zobrazeno: 5578x

Jak se žije neslyšícím v Německu?

Názory a zkušenosti jak Čechů, tak Němců, neslyšících i slyšících

zdroj: Gong 9-10/2007 publikováno: 14/01/2008

Jana, 23 let, Praha:

Do Německa jsem začala jezdit už jako malá s rodiči po revoluci. Později jsem se základní školou navštívila dvě školy pro neslyšící v Berlíně a v Heidelberku. Nejvíc se mi líbilo právě v Heidelberku, kde jsem poznala spoustu nových přátel. Poslední dva roky jezdívám hlavně na sever Německa do Kolína nad Rýnem, kde mají rodiče známé.

Německo je krasná země plná památek, které si ráda prohlídnu. Hlavně se mi líbí akvaparky a zábavní parky, o které je v Česku nouze. Nemůžu si vynachválit cyklostezky, co mají v Kolíně nad Rýnem. Je to úžasný jezdit po městě na kole aniž bych se musela obávat aut. Co se mi moc nelíbí, je že mají v Německu v obchodech o víkendu zavřeno. Je to spíš nezvyk, neboť v Česku je otevřeno pořád a tam jsem prostě musela počkat až do pondělka a také mají kratší otevírací doby.

Nezdá se mi, že by se život neslyšících Němců od nás nějak výrazně lišil. Jen mi přijde, že Němci jsou otevřenější a upřímnější. Záleží však na každém, jak to bere. Já jsem se s některými bavila více, s jinými zase méně, ale neměla jsem žádné komunikační problémy a vždycky jsme se domluvili. Němci jsou hodně společenští, dokážou se bavit třeba celou noc. Ale myslím si, že i u nás v Česku je to podobné.

Thomas, 32 let, Berlín:

Berlínští neslyšící žijí rozdílně, záleží na jejich životní úrovni. V mém okruhu neslyšících přátel jsou většinou nezaměstnaní nebo pracují za 1,50 euro na hodinu a tyto peníze jim vyplácí agentura pro práci. Málo neslyšících pracuje na určitou dobu v obou klubech neslyšících v Berlíně, které jsou placeny státem. Někteří mají štěstí a pokud je s nimi organizace spokojená, je jim práce prodloužená. Trvale tam však pracovat nemohou, aby tuto možnost dostali i další neslyšící.

Neslyšící, kteří chtějí v Berlíně jezdit veřejnou dopravou, si mohou na sociálním úřadě zakoupit za 60 eur ročně kupon do průkazu zdravotně postižených. S kuponem mohou jezdit veřejnou hromadnou dopravou v okruhu 50 km od místa bydliště zdarma. Na delší vzdálenosti platí normální jízdné, které je o těch 50 km levnější. Ti neslyšící, kteří dávají přednost jízdě autem, mohou žádat o proplacení benzínu na cestu do práce, ale pak nemají nárok na kupon. Mohou si vybrat – buď kupon na veřejnou dopravu, nebo proplácení benzínu. Benzín je proplácen jen za cestu do práce, a to částečně.

