, dělám hlavně webovou stránku a ostatním asistuji. Dále vytvářím nápady pro reklamy. K tomu potřebuji nějaké inspirace a potom společně vymýšlíme, jak to vylepšit. Je důležité myslet na grafiku i na ostatní věci.

M. G.: Samozřejmě je to hodně náročná práce. Na první film jsme se nejdřív sešli a domluvili plán, pak následoval výběr scénáře.

Potom jsme se připravovali, malovali jsme obrázky jako komiksy. Pracovali jsme jenom tři dny, původně jsme plánovali pracovat dva víkendy, nakonec jsme to dali dohromady v jednom víkendu. Tak jsme neustále makali, skoro 18 hodin za pár dní, někdo dokonce vůbec nespal. Chudák Petr Kameník byl kvůli střihu vzhůru 24 hodin. To byl náš první film, proto byl pro nás náročný. V noci jsme práci kontrolovali a navíc po filmování jsme museli přidat zvuk a hledat sponzory. Střihání filmu trvalo dva měsíce. Pro mne jako kameramana to už bylo trochu snazší, protože jsem se v tom vyznal. Ale stejně jsem musel myslet dopředu a dávat pozor, jaké budou pohyby atd.

P. K.: Bylo to moc náročné, asi proto, že se jednalo o první film. Já jsem skoro vůbec nespal. Po natáčení filmu jsem musel rychle stříhat, aby to proběhlo hladce a bez chyb. Ostatní šli spát kromě Kamila Panského, ten byl se mnou. Když jsem po střihu hned spustil film, s Panským jsme měli strašně obrovskou radost. Vzpomínám, že Kamil z toho skákal radostí jako malý kluk a já jsem se tomu smál. Okamžitě jsme vzbudili ostatní, aby se také dívali. Bylo to prostě neuvěřitelný! Se střihem jsem pokračoval doma, jen jsem něco upravil a přidával efekty. Byla to velká fuška. Neměl jsem volný čas pro sebe. Po premiéře filmu jsem si konečně pořádně odpočinul!

O. K.: Většina neslyšících jenom říkala, že by měli zájem, ale ve skutečnosti nic. My potřebujeme opravdové zájemce. Jeden k nám přišel, ale bohužel jeho cíl byl jiný, nevyhovoval nám. Rádi přijímáme lidi, kteří budou mít vážný zájem. Hlavně sháníme jakékoliv scénáře. Nechceme být uzavřený tým, proto chceme práci nabídnout hercům a dalším šikovným umělcům. Ti, kdo umějí, mají štěstí. :-)

M. G.: Ano, taky mně hodně neslyšících říkalo, že chtějí být hercem nebo pomoct, ale ve skutečnosti k tomu nedošlo. Akorát nám vypomáhal jeden zájemce, který dělal nosiče materiálu. Dále nám poslal jeden scénář, bohužel nebyl pro nás vzrušující.

O. K.: Jenom kvůli zvuku, my neslyšící jasně nemůžeme vybrat zvuk, co by ladil k filmu. Plánovali jsme poprosit někoho slyšícího, nakonec jsme vybrali nedoslýchavého. Dle nás tam hudba musí být, protože jsou i neslyšící, kteří mají cit pro hudbu, resp. rytmy. Ostatní jsme vypracovali my sami neslyšící.

M. G.: Nikdy jsme se neocitli v nouzi, že bychom někdy potřebovali slyšícího. Všechno, co se týče filmování, jsme zvládli my sami neslyšící.

O. K.: Chtěli jsme se přihlásit do Ostravy na festival slyšících, ale v té době jsme zrovna založili organizaci Awi film, tak nám to časově nevyhovovalo. Ale aspoň se v Ostravě promítal náš film jako nesoutěžní. Potom jsme dostali pozvánku od festivalu „Jeden svět“ v Praze. Dost nás jejich pozvání překvapilo, protože nebývá obvyklé, aby většina zvala menšinu. Samozřejmě se rádi účastníme i festivalů slyšících. Proč se tam neukázat? Jsme otevření e spolupráci, ale nenecháme se zmanipulovat, jak to často slyšící dělají.

M. G.: Souhlasím s Ondrou.

O. K.: Přál bych si, aby všichni, je jedno, jestli jsou neslyšící nebo slyšící, si přestali myslet, že neslyšící nedokážou všechno dělat. To je snad logický, obdivujeme každého pro něco, a chci, aby i oni obdivovali nás.

M. G.: V novém filmu bych si přál, aby se přišlo podívat víc lidí, jak tomu bývá v západní Evropě. Tam jsou sebevědomí neslyšící a rádi chodí do kina, i když jsou vstupenky moc drahé. Naopak ve východní Evropě nám závidí, že máme bohatou kulturu, myslím v užším smyslu. My zase závidíme Švédům. Nemyslím tím nic zlého, ale ať si naši neslyšící lidé zvýší sebevědomí a začnou podporovat i nás, nemusí finančně, stačí psychicky. :-)

P. K.: Často jsem slýchával stížnosti, že vstupenky prodáváme za moc peněz. Já si ale myslím, že to není pravda, naopak se snažíme vyjít divákům vstříc. Měli by pochopit, že náš film se týká menšiny a kultury Neslyšících. Ostatním bych rád vzkázal, ať se nebojí psát napínavý scénář pro nás. A taky budeme rádi, kdyby nám napsali názory k našemu filmu.

Děkuji vám kluci za rozhovor.

Slovníček