Komunikace neslyšících ve filmu

Téma N/neslyšících a jejich světa je předkládáno televizním divákům a návštěvníkům kina poměrně často. Vhled do problematiky N/neslyšících v minulosti zprostředkovaly širokému publiku například filmy Bohem zapomenuté děti (USA 1986) a Na druhé straně ticha (Německo 1996) a mnohé další. Zdánlivě neslyšící chlapec je klíčovou postavou v thrilleru Mystická řeka (USA 2003), který získal dva Oscary. V německé televizi se neslyšící lidé objevili především v kriminálních sériích jako Místo činu (2002), Duo (2003) nebo Rosa Roth (2003). Zdá se, že téma N/neslyšící, jejich komunikace obecně, a jejich znakový jazyk zvláště, poskytuje mnoho podnětů filmovým tvůrcům. Při sledování filmů a televizních seriálů, kde vystupují neslyšící postavy, pak vyvstává otázka, jakým způsobem je vlastně znázorňována komunikace neslyšících postav? Jaké důvody vedou tvůrce filmů s tematikou N/neslyšících ke zvolení toho či onoho způsobu komunikace?

Úvodem

Slyšící a neslyšící lidé používají v běžné komunikaci různé komunikační prostředky, aby si navzájem porozuměli. Takovým prostředkem je například znakovaná němčina (hlasitá mluvená řeč doprovázená jednotlivými znaky), některé promluvy jsou zapisovány nebo odezírány ze rtů. Neslyšící bývají také často doprovázeni příbuznými nebo přáteli ovládajícími znakový jazyk, kteří fungují jako komunikační prostředníci pro většinovou společnost bez znalosti znakového jazyka. Kromě toho mohou neslyšící lidé využít služeb profesionálních tlumočníků. Ve fiktivním světě filmu se vyskytují ještě další technické prostředky umožňující porozumění mezi slyšícími a neslyšícími lidmi, jako jsou například titulky používané pro překlad konverzace ve znakovém jazyce.

Cílem výzkumu, který autorka článku provedla, bylo zjistit, jaké prostředky komunikace neslyšící postavy v těchto filmech využívají. Å lo jí především o odhalení možných motivů, které vedou filmový průmysl k zvolení toho či onoho prostředku komunikace. Ke slovu přichází také otázka, zda mezi komunikací neslyšících lidí ve skutečném světě a komunikací neslyšících hrdinů ve filmech existují nějaké paralely.

Při výzkumu vycházela autorka článku z rozboru zhruba 50 filmů, uvedených v kině či v televizním vysílání. Analyzovaný materiál je náhodná sbírka mezinárodních filmů z let 1948 - 2004, většina z nich byla natočena v době od počátku devadesátých let do roku 2004. Vzhledem k pozici Hollywoodu na filmovém trhu jsou zhruba dvě třetiny těchto filmů americké produkce.

Odezírání (62%)

V 62% zkoumaných filmů neslyšící postavy odezírají. Tento fakt z odezírání činí nejoblíbenější prostředek komunikace na filmových plátnech i na obrazovkách televizorů. Divákovi byli tak prezentováni neslyšící hrdinové, kteří se v co nejkratším čase naučili dokonale odezírat a s pomocí dalekohledu pak "přečetli" informace ze rtů osob sedících na vzdálené lavičce v parku. Tato téměř nadpřirozená schopnost připisovaná neslyšícím lidem utkvěla zřejmě v myslích filmových tvůrců, jinak by se k ní ve svých filmech neustále nevraceli, jak se děje až do současnosti.

Faktem zůstává, že pouze sotva třetina mluvené řeči může být odezřena na základě pohybů mluvidel. Zbylé dvě třetiny není možné takto rozpoznat, lze je však odvodit ze souvislostí rozhovoru při příznivých podmínkách jako je optimální zorný úhel a prostor mezi komunikujícími, dobré světelné poměry, zřetelný mluvní obraz, pomalé tempo řeči a tak dále. Toto jsou ale faktory, které ve sledovaných filmech nehrají nikdy žádnou roli.