Neslyšící, kteří bydlí v Berlíně, nedostávají invalidní důchod, ale příspěvek na péči, tzv. „Gehörlosengeld“. Tento příspěvek pro neslyšící nedostávají všichni Němci, v každé spolkové zemi je to jinak. I výše příspěvku se může lišit. V německé televizi není moc titulkovaných pořadů. Státem dotované vysílače ARD a ZDF titulkují večerní pořady skoro pravidelně, ale ne denně. Denně jsou titulkované večerní zprávy „Tagesschau“ ve 20 hodin na ARD a „Heute“ v 19 hodin na ZDF. Soukromá televizní stanice Pro 7 vysílá občas v sobotu a většinou v neděli krásné filmy se skrytými titulky. Hodně neslyšících si kupuje nebo půjčuje DVD filmy s titulky. Největší problémy neslyšících jsou u nás s hledáním práce. Bývají odmítáni kvůli hluchotě nebo protože už je obsazené místo. Pozitivní body života neslyšících v Berlíně jsou, že tu mají hodně možností se setkávat a udržovat tak přátelské vztahy. Setkávají se týdně v klubu na pokec, jsou také setkání seniorů, šipkařů, nezaměstnaných atd. Neslyšící se schází i soukromě, např. jdou na bowling nebo do kina na film s titulky. Podle mé zkušenosti se berlínští neslyšící setkávají spíš v klubovnách nebo v různých sportovních, kulturních a volnočasových spolcích než soukromě. Jejich klub je pro ně jako 2. domov. Neslyšící z malých měst nebo z vesnice mají mnohem méně možností setkávat se s ostatními během týdne. Proto o víkendu obvykle jezdí do větších měst, aby si mohli pokecat s jinými neslyšícími. Hodně z nich se nakonec přestěhuje do velkého města. Město nabízí hodně možností ke srazům neslyšících.

Silv, 23 let, Berlín:

Největší rozdíl mezi světem neslyšících a slyšících je v jejich jazyce! Neslyšící se mohou všude v pohodě bavit, i na diskotéce s hlasitou hudbou. Neslyšící se na sebe při rozhovoru dívají, slyšící často ne. Slyšící jsou však spontánnější. Neslyšící chtějí vždy přesně plánovat program na večer. Jsou méně připravení k protestům než slyšící. Slyšící chodí víc demonstrovat. Neslyšící musí být nejdřív motivovaní, je třeba jim dlouze vysvětlovat, proč je demonstrace důležitá atd.

Ve světě neslyšících se mi líbí samozřejmě znakový jazyk! Pozdrav mezi neslyšícími je jedinečný. „Pusinka na levou tvář, pusinka na pravou tvář,“ to je příjemnější a mnohem bližší než si jen podat ruce. Celkově mám pocit jako ve velké rodině. Člověk se mezi neslyšícími cítí okamžitě vítán.

Typická kultura neslyšících v Německu neexistuje. Všude na světě je kultura neslyšících téměř stejná.

Vyrůstala jsem mezi slyšícími, chodila do školy se slyšícími atd. Patřím do světa slyšících. Ve světě neslyšících se však také cítím být vítána, protože umím znakový jazyk. Lépe se cítím ve světě slyšících. Se světem neslyšících se seznamuji každý den víc a víc. Potřebuji hudbu a prostě i moje slyšící okolí. Jsem ovšem také někdy velmi ráda mezi neslyšícími, protože pak nemusím snášet hloupé žvanění. Problémy neslyšících? V Německu je málo tlumočníků a stále jsou problémy ohledně toho, v jaké situaci má neslyšící nárok na jejich objednání a proplácení. Jiný problém jsou školy. Stále ještě existují „školy pro nedoslýchavé a neslyšící,“ kde se nevyučuje ve znakovém jazyce. Je málo titulků v TV a kině. Přístup k informacím je obtížný. Trendem se v Německu stává e-mail. Mobilní poskytovatelé nabízí málo SMS, většinou jen volné minuty k telefonování. Výhodné internetové tarify jsou dnes dostupné často pouze s měsíčním telefonním paušálem. Je třeba se poptávat a hledat. Nezaměstnaní neslyšící to mají obzvlášť těžké. Také dostat se po škole ke svému vysněnému povolání je často velmi tvrdé. Stále pořád naráží na bariéry.

Jak jsem se dostala k neslyšícím? Ve 14 letech jsem náhodou viděla dva neslyšící znakovat. Okamžitě jsem věděla: To se chci také naučit. V 18 letech jsem se s kamarádkou přihlásila do kurzu znakového jazyka. Absolvovala jsem tři kurzy. V polovině druhého kurzu jsem poznala, že jen kurz sám o sobě nepomůže, aby se člověk naučil znakový jazyk. Tak jsem hledala na internetu přes MSN kontakty na neslyšící. Našla jsem pár neslyšících, jedním z nich byl Thomas. S ním jsem se pak setkávala a vyměňovali jsme si zkušenosti. On mi ukázal svět neslyšících, já jemu svět slyšících. Stále více jsem poznávala neslyšící a pronikala do znakového jazyka. Teď jsem s Thomasem už přes 4 roky, znakuji denně a jsem často na akcích neslyšících.

