Dnes dvaadevadesátiletý Cornforth se narodil v největším australském městě Sydney. Jeho otec byl Angličan, matka byla dcerou německého duchovního, který se v Austrálii usadil už v roce 1832. John měl tři sourozence. Část dětství strávil ve městě a část na venkově v Novém Jižním Walesu, v Armidale. Trpěl otosklerózou – nemocí napadající kostěný labyrint vnitřního ucha a způsobující přestavbu kostní tkáně, což vyvolává ušní šelesty, poruchy rovnováhy, závratě a poškozuje sluch. První známky hluchoty se u něj začaly objevovat už v deseti letech. V následujícím desetiletí se jeho sluch neustále postupně zhoršoval. Proces byl ovšem natolik pozvolný, že John mohl podstoupit výuku na běžné střední škole. Tady potkává výborného mladého učitele chemie Leonarda Bassera, který v něm vzbudil zájem o tento předmět. Navíc ho přivedl k myšlence, že by přece jen mohla existovat oblast, kde by se chlapec mohl uplatnit a kde by jeho ztráta sluchu nemusela být nepřekonatelným handicapem.
Univerzitní studia
John si doma zřídil improvizovanou laboratoř a prováděl v ní nejrůznější experimenty. Oblíbil si chemii natolik, že se rozhodl pro její studium na Sydneyské univerzitě. V té době už nebyl schopen slyšet nic z přednášené látky, o to víc studoval sám z dostupné odborné literatury. Lákala ho organická chemie a laboratorní práce s ní spojené. Univerzitu absolvoval v roce 1937 s vynikajícími studijními výsledky. Po roce postgraduálního studia získal stipendium na práci s významným britským chemikem Robertem Robinsonem v Oxfordu. Stejné stipendium připadlo ještě Ritě Harradenceové, rovněž studentce chemie, s níž se o pár let později oženil. Vychovali společně tři děti.
Věda a výzkum
Během druhé světové války dokončil v Oxfordu svou doktorandskou práci zaměřenou na steroidní syntézu. Podílel se na výzkumech penicilinu, které byly hlavním projektem Robinsonovy laboratoře. Zůstal v Oxfordu až do roku 1946 a poté se přestěhoval do Londýna. Stal se členem vědecké společnosti Lékařské výzkumné rady a v jejím Národním institutu pro lékařský výzkum setrval do roku 1962. Setkává se zde s předními biology a pouští se s nimi do společné práce na nových projektech. Zvláště intenzivní je spolupráce s maďarským vědcem Georgem Popjákem v oboru biochemie, s nímž po odchodu ze služeb Lékařské výzkumní rady vedli enzymologickou laboratoř v Kentu. Současně vyučoval na univerzitě ve Warwicku (1965– 1971) a Sussexské univerzitě v Brightonu (1971–1982).
Sir John Warcup Cornforth oslaví 7. září 93. narozeniny. Sluch ztratil až v době, kdy jeho schopnost řeči byla plně vyvinuta. Číst a psát zvládal bez potíží, a právě komunikaci prostřednictvím psaní upřednostňoval před odezíráním, které mu naopak činilo značné problémy. O své manželce Ritě řekl: „Po celou mou vědeckou kariéru byla moje žena tím největším a nejvěrnějším spolupracovníkem. Mírnila mé problémy s komunikací, které hluchotu doprovázejí. Její přízeň a odvaha pro mě byly tou nejsilnější podporou.“
Nobelova cena je považována za nejprestižnější ocenění udělované za zásadní vědecké či technické objevy nebo za přínos lidské společnosti. Ceny se udělují od roku 1901 na přání švédského vědce a vynálezce dynamitu Alfreda Nobela, který ve své závěti uvedl, že z jeho pozůstalosti mají být každoročně udělovány ceny za nejdůležitější počiny v následujících oborech: fyzika, chemie, fyziologie a medicína, literatura, mír. V roce 1968 přidala Švédská národní banka ještě ocenění za ekonomii (nejde však o Nobelovu cenu v pravém slova smyslu, jelikož není uvedena v Nobelově poslední vůli a ani finanční odměna s cenou spojená se z Nobelova fondu nevyplácí).
Sluchově postižení laureáti Nobelovy ceny
John Warcup Cornforth nebyl jediným vědcem s poškozeným sluchem, který dosáhl největšího ocenění ve svém oboru. Francouzský bakteriolog, profesor Charles Jules Henri Nicolle (1866–1936), získal v roce 1928 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu díky svým poznatkům o skvrnitém tyfu. Ohluchl během studií ve věku dvaceti let. Od roku 1903 až do své smrti byl ředitelem Pasteurova institutu v Tunisu. Jeho podobizna se dostala až na francouzské a tuniské poštovní známky.
Britský fyziolog, Sir Charles Scott Sherrington (1857–1952), jako první vysvětlil funkce neuronové soustavy. Za objev funkcí neuronu obdržel roku 1932 rovněž Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, o kterou se podělil s kolegou lékařem Edgarem Douglasem Adrianem. Sherringtonovy problémy se sluchem začaly až ve stáří.
Připojte se! Podpořte nás na Facebooku