Proč se filmoví tvůrci dodnes tak tvrdošíjně drží mýtu o odezírání, když očividně není kompatibilní s realitou? Jeden z důvodů může být ten, že tato zvláštní schopnost (ve filmech navíc velmi přehnaná, což ji činí velmi nebezpečnou) dokonale slouží filmové zápletce. V americkém filmu Nenávist je slepá (1950) využívá slyšící hrdina svého neslyšícího bratra George jako špióna. George odezírá tajně přes celou chodbu, navíc od osoby, která je otočena z profilu. Jeho bratr to komentuje následovně: "George je výbornej kluk, hloupoučkej, ale odezírat umí z takový dálky!".

V kanadském televizním thrilleru Mrtvé ticho (1997) mohou neslyšící rukojmí odezřít důležité informace ze rtů vyjednavače FBI, což jim později dopomůže k útěku. V dalším americkém thrilleru Jeho strážce (1997) se povede neslyšícímu člověku, který sedí v autě, odezřít informaci ze rtů osoby, která telefonuje v budce a je vidět pouze z profilu. V roce 1999 mělo německé publikum možnost zhlédnout televizní film Smrt v tvých očích, v němž neslyšící umělkyně odezře ze rtů dvou lidí sedících opodál ve stejné restauraci, že se domlouvají o vraždě. V dalším ději je její život zachráněn díky úspěšnému odezírání ještě dvakrát.

Pouze ve dvou filmech je publikum poučeno o skutečnosti, že existují Neslyšící, kteří neumějí odezírat. Tyto dvě výjimky, snažící se o pravdivý vhled do situace, zanikají v početné skupině ostatních filmů, kde neslyšící hrdinové dokonale odezírají. Zejména žánr thrilleru v devadesátých letech 20. století podlehl zcela kouzlu této očividně magické schopnosti a používá ji jako tajnou zbraň těch hodných proti těm zlým.

Použití odezírání jako komunikačního prostředku je z hlediska filmových tvůrců výhodné také proto, že nenarušuje běžný tok "normální" komunikace slyšících.

Laičtí tlumočníci (58%)

V 58% filmů figurují slyšící postavy, které v různých situacích tlumočí pro své neslyšící příbuzné, přátele a známé. Do konce devadesátých let 20. století se laičtí tlumočníci objevují ve filmech velmi často, později však z filmových pláten mizí. Ve čtyřiceti nalezených případech ve výzkumu se většinou jedná o rodinné příslušníky, příbuzné neslyšících postav. Často se o porozumění také stará slyšící životní partner neslyšící postavy.

Dva z režisérů se věnují postavě tzv. přirozeného tlumočníka, kterým je slyšící dítě neslyšících rodičů. Ve filmech Láska beze slov (USA 1985) a Na druhé straně ticha (Německo 1996) jsou role neslyšících rodičů ztvárněny neslyšícími herci. Láska beze slov vznikla za účasti neslyšící producentky a herečky Julianny Fjeld. Režisérka filmu Na druhé straně ticha Caroline Link pak zkoumala zážitky a povahu neslyšících lidí přímo v jejich komunitě, výsledky pak zpracovala ve svém díle. Oba filmy jsou proto autentické a vystihují reálnou problematiku rodinných příslušníků - tlumočníků.

V reálném životě slyšící rodinní příslušníci, sousedé a přátelé tlumočí neslyšícím lidem v běžných každodenních situacích. Přejímají roli tlumočníka bez jakéhokoli vzdělání a bez nároku na honorář. Také lidé, kteří vykonávají takovou profesi, při níž přicházejí do styku s N/neslyšícími, často slouží jako prostředníci při komunikaci. Jedná se zejména o sociální pracovníky, duchovní, učitele N/neslyšících. Někdy se poukazuje na fakt, že tito laičtí tlumočníci dávají N/neslyšícím také různé rady, rozhodují za ně, protože se domnívají, že neslyšící člověk není schopen samostatně zodpovídat sám za sebe.

Ve fiktivním světě filmu se s tímto názorem také hojně setkáváme: v britsko-americké komedii Zamilovaný, rozmazlený a bez peněz (1990) se tak chová sociální pracovnice, ve filmu Hlasy (USA 1979) paní Roseová manipuluje se svými neslyšícími syny.