Mirka, 20 let, Praha:

Kultura Němců – jsou otevřenější, upřímnější, emotivnější. V Německu je hodně závodů, např. fotbal, badminton, plavání… Mají mnohem víc aktivit než u nás. U nás v Česku mi přijdou neslyšící takoví chladní. Podle mě neslyšící Němci neberou vážně školu, většina z nich to vzdá, např. v Essenu. Je jim to jedno, hlavně že půjdou rovnou do práce a vydělají peníze.

Líbí se mi v Německu, že mi neslyšící rovnou řeknou, co si o mně myslí. Což v Česku moc nebývá. Ale jsem překvapená, že v severním Německu si musejí neslyšící zaplatit tlumočníka a v jižním Německu to mají zadarmo, je to odlišné. Samozřejmě, dostávají také nějakou finanční podporu jako u nás. Podle mě je u nás výhoda, že máme zadarmo tlumočníky.

Honza, 21 let, Praha:

V Německu jsem byl poprvé s rodinou, když mi byly tři roky. Dodnes tam jezdívám pravidelně. Život neslyšících v ČR a v Německu je velmi rozdílný. Je to logické, protože žijeme v odlišném státě. My jsme měli komunistický režim, Německo bylo rozděleno na dva státy – demokratické západní Německo a komunistické východní Německo. Máme jiný jazyk, jinou kulturu. Sjednocené Německo je mnohem větší než Česko a žije v něm několikanásobně víc neslyšících. Když se podíváme na dnešní situaci mezi ČR a Německem, Německo je daleko vyspělejší. Neslyšící lidé v Německu jsou sebevědomější a živější. Mají dobrou úroveň znalostí a nebojí se vyjádřit vlastní názor. Je to asi i tím, že nemáme stejný vzdělávací systém. V Německu je cesta za vzděláním jiná než u nás, mají mnohem širší výběr škol a učebních oborů. U nás jsou pro sluchově postižené jen tři hlavní větve – gymnázium, střední školy a učiliště, stále ještě malý výběr oborů. Zdá se mi, že na vysokých školách těch rozdílů už tolik není. Univerzity v Německu podporují vzdělávání neslyšících studentů. Jsou jim k dispozici i tlumočníci, především na univerzitě v Hamburku, pak v Berlíně a Mnichově. Existuje společná cesta do budoucna, protože my neslyšící máme podobné problémy a cíle.

Nejsem psycholog, ale neslyšící Češi jsou zbytečně naivní. Podle mě bychom měli umět nejlépe angličtinu nebo international sign (mezinárodní znakový systém – pozn. red. Gongu). Je to jazyk, kterým vede komunikace do světa a můžeme se přes něj seznámit i s dalšími neslyšícími v Evropě. Abychom nezůstávali neustále v mikrosvětech neslyšících, ale ohlíželi se i na naše okolí. Nezapomeňte, že žijete v ČR.

Milena, 28 let, Praha:

Byla jsem rok v Německu, konkrétně v Berlíně. Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že povaha německých neslyšících je hodně podobná jako českých. Co se týče znakového jazyka, ten náš je mnohem barvitější. Německý znakový jazyk je hodně ovlivněn prstovou abecedou, ale zase méně než třeba britský znakový jazyk.

