Tento článek má Svět, v němž významy nejsou neseny zvukem, je pro slyšícího člověka představitelný jen obtížně. Stejně obtížně představitelný může být - pro slyšícího lingvistu - jazyk bez zvuku. Není proto divu, že ještě lingvistika 1. poloviny 20. stol. porovnávala, resp. ztotožňovala dorozumívání neslyšících1 s neverbální komunikací - s gesty trapistických mnichů nebo původních kmenů severoamerických Indiánů (Sapir, 1921) - a považovala prostředky užívané v komunikaci neslyšících za pouhá gesta založená na konvencích mluvené řeči (Bloomfield, 1933).
Průlom do těchto a obdobných soudů2 učinila práce W. Stokoea (1960). Na základě analýzy materiálu amerického znakového jazyka ukázala, že systém prostředků užívaný v komunikaci neslyšících má definiční rysy spojované s lidskými jazyky vůbec, především arbitrárnost a dvojí členění.
Současná lingvistika se znakovými3 jazyky jako přirozenými jazyky neslyšících zabývá dnes už zcela samozřejmě, a to nejen v rámci tzv. sign linguistics (lingvistiky znakových jazyků). Pozornost jim věnuje i "hlavní proud": Kapitoly o znakovém jazyce bývají běžně součástí i úplně základních úvodů do studia jazykovědy (např. Yule, 1996, kap. Sign Language; Fromkin - Rodman, 1993 v kap. Biologické základy osvojování jazyka). Heslo "Znakový jazyk" je pravidelně zařazováno jako samostatné různě rozsáhlé heslo ve všech současných reprezentativních lingvistických encyklopediích a slovnících, a dokonce i v základních slovníkových příručkách nevelkého rozsahu (např. Trask, 1997). Kromě toho je materiál znakového jazyka stále častěji užíván - jako materiál svého druhu - i v pracích orientovaných obecně lingvisticky, sociologicky nebo psycholingvisticky (v souvislosti s výklady o biologickém zakotvení jazyka a o organizaci mentální gramatiky např. Jackendoff, 1993).
Lingvistika tak od počátku 60. let vlastně určuje postupnou a velmi zásadní proměnu většinových přístupů k hluchotě. Hluchota přestává být nahlížena jako defekt, handicap, který vyděluje "abnormální" (menšinové) z "normálu", rozdíly mezi slyšícími a neslyšícími začínají být (postupně i nejen v rámci lingvistiky) interpretovány ne jako deviace od většinové normy, ale jako přirozené kulturní rozdíly. Neslyšící se definují jako jazyková a kulturní menšina s právem na vlastní jazyk (smyslově neslyšícím přístupný), sílí respekt k tomuto jazyku i respekt k specifické kultuře, jež je s ním spjata.
Nové přístupy k hluchotě samozřejmě dopadají na kvalitu bytí neslyšících ve slyšícím světě. Zvláště výrazně se promítají do nově založených přístupů ke vzdělávání neslyšících: vedle tradičního oralismu (v poslední době se definuje i jako tzv. přirozený auralismus) se postupně objevují přístupy spojené s filozofií tzv. totální komunikace, přístupy založené na komunikaci simultánní a přístupy bilingvální. Není snad od věci připomenout, že jejich efektivnost je nutno poměřovat zvl. tím, jak neslyšící zvládají produkci a recepci psané formy většinového jazyka (o psané češtině českých neslyšících vzdělávaných v prostředí oralistickém srov. Macurová 1995, 1998a).
Současná lingvistika znakových jazyků je svými akcenty značně různorodá, staví ale na jistých společných východiscích: Obecná schopnost lidského rodu myslet a komunikovat může být manifestována i jinak, než je "obvyklé", systém znaků, jejichž prostřednictvím člověk myslí a navazuje vztahy se svým lidským okolím, může být jiný než ten "náš" - může být tvořen i znaky, kde označujícím nemusí být nutně a pouze artikulovaný zvuk.
