Třídenní festival nových objevů pro dospělé a děti Clin d'Oeil 2005 (Mžik oka) proběhl od prvního do třetího července v Remeši, na pěti různých místech. Festival, který se věnoval tvorbě a kultuře neslyšících, poprvé proběhl v listopadu roku 2003 z popudu prohlášeného roku, jako rok postižených a organizace CinéSourds (Kina hluchých).
Festival sliboval panoráma tvorby francouzské a evropské a to především divadlo, tanec, pantomimu, pohádky, humor, poezii, hudbu, obrazy, sochy, řemeslné dílny a fotografie od 150 profesionálních umělců a amatérů, 18 divadelních představení, 4 projekce a projevů moderního umění z 18 zemí.
A také se tak stalo. Největší část výstavy zabírali malíři, především z Německa, jako jsou Manferd Mertz, Rudolf Werner, Constanze von Canal, Claudia Kamer, Georg Lechenbauer, Lucas Kollien, ShanBahr Hua, Reiner Mertz (malby na tělo, film, malby na plátno a stěnu, rozprašování), Susanna Weber, Roland Kuhnlein a Dieter Friecke a z dalších zemí. Neslyšící švýcarský cestovatel Carlos Michaud (Život mezi indiány v Jižní Americe, Život v Indonésii) vystavoval filmy a obrázky ze svých cest kolem světa.
Organizace pro neslyšící vystavovaly slovníky znakového jazyka, vyprávění pohádek nebo příběhů ve znakovém jazyce na CD nosičích, španělská organizace FESOCA představila knihu o lingvistice katalánského znakového jazyka a plány na televizi ve znakovém jazyce přes internet.
Bývalí absolventi JAMU zabrali většinu divadelního času. Slovensko vystoupením Janko Hrasko, Slovinsko vystoupením On-Ona a české divadlo Neslyším Kyticí. Právě Kytice sklidila největší úspěch.
Nechybělo vystoupení se známou herečkou Emmanuelle Laborit, Monology o vagině.
Účastníků festivalu jsem se zeptal na názory ohledně festivalu:
Gordon HayNa festivalu Clin d'Oeil jsem se jako absolvent oboru digitálních médií a fotografie přirozeně zajímal hlavně o filmy a fotografie. Některé filmy zde měly výbornou kvalitu a některé ne. V Anglii se kvalita filmů neslyšících zdokonalila, ale naopak tam zase není divadlo na tak dobré úrovni. V dalších státech Evropy je to obráceně s lepší kvalitou divadla a chudou kvalitou filmu.
Na výstavě byly fotografie dobré kvality, některé byly dokonce profesionální. Myslím ale, že bych dokázal vytvořit lepší a zvažuji výstavu svých fotografií za dva roky na stejném místě.
Program byl výborný, neustále bylo co sledovat. Těšil jsem se na tento festival a plánuji opět návštěvu za dva roky.
Ivana TetauerováNa festival jsem jela s tím, že do sebe vstřebám další náměty z kultury neslyšících mimo ČR. Nejvíce mne zaujaly stánky s výtvarným uměním. Většina výtvarníků pocházela z Německa a Francie. Mezi vystavujícími umělci jsem našla i některé své anglické přátele z univerzity ve Wolverhamptonu, kde jsem před třemi lety studovala ve výtvarných oborech. Atmosféra festivalu byla velice přátelská, bylo vidět, že všichni přijeli za stejným cílem, kulturně se pobavit. Líbily se mi také krátké filmy, některé viditelně amatérské, jiné profesionální.
Kdybych měla hodnotit divadlo, dle ohlasů mělo naše české divadlo Neslyším s absolventy JAMU veliký úspěch se svým netradičním vystoupením Kytice, které se všem moc líbilo. Pozadu nebyli ani Slovinci (mimochodem hrála zde opět absolventka JAMU Lada Lištvanová, takže opět Čech v roli). Za dva roky bych se festivalového klání ráda zúčastnila aktivně, tzn. ráda bych zde vystavila své malby.
Po skončení festivalu jsme zamířili do hlavního města Francie, Paříže. Zde jsme mj. navštívili organizaci IVT (International Visual Theatre), jejíž předsedkyní je známá francouzská neslyšící herečka Emmanuelle Laboritová, se kterou jsme se setkali již na festivalu. Budova, kde IVT sídlí, se právě renovuje, staví se zde nové divadlo, které by mělo být zprovozněno v příštím roce. Jak jsme se dozvěděli, neslyšící z této organizace plánují v Paříži v roce 2008 uspořádat "profesionálnější" divadelní a výtvarný festival než je v Remeši.
Kromě divadla zde pořádají i intenzivní kurzy znakového jazyka, které zde byly, jak jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, na velmi dobré úrovni. Všichni lektoři LSF (francouzský znakový jazyk) jsou neslyšící. Studenti (slyšící, nebo i ti sluchově postižení, kteří si chtějí zdokonalit své znalosti ZJ) jsou rozděleni do skupin dle znalosti LSF.
Kromě IVT jsme navštívili i kavárnu pro neslyšící Café Signes, která byla založena v roce 2003 (Evropský rok osob se zdravotním postižením). Navštěvují ji mj. slyšící studenti znakového jazyka a přátelé neslyšících. Zkrátka ti, kteří se nějak zajímají o komunitu a kulturu neslyšících, anebo prostě jen kolemjdoucí, kteří si rádi v příjemném prostředí kavárny posedí. Kavárna má jídelníček vybavený i znaky v LSF, takže se i ten, kdo ZJ neovládá, může rychle příslušný znak "naučit" a objednat si ve francouzském ZJ. Rovněž papírové tácky mají motivy francouzské jednoroční prstové abecedy.