Ne vždy tak tomu musí být. Filmy, které autorka článku zkoumala, jsou toho jen důkazem. Až na dvě výše zmíněné výjimky se v ostatních filmech neobjevuje žádná manipulace, jde v nich pouze o čisté zprostředkování komunikace pomocí laických tlumočníků.

Komunikace ve znakovém jazyce bez překladu (50%)

Ve více než polovině filmů najdeme pasáže s komunikací ve znakovém jazyce, které nejsou tlumočené pro slyšícího diváka. Až s postupem času se úloha neslyšících herců v příběhu změní natolik, aby byl důležitý nejen divákův vizuální dojem ze znakujících postav, ale i jeho dobré porozumění projevu ve znakovém jazyce komunikaci.

Když se podíváme blíže na typ scén, v nichž se vyskytuje komunikace ve znakovém jazyce bez tlumočení, zjistíme, že většinou v nich jde o milostné vztahy mezi slyšící a neslyšící postavou. Často se zdůrazňuje jejich vzájemné nedorozumění, které vede k začátku romance, případně k trpkým zklamáním a střetům.

Slyšícímu hrdinovi, se kterým se zpravidla divák identifikuje, je takto umožněn vhled do světa N/neslyšících. Na druhou stranu se také pozorovateli sděluje, že ti dva si mohou velmi dobře rozumět, dokonce beze slov. Americký film Most k mlčení (1989) začíná milostnou scénou mladého páru, který používá ke komunikaci znakový jazyk. Divák jejich konverzaci sice nerozumí, ale je mu zřejmá upřímná a vřelá povaha vztahu mezi oběma hrdiny.

V melodramatickém žánru se pak můžeme setkat například s názvy filmů Láska není nikdy tichá, Láska beze slov, Tichá láska (2001). V těchto filmech nejsou milostné scény neslyšících aktérů tlumočeny do mluvené řeči, ani nejsou opatřeny titulky. Záměrem tvůrců je ponechat znakovému jazyku jakousi aureolu "tajemné a tajné řeči", která slouží k popisu křehkého milostného vztahu. Například ve filmu Na druhé straně ticha je znakový jazyk označován jako "kouzelná řeč".

Podle jakýchsi "hollywoodských" představ má tedy někdy znakový jazyk symbolizovat intimitu milostného vztahu. V kriminálních seriálech má zase použití znakového jazyka bez překladu za úkol napnout diváka, který nerozumí a zvědavě vyčkává, co se bude dít dál.

Mnoho různých příkladů použití znakového jazyka bez překladu ale spíše dokazuje, jaké emoce tvůrci filmů zamýšlejí v divákovi vyvolat: například odcizení, izolace, úzkost, napětí. Na uvedených příkladech je vidět, že v některých filmech je komunikační situace využita k nastínění pocitů někoho, komu je odepřena přímá interakce se svým okolím. Někdy se dokonce snaží tvůrci filmu vsugerovat divákovi, že on sám neslyší. Odpovídající scény jsou natočeny úplně beze zvuku nebo se zvukem tlumeným a nejasným. Ve filmu Na druhé straně ticha získává divák možnost autenticky prožít nepříjemný pocit neslyšícího hrdiny, když jeho sestra hraje na klarinet. I film Duo (2003) zhmotňuje pocity osamělosti a izolace, tentokrát jde o scénu, kdy malá neslyšící dívka z okraje dětského hřiště tiše pozoruje slyšící děti, které hrají fotbal.

Neslyšící používají hlasitu řeč (48%)

Ve 48 % analyzovaných filmů komunikují neslyšící postavy se svým okolím mluvenou řečí.

Neslyšící lidé v ranějších filmech buč nevydávají žádný zvuk, nebo mluví bezvadným hlasem. Na reálný způsob mluvy dospělých neslyšících si diváci museli počkat do roku 1979, kdy vznikl film Hlasy. Předtím to byly nanejvýše neslyšící děti, kdo ve filmu mluvil s typickým "přízvukem" neslyšících.