Od těchto východisek se pak odvíjejí dvě základní linie lingvistiky znakových jazyků rozlišené svými východisky a svým zacílením.4 Jedna chce především intervenovat do školské vzdělávací politiky s cílem zlepšit vzdělávání neslyšících dětí a v návaznosti na to i postavení neslyšících ve většinové společnosti - je tedy zaměřená spíše aplikačně a prakticky. Druhá se soustřečuje hlavně na základní výzkum znakových jazyků. Nevokální jazyk, který má jinou než obvyklou formu existence, klade totiž jinak, nově, řadu lingvisticky zajímavých otázek. Jde např. o otázku arbitrárnosti vs. ikoničnosti, lineárnosti vs. simultánnosti, otázku dvojího členění v jazyce bez zvuku, problém vztahu gramatického popisu a prozodických, resp. paralingvistických charakteristik mluvy. Jde ovšem také o otázky jazykové politiky a standardizace (komplikované menšinovostí znakového jazyka) a v neposlední řadě o otázky užívání "jiného" jazyka ve vztahu k člověku, kultuře, světu.
Jednotlivé národní znakové jazyky jsou dnes popsány v různé míře a úplnosti, nejpodrobněji pravděpodobně americký znakový jazyk, znakový jazyk britský a znakové jazyky Skandinávie. Ne všechno, co je samozřejmé dnes, bylo ale zřejmé na počátku lingvistického zájmu o znakové jazyky, v 60. letech.5
Stokoe (1960) sice jednoznačně prokázal, že (americký) znakový jazyk je jazyk s fonologií, popsal repertoár jeho fonémů i fonologické procesy;6 v poststokoeovském období se ale objevovaly - a objevují - soudy, že znakový jazyk je sice (snad) jazyk s fonologií, nemá ale gramatiku. Dokáže sice pojmenovávat, usouvztažňovat však (řečeno mathesiovskou terminologií) nikoli - a nebo jen velmi nezřetelně. Komunikace v něm vedená je pak jen náznaková, neexplicitní, sdělování silně závisí na "tady" a "teč" příslušné komunikační situace, dorozumění - a porozumění si - vyžaduje stálé zpětnovazební ověřování průběhu sdělování.
Kořeny takových soudů zřejmě do značné míry souvisí s nezohledněním jednoho specifického rysu znakového jazyka, totiž s tím, že vizuálněmotorické jazyky disponují dvojím typem nosičů významu: jednak tzv. nosiči manuálními (místo artikulace, tvar ruky, pohyb), jednak tzv. nosiči nemanuálními (mimika, pozice a pohyb hlavy a horní části trupu).7 Lexikální a gramatické významy jsou distribuovány mezi tyto dva typy nosičů tak, že lexikální významy jsou neseny především (zdaleka ne však pouze) nosiči manuálními, významy gramatické převážně nosiči nemanuálními.
Ve hře je pak - v procesu recepce znakového jazyka i v úvahách o něm - schopnost vs. neschopnost nemanuální nosiče identifikovat, vnímat je jako součást daného jazykového systému, přiřadit jim příslušný význam (a neposuzovat je tedy - na základě zkušenosti s jazyky mluvenými - jen jako prostředky nějak "přídatné", fakultativní, resp. dokonce redundantní).8
Jiné příčiny pochyb o znakovém jazyce jako jazyce mají kořeny svým způsobem sociolingvistické. Roli tu hraje menšinovost znakového jazyka (spolu s tím také od "našeho" odlišný okruh sociokulturních potřeb, s nimiž byl nejméně po dobu posledního století spjat) a poměřování jeho prostředků, struktur i funkcí příslušným jazykem většiny, u nás češtinou. 9
Poměřovat český znakový jazyk češtinou a posuzovat tak jeho kvality, resp. hodnoty (třeba jen bezděčně, v druhém plánu) na osách známé vs. neznámé, srozumitelné vs. nesrozumitelné, vlastní vs. cizí je samozřejmě bláhové. Ve svých důsledcích to zákonitě ústí v preferování umělého znakového systému, tzv. znakované (vizualizované) češtiny, útvaru češtině bližšího, a tedy slyšící většině více známého, srozumitelného a konec konců - aspoň zčásti - i více vlastního.
