R. L. Trask, A Student's Dictionary of Language and Linguistics, London etc. 1997, 247s.
Současná lingvistika se znakovými jazyky jako přirozenými jazyky neslyšících zabývá dnes už zcela samozřejmě: v rámci tzv. sign linguistics (lingvistiky znakových jazyků) vzniká ve světě úctyhodné množství speciálních prací. Nejen to. Kapitoly o znakovém jazyce bývají pravidelně součástí i úplně základních úvodů do studia jazykovědy - z produkce poslední doby lze jmenovat např. příručku G. Yulea The Study of Language, 1996 (kap. Sign Language). Kromě toho je materiál znakového jazyka stále častěji užíván i jinak: slouží jako východisko úvah o otázkách obecnějších, např. o biologickém zakotvení jazyka, o organizaci mentální gramatiky apod. Práce tohoto druhu může dobře reprezentovat publikace R. Jackendorfa, Patterns in the Mind. Language and Human Nature (1993). Ostatně i v posledním vydání známého úvodu do jazykovědy (V. Fromkin - R. Rodman, An Introduction to Language, 1993) je pojednání o znakovém jazyce zařazeno do kapitoly Biologické základy osvojování jazyka. Heslo "Znakový jazyk" je pravidelně zařazováno jako samostatné (různě rozsáhlé) heslo ve všech reprezentativních lingvistických encyklopediích a slovnících - už na počátku 90. let srov. např. v An Encyklopaedia of Language (N. E. Collinge, ed., 1990, s. 740-783) a v The Linguistics Encyclopedia (K. Malmkjaer, ed., 1991, s. 405-414). Otázky znakového jazyka a komunikace neslyšících bývají ale zpracovány i v základních slovníkových příručkách nevelkého rozsahu.
Mezi takové příručky se řadí i Slovník jazyka a jazykovědy pro studenty (R. L. Trask, A Student's Dictionary of Language and Linguistics, London etc. 1997, 247s.); určen je, jak titul napovídá, studentům jazykovědy a také ovšem jazykovědcům - začátečníkům.
Co se v něm o znakovém jazyce a o věcech příbuzných čtenář dozvídá?
Přímo danou problematiku zachycují hesla znakový jazyk, znak, znakovací prostor, znakovaná angličtina, domácký znak, cherém a cherologie; zprostředkovaně se k otázkám jazyka a komunikace neslyšících vztahuje řada slovníkových položek dalších, z nich lze namátkou jmenovat např. alespoň hesla hypotéza kritického období, hypotéza bioprogramu, jazykový instinkt, také pidžin, kreolština, Chelsea.
Jaké poznatky o znakovém jazyce a přilehlých problémech považuje Trask, zkušený a uznávaný autor slovníkových příruček, za potřebné do svého "začátečnického" slovníku zařadit? Co by o jazyce a komunikaci neslyšících měl podle jeho názoru vědět i jazykovědec na počátku své profesionální dráhy? To může napovědět stručná reprodukce jednotlivých hesel:
"znakový jazyk" (sign language)
Systém, který slouží komunikaci neslyšících lidí. Sestává ze znaků produkovaných hlavně rukama a obličejem, tyto znaky mají zhruba stejnou úlohu jako slova v mluvené řeči. Existuje řada znakových jazyků, např. americký znakový jazyk, britský znakový jazyk (ty nejsou blízce příbuzné). Znakové jazyky mají všechny podstatné rysy jazyků mluvených, včetně bohatého gramatického systému. Znakový jazyk ale nebývá s příslušným jazykem mluveným příbuzný, jeho gramatický systém je obvykle zcela rozdílný. Někteří lidé si znakový jazyk osvojují jako svůj první jazyk.
"znak" (sign)
(1) lingvistický znak; (2) jakýkoliv element znakového jazyka, jenž nese význam. Pro popis a výuku může být každý znak rozčleněn na čtyři artikulační parametry: tvar (ruky), orientace (ruky), umístění (znaku v prostoru) a pohyb (ruky).
"znakovací prostor" (signing space)
Vymezený prostor před tělem osoby užívající znakový jazyk. Uživatel znakového jazyka "umisťuje" lidi a věci do tohoto prostoru tak, že na ně lze přímo ukazovat, nebo je lze užívat jako referenční (odkazovací) body.
"znakovaná angličtina" (Signed English, také Manually Coded English)
Systém umožňující konverzi mluvené angličtiny do pohybů rukou. Hlavním důvodem jeho užívání je umožnit neslyšícím sledovat mluvenou angličtinu. Znakovaná angličtina není "skutečný" znakový jazyk, je pomalejší a těžkopádnější; slyšící dospělí si ji ale osvojují snáze než znakový jazyk.
"domácké znaky" (home sign)
Znakový jazyk "vynalézaný" neslyšícími dětmi, které nejsou vystaveny skutečnému znakovému jazyku. Zdá se, že takové neslyšící děti si téměř vždycky vytvoří domácký znakový systém; to poskytuje přesvědčivý důkaz o existence jazykového instinktu.
"cherém" (chereme)
V některých analýzách znakového jazyka jedna z malého počtu jednotek, které nenesou význam (pozice, uspořádání rukou, pohyby) a do kterých mohou být znaky nesoucí význam rozloženy.
