Narozen pro neslyšící

Čas od času se vám jistě stane, že potkáte nějakého velmi charismatického člověka. Mě se to stalo v kanadském Torontu. V organizaci CCSD, kde jsem dělal rozhovor s tlumočnicí Anitou Small, mi doporučili návštěvu Centra neslyšících. Spravuje ho Nadace Boba Rumballa. Když jsem tam přijel, nenapadlo mě, že tam náhodou potkám zakladatele celého areálu budov pro neslyšící. Takové menší městečko neslyšících na kraji Toronta. Bob Rumball vystupuje skromně, ale zdravě sebevědomě. Příjemně se s ním komunikuje. I když je už starším pánem, elánu má skutečně na rozdávání. Jak sám říká, narodil se, aby žil pro neslyšící.

Prosím, mohl byste se nám představit? Tady v Kanadě jste velmi populární, ale u nás v Česku jsem o Vás ještě neslyšel…

Jmenuji se Robert Rumball, ale všichni mi tu říkají zkráceně Bob Rumball. Narodil jsem se před osmdesáti roky do věřící rodiny. Tatínek byl kazatel a instruktor náboženství. Moje maminka se starala o chudé lidi. Náboženství se tak stalo nedílnou součástí mého života už odmalička. Byla to pro mě velká výzva.

Vždy jsem se také zajímal o sport. Hrál jsem hokej, baseball, fotbal a box. Miloval jsem i motorky a přes léto jsem na motorce ujel klidně i přes 25 000 mil.

Po studiu na vysoké škole, byla to Victoria College na University of Toronto, jsem se věnoval převážně fotbalu a basketbalu. Čtyři roky jsem se živil jako profesionální fotbalista, hrál jsem obránce za tým Ottawa Rough Riders. Ve volném čase, v neděli a přes letní prázdniny jsem vedl bohoslužby v okolí Ottawy. Pak jsem ještě navštěvoval roční baptistický seminář v americkém Chicagu. Následující rok jsem pak zakončil svou fotbalovou kariéru u kanadského týmu Toronto Argonauts.

Krátce po svém posledním fotbalovém zápase jsem se oženil s Mary-Jean Kennedy a začal jsem se už naplno věnovat duchovní kariéře. Působil jsem nejen tady v Torontu, ale i v širším okolí provincie Ontario.

Jednoho dne se stalo, že jsem byl přizván, abych vedl evangelickou bohoslužbu pro skupinu neslyšících věřících. Byl to pro mě silný zážitek, protože se vůbec nikdo nedíval na mě. :–) Všichni se dívali na tlumočníka vedle mě. Po bohoslužbě následovala diskuse, opět všechny dotazy a mé odpovědi šly přes tlumočníka ASL (americký znakový jazyk, pozn. redakce). Byl jsem tímto procesem tlumočení naprosto fascinován! Myslím, že tady nastal zásadní zlom mého života. Zjistil jsem ze dne na den, že mé místo je mezi neslyšícími. Během naší diskuse jsem zjišťoval, jsem jaká byla tehdy neutěšená situace mezi neslyšící populací. Rozhodl jsem se, že chci být u toho a že budu neslyšícím pomáhat v jejich reformách v oblasti vzdělávání, zaměstnanosti, duševní péče, systému soudnictví…

Během následujících tří měsíců jsem se naučil slušně ASL a začal se čím dál více ponořovat do kultury neslyšících. Ve svých bohoslužbách pro slyšící jsem začal mluvit o potřebách neslyšících, lidé poslouchali a věci se pak začaly skutečně měnit. Postupně jsem zjišťoval, že jenom kázání v kostele nestačí. Uvědomil jsem si, že musím žít mezi samotnými neslyšícími, abych ještě lépe pochopil jejich potřeby. Začal jsem přemýšlet o postavení centra pro neslyšící, kde by měli neslyšící vše, co potřebují.

V roce 1960 jsem zakoupil pozemek v Parry Sound u břehu jezera Ontario a zřídil tu letní tábory pro neslyšící. Konají se tu každoročně doteď. V Torontu jsem nechal vystavět Komunitní centrum pro neslyšící (dnes je nazýváno The Bob Rumball Centre for the Deaf – Rumballovo centrum a nadace pro neslyšící, pozn. redakce). Výstavba celého areálu budov trvala více než deset let a stála přes 7 milionů kanadských dolarů. Slavnostní otevření našeho Centra pro neslyšící se uskutečnilo 5. dubna 1979.