Je očividné, že znakový jazyk je jiný než čeština (a že je jiný jinak než třeba angličtina nebo čínština). Jeho jinost, daná v prvním plánu už jiným (vizuálněmotorickým) způsobem jeho existence, se samozřejmě promítá do řady dalších odlišných ("jiných") charakteristik, které jsou z vizuálně motorického způsobu existence více či méně přímo odvozené.
Nejnápadnější z nich jsou nepochybně (1) simultánnost (jeho produkce a recepce) a (2) jeho existence v trojdimenzionálním prostoru. Právě tyto charakteristiky pak stojí v základu všech podrobnějších popisů znakových jazyků. Právě na ně - jako na rysy nejvíce "jiné" - se lingvistika znakových jazyků zaměřuje především, jak v základních výkladech o odlišnostech jazyků znakových a jazyků mluvených (např. Boyes-Braem - Kolb, 1990), tak v podrobnějších popisech gramatických struktur znakových jazyků (např. Klima - Bellugi, 1979; Wilbur, 1987; Sutton-Spence - Woll, 1998) nebo v učebnicích (Baker - Cokely, 1980).
"Simultánně - prostorová" organizace jde napříč všem rovinám stavby znakového jazyka; na všech se uplatňují a všechny navzájem propojují procesy, které jsou výrazně odlišné od těch "našich", "známých", "srozumitelných". Není proto divu, že v ukazování slyšícího, lingvisticky nepoučeného Čecha nebývají struktury založené na simultánnosti a využití prostoru příliš časté. A není divu, že sami neslyšící tyto struktury v kontaktu se slyšícími často vytěsňují a nahrazují je strukturami kopírujícími lineárnost a "dvojrozměrnost" češtiny (v souvislosti se záporem o tom Deuchar, 1984).10
Simultánnost (produkce a recepce) znakového jazyka je možné nahlížet z různých úhlů pohledu - a typově je značně různorodá. Simultánně existují už subkomponenty manuálních složek znaků ("slov" znakového jazyka), simultánně lze produkovat a vnímat manuální a nemanuální nosiče, v proudu ukazování bývá využíváno možnosti artikulovat simultánně (zároveň oběma rukama) dva původně jednoruční znaky.
To všechno umožňuje komunikovat současně, v jednom okamžiku, takové informace, resp. významy, jež jsou v jazycích mluvených, audioorálních obvykle komunikovány "za sebou", lineárně.
Simultánnosti znakových jazycích často slouží proces inkorporace, jenž různým způsobem proměňuje (modifikuje, moduluje) citátovou podobu znaku. Psaným slovem lze inkorporaci nejsnadněji ilustrovat na rovině sublexikální: Do výchozího lexému bývá inkorporován (a) jiný tvar ruky (např. pro kvantifikaci) a/nebo (b) jiné místo artikulace (např. pro subjekt - objektové vztahy nebo pro časová určení) a/nebo (c) jiný pohyb (např. pro průběh slovesného děje).
Inkorporace tvaru ruky je užita např. pro vyjádření významu dva roky, kdy je do lexému ROK inkorporován tvar ruky užívaný v lexému DVA; inkorporace místa artikulace a pohybu se uplatňuje např. pro vyjádření významu minulý týden: do lexému týden je inkorporováno místo artikulace a pohyb znaku MINULOST. Význam příští týden je zase vyjadřován inkorporací pohybu z lexému PŘÍŠTÍ do lexému TÝDEN apod.
Nemanuální nosiče, simultánní s nosiči manuálními, se obvykle usouvztažňují s gramatickou stavbou znakových jazyků (považují se za nosiče gramatických informací, resp. za prostředky stavby věty; srov. např. Baker, 1980). To jistě platí v případech, kdy přítomnost vs. nepřítomnost nemanuálních nosičů odlišuje např. kondicionál od indikativu, nebo když se nemanuálně vyznačují vztažné věty - v těchto případech mají nemanuální nosiče bezesporu gramatickou platnost. Mimika, pozice a pohyb hlavy a horní části trupu jsou ale ve znakových jazycích vytíženy i jinak, např. k rozlišení komunikačních funkcí výpovědi (rozlišují oznámení, otázku, rozkazu), k ustavování tématu, k vyjadřování modality. Je pak otázka, zda v tomto případě o nich neuvažovat spíše jako o prostředcích srovnatelných se suprasegmenty v jazycích mluvených (o širším pragmatickém rámci užívání nemanuálních prostředků srov. např. Engberg-Pedersen, 1990). Kromě toho se nemanuální chování uplatňuje ještě i jinak (blíže způsobům nám známým) - popsán je např. jeho podíl na vyjadřování stupně vlastnosti nebo různých okolností děje (např. se slovesem PRACOVAT lze simultánně - mimikou a/nebo tzv. orálními komponenty - komunikovat určení usilovně, bez problémů, s přehledem, radostně atd.).
