V loňském roce jsem měla možnost navštívit na čtyři měsíce Indonésii, kde jsem na různých ostrovech vedla kurzy pro učitele, kteří vzdělávají děti se sluchovým postižením. Spolupracovala jsem s americkou organizací Helen Keller International (HKI) za podpory agentury USAID, které financují mnoho projektů podporující děti se zdravotním postižením po celém světě. Mezi Evropou a Asií panuje mnoho rozdílů - v oblasti politické, ekonomické, náboženské, kulturní, společenské, ale také zeměpisné - a všechny tyto aspekty ovlivňují podobu každodenního života v jednotlivých zemích těchto kontinentů. Týká se to samozřejmě i života lidí sluchovým postižením. Dovolte mi se podělit o zážitky z daleké, teplé a tak různorodé Indonésie.
Indonésie leží na jižní polokouli, v jihovýchodní Asii (zhruba 2 hodiny severně od Austrálie) a je největší soustavou ostrovů na světě. Uvádí se, že je jich dohromady kolem 17 tisíc. Nejznámějšími jsou Java, Bali, Borneo, Sumatra či Papua. Byla jsem na cestě tři dny (od pátku do neděle, s přestávkami v Japonsku a Singapuru), než jsem konečně přistála v hlavním městě Jakartě (na ostrově Java), která má stejný počet obyvatel jako celá Česká republika. Indonésie je 4. nejlidnatějším státem světa. Lidé se zde hemží všude. Má velmi teplé klima – denní teplota většinou neklesne pod 30 stupňů - a velmi úrodnou půdu. Indonésie patří mezi rozvojové země, jejíž příjem pochází především ze zemědělské produkce, ale také například z těžby ropy a vzrůstajícího turistického ruchu. Vždyť hned po Brazílii má Indonésie nejbohatší flóru a faunu na světě – najdete zde nejrozmanitější květiny, stromy, zvířata.
Životní podmínky
Indonésie je oficiálně největší muslimský stát světa, i když náboženství řízení státu neovlivňuje do takové míry, jako je tomu například v Saudské Arábii. Rodiny mají obyčejně více než 2 děti a většina žen v Indonésii stále pracuje v nějakém neoficiálním zaměstnání (doma či v zemědělství). I když narůstá počet žen – učitelek. Vzdělanost dívek a žen se postupně zvyšuje a již se přibližuje úrovni vzdělanosti mužů, ale s evropským průměrem u žen se ještě zdaleka srovnávat nedá. Rovněž školství je stále hodnoceno organizací OSN jako jedna z oblastí, která se v Indonésii nutně musí zlepšit - vedle zkvalitnění životních podmínek, přebujelé korupce či rozvoje infrastruktury. Dosud například 70 procent obyvatel Indonésie nemá přístup k pitné vodě. Většina lidí zde stále žije na hranici nebo pod hranicí bídy (2 USD na den); mezi ty nejchudší patří tradičně ženy a lidé se zdravotním postižením.
Až do poloviny minulého století byla Indonésie holandskou kolonií, což ovlivnilo i její následný post-koloniální vývoj. Nezávislost nastala v roce 1948, i když s totalitními diktátory v čele. Demokracie přišla až v roce 2004, kdy se konaly první svobodné volby. Vedle velké geografické rozmanitosti je Indonésie charakteristická i rozmanitostí kulturní a etnickou - na každém ostrově se mluví jiným jazykem a existuje mnoho dalších jazyky. Jako znak nadvlády nad domorodci proto Holanďané vymysleli a zavedli Bahasa Indonesia (indonéský jazyk), který byl utvořen jako mix různých světových jazyků – například holandštiny, malajštiny či arabštiny. Jazyk se časem ujal a používá se jako oficiální jazyk v Indonésii dodnes; nicméně žádný indonéský jedinec vlastně není rodilý mluvčí. Bahasa Indonesia je jazyk oficiálních institucí a děti se mu učí až při vstupu do školy – doma se mluví jazykem lokálním.
