Po 4 letech se letos (v roce 2003, pozn. red.) opět konal Světový kongres neslyšících, v pořadí již 14., jehož pořádání Světová federace neslyšících (WFD) svěřila Kanadě. Do největšího kanadského města Montrealu se od 18. do 26. července sjeli neslyšící delegáti i hosté z celého světa. Českou republiku zastupoval Pavel Šturm, předseda Rady neslyšících Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR a Pražského spolku neslyšících.
Po několikahodinovém letu z Prahy přes Vídeň do Montrealu na něho přímo čekalo plenární zasedání Světové federace neslyšících, které tradičně předchází vlastnímu Světovému kongresu neslyšících.
Pavel Šturm vzpomíná: "Plenární zasedání trvalo dva dny, 17. a 18. července. Na programu byly tři důležité body: úprava stanov, volba místa příštího Světového kongresu neslyšících, který se koná za 4 roky, a volba nového prezidenta Světové federace neslyšících. Dosavadní prezidentka Liisa Kauppinenová už předem ohlásila, že kandidovat nebude. Odůvodnila to tím, že se práci ve světové organizaci neslyšících věnovala plná dvě desetiletí, dále věkem a také přáním pracovat ve finské organizaci neslyšících."
Světového kongresu neslyšících v Montrealu se zúčastnilo 123 delegátů ze 64 států celého světa. Každý členský stát měl právo vyslat dva delegáty, ne všichni toho práva využili, jako například Česká republika, kterou reprezentoval jen jeden delegát, na rozdíl například od Slovenska či Maďarska se dvěma delegáty. Delegátem mohla být pouze osoba sluchově postižená.
Letošní světový kongres se nesl v duchu mota: Možnosti a úkoly pro 21. století.
"Dostaly se tam věci, které jsou u nás samozřejmé," tvrdí Pavel Šturm. Například to, že podmínkou pro výkon tlumočnické činnosti je absolvování předchozího školení a zkoušky. Dále se doporučuje, aby policie a zdravotnický personál znaly zásady pro komunikaci s neslyšícími a někteří tito pracovníci se naučili znakový jazyk."
Volil se pořadatel příštího 15. Světového kongresu neslyšících 2007. Přihlásily se 3 státy: Maďarsko, Jihoafrická republika a Španělsko.
Pavel Šturm: "Zástupci těchto tří států předvedli, jak by byli organizačně schopni zvládnout uspořádání světového kongresu. Všechny státy měly písemné záruky svých vlád. navíc přislíbily, že umožní delegátům z nejchudších zemí bezplatnou účast. Kanada takto zajistila účast 18 států.
Jihoafričané přijeli do Montrealu dokonce několik dní před zahájením kongresu a vedli obrovskou kampaň - podávali některé kulinářské speciality i víno z okolí kandidátského města Durbanu. Španělé rozdávali spoustu propagačního materiálu. Navíc na prezentaci promítali počítačovou animaci ve znakovém jazyce, jak by Španělsko uvítalo hosty z celého světa a jak prosí, aby všichni hlasovali pro ně. Nakonec to dopadlo tak, že Maďarsko dostalo pouze 3 hlasy, Jihoafrická republika 28 hlasů a Španělsko zvítězilo se 31 hlasy. Příští kongres bude v Madridu. Dále se volil nový prezident WFD. Vybíralo se ze tří kandidátů: Markku Jokinen z Finska, Leonard Mitchell z Kanady a Johan Bent Wesemann z Holandska. Nejvíce zaujal finský kandidát, který den před volbou uspořádal neformální večírek, na kterém se ho mohli všichni delegáti na cokoliv ptát. Působí bezprostředním a přátelským dojmem. Wesemann z Holandska, byť velmi zkušený funkcionář, měl jeden "handicap": Jeho nenavrhovala holandská organizace neslyšících, ale Evropská unie neslyšících (EUD). Finskému kandidátovi k vítězství pomohlo 47 hlasů z 64, což bylo více než dvě třetiny. I když Markku Jokinen dlouhá léta usiloval dostat se do čela Světové federace neslyšících, byl vítězstvím tak překvapen, že potřeboval několik minut na to, aby se vzpamatoval."
Markku Jokinen se narodil v roce 1959 jako neslyšící v rodině neslyšících rodičů. Je učitelem a vědeckým pracovníkem na univerzitě v Jyväskylä. Vytvořil projekt výukového programu finského znakového jazyka. Napsal řadu vědeckých publikací a je znám v akademickém světě. Do finské organizace neslyšících byl zvolen ve svých 22 letech, v roce 1981. Dotáhl to do funkce předsedy v roce 1996. Je současně viceprezidentem Evropské unie neslyšících. Prohlašuje, že chce pracovat pro lepší budoucnost neslyšících lidí na celém světě. Věří, že se WFD podaří zachytit sociální a technologické změny v nynějším světě.
Pavel Šturm upozornil i na nedostatky: "Vedení WFD přiznalo určitou stagnaci ve vývoji od předcházejícího kongresu v roce 1999 v Austrálii. Pořád přetrvávají stejné problémy, které se nedaly vyřešit. Pokrok byl malý. Odhaduje se, že na celém světě žije 70 milionů neslyšících lidí, avšak pouze polovina z nich žije aktivně, to znamená, že mají vzdělání, práci, možnosti účasti na společenském životě a podobně. Zato druhá polovina, tj. 35 milionů neslyšících lidí vyloženě živoří! Tito lidé žijí hlavně v rozvojových zemích, kde nemají vzdělání, práci a tlumočníky...