Jaké mají neslyšící problémy? Myslím si, že je to obdobné jako u nás, s velkou nezaměstnaností a ta souvisí s komunikací, to znamená, že neslyšící často narážejí na předsudky slyšících, že například nemohou telefonovat nebo řídit auto. Co je tam lepší, je asi systém proplácení a objednávání tlumočníků, a hlavně jejich kvalita. Tlumočníci do znakového jazyka v Německu mají mnohem přísnější podmínky, aby se mohli stát profesionálními tlumočníky, musí delší dobu studovat znakový jazyk, pochopit kulturu neslyšících, rozumět problematice tlumočení apod. Když pak chtějí složit zkoušku, musí za ni zaplatit, tuším, že to bylo 300 euro, ano, čtete správně... A proto se od toho odvíjí i ta kvalita... Co vím, tak zkoušky jsou přísné.

Na každé zemi se dá najít něco, co se nám bude líbit a co ne. Já třeba nedám dopustit na náš znakový jazyk, který je podle mě nejkrásnější znakový jazyk (ale zase, neznám všechny znakové jazyky) a zas na druhou stranu Němcům „závidím“ lepší koncepci a podmínky pro tlumočníky. Ale věřím, že to i pro naše neslyšící spoluobčany do budoucna bude lepší a lepší.

Karo, 26 let, Düsseldorf:

Němečtí neslyšící a čeští neslyšící nežijí stejně, jsou úplně jiní. Němci jsou víc citliví a namyšlení. Neslyšící ze stejné spolkové země drží při sobě a někdy nemají moc rádi neslyšící z jiných spolkových zemí. V Bavorsku nemám moc přátel, protože si často o sobě moc myslí. Ale v BBW Mnichov, kde studuji, je to jinak. Je tam spousta pohodových lidí, kteří se mnou nemají žádný problém, a někteří mi rádi pomůžou, např. mě někam doprovodí. Lidé v BBW jsou z celého Německa a několik i z Rakouska a bydlí v ubytovnách pro mládež od BBW. Je nás v BBW hodně a setkáváme se hlavně mezi sebou. Se svými přáteli z NRW (zkratka pro spolkovou zemi Severní Porýní-Vestfálsko – pozn. red.) zůstávám v kontaktu jako dříve.

Mnoho německých neslyšících se velmi často baví na různých párty neslyšících, skoro každý víkend objíždí různé zábavy v celém Německu. Je jim jedno, jak daleko musí jet, hlavní pro ně je, aby si co nejvíc užili a pobavili se na párty. Když jdu na nějakou párty nebo diskotéku, těžko se tam seznámím s novými lidmi. Pro německé neslyšící je totiž typické, že se nechtějí bavit s někým, koho neznají. V Česku to bylo jiné, tam jsem se na plese seznámila s mnoha novými lidmi. Češi nemají žádný problém bavit se s cizími neslyšícími. Němci jsou v tom tvrdohlaví, na zábavách se baví stále jen se svou skupinkou přátel, nechtějí mezi sebe přijmout někoho jiného. V současnosti nemám mnoho přátel, kterým bych mohla důvěřovat. Pevné přátelství uzavírám jen s těmi neslyšícími, kteří mají dobré srdce a jsou ochotní pomoct, umí mlčet, dá se jim důvěřovat, jsou rozumní a suprově si rozumíme. S ostatními neslyšícími se bavíme jen hodně povrchně. Člověk musí být opatrný, co jim řekne, protože všechno hned vykecají dalším neslyšícím a hodně „drbou“.

Míša, 24 let, Praha:

Dva roky jsem studovala v Německu na střední hospodářské škole v Heidelberku-Neckargemündu. Byla jsem tam před pěti lety, takže si toho už tolik nevybavuji. Dle mého názoru je život neslyšících v Německu a v ČR dnes víc podobný než před pěti lety. V ČR se zlepšily organizace pro SP a jsou tu různé projekty zaměřené na podporu života a kultury neslyšících. V Německu mladí stále pořádají párty a sportovní akce. Němci klidně přijedou na sportovní akci z daleka, třeba 500 km.