"cherologie" (cherology)
Analýza povahy znaků ve znakovém jazyce.
Hesla, která k jazyku a komunikaci neslyšících odkazují zprostředkovaněji, uvedu jen ve výběru; většinou se vztahují k problematice (1) psycholingvistické (osvojování jazyka, rozvoj kognitivních schopností jedince s jazykem x bez jazyka apod.) a (2) sociolingvistické (např. jazyková situace, jazykové kontakty, pidžiny, kreolština).
Z oblasti (1) psycholingvistické budu reprodukovat alespoň jedno heslo, takové, které může dobře reprezentovat šíři otázek, jež by si v souvislosti s komunikací neslyšících měli klást nejen jazykovědci:
"hypotéza kritického období" (critical period hypothesis)
Hypotéza, že první jazyk si člověk může osvojit pouze během několika prvních let života - potom už je schopnost naučit se jazyk blokována genetickým naprogramováním. O tom, že tento názor je správný, svědčí řada důkazů (v této souvislosti uvádí autor značný počet konkrétních příkladů, např. případ Genie, dívky, kterou její psychopatičtí rodiče izolovali od jazyka a která si začala osvojovat jazyk až od 13 let - dosáhla pak úrovně vyjadřování dvouapůlletého dítěte. Zmíněn je také osud Chelsey, ženy, která se narodila se sluchovým postižením, v dětství byla chybně diagnostikována jako "nenormální" a v důsledku toho vyrůstala bez jazyka. Správně byla diagnostikována v 31 letech, byly jí poskytnuty kompenzační pomůcky. Sice se naučila anglicky tak, že mohla dokonce pracovat, její vyjadřování však nikdy nedosáhlo běžné, obvyklé úrovně).
Z oblasti (2) problematiky sociolingvistické se k znakovému jazyku nepřímo, ale velmi úzce, vztahuje opět hned několik hesel; pro ilustraci rozsahu a různorodosti problematiky uvádím alespoň některá:
"pidžin" (pidgin)
Primitivní a těžkopádný komunikační systém s nezřetelnou gramatikou, v níž se spojují zlomky, prvky dvou nebo více přirozených jazyků; užíván je lidmi, kteří nemají společný jazyk. Pidžin se může vyvinout v kreolštinu.
"kreolština" (creole)
Přirozený jazyk, který se vyvíjí z pidžin, když se pidžin stává pro jistou skupinu mluvčích mateřským jazykem.
"kreolizace" (creolization)
Proces, v němž se původní pidžin mění v nový přirozený jazyk, kreolštinu. Gramatika pidžin musí být v tomto případě fixována a obohacena, slovník musí být rozšířen.
Vztahy sociolingvistických i psycholingvistických hesel k problematice jazyka a komunikace neslyšících jsou zřejmé: tyto jazykovědné disciplíny poskytují dobře propracované nástroje k tomu, aby bylo možné uvažovat např. o specifice znakovaného jazyka národního (znakované angličtiny, znakované češtiny), aby se zvažovaly důsledky toho, že řada neslyšících si znakový jazyk osvojuje nikoli prostřednictvím "dospělých modelů" jazyka, ale od svých vrstevníků, aby se seriózně zvážila potřeba (skutečného) jazyka v prvních fázích vývoje (i) neslyšícího dítěte apod. V odborné lingvistické literatuře samozřejmě existuje řada poučených a inspirujících studií, v níž se tyto - a další - otázky probírají podrobněji a z různých hledisek.
Traskova příručka je skutečně stručná (čeština je v ní například "odbyta" na jednom řádku, poučení o slovanských jazycích jako o jedné z hlavních větví jazyků indoevropských zabírá jen o čtyři řádky víc). Poznatkům o znakovém jazyce se ale autor věnuje poměrně obšírně. Nepochybně proto, že informace tohoto druhu mohou být pro řadu čtenářů (těch, kteří nikdy nepřišli se specifickým jazykem neslyšících do styku) úplně nové. Také ale proto, že - na rozdíl od dřívějška - staví jazykověda od začátku 60. let znakový jazyk na roveň jazyku mluvenému, a to pokud jde o jeho struktury, i pokud jde o jeho funkce. Slovník R. L. Traska je tak dalším dokladem toho, že k hluchotě je možno přistupovat i jinak než jako k odchylce od "normálu", je výrazem lingvistického přístupu k hluchotě. Ten staví do centra zájmu znakový jazyk jako přirozený jazyk neslyšících. Od problému jazyka a komunikace pak zákonitě odvozuje i všechny naléhavé problémy praxe (zvl. problém vzdělávání neslyšících). Platí přitom, že úspěšnost vzdělávání je přímo závislá na schopnosti neslyšícího člověka užívat jazyk, dorozumět se a porozumět.
Přečtěte si také:
- Jazyk znakový, jazyk přirozený (Petra Bímová, ČDS 10, 2002)
- Co je znakový jazyk, znakovaná čeština (Karel Redlich, FFUK, 2003)
- Jazyk a hluchota (Alena Macurová, Slovo a slovesnost 62, 2001)
- Jazyk neslyšících, znakový jazyk Mirka Dámcová, Andrea Hudáková - Slyšitelné ticho, 2006)
Připojte se! 