Jak jsme se dozvěděli od neslyšícího číšníka, pracují tu v současné době dva neslyšící. Ostatní personál ovládá základy znakového jazyka. Z výletu do Francie jsem si odnesla hodně zážitků a doufám, že se mi poštěstí navštívit festival opět za dva roky.
Josef Jelen, Damjan Slapnik, Robert Lah (Slovinsko)Festival jsme navštívili, protože zde byla příležitost setkat se s přáteli z různých zemí a rádi se zajímáme o mezinárodní kulturu neslyšících, naším cílem je poznávat aktuální umění a zúčastnit se párty s takovým množstvím (800) neslyšících. A také samozřejmě ochutnání francouzského vína! Naším cílem nebylo jet pouze do Remeše, ale také do Paříže.
Velmi se nám líbila "Kytice" od českého divadla Neslyším, "Vagina" od IVT, "Le Reveil" a "Le Conte Original" (Albert Einstein a jeho robot) z Francie, Rob Royova show, některé básně byly úžasné, filmy: dokumentární film "Neslyšící z Ruska", vítězný film festivalu ze Švédska "Poslední neslyšící" z Německa na nás hodně zapůsobil.
Festival nás hodně nadchl a dodal nám hodně inspirací do vlastní tvorby do budoucna.
Anna JurášováPrvní den jsme na festival přijeli pozdě. Moc mě mrzelo, že se některá představení neopakovala. Dozvěděla jsem se, že bylo velmi zajímavé satirické sólo NO COMMENT ze Švýcarska, vystoupení mima Christopha Staerkleho, kterého znám (účastnil se mezinárodního festivalu PSI Brno) a další...
Kulturní program byl bohatý, jako divák jsem měla možnost prohlédnout si umělecké krámy, výstavky obrazů neslyšících umělců, převážně od Němců a Francouzů, prodej DVD znakového jazyka, nejvíce z Francie. Byly promítány filmy o neslyšících z různých zemí jako Itálie, Španělska, Německa a Nizozemí. Některé filmy byly zpracovány profesionálně a některé amatérsky. Takto by se dala rozdělit i divadelní přestavení, ale na divácích nebylo poznat, kdo byl profesionál a kdo amatér. Zajímalo mě všechno, některá divadelní představení byla dlouhá, např. Monology o vagíně trvaly 90min, což je moc při srovnání s délkou filmů. Představte si to, že se jenom vypráví ve znakovém jazyce, trochu kratší by to už bylo poutavé.
Ten festival stál za to, i když vstupné bylo moc drahé. Ráda jsem se zúčastnila, potkala jsem známé přátele neslyšící umělce, zejména divadelníky.
Co mě nejvíce naštvalo, bylo, že prodejcem vstupenek v recepci kulturního domu byl jen jeden neslyšící, a před pultem dlouhá fronta. Občerstvení a jídlo bylo chudé. Jídlo bylo v plastovém vaku a některé dokonce nechutné. Když byl večírek v malém klubu neslyšících v Remeši, bylo tam tak narváno, hlavně v sobotu, jako na mraveništi.
Hlídači pak nedovolovali neslyšícím, aby vstoupili, museli čekat venku. Někteří mladí lezli dovnitř oknem. Kdo přišel pozdě, neměl šanci vidět vystoupení v malém klubu pro neslyšící. Podívala jsem se na ně a zaujalo mě tím, že jeden tanečník byl neslyšící a kolem slyšící tanečníci. Byly okamžiky, kdy jsem si všimla, jak neslyšící tanečník pozoroval u druhého nenápadně změnu rytmu a tančil jako slyšící - byl to profesionál.
Kdo byl jako účinkující v divadle, prožíval festival více než divák. Vím to z vlastních zkušeností. Někteří se zúčastnili "Koktejlového večírku" pro V.I.P. Doufám a přeji si za dva roky se zúčastnit s dětským workshopem knižního představení pro neslyšící děti. Myslím si, že jako bývalí absolventi JAMU máme divadlo pro děti o krok dopředu než ve Francii a to díky oboru VDN JAMU v Brně.
Monika Kurincová (ředitelka divadla Neslyším)Jako Divadlo neslyším, jsme se zúčastnili festivalu v Remeši s představením Kytice. Celková organizace festivalu byla průměrná. Největší problém jsme spatřovali s dodržováním času pro zkoušky divadelních představení.
Stalo se, že některé divadelní soubory nedostaly určený čas na zkoušku. Pak z toho byl chaos. Program festivalu byl dobrý. Některá představení byla nudná, používali známé způsoby zpracování představení.
Jako nejlepší jsme hodnotili představení Monology o vagině od divadelního souboru IVT (International Visual Theatre) z Francie. Zaujalo nás to, protože čtyři herečky vyprávěly o ženských problémech a pocitech. Bylo to odvážné a super téma, ale mělo to jednu velkou chybu, představení bylo moc dlouhé, podle nás to mohly zkrátit.
Výstava prací neslyšících byla pěkná a zajímavá. Dokonce jeden z nich nám ukazoval fotky, měl zajímavé nápady a názory na fotky. Pocházel z Francie, ale nemohu si vzpomenout na jeho jméno. Viděli jsme všechny krátké filmy, jen jeden z nich nás zaujal. Byl to animovaný film a jmenoval se Pedro's Dream (Petrův sen). Film Petrův sen byl o integraci slyšících a neslyšících.
Diváci nám říkali, že naše představení bylo nejlepší ze všech. Byli jsme překvapeni a samozřejmě rádi.Dostali jsme kontakty na další festivaly a další spolupráci v Evropě.