V Německu se mi více líbí systém školství, neboť SP si mohou po absolvování školy vybrat jakýkoliv obor (zlatník, zubní technik, grafik, sociální pracovník, obchodník...), ve kterém by chtěli být nadále vzděláni ve školách pro SP. Těm žákům/studentům, kteří dojíždí do školy z daleka, úřad hradí internát a dopravné, u nás si to musíme zaplatit my sami. V Německu prý na sluchadla a tvarovky vše hradí pojišťovna, takže SP je mají zadarmo. Líbilo se mi také, že slyšící lidé v Německu jsou více přístupnější k neslyšícím, vědí jak s nimi zacházet, kdežto u nás to ještě není takové. U nás je podle mě lepší vysokoškolský systém, který umožňuje SP další studium. Dle mého názoru je tady v ČR více neslyšících vysokoškoláků. V Německu se většinou všichni vyučí, nebo po maturitě jdou rovnou do práce. Mínusem v Německu je také, že v televizních programech mají strašně málo pořadů se skrytými titulky, kdežto v ČR je to mnohem více.

Ulrike, 26 let, Berlín:

Jsem vedoucí skupiny mladých nedoslýchavých v Berlíně (Berliner Jugendgruppe für junge Schwerhörige). Naše skupina je členem Berlínského svazu nedoslýchavých, Německého svazu nedoslýchavých a také spolkové organizace mladých nedoslýchavých. Každou třetí sobotu v měsíci pořádáme setkání pro mladé lidi do 35 let. Na programu jsou buď sportovní aktivity jako kánoe, výlety na kole, plážový volejbal. Ale také kulturní nabídky, jako přednášky nedoslýchavých cestovatelů, kteří byli např. v Indii nebo na Islandu. K tomu pořádáme i víkendové jízdy. Naším cílem je podporovat kontakt mezi mladými nedoslýchavými a posílit tak jejich sebevědomí.

Největším problémem nedoslýchavých je podle mého názoru to, že ne všichni si mohou pořídit ta nejlepší sluchadla, neboť zdravotní pojišťovny nejsou připraveny na proplácení potřebných sluchadel. Pojišťovna zaplatí pouze malou částku na sluchadlo. Často musí pak pacient doplácet z vlastního několik tisíc eur, což si bohužel mnozí nemohou dovolit. V posledních letech byly také zrušeny nebo omezeny i jiné sociální dávky. Nedoslýchaví studenti mají nárok na tlumočení a další podporu. Situace se však liší v každé spolkové zemi. Některé univerzity v Německu nabízí nedoslýchavým a neslyšícím studentům vynikající pomoc (FM-systémy, usnadněné podmínky při zkouškách, tlumočení). Existuje však i mnoho odborných vysokých škol, učebních oborů a univerzit, které nenabízí žádné dobré poradenství zdravotně postiženým a nelze si na nich např. vypůjčit FM-systém. Někteří studenti a učni mohou vyžadovat proplacení tlumočníka přes sociální úřad. Toto je však možné pouze tehdy, jedná-li se o první obor, který člověk studuje. Ten, kdo studuje další obor nebo jinou školu, má tedy smůlu a nemůže již od sociálního úřadu vyžadovat žádnou pomoc. Stát by měl proplácet více sociálních dávek pro nedoslýchavé (např. FM-systém, pracovní asistenci, tlumočníky do znakového jazyka). A zdravotní pojišťovny ať konečně převezmou 100% proplácení sluchadel. V našem kruhu přátel a známých máme i mnoho neslyšících. Náš klub mladých však s jinými kluby neslyšících spíš nespolupracuje.

Ve svém volném času hrozně ráda a moc jezdím na kole. V Berlíně mě většinou spatříte, jak letím na kole přes město. Také ráda fotím, chodím plavat a ve svém volném čase se setkávám s přáteli, abychom si něco ukuchtili nebo se podívali do kina na film.