Speciální školy
Speciální školy pro děti se zdravotním postižením zavedli v Indonésii také Holanďané. Základní školství je z nařízení vlády v Indonésii povinné, a vzdělávání dětí se zdravotním postižením v Indonésii není neobvyklé, nicméně, stále není zcela běžné na všech ostrovech. Vláda docházku nijak nekontroluje; penalizace neexistuje. Ve městech je docházka dětí do škol častější než na venkově. Speciální školy pro děti se sluchovým postižením preferují orální metodu, díky historickému spojení s Holanďany je to van Udenova „mateřská metoda“. Učitelé však nemají žádný oficiální trénink. Metodu se většinou naučí až poté, co přijdou do praxe – od „zkušenějších“ kolegů učitelů v dané škole, protože příprava učitelů na vysokých školách je spíše povšechná, povrchní a značně teoretická. Velké množství škol uvádí, že praktikují tzv. totální komunikaci. Úroveň výuky je spíše nízká – učitelé většinou ve třídách s neslyšícími dětmi pouze mluví, za podpory gestikulace. Školní výsledky dětí se sluchovým postižením jsou velmi špatné a typické je, že děti nepokračují do vyšších stupňů školského vzdělávání. Běžné je ukončení docházky po 6. Třídě, pak už děti většinou začnou na plný úvazek pomáhat rodičům. V lepším případě se mohou vyučit – dívky jako švadleny, kuchařky, kadeřnice či masérky, chlapci jako opraváři motocyklů, truhláři, ti lepší (nově) jako opraváři počítačů.
Nezaměstnanost zdravotně postižených
Jak mi sdělili neslyšící v Jakartě, oceňují například společnost McDonald’s, protože se nebrání je zaměstnávat – i když jen jako uklízeče. Protože je v Indonésii velká nezaměstnanost, shánějí zde sluchově postižení lidé zaměstnání velmi obtížně. Mnoho jich přežívá jen díky žebrání po ulicích a komunitní solidaritě – podporované muslimskou vírou (muslimové se musejí dělit o jídlo s chudými). Na vesnicích je to většinou o práci na rýžových polích nebo drobném opravárenství. Navštívila jsem dva kluby Neslyšících na ostrově Java (ve dvou největších městech na ostrově Jakarta a Yogyakarta) – zde se členové scházejí velmi pravidelně především odpoledne, i když většina z nich dojíždí do klubu i přes hodinu (v Jakartě je 
to díky opravdu extrémním dopravním zácpám). V zemi, kde jsou stále občané se zdravotním postižením diskriminováni, je klubová docházka a vzájemná podpora důležitým společenským aspektem jejich života. Například ženy zde šijí na zakázku stolní prostírání či dámské šaty. V Indonésii se hodně nosí uniformy – ve školách, na úřadech – což představuje možnost zakázek. Také ženské šaty jsou velmi pestré a zdobené a šití na zakázku je velmi běžné. Nicméně na menších ostrovech se o „komunitě Neslyšících“ nedá hovořit. Neslyšící jsou zde pouze jedinci, kteří prostě dobře neslyší a ani nemluví. Nicméně, třeba na ostrově Bali, je celá neslyšící vesnice s vlastním jazykem – je to také jedna z atrakcí ostrova. (Něco podobného jako Martha’s Vinyard v USA, která je popsána v knize „Všichni zde mluvili znakovou řečí“.)
Vzdělávání neslyšících je poznamenáno nevelkou podporou ze strany vlády a nedostatečným vybavením škol. I když je docházka povinná a relativně zadarmo (rodiče musí platit dětem uniformu a školní pomůcky), díky všudypřítomné chudobě, rodiče ne vždy mají peníze na to, aby posílali své děti do školy pravidelně. Školy nejsou vždy pro děti dostupné (jsou daleko od jejich domova), zvláště v zemědělských oblastech a dopravní infrastruktura není příliš rozvinutá. Navíc, speciální školy jsou budovány na levné půdě, která se zpravidla nachází mimo rušného centra města, což také ztěžuje přístup dětem a jejich rodičům ke školní instituci. Někteří rodiče se za své děti stydí a neposílají je do škol z tohoto důvodu. V Indonésii je také stále dost rodičů, kteří se svých dětí se zdravotním postižením zřeknou a pošlou je do dětských domovů. Nevědí, jak s těmito dětmi jednat a komunikovat, jak je vychovávat a přijmout, raději je tedy pošlou pryč. Mnozí také nemají čas se jim věnovat, protože musí pracovat na poli či prodávat vypěstované produkty, aby zajistili rodinu.
