Neslyšící děti v brazilských chudinských čtvrtích

Když jsme v polovině prosince vystoupili z letadla ještě zahaleni v zimním oblečení, obklopilo nás vlhké vedro brazilské letní noci. V autě se však příjemně větralo a z okének jsme sledovali, jak postupně přibývá mrakodrapů. Blížili jsme se k oblíbenému místu ve Fortaleze, k pláži. Náš penzion naštěstí nebyl tak luxusní jako hotely okolo. Kdo by taky spal v pěti-hvězdičkovém věžáku, když se pracovně chystá za nejchudšími obyvateli města, za lidmi ve slumech (chudinských čtvrtích). Třetina obyvatel Fortalezy žije v chatrčích postavených z odpadového materiálu nebo velmi skromně zařízených cihlových minidomcích. My jsme sem přijeli nasbírat nové informace a fotodokumentaci pro náš program Change the game*, který seznamuje děti v českých školách se životem ve slumech. Zajímala mě však ještě jedna věc: jaké příležitosti se v těchto těžkých podmínkách nabízejí neslyšícím dětem?

Od našeho sympatického průvodce Doda jsme se dozvěděli, že zrovna začaly letní prázdniny a tím pádem se do školy pro neslyšící nepodíváme. Sám šestadvacetiletý Dodo vyrůstal ve slumu společně s dalšími devíti sourozenci a je vzorem pro mnoho místních chudých dětí. Díky státnímu stipendiu se dostal na fakultu tělesné výchovy, kde letos na podzim mimo jiné absolvoval předmět tělocvik pro lidi s tělesným postižením. Vyrazili jsme tedy za jeho profesorem, panem Vincentem Cristinem, který je vskutku všestranným člověkem. Kromě práce na fakultě ještě vede sportovní aktivity pro nevidomé, vozíčkáře a neslyšící. Plynně ovládá brazilský znakový jazyk, který se českému znakovému jazyku podobá jen minimálně, jak jsme záhy zjistili.

Brazílie, se svými 186 milionů obyvateli a přes 10 miliony neslyšících a nedoslýchavých, má velmi ustálený znakový jazyk. Pyšní se dokonce nejobsáhlejším slovníkem znakového jazyka na světě, ve kterém jsou znaky znázorněny jak na obrázcích, tak ve znakopise (SignWritingu). Ptali jsme se profesora Cristina, jak je to s přístupem ke vzdělání pro neslyšící děti. Vysvětlil nám, že oficiálně mají všichni stejné právo na vzdělání, ale na rozlehlém brazilském venkově je pro chudé obyvatelstvo přístup ke vzdělání zatím spíše omezený a pro neslyšící děti obzvlášť. Neslyšící děti z městských slumů jsou na tom o poznání lépe. Ve dvou a půl milionové Fortaleze jsou dvě školy pro neslyšící: jedna je státní a druhá je vedena italskými misionáři. Mnoho neslyšících dětí v Brazílii také chodí do integrovaných škol, kde mají k dispozici tlumočníka.

My jsme ve Fortaleze pravidelně chodili do slumu Zizi, kde se nachází naše partnerská organizace Arca. Rodiče ve slumech jsou často zapleteni do obchodu s drogami a kriminální činnosti a dětem se často věnují jen minimálně. Těm proto hrozí, že je čeká podobná budoucnost jako jejich rodiče. Mnoho dětí už v mladém věku přispívá do rodinného rozpočtu třeba pouličním prodejem ovoce nebo sběrem odpadků do sběrných surovin. V horším případě fungují jako drogoví kurýři či dětští prostituti. Arca jim chce nabídnout šanci na lepší budoucnost - skrze sport a hry děti nenásilnou formou učí pravidla chování, zajišťuje jim výuku angličtiny a práci na počítači.

Do Arky dochází i desetiletý Jonas, který je neslyšící od narození. Jeho maminka v ranném stádiu těhotenství totiž onemocněla zarděnkami, proti kterým se v Brazílii začalo bojovat až koncem devadesátých let. Tato a podobné nemoci částečně vysvětlují nadprůměrný počet neslyšících v chudé provincii Ceará, kde se Fortaleza nachází. S Jonasem jsme se domluvili pomocí Doda, který ovládá základy brazilského znakového jazyka a Jonasovy sestry Taciany. I Jonasovi rodiče se znakový jazyk naučili a to na speciálním kurzu pro příbuzné neslyšících, který brazilský stát nabízí zdarma. Zdaleka ne všichni toho však využívají, jak nám už dřív vysvětlil profesor Cristino.

V týdnu má Jonas pevný rytmus - brzo ráno odjíždí autobusem do školy pro neslyšící a volná odpoledne pak tráví v Arce. Bylo vidět, že tam chodí rád a že ostatní děti se snaží s ním komunikovat a vtáhnout ho do hry. Na dotaz jestli je v Zizi ještě víc neslyšících, začal se Dodo významně usmívat. "Ještě jedna holka," říkal, "která čeká dítě se svým slyšícím přítelem." Znakový jazyk její přítel zatím prý neovládá, ale to jim vůbec nevadí, ukazoval Dodo obecně srozumitelnými posunky pro pusinkování a mazlení se.

I když je jasné, že ne všechny chudé neslyšící děti v Brazílii už mají přístup k plnohodnotnému vzdělání, příběh Jonase mě velmi potěšil. Vypadá to, že brazilský stát si dobře uvědomuje, že je potřeba tyto děti podpořit, aby neskončily v izolaci, jak se například často stává s neslyšícími dětmi v chudinských čtvrtích v Africe. Kromě smutných věcí jsme ve slumech tedy našli i pozitivní věci. I Jonas a jeho sestra Taciana nám navíc dokázaly, že to nejpozitivnější na Brazilcích je jejich veselá nálada a otevřenost, kterou jim můžeme jenom závidět.

Víc o životě ve slumech se dozvíte v našem programu Change the Game*, ve kterém si zahrajete slumové hry, prohlídnete si fotky, krátký film a spoustu zajímavých předmětů vyrobených z odpadků. Od jara 2008 nabízíme program i ve znakovém jazyce. Projekt zajišťuje Nadace Divoké husy s podporou Evropské komise a stojí za to jej vidět! Pro více informací napište na adresu fikejsova@divokehusy.cz.