Naše nadace, která spravuje toto BRCD, podporuje neslyšící poskytováním fnanč-ních prostředků na činnosti a aktivity neslyšících nejen tady v Torontu, ale i v celém Ontariu. Kromě tohoto Centra a Domova pro neslyšící to je pak především letní kemp pro neslyšící na břehu Ontarijského jezera a různé vzdělávací programy a přednášky pro neslyšící i slyšící, děti i dospělé.

Reverende Rumballe, měl jsem možnost tu také nahlédnout do výuky znakového jazyka. Kdo ve vašich kurzech učí? Sami neslyšící?

Převážně neslyšící a také několik tlumočníků ASL.

Vaše Centrum také sdružuje tlumočníky ASL. Nabízíte jejich služby všem neslyšícím návštěvníkům vašeho Centra?

Ano, máme tu k dispozici několik tlumočníků ASL. Většinou tu ale mají službu přednostně pro všechny členy naší komunity a dále pro naše neslyšící zaměstnance, pokud chtějí komunikovat telefonicky. Všichni naši tlumočníci jsou členy The Association of Visual Language Interpreters of Canada (AVLIC – Asociace tlumočníků vizuálního jazyka v Kanadě).

Tato celostátní Asociace tlumočníků vizuálního jazyka v Kanadě je národní profesní sdružení, které zastupuje tlumočníky, jejichž pracovními jazyky jsou angličtina a americký znakový jazyk. AVLIC garantuje, že všichni její členové, tedy i všichni naši tlumočníci tady v Centru, splňují vysoké standardy ve své tlumočnické profesi.

Jak vzděláváte své tlumočníky ASL?

Kanadský systém hodnocení tlumočníků je poměrně výborně propracovaný. Kdo se chce stát profesionálním tlumočníkem ASL, musí se stát členem jedné z profesních tlumočnických organizací. Pak následují školení, semináře, workshopy, pravidelné přezkušování… Podobným procesem dalšího vzdělávání procházejí i naši lektoři ASL, ať už jsou slyšící nebo neslyšící.

Ve francouzské Kanadě, především v provincii Quebec, se používá quebecký znakový jazyk. Liší se výrazně od ASL?

Ano, docela dost se odlišuje. Pochází z francouzského znakového jazyka, protože jeho uživatelé jsou většinou potomci Francouzů. Setkáte se s ním nejenom v Quebecu, ale třeba i v hlavním městě Ottawa, ve Van-couveru nebo v provincii New Brunswick.

Konají se v Torontu nebo jinde v Kanadě také společenské plesy neslyšících nebo jiné velké kulturní akce neslyšících? Pokud ano, kdy a kde?

Ano, v Kanadě existuje mnoho společenských akcí pořádaných samotnými neslyšícími. Pořádáme tu také společenské večery, především každoročně organizace CCSD (The Canadian Cultural Society of the Deaf) v Torontu. Avšak společenské plesy v Americe se poněkud liší od pojetí plesů, které asi znáš ze staré Evropy. :-)

Konají se také v Kanadě divadelní představení, která jsou tlumočená pro neslyšící diváky?

Ano, i když jich není mnoho. Konají se průběžně po celý rok, ale spíše nepravidelně. Je potřeba sledovat webové stránky jednotlivých organizací, které takové kulturní programy příležitostně připravují. Většinou se v tom angažují sami neslyšící.

Jaké jsou časopisy a noviny pro neslyšící v Torontu a v Kanadě?

Skoro každá organizace neslyšících v Kanadě, včetně naší BRCD, vydává svůj vlastní časopis. Když to ale porovnám s vaším časopisem Unie, tak naše časopisy jsou jiné. Noviny kanadských neslyšících jsou více zaměřené na vlastní zájmy a program akcí jednotlivých organizací, které si je tisknou sami. Že by existoval jeden celostátní časopis pro neslyšící, který by psal o všem, co se v Kanadě pro neslyšící děje, tak to ne.

Děkuji Vám, reverende Rumballe, za zajímavý rozhovor i za možnost exkurze po Vašem areálu Centra neslyšících.

Slovníček