Specifické postavení mezi nemanuálními nosiči zaujímají pohyby úst. Ty patří mezi nejméně popsané složky znakových jazyků. Zřejmě i proto, že často bývaly považovány za prvky expandující z jazyka mluveného, které v "pravém" znakovém jazyce nemají své místo (takové soudy převládaly především v prvním období popisu znakových jazyků, v období jejich "emancipace"). Poté, co znakové jazyky byly jako jazyky akceptovány (přinejmenším lingvistikou), se o pohybech úst začíná uvažovat intenzivněji. Rozumné je zřejmě rozlišovat (srov. Schermer, 1990) tzv. mluvené komponenty (tj. pohyby úst odvozené z příslušného mluveného jazyka) a tzv. komponenty orální (pohyby úst z mluveného jazyka neodvozené). Doposud nejúplnější popis pohybů úst (mluvených a orálních komponentů) je, nemýlím-li se, podán pro britský znakový jazyk; cenné je, že zahrnuje zřetel k výrazové i významové stránce sledovaných prostředků (Sutton-Spence - Woll, 1998, s. 81-98). Specifika orálních komponentů pak vedla (Lawson, 1983) k vytvoření konceptu tzv. multikanálových znaků (komplexních znaků svého druhu, kde se vedle "kanálu" manuálního uplatňuje i "kanál" nemanuální, především právě orální komponent). Koncept sám je poněkud matoucí, koexistence manuálního a nemanuálního je totiž typická pro znakový jazyk jako celek, zdaleka ne pouze pro jednu vydělenou skupinu znaků. Nicméně ve znakových jazycích jistě existují znaky, jež jsou svou formou a funkcemi značně komplexní a v nichž se orální komponent podílí na budování významu výrazněji než jinde (práci o tomto typu znaků v českém znakovém jazyce připravují J. Mothejzíková, R. Nováková a P. Vysuček).
V kontextu souvislého ukazování se zhusta využívá i možnosti simultánně produkovat a vnímat ještě dva nosiče manuální, tj. dvě ruce: simultánně se pak artikulují bučto dva rozdílné "plné" - původně jednoruční - znaky (vstupující do významových vztahů), nebo se znaky na sebe různým způsobem artikulačně vážou, jejich citátová podoba se modifikuje, moduluje. Takové znaky pak bývají obvykle označovány jako znaky simultánní (k jejich typům srov. např. Miller, 1994; Sutton-Spence - Woll, 1999; tam i o poetické funkci tohoto typu simultánnosti).
Vedle simultánnosti11 je typickým rysem znakových jazyků (a rysem pro nás "cizím", "neznámým") jejich bytí v trojrozměrném prostoru, jejich prostorová organizace. Jako zrakem vnímaný jazyk založený na tvarech, pozicích a pohybech (rukou, hlavy, horní části trupu) se znakový jazyk "uskutečňuje" (produkuje a vnímá) v tzv. znakovacím prostoru (ohraničen je zhruba temenem, rozpaženými lokty a žaludkem).12
Znakovací prostor slouží především jako pole pro textovou (ko)referenci, pro vyjadřování syntaktických (hlavně subjekt - objektových) vztahů a některých gramatických kategorií, osoby, čísla, času. Zároveň slouží jako východisko ukotvení vizuálně motivovaných znaků a obrazných, zvl. metaforických vyjádření.