Ve většině sledovaných filmů hovoří skoro všichni neslyšící hrdinové svým autentickým hlasem. Neslyšící člověk, který po dlouhé době nebo vůbec poprvé v životě promluví, je často vděčným motivem mnoha filmových tvůrců, kteří tak vytvářejí emocionálně vypjaté momenty, které mají pohnout diváky k slzám, nebo film dovedou k působivému happyendu. Ve filmu Oči je náhlá schopnost mluvit symbolem, že Neslyšící zvládl život na výbornou, že se mu konečně podařilo, co bylo jakýmsi smyslem jeho života.

Motivy, které vedou Neslyšící k rozhodnutí nemluvit, jsou rozebírány ve filmu Hlasy. Bystrý zpěvák Drew přemluví svou neslyšící přítelkyni, aby mu předvedla alespoň jedenkrát svůj hlas. Dívka říká: "Nezním dobře", načež její přítel odpovídá: "Nezajímá mě, jak zníš, ale zajímáš mě ty." Bratr tohoto přítele komentuje její hlas takto: "Tvůj hlas nezní špatně, zní jako hlas cizinky." Jeho ironický komentář vyrovnává melodramatickou stránku tohoto tématu. Melodrama ale převažuje například v italské milostné romanci Jedenkrát slyšet tvůj smích (1993).

Skutečnost vypadá poněkud jinak. Nezúčastněné osoby bývají často zmateny zvláštním způsobem řeči Neslyšících. Neslyšící herečka Emanuelle Laborit k tomu dodává, že Neslyšící se sice částečně dorozumívají i mluvenou řečí, ale dochází přitom k mnoha nedorozuměním. Å patné informace a mnohé omyly při užívání mluvené řeči jsou pak jedním z důvodů, proč neslyšící tak vehementně odmítají mluvenou řeč jako hlavní prostředek své komunikace.

Profesionální tlumočníci (38%)

V 19 z 50 filmů je komunikace mezi neslyšící a slyšící postavou tlumočená do znakového jazyka profesionálním tlumočníkem. Od devadesátých let 20. století stoupl výskyt tlumočníků, a to především na televizních obrazovkách. Tlumočníci se objevují většinou ve filmech žánru thriller, krimi, nebo krimiseriály, seriály ze soudního prostředí. Zde se tlumočí soudní jednání, policejní výslechy, rozhovory s mandanty, soudci, advokáty.

Filmoví tvůrci dlouho nepovažovali za nutné překládat pro slyšící diváky komunikaci ve znakovém jazyce. Ke změně došlo až tehdy, když se neslyšící lidé začali ve filmech objevovat častěji. Neslyšící hrdinové filmů a divadelních představení museli nabýt většího sebevědomí, aby se jejich postavy staly prokreslenějšími a hlubšími, a aby scény s tlumočníkem začaly být překládány.

Neslyšící lidé od té doby nevystupují ve filmech jen jako ubohé oběti, ale stávají se svědky, advokáty, rukojmími a vinnými a nevinnými podezřelými (v kriminálních žánrech). A výskyt důležité neslyšící postavy ve filmu předpokládá i výskyt postavy tlumočníka znakového jazyka.

Je nápadné, že u televizní produkce se jedná v 60% o seriály. Souvisí to zřejmě s nárůstem obecné obliby seriálů mezi diváky. I pro producenty jsou seriály finančně výhodnější. V Německu proběhla profesionalizace tlumočníků znakového jazyka později než v USA, proto se postava tlumočníka objevuje až v německých filmech mladšího data.

Cílem režisérů zkoumaných filmů nebylo popsat problematiku povolání tlumočníka znakového jazyka. Přesto jsou některé scény, v nichž tlumočník figuruje, autentickými vhledy do tlumočnické profese. V jednom z filmů jsou zmíněny problémy, které má tlumočník při špatné organizaci tlumočené situace, v jiném zase etický kodex tlumočníka a jeho práva a povinnosti. Ve filmu Státní zástupkyně a polda (USA krimi seriál, 1992) vymáhají neslyšící lidé a jejich tlumočnice svá práva na obsahově adekvátní překlad.

