Identitu nemůžeme měnit podle svého přání

V rámci květnového kongresu Evropské unie neslyšících v Praze proběhl kromě semináře na téma Znakový jazyk a legislativa o den dříve také neméně zajímavý workshop, jehož součástí byla nejen práce ve skupinách, ale i vystoupení jednotlivých zástupců organizací neslyšících. Jedním z nich byl i  prezident asociace francouzských neslyšících M.A.I.N.S. a neslyšící pedagog Bruno Moncelle, který se věnoval významu Mezinárodního dne neslyšících a problematice vzdělávání neslyšících. Tento temperamentní Francouz italského původu mně i přes nabitý kongresový program věnoval svůj čas a během přestávky na kávu mi poskytl rozhovor pro Gong. Tlumočila nám Monika Boháčková.

Pane Moncelle, ve svém diskuzním příspěvku jste mimo jiné zdůraznil nutnost rozvíjet sebevědomí neslyšících a jejich povědomí o příslušnosti ke komunitě lidí užívajících znakový jazyk, a to vše již od dětství. Ale jak?

Víte, nejhorší to mají neslyšící děti slyšících rodičů. Já jsem například zcela neslyšící, ale narodil jsem se do slyšící rodiny a rodiče mě vychovávali orálně. Až do 16 let jsem vůbec neuměl znakový jazyk. Pak jsem byl v pubertě, a tak jsem se začal prosazovat. Rodiče mi znakový jazyk nedoporučovali, zakazovali mi ho, ale já jsem si prosadil svou! Takže já vím, jaké to je, být neslyšícím dítětem slyšících rodičů. Těmto dětem musíme pomáhat, musíme jim znakový jazyk předávat, protože ze strany slyšící veřejnosti je velký tlak, aby neslyšící byli jako oni, normální, tedy slyšící.

Proč myslíte, že to tak je? Proč se slyšící snaží neslyšící předělat?

Podle mě se slyšící strašně bojí toho, že by sami mohli ohluchnout. A když nás vidí, že neslyšíme, litují nás. Nutí nás nosit kochleární implantát a přeorientovat se podle jejich přání. Ale proč? Mě to neděsí, že neslyším! Já se toho nebojím. Nám, neslyšícím, je to přece jedno. Nás zajímá, co je vidět. Poslech pro nás není důležitý, protože my máme svůj vlastní jazyk. My nemáme problém, my nepotřebujeme psychology, ať si k nim jdou slyšící.

Já rozumím tomu, že by slyšící rodiče chtěli mít slyšící dítě, bude to mít v životě určitě jednodušší...

Jenomže oni mají neslyšící dítě. To máte stejné, jako když rodiče chtějí kluka, ale narodí se jim holčička. Co udělají? Předělají ji na kluka? Nebo chtějí bílé dítě, a narodí se jim černé, předělají ho na bílé? Identitu nemůžeme měnit podle svého přání. My jsme prostě neslyšící. V angličtině je to Deaf s velkým D. Umíte francouzsky?

Bohužel ne, ale u nás je to Neslyšící s velkým N.

A ve francouzštině je to Sourd s velkým S. Podejte mi tužku a papír, prosím.

Podala jsem Brunovi tužku a svoje poznámky a on mi na papír napsal dvě velká tiskací slova MALENTENDANT a SOURD. Potom dal výraz MAL do závorky, takže vzniklo slovo (MAL)ENTENDANT. A začal vysvětlovat:

Postoj slyšící společnosti k neslyšícím dobře ilustruje tento příklad z francouzského jazyka. Slovo malentendant znamená nedoslýchavý, respektive špatně slyšící. Když z tohoto slova odejmeme předponu mal (špatně), zbude nám slovo entendant (slyšící). Slyšící mají tendenci napravit špatně slyšící lidi tak, že je „opraví“, odeberou jim to špatně (tu předponu), a zbude ten normální, tedy slyšící člověk. Nedoslýchaví lidé jsou respektováni, protože jsou vlastně jen špatně slyšící. Ale neslyšící, hluchý, Sourd? Ten není respektován. Ale my jsme hrdí na to, že jsme Neslyšící, a chceme být respektováni jako Neslyšící, Sourd s velkým S. A za to budeme bojovat!

Bruno doprovodil svůj příslib odhodlaným a energickým gestem a pak se usmál a dodal.

Navíc, je tu ještě jedna věc. Kdybychom byli na světě všichni stejní, to by byla nuda. Tak jako existují slyšící, existují také neslyšící. Jako jsou na světě muži, jsou na něm i ženy a děti. Žijí zde odlišné národy, rasy a kultury. Já žiju v Paříži, mám ji rád, ale když přijedu do Prahy, tak jsem uchvácen, jak je krásná.

Já jsem zase uchvácená, když přijedu do Paříže...

No právě, na světě žijí odlišné národy, rasy i kultury. A to je správné. Takto je svět mnohem pestřejší!

Naprosto s vámi souhlasím a moc vám děkuji za rozhovor.

Co je M.A.I.N.S?

Francouzská asociace neslyšících M.A.I.N.S, jejíž zkratka znamená ve francouzštině RUCE, má krásné logo – ruku s 6 prsty umístěnými v kruhu a čtverci. Do stejných obrazců umístil kdysi malíř Leonardo da Vinci svého člověka, aby touto kresbou symbolizoval vývoj a rozvoj člověka.

Ruka z loga M.A.I.N.S. je symbolem života neslyšících. Vyjadřuje skutečnost, že znakový jazyk je pro intelektuální a psychologický vývoj komunity neslyšících nepostradatelný. Ruka je obsažena v kruhu, ten symbolizuje kulturu neslyšících a jejich zvláštní vnímání světa a také určitou citlivost. Ruka a kruh si perfektně odpovídají. Kruh spočívá na čtverci, ten představuje řád slyšících. Neboť neslyšící musí žít ve světě slyšící většiny, aniž sami slyší, tudíž se trochu odlišují.

Ale ruka má na druhé straně 6 prstů! Už dlouhou dobu řadí lékaři neslyšící mezi handicapované oproti slyšícím, neboť jim chybí jeden smysl. Jsou považováni za lidi nekompletní, nedokončené, určené k opravě. Ale neslyšící se nepovažují za nekompletní. Jestliže jim chybí pátý smysl, mohou zapojit jejich šestý – zvláštní vnímání světa, trochu odlišné od světa slyšících. Autorem myšlenky a loga M.A.I.N.S. je Bruno Moncelle.