František, 29 let, Stuttgart:

Osobně si myslím, že život neslyšících je v mnohém podobný českým neslyšícím. Na rozdíl od Česka jim však veřejnost věnuje více pozornosti. Je to dáno především lepšími zákony a sociálními reformami. Mnohá města a obce se dnes nenechávají zahanbit ve své komunální politice a věnují nemalé prostředky i postiženým. Jde hlavně o integrační a vzdělávací projekty a občanský servis, jako například tlumočnické služby. Říká se zde, že reformy jen ztížily život mnoha lidem, ale skutečnost je trošku jiná. Reformy ztížily život především lidem, kteří se plně spoléhali na stát. Ve smyslu, že se stát o ně v jejich životě plně postará. A na opačnou stranu to pozitivní: hlavně díky antidiskriminačnímu zákonu, kde se jasně píše o zákazu diskriminace pohlaví, postižení, národnosti apod., se otevřely nové možnosti nejen pro neslyšící uplatnit se ve společnosti se svými dosud nevyužitými schopnostmi.

Na rozdíl od Česka nepobírají němečtí neslyšící částečné nebo plné invalidní důchody, ale takzvané sociální příspěvky, které jsou podobné těm českým. Dále dostávají příspěvky na zdravotní pomůcky (např. na sluchadla, vibrační budíky atd.) a tlumočnické služby. Nedostanou je však na ruku, ale hradí jim je přímo zdravotní pojišťovna nebo město.

Musím přiznat, že neslyšící v Německu jsou mnohem mobilnější a navíc bývají díky organizacím pro neslyšící a komunální politice dobře informováni o svých možnostech. Velké rozdíly jsou však mezi městem a venkovem, hlavně v oblasti práce. Neslyšící ve městech mají větší šanci se uplatnit na volném trhu práce a mají také větší optimismus než na venkově. Na venkově bývají poznamenáni nezaměstnaností a izolací. Často přijímají práci v chráněných dílnách, kde se pak o ně ústav postará. Sice tam nedostávají velký plat, ale mají ubytování včetně stravování a nejsou pak odkázáni sami na sebe. Do takových situací se dostávají především ti neslyšící, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní. Vstup do takovéhoto poměru je ovšem dobrovolný.

Neslyšící společnost v Německu je velice různorodá, především v jazyce. V Německu se rozlišuje znakový jazyk doprovázený řečí, tzv. DLGS (Deutsche Lautenbegleitende Gebärdensprache) a běžný znakový jazyk, tzv. DGS (Deutsche Gebärdensprache). V některých organizacích se používá jen znakový jazyk, v jiných se k němu přidává i mluvený německý jazyk. Akceptuje se však obojí. K tomu ještě existují organizace pro nedoslýchavé, které používají znakový jazyk doprovázený řečí. Většina nedoslýchavých však znakový jazyk nepoužívá a vůbec s ním nemusí přijít do styku. Tyto rozdílnosti a potažmo i těžkosti můžeme v českých podmínkách zdánlivě srovnat s českým znakovým jazykem a znakovanou češtinou.

Kde bych chtěl žít jako neslyšící, který používá pro komunikaci se světem znakový jazyk? Z hlediska kultury neslyšících bych se určitě rozhodl pro Česko, protože v Česku je na rozdíl od velkého Německa bohatší kulturní program a vyžití pro neslyšící. Kdybych ale se měl rozhodnout podle jazyka, zda český znakový jazyk nebo německý znakový jazyk, tak bych se určitě rozhodl pro německý, protože jejich systém v komunikaci a gramatičnosti je mnohem propracovanější.

A co se týče života? Žít v Německu nebo v Česku… tuto otázku si pokládá dnes spousta neslyšících. V Česku bych zůstal asi jen kvůli sociálním jistotám a kultuře. V Německu pak kvůli integračním projektům pro neslyšící a hlavně kvůli antidiskriminačnímu postoji ve společnosti. Ale je dobré si dnes uvědomit, že žijeme v evropské společnosti a osobně jako Evropan si už nekladu nároky, zda žít v Německu či v Česku. Zkuste si třeba objet všechny sousední státy. Co zjistíte? Že k cestování potřebujete jen občanku. Prostě aniž bychom si to uvědomili, žijeme v moderní Evropě.

