Všechny školy pro sluchově postižené usilují o totéž - vzdělat své žáky na takové úrovni, aby se ve svém životě byli schopni úspěšně orientovat ve světe. Dokázali reflektovat prostředí, v němž žijí, naplnit svůj život podle svých představ a schopností.
Hlavní pozornost dnes upínáme k tomu, jakým způsobem děti ve škole vyučovat. Jakou z komunikačních metod zvolit. Jaké vytvořit učební pomůcky, aby sloužily jak učiteli při výkladu látky, tak dětem jako vhodný učební materiál, po kterém je možné kdykoliv sáhnout a své znalosti osvěžit či doplnit o nové.
Děti se však ve škole nepohybují jen ve třídě za zavřenými dveřmi se svými učiteli. Ve škole vytváříme prostředí, které na žáky působí ve svém celku a stejně významnou měrou (po boku řízeného vyučování) rozvíjí jejich osobnost. Děti by se ve škole měly stát svědky nespočetně mnoha komunikačních situací, sledovat, o čem mezi sebou učitelé hovoří, jaké volí způsoby a prostředky komunikace, s jakými problémy se potýkají a jak je řeší. Touto cestou by se bezděčně učily sociálnímu chování a komunikačním normám, které jsou neméně důležitou součástí procesu vzdělávání.
Ve školách pro sluchově postižené vzniká prostředí, ve kterém v těsné blízkosti vedle sebe fungují dva různé jazyky. Měli bychom proto svoji pozornost více věnovat také problematice jazykové politiky školy, konkrétně způsobu komunikace mezi pedagogy a žáky probíhající mimo třídu a samotný proces vyučování - přemýšlejme společně o možnostech, které se nabízejí, a vytvořme postupně ve školách pro sluchově postižené takové komunikační prostředí, jež žáky nebude izolovat, nýbrž obohacovat a rozvíjet jejich sociální dovednosti.
Zkusme se zamyslet také nad tím, máme-li možnost zlepšit komunikaci s našimi neslyšícími kolegy, kteří se dnes stávají nedílnou součástí pedagogického sboru. Jakými způsoby bychom mohli řešit komunikační potřeby obou jazykových skupin, aby se jedna či druhá necítila být v určité situaci izolována, aby mezi členy pedagogického sboru nevznikala zbytečná nedorozumění, aby na škole vládla příjemná atmosféra a vznikaly zde dobré mezilidské vztahy?
Na švédských základních bilingválních školách vládnou určitá jazyková opatření, která dodržují všichni pedagogové a která ulehčují jazykovou situaci ve dvojjazyčném prostředí. Jsou to tato tři základní jazyková pravidla:
-
Ve třídě se vždy používá znakový jazyk.
-
V prostorách, jako jsou například jídelna, chodby, internát, se užívá znakový jazyk v případě, že jsou přítomni také studenti.
-
Učitelé si mohou vybrat, jakým jazykem budou hovořit během přestávek a oběda. Jestliže však jedí za přítomnosti studentů, musí použít znakový jazyk.
Švédští slyšící pedagogové, kteří na škole působí, ovládají znakový jazyk na velmi dobré úrovni. Přesto i jim často v komunikaci s jejich neslyšícími kolegy pomáhá TLUMOČNÁK. Tlumočník je zaměstnancem školy a všichni pedagogové mohou kdykoliv využít jeho služeb. Pořádá semináře pro žáky - učí je, jakým způsobem tlumočnických služeb používat, jak a kde tlumočníka objednat, jak se za jeho přítomnosti v komunikaci se slyšícím chovat. Bývá k dispozici při mimoškolních akcích. Škola se tak může účastnit všech aktivit (přednášek, divadelních a filmových představení) určených primárně běžným školám. Bývá přítomný na všech poradách učitelského sboru.
Všichni pedagogové se snaží dosáhnout stejného cíle - aby byla komunikace ve škole pro všechny zúčastněné strany (pedagogy - slyšící i neslyšící - a žáky) co možná nejkomfortnější, uvolněná, plynulá a plnohodnotná. K tomu jim ve škole v určitých situacích napomáhá tlumočník.
Neslyšící pedagog využívá "školního" tlumočníka například pro účely kurzů, které zvyšují jeho pedagogickou kvalifikaci - škola prostřednictvím tlumočníka nabízí neslyšícímu pedagogovi rovnocenné možnosti srovnatelné s možnostmi ostatních slyšících pedagogů na škole.
Jen málo pedagogů v České republice ovládá znakový jazyk na takové úrovni, aby jím mohlo bez problémů a s pocitem příjemného prožitku komunikovat se svými neslyšícími kolegy. Nelze proto zatím na našich školách pro sluchově postižené operovat s ověřenou jazykovou politikou švédských škol v plném rozsahu. V ničem nám ale nebrání zamyslet se nad tím, co nového by do základních škol přinesl TLUMOČNÍK.
Chápejme ho jako oporu, díky níž se stane náš hovor se žáky a neslyšícími kolegy - pedagogy plnohodnotným a příjemným zážitkem. Nechápejme jeho přítomnost za naši neschopnost dorozumět se v jazyce, jehož osvojení znamená pro každého nelehkou cestu, na niž by však nikdy neměl rezignovat.
Anna Hronová, ČKTZJ