Nechávám zde stranou otázku, zda rozlišovat nebo nerozlišovat (jako např. Liddell, 1990) prostor topografický a prostor syntaktický: topografický prostor mapuje, kopíruje prostorové uspořádání reálného světa (např. při popisu pokoje lokalizuje produktor předměty shodně s jejich rozmístěním v popisovaném pokoji: okno, pod ním ústřední topení, vedle skříň a v ní knihy, naproti pohovka atd.); syntaktický prostor je prostorem utvářeným jen jazykem a v jazyce a lokalizace referentů je tak zcela libovolná (např. ve výkladu o slyšících a neslyšících lokalizuje produktor slyšící vlevo, neslyšící vpravo - nebo naopak). Je přitom jasné, že např. pro metaforu je exponován spíše prostor topografický, jeho orientace k produktorovu "já" a k jeho (do značné míry interkulturnímu) konceptu prostoru rozvrženému opozicemi nahoře - dole, vlevo - vpravo, vpředu - vzadu.
V obou typech prostoru má přitom organizující úlohu vždycky "já" produktora (a výlučně jeho hledisko, stanovisko, úhel pohledu) a jeho prostorová lokalizace. Lokalizace dalších subjektů je vůči tomuto východisku do jisté míry gramatikalizována (Bergman, 1997). "Ty" bývá lokalizováno naproti "já", první "on/ona" vpravo od "já", druhé "on/ona" vlevo; poměrně detailně - alespoň v některých příručkách - jsou popsána také pravidla lokalizace subjektů dalších (např. pro americký znakový jazyk v Baker - Cokely, 1980).
Takové gramatikalizované prostorové "rozvržení" subjektů přímých účastníků komunikace a subjektů, které jsou předměty sdělování, je využíváno v řadě specifických struktur znakového jazyka, nejnápadněji pravděpodobně v příznačném "ohýbání" jednoho typu sloves.
Morfologie slovesa znakových jazyků bývá často označována za jednu z oblastí, která je od jazyků mluvených natolik odlišná, že nemůže být uchopena terminologickým aparátem tradiční lingvistiky (Woll, 1998). Termíny pro označování typů sloves (slovesných tříd) zdaleka nejsou jednotné (a i jednotliví autoři často v průběhu času užívali termínů různých). Rozdílná jsou také kritéria, na jejichž základě se slovesa do jednotlivých tříd zařazují (o slovesech v americkém znakovém jazyce srov. např. Fischer - Gough, 1978, Padden, 1990; o britském znakovém jazyce např. Sutton-Spence - Woll, 1998). V současné době (zhruba od konce 80. let) převládá třídění založené na tom, zda sloveso vyjadřuje/nevyjadřuje význam osoby a čísla, zda vyjadřovaný děj lokalizuje/nelokalizuje a zda se s ním pojí/nepojí klasifikátor.
První třída tak zahrnuje slovesa relativně nejstabilnější (často, ne však nutně, artikulovaná na těle nebo v jeho těsné blízkosti). Jejich argumenty se povinně vyjadřují lexikálně (a sekvenčně), jménem nebo zájmenem; jméno a zájmeno (v pozici subjektu a/nebo přímého i nepřímého objektu) nesou gramatické významy osoby a čísla. V českém znakovém jazyce je takovým slovesem např. MÍT RÁD (mám tě ráda vyžaduje sled znaků index-JÁ + MÍT RÁD + index-TY; máš mě rád? zase sled index-TY + MÍT RÁD + index-JÁ + nemanuální nosič významu "otázka zjišťovací"). Některá ze sloves této třídy mohou vyjadřovat (převážně nemanuálně) okolnosti děje, zvl. pokud jde o způsob jeho průběhu a/nebo aspekt (typem opakování slovesa),13 některá podávají (inkorporací tvaru ruky) další informace o svém objektu. Tak v britském znakovém jazyce (Sutton-Spence - Woll, 1998) je tvarem ruky rozlišeno KOUŘIT-CIGARETU, KOUŘIT-DÝMKU, KOUŘIT-DOUTNÍK, KOUŘIT-VODNÍ DÝMKU, KOUŘIT-JOINT.