Zhruba 70% televizní produkce bylo vytvořeno za spolupráce neslyšících herců či jiných pracovníků. Přestože by se našly alternativní možnosti ke scénám s tlumočníkem, tlumočník je v souvislosti s běžným životem natolik přirozenou záležitostí, že včlenění postavy tlumočníka v přiměřené situaci nepředstavuje pro tvůrce filmů žádný problém.

Slyšící lidé používají znakovanou komunikaci v kombinaci s mluvenou řečí (56%)

Ve více než polovině filmů slyšící postavy mluví a znakují zároveň. Převážná většina slyšících postav komunikuje znakovanou němčinou. Příčina je zřejmě v tom, že většina herců neovládala znakový jazyk před začátkem natáčení, a znakovaná němčina se dá osvojit rychleji než znakový jazyk. Znakovaná němčina představuje pro tvůrce filmu nejjednodušší způsob, jak udělat znakovanou komunikaci srozumitelnou pro slyšící diváky, aniž by museli používat titulky, které mezi nimi nejsou ve velké oblibě.

Neslyšící lidé používají znakovanou komunikaci v kombinaci s mluvenou řečí (32%)

Ve starších filmech jsou neslyšící lidé většinou schopni mluvit, nebo používají znakový jazyk - ale vždy odděleně. Kombinace obou komunikačních prostředků se objevuje teprve počátkem sedmdesátých let. Jde většinou o neslyšící školáky, kteří doprovázejí svoji řeč znaky. To odpovídá komunikačnímu stylu, jež preferoval tehdejší převážně oralistický přístup k vzdělávání neslyšících.

Slyšící komentují znakovanou komunikaci neslyšících (46%)

Metoda má tu výhodu, že zpřístupňuje projev neslyšící postavy pro diváka přirozeným způsobem: neslyšící člověk používá znakový jazyk a slyšící postava jeho projev nahlas překládá do mluveného jazyka (pro sebe a tím zároveň i pro slyšící diváky).

Komunikace ve znakovém jazyce byla poprvé opravdu přenesena na filmové plátno v roce 1948 ve filmu Mlčící rty, kdy byl použit výše zmíněný postup. Předtím zůstávali neslyšící hrdinové zcela němí, bez komunikace, nebo dokonale mluvili a odezírali ze rtů. Občasné znakující výjimky zůstávaly bez překladu a pro diváka nesrozumitelné. Se stejnou metodou se diváci mohli také setkat ve známém filmu Bohem zapomenuté děti.

Titulky (8%)

Mohlo by se zdát, že titulky se budou ve filmech, kde vystupuje neslyšící postava, objevovat často, ale opak je pravdou, děje se tak pouze v 8% všech případů. Analýza všech 50 filmů pak vedla k zajímavým výsledkům. Ačkoli převažovaly americké filmy (60%), většina filmů opatřených titulky patřila evropské produkci, tři z toho pocházely z Německa. Britská komedie Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994) byla i přesto, že se v ní místy vyskytují titulky, dokonce nominována na dva Oscary, a titulkovaný film Na druhé straně ticha přilákal do kina dva miliony diváků.

Užívání titulků má jednu velkou výhodu: neslyšící hrdinové se mohou dorozumívat svým vlastním komunikačním prostředkem, znakovým jazykem, a slyšící diváci mají možnost sledovat komunikaci v cizím jazyce a zároveň jí dokonale rozumět. Proto se režisérovi filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb povedlo pomocí titulků vyprovokovat mnohé komické situace.

Titulky jsou jednou z nejlepších možností, jak dosáhnout nenápadného porozumění na všech stranách a přesvědčivě ztvárnit komunikaci neslyšících postav. Díky spolupráci odborníků, dobře zmapované skutečnosti v komunitě Neslyšících a moderní technice lze vytvořit filmové scény, které autenticky předvádějí běžnou komunikaci v neslyšící komunitě.

Proč se tedy používají tak málo? Na základě svého výzkumu se autorka článku domnívá, že titulky jsou vynálezem devadesátých let 20. století, proto jsou nyní ještě ve vývoji. K zajištění titulků je třeba určitého technického vybavení, i to možná bylo příčinou, že titulky nebyly používány příliš často. Produkce titulků je navíc komplikovaná a je spojena s velkými náklady.