V případě, že by někdo z vás měl další otázky k této tématice, je možné mi je zaslat na framax(zavinac)post.cz.

Petr, 30 let, Praha:

Moji neslyšící rodiče měli několik dobrých známých, kteří emigrovali do západního Německa. Nejstarší syn mého neslyšícího strýce utekl jako 18letý v roce 1968 přes Jugoslávii a Rakousko do Německa, odkud se po roce v uprchlickém táboře dostal do USA. Strýc byl reprezentant neslyšících ve střelbě a od té doby už nesměl vycestovat na závody do západních zemí. Maminka ještě za svobodna chodila s chlapcem, který emigroval do Rakouska. Vůbec nic jí neřekl a jednoduše jednoho dne zmizel. Už ho nikdy neviděla. Mezi neslyšícími, kteří hromadně emigrovali v roce 1981, byli i spolužáci mých rodičů.

My jsme s rodiči jezdili na dovolenou k Baltskému moři do NDR, byli jsme i ve Východním Berlíně a některých větších městech. Pražští neslyšící měli družbu s východoněmeckými neslyšícími. Občas za nimi jeli na jednodenní zájezd a vzájemně se zvali na kulturní nebo sportovní akce.

zpracovala Kristina Kratochvílová

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
10 aplikací pro rozvoj gramotnosti u dětí s poruchami sluchu
01/06/2019 - Mgr. Michaela Slussareff, Ph.D.
Být gay je těžší než být neslyšící
09/11/2018 - Michaela Pixová
Deafland III.
06/11/2018 - Česká televize
Finanční gramotnost
05/11/2018 - Česká televize
Emílie Mrzlíková
29/10/2018 - Česká televize
VOŠ tlumočnictví znakového jazyka
25/10/2018 - Česká televize
Vademecum - webová publikace pro neslyšící
20/10/2018 - Česká televize
Automatický přepis a překlad pro neslyšící
18/10/2018 - Česká televize
Diskriminace neslyšících
15/10/2018 - Česká televize
Projekt Jablíčko
12/10/2018 - Česká televize
Domov pro neslyšící seniory
04/10/2018 - Česká televize
Spolek neslyšících Plzeň podruhé
29/09/2018 - Česká televize
František Kocourek
25/09/2018 - Česká televize
Neslyšící řidičem kamionu
20/09/2018 - Česká televize
Futsal
15/09/2018 - Česká televize
Mluvící ruce 2017
10/09/2018 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Slovenští neslyšící u nás
Německý domov pro neslyšící
Program W.I.P
Život mezi indiány
Zajímavosti ze světa neslyšících 1-3/2012
Pracovala jsem jako dobrovolnice v Guatemale
Pevnonews 4/11 Zajímavosti ze světa neslyšících
Indie okem neslyšícího Čecha
Zeptám se boha, zda by ze mě neudělal hvězdu
Nigerijská svatba má svá pravidla
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Martha's Vineyard - ostrov neslyšících
Café signes - kavárna pro neslyšící v Paříži
Genocida Neslyšících?
Neslyšící v Německu
Zkušenosti z Norska
Neslyšící v Norsku
Finské muzeum Neslyšících
Neslyšící v Anglii
Zajděte na vynikající pizzu!… aneb Integrační pub „DWIE DŁONIE“
O Gallaudetově Univerzitě a Deaf Way

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 13
celkem: 13
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
UčíTelka s tlumočením do ČZJ
Aktuální informace o koronaviru v ČT
Co je to koronavirus?
Přehled změn u příspěvků na kompenzační po
Festival Jeden svět bude opět přístupný pro d

RSS kanály 

[CNW:Counter]