Zaujalo mne líčení Silvie Lemmové z Argentiny, která procestovala celý rozvojový svět, aby pomáhala neslyšícím lidem v boji za jejich práva. Před několika lety se snažila zajistit bilingvální vzdělávání neslyšících dětí v Nepálu. Za neslyšícími ve vysokých horách putovala dva dny. Na místě našla jen staršího muže, ale dostala informaci, že ještě výše v horách žije neslyšící dívka. Silvie Lemmová neslyšící dívku skutečně našla, byla těsně před porodem. V těchto oblastech 12 až 15leté matky nejsou ničím výjimečným. V přítomnosti Silvie dívka začala rodit. Silvie nemohla nikoho přivolat, porodní bába byla dva dny cesty odtud, a tak - aniž by měla znalosti nebo zkušenosti - pomáhala dívce rodit. Dítě se ale rodilo nožičkama napřed. Silvie se snažila masírováním a tlačením dítě otočit, což se jí nakonec podařilo. Miminko bylo na světě. Silvie vyčerpáním ulehla, o život rodičky i miminka se obávala. Když se druhý den probrala, čekalo na ni překvapení: Rodička zavazovala dítě na záda a šla pracovat na pole. Prý musí pracovat, jinak by nedostala najíst. Přesto se Silvii Lemmové podařilo zajistit zařazení dívky do vzdělávacího programu."
Součástí Světového kongresu neslyšících byl camping mladých neslyšících do 30 let. Oficiálních účastníků tohoto campingu bylo 118, ale neoficiálně přijelo na jeden tisíc mladých neslyšících z celého světa, což byla polovina celkového počtu všech účastníků a hostů.
"Překvapila mne péče, kterou federace neslyšící mládeži věnuje," uvedl Pavel Šturm. "Každoročně se pořádají juniorcampingy. Jsem za to, abychom u nás do společenského i svazového života vtáhli mnohem víc mladých lidí a dali jim šanci, aby se realizovali a podívali se do světa."
Slavnostní zahájení Světového kongresu neslyšících proběhlo v neděli 20. července, celý průběh mohli účastníci sledovat i na 7 obrovských obrazovkách. Tlumočilo se do mezinárodních znaků, do amerického znakového jazyka a do francouzského znakového jazyka Quebecu (provincie Kanady, ve které leží Montreal, a kde se mluví francouzsky na rozdíl od ostatní Kanady s angličtinou). Všude také běžely francouzské a anglické titulky. "Program v sekcích byl bohatý a navíc běžel současně, takže jsem měl dilema, co vybrat. Ve vzdělávací sekci jsem vyslechl tolik odlišných názorů na vzdělávání neslyšících, že mohu říci - co škola, to vlastní názor. Těžko posoudit, kdo je nejblíž pravdě. V technické sekci mne moc překvapila skutečnost, že v USA má každý stát svůj odlišný systém kompenzačních pomůcek i v informační technologii (počítače apod.). Programy nejsou navzájem kompatibilní, protože organizace v jednotlivých státech navzájem nespolupracují. Například spojení pomocí videotelefonů mezi státy USA ne vždy funguje, pokud není k dispozici příslušný software. Když někdo chce takto komunikovat mezi státy, musí si pořídit několik softwarů. Mezi firmami je konkurence. Státní dotace a podpora nepřicházejí z Washingtonu, ale fungují v rámci každého státu USA. Možná to takhle bude fungovat i u nás v rámci krajů," uvádí Pavel Šturm.
Každý delegát v Montrealu měl zdarma k dispozici internet, ale protože se na něj stály dlouhé fronty, denní příděl pro každého byl 20 minut.
Pavel Šturm připomněl, že na kongresu se také mluvilo o kochleárních implantátech: "Světová federace neslyšících s nimi nesouhlasí, i když je si vědoma, že je nemůže zakázat. Je proti tomu, aby za děti rozhodovali jejich rodiče. Na vině je systém, který neseznamuje slyšící rodiče se světem neslyšících. Slyšící rodiče dají na doporučení lékařů, aby neslyšícímu dítěti byl voperován kochleární implantát."
Na různých neformálních setkáních či schůzkách se také hojně vyměňovaly zkušenosti a názory. Pavel Šturm shrnuje:
"Ve srovnání se světem se u nás vůbec nemusíme stydět. Myslím, že neslyšící lidé tady mají dobré podmínky - sociální, pracovní i vzdělávací, vždyť neslyšící u nás studují vysokou školu. Máme určitou podporu ze strany státu, pokud se týče dotací. Konec konců, i v takových státech, které jsou dávány za vzor v péči o neslyšící, mají neslyšící lidé problémy. Moc mne překvapilo, že ve Finsku a ve Švédsku neslyšící nesmějí řídit mikrobus do 9 osob. A ve Finsku je každý sluchově postižený, i ten úplně neslyšící, povinen při řízení motorových vozidel nosit sluchadlo. Když takového řidiče policie přistihne bez sluchadla, hrozí mu pokuta. Co na tom, že se sluchadlem neslyší. Předpisy jsou předpisy..."
Přečtěte si také:
- Ve Španělsku na Světovém kongresu neslyšících (Kristina Kratochvílová, Gong 9-10/2007)
- Rozhodnutí 15. Světového kongresu Světové federace neslyšících (WFD) (Martin Novák, Unie 9-10/2007)
- Mezinárodní konference Světové federace neslyšících 2005(Ivana Tetaurerová, Unie 3-4/2006)