Druhá třída sloves bývá nejčastěji označována jako slovesa shodová (dříve se užíval i termín slovesa směrová). Tato slovesa se od ostatních nejvýrazněji liší svou schopností vyjadřovat (v různé míře a různým způsobem) své argumenty a nést gramatické významy osoby a čísla subjektu a objektu. Využita je přitom inkorporace místa artikulace a změna směru pohybu v horizontální linii, příp. také ještě změna orientace ruky. V českém znakovém jazyce se tak např. vrátím ti liší od vrátíš mi pouze počátečním a koncovým místem artikulace a směrem pohybu. V prvním případě je počátek artikulace na místě obsazeném gramatikalizovaným JÁ, pohyb směřuje k pozici TY a na ní končí; v druhém případě je sloveso artikulováno od TY směrem k JÁ. Ještě jinak, zase ale jen místy artikulace a směrem pohybu v horizontální linii je rozlišeno vrátím mu, vrátíš mu atd. Slovesa, kde se spolu s místem artikulace a pohybem mění i orientace dlaně (v českém znakovém jazyce např. NAVŠTÍVIT, PODPLATIT), bývají někdy (Fischer - Gough, 1978) vyčleňována jako zvláštní typ této třídy.
Třetí třída, slovesa prostorová (někdy označovaná jako slovesa lokalizační, pohybově-lokalizační nebo klasifikátorová), sice význam osoby a čísla nevyjadřují, podávají ale informace o lokalizaci děje, o pohybu objektu a často vyjadřují (inkorporací klasifikátoru) prostředek. Tak v českém znakovém jazyce14 je jinými tvary ruky ukazováno holit se břitvou, holit se strojkem, holit se žiletkou; na jiné lokalizaci než "základní" holit se je umístěno třeba holit se v podpaží nebo holit si nohy. V této skupině sloves je tak patrný jistý izomorfismus s reálným dějem - s jeho lokalizací, jeho průběhem, jeho směrem (pohyb není omezen jen na horizontální linii), jeho začátkem a koncem (ty nejsou omezeny jen na gramatikalizované pozice) apod.
I od prostorové organizace českého znakového jazyka se odvíjejí potíže, které mají čeští neslyšící s jazykem většiny, organizovaným na odlišných principech. Tak např. problémy s nepřímými pády osobních zájmen (v psané češtině neslyšících hojné) lze nepochybně spojovat se způsobem vyjadřování argumentů shodových sloves a s přímým, "vizualizovaným" vyjadřováním jejich vztahů.
Ještě jednoznačněji souvisí s prostorovou organizací znakového jazyka jiné problémy neslyšících s češtinou, totiž problémy s vyjadřováním prostorových vztahů (srov. Čechová, 1999). V znakových jazycích je prostor přítomen nezprostředkovaně, uspořádání předmětností (zastoupených prostorovým poukazem nebo klasifikátorem) se tak v (obou typech) prostoru "vidí". Pro neslyšící děti pak nebývá úplně snadné pochopit, že to, co je v jejich jazyce názorné a přístupné přímo (např. židle vedle stolu vpravo), je v češtině třeba vyjadřovat jinak: jednak dalšími lexikálními jednotkami (předložkou a příslovcem, které by vyjádřilo, kde vedle), jednak změnou tvaru slova stůl. Podobná situace je např. u vyjadřování pohybu v prostoru: ve znakovém jazyce se do prostoru lokalizují body, mezi nimiž se pohyb uskutečňuje (např. PAŘÍŽ a PRAHA), a české z Paříže do Prahy, resp. z Prahy do Paříže se vyjadřuje "izomorfně" s reálem (pohyb slovesa, např. LETÄšT, směřuje od lokalizace výrazu PRAHA k lokalizaci výrazu PAŘÍŽ).
Ne náhodou se v úvahách o kompetencích neslyšících v mluvených jazycích většiny zdůrazňuje potřeba metajazykové reflexe znakového jazyka - a ne náhodou se v bilingválních programech akcentuje kontrastivní pohled na jazyky, jež jsou ve hře.