Chybí předškolní péče
Pravděpodobně největšími překážkami ve zkvalitnění vzdělávání dětí se sluchovým postižením jsou absence předškolní péče a kulturně-etnická různorodost. Pouze ve velkých městech mohou neslyšící děti občas navštěvovat mateřskou školu, ale ne vždy rodiče děti do školek posílají. Sluchově postižené děti se tedy trochu systematičtěji začínají seznamovat s oficiálním jazykem Bahasa Indonesia až v 6 letech – převážně orálně. Jak už bylo řečeno, Indonésii tvoří tisíce velkých a malých ostrovů a na každém se mluví jiným jazykem. Unifikace jazykové výchovy je tedy náročná – ve školách se sice musí mluvit Bahasa Indonesia, ale na hřišti už ne. Děti používají při hrách mateřský jazyk. Ve skolách pro neslyšící je to ještě komplikovanější. Neslyšící děti se ve svých domovech a komunitách setkávají s lokálním jazykem, který užívají jejich rodiče, sousedé, kamarádi, ale po příchodu do školy se setkávají s uměle vytvořeným jazykem Bahasa Indonesia. Učitelé nemají žádnou metodickou průpravu, jak tento jazyk učit. Ve školách pro neslyšící se používají učebnice pro běžné školy. Tyto učebnice jsou však pro děti – bez předškolní výuky oficiálního jazyka - příliš náročné. Proto je ve školách běžné, že děti komunikují mezi sebou pomocí lokální verze znakového jazyka, která je rozšiřována komunitou neslyšících (na každém ostrově existuje několik lokálních verzí znakového jazyka).
Slovník znaků a výuka učitelů
Zajímavým počinem indonéské vlády bylo iniciování tvorby slovníku znaků pro výuku Bahasa Indonesia, který byl distribuován do všech škol pro neslyšící v Indonésii. Slovník sestavili učitelé ze základních a vysokých škol a obsahuje kolem 1200 znaků. Pokud se ale na tento slovník zeptáte v komunitě neslyšících v Jakartě, odpovědí vám: „Ten slovník je pouze pro normální lidi, ne pro nás.“ To znamená, že neslyšící se jeho tvorby neúčastnili a nechtějí mít s tímto dílkem nic společného. Mluví o něm s despektem. Školy na některých ostrovech slovník vůbec nepoužívají a mají ho schovaný v ředitelně, ale na jiných místech se ho snaží využívat. Jaký je výsledek? Jedna věc je jistá – děti mají v hlavě hustý jazykový guláš a školní výsledky se výrazně nezlepšují. Záleží také na řediteli školy a na jeho názoru na vzdělávání dětí se sluchovým postižením. Řada učitelů je zásadně proti užívání jakýchkoliv znaků, i když vlastně nevědí proč. Moderní znalosti o sluchovém postižení a výuce dětí se sluchovým postižením v Indonésii chybí.
Z vlastní zkušenosti soudím, že neznají rozdíl mezi jazykem a komunikací, nevědí, jak si děti (slyšící či neslyšící) osvojují jazyk a jaké faktory jsou pro vývoj jazyka podstatné. Neumějí zdůvodnit, proč vlastně užívají orální metodu - jinak, než že „děti by měly mluvit“. Ty ale nemají sluchadla, nemají přístup k audiologické péči (např. spousta dětí přechází záněty středního ucha), jejich sluchová vada není včas diagnostikována a nikdo jejich rodiče dostatečně a srozumitelně neinformuje o tom, co obnáší sluchové postižení. Navíc, jak jsem již uvedla, se tyto děti musí vyrovnávat s velkou jazykovou bariérou (v mluveném světě i mezi neslyšícími).
Základní součástí mých kurzů pro učitele tedy bylo, naučit je vytvářet vizuálně dostupné školní prostředí pro děti, které se nemohou spolehnout na svůj sluch. Výuka v indonéských školách má formální charakter (učitelé i žáci mají uniformy) – a je zvykem, že učitelé mluví a žák poslouchá. Učitelé se v kurzech učili, že u dětí se sluchovým postižením musí být výuka interaktivní a musí využívat vizuálních pomůcky, například obrázky. Pedagogové se tedy učili kreslit a vyjadřovat se pomocí soustavy obrázků. Učebnice nejsou ve školách vůbec běžné, a proto si je musí učitel umět vytvořit sám, třeba v podobě komiksu se zjednodušeným textem. Dále se učitelé dozvěděli o vývoji jazykových kompetencí u dětí a o tom, jak sluchová vada ovlivňuje celkový vývoj dětí a především možnosti jejich komunikace.
Co říci na závěr? Skončil první kurz pro učitele sluchově postižených dětí v Indonésii a je jasné, že mají před sebou ještě spoustu práce. Ve hře o zkvalitnění výuky a dosažení lepších výsledků hraje roli mnoho faktorů. Komunita neslyšících musí také udělat své, aby pomohla zviditelnit existenci a potřeby svých členů – a to nejen po jazykové, ale i po právní stránce. Tak nějak tomu bylo i u nás, před mnoha lety, že?
Připojte se! 