Prostor je ve znakových jazycích využit i k vyjadřování konceptu času. Převládá přitom názor, že čas není ve znakových jazycích gramatikalizován (např. Brennan, 1983) a že se vyjadřuje lexikálně, časovými určeními (jako PŘÍŠTÍ TÝDEN, VČERA) nebo specializovanými znaky BUDOUCNOST, MINULOST. Situovanost (dějů) v čase, příp. časová určení se artikulují na několika tzv. časových osách. Základní je přitom osa vedená nad ramenem dominantní ruky (zezadu dopředu): časový rámec minulosti se na ní vyjádří lexikálním určením situovaným za tělo, časový rámec budoucnosti určením situovaným vpřed. Přítomnost (jako čas nepříznakový) se nevyznačuje. Tato osa (a ještě časová osa růstu, situovaná paralelně s tělem odzdola nahoru) je identifikována v popisech všech znakových jazyků, které jsem měla k dispozici. Ve vymezování dalších časových os a významů, které nesou, se popisy různých znakových jazyků různí: tak např. na ose vedené před tělem odleva doprava se v britském znakovém jazyce artikuluje kontinuita/a nebo trvání v čase, v českém znakovém jazyce slouží jako místo artikulace pro jednotky času (např. DEN, MĚSÍC); sled a časová návaznost (PŘÍŠTÍ, POKRAČOVAT) se v českém znakovém jazyce artikulují na ose vedené zhruba od žaludku dopředu. Pro britský znakový jazyk je popsána ještě časová osa vedená napříč nedominantní paže (pro kalendářní jednotky, sled v čase), která se v českém znakovém jazyce nevyužívá (užíváno je spíše předloktí nedominantní ruky, např. pro artikulaci znaku DLOUHO).
Čas se ve znakových jazycích vyjadřuje ještě i v opoře o časovou deixi, opět s využitím prostoru: jistý bod v prostoru se - zcela arbitrárně, nezávisle na časových osách - vymezí jako časový bod, od něhož se buduje časová struktura textu.
Jen na okraj je i zde třeba zdůraznit podstatné rozdíly mezi českým znakovým jazykem a češtinou: na jedné straně stojí lexikální - jen rámcové - vyjadřování času pomocí časových určení a s tím zcela stabilní, pro čas neproměnná slovesa, na straně druhé "povinné" proměny tvarů každého slovesa. Z tohoto hlediska jsou - jako interference z českého znakového jazyka do češtiny - pochopitelnější konstrukce typu Včera píše dopis (ve významu Včera jsem psala dopis) nebo Příští týden kupovat vánoce dárky, které jsou v psané češtině českých neslyšících zcela běžné.
Na místě je zmínit ještě jedno podstatné využití prostoru, totiž pro vyjadřování mnohosti referentů: ta se v znakových jazycích vyjadřuje bučto lexikálně (kvantifikátory), nebo tak, že příznak "mnohosti" nese zájmeno, klasifikátor,15 popř. sloveso (inkorporací počtu participantů). Případy, kdy se mění přímo jméno (znak se opakuje na různých lokalizacích) bývají řidší (srov. podrobně např. Baker - Cokely, 1980).
Ve výčtu "cizích" rysů znakových jazyků, které jsou zde jen zhruba naznačené, by bylo možno pokračovat a probírat případy, kdy se "cizost", popř. "neznámost" či "nesrozumitelnost" nespojuje jen a přímo s těmi rysy, které byly zmíněny výše, totiž se simultánní organizací znakových jazyků a jejich bytím v prostoru.
Do značné míry cizí - alespoň z hlediska typu češtiny - je určitě užívání klasifikátorů (obecně o nich Allan, 1977; k typům a funkcím klasifikátorů v americkém znakovém jazyce např. Wilbur, 1987), existence tzv. specifikátorů tvaru a velikosti a jejich podíl na produktivní slovotvorbě, produktivní slovotvorba sama (a její metaforické "základy"), znakosled apod.
O všech těchto rysech se v průběhu posledních 40 let uvažuje - a pro různé znakové jazyky jsou popsány v různé míře a úplnosti. Popis znakového jazyka českého je na samém začátku (inicioval ho v r. 1993 Institut pro neslyšící v Berouně). Situace jeho popisu je - jako asi situace popisu každého znakového jazyka - značně komplikovaná. Dáno je to mj. jeho menšinovostí, jeho bytím ve většinovém slyšícím světě (a jeho varietami, jež s jeho existencí vedle většinového jazyka souvisejí), a dáno je to i postoji, které k němu zaujímají jeho uživatelé.
Na situaci diglosie, tj. na existenci dvou variet specializovaných pro dvojí funkci a rozlišených lingvistickými a sociálními charakteristikami (slovník, fonologie a gramatika, oblast užívání, připisovaná prestiž), upozornil v souvislosti s americkým znakovým jazykem už Stokoe (1960): pozice "vyšší" variety je podle jeho názoru obsazena tzv. manuální angličtinou (útvarem strukturně podobným angličtině), pozice variety "nižší" znakovým jazykem (sami američtí neslyšící k němu přitom odkazují jako k "signing" nebo "chat"). Postupně se začal prosazovat názor, že spíše než o dvou varietách je na místě uvažovat o jakémsi diglotickém kontinuu mezi znakovým jazykem a standardním jazykem mluveným; v přechodových varietách pak byly identifikovány rysy typické pro pidžin, totiž redukce a mísení gramatických struktur obou jazyků (srov. Deuchar, 1884; tam též o vzniku struktur nových).
Sociolingvistická situace u nás byla a je nepochybně srovnatelná se situací jinde; procházíme ale zatím jistou fází "emancipační". V ní se, všude ve světě, k znakovým jazykům a jejich kontaktovým varietám zaujímaly různé postoje. Na jedné straně byly kontakty s většinovým jazykem (a "vyšší" varieta znakování) v procesu sebeuvědomování komunity neslyšících odmítány jako něco, co do "pravého" znakového jazyka nepatří.16 Na druhé straně se znakování blízké většinovému jazyku pokládalo za náležitější a "správnější" (o situaci v USA srov. Padden - Humphries, 1988).
Obdobné názory a postoje se v současné době objevují (střetají) i u nás. Existují příslušníci komunity neslyšících, kteří svými postoji k varietám znakování reprezentují přímo vzorovou "situaci diglosie": varietu bližší většinovému jazyku (znakovanou češtinu?) považují za nadřazenou (českému znakovému jazyku), varietu od většinového jazyka vzdálenou pokládají za "nepřesné", "nehezké" vyjadřování. Při dotazech na struktury českého znakového jazyka odlišné od češtiny připouštějí, že "někteří neslyšící je užívají", sami je ale nepovažují za "správné". To, co je touto skupinou neslyšících označováno za "nepřesné", příp. "nesprávné", je očividně právě to, co vzdaluje "znakování" od většinového jazyka (a všechno to, kde neplatí ekvivalence znak - slovo).17 Postoje k jazyku a názory, které tito příslušníci komunity neslyšících vyjadřují, nebývají ovšem vždy a důsledně v souladu s jejich skutečným jazykovým chováním - zdaleka ne vždy a ne soustavně sami vyšší variety znakování užívají (k problému postojů jazykové komunity k jejímu jazyku srov. podrobně Daneš, 1979).
Především mladší a lingvisticky postupně vzdělávaní neslyšící zase kontaktové variety českého znakového jazyka a češtiny rozhodně odmítají a jejich stanovisko ke znakované češtině je jednoznačně záporné. Otázka ovšem je, kde onu hranici mezi "nižší" a "vyšší" varietou vést, a zda to, čemu se říkává znakovaná (vizualizovaná) čeština je s vyšší varietou znakování vůbec totožné. Věc není jednoduchá: U nás se - v rámci tohoto typu postojů - např. existence tzv. mluvených komponentů (artikulačních vzorců českých slov) v "pravém" znakovém jazyce spíše odmítá, v analýzách projevů britského znakového jazyka (Brennan, 1994) se ale mluvené komponenty pokládají zcela běžně za součást znakového jazyka a jejich výskyt se spojuje s pragmatikou komunikace (přiřazuje se jim jakási funkce "vzdělávací" - objasňují produktivní slovotvorbu, příp. vedou příjemce k osvojování anglických výrazů).
Jednoznačně lze snad říct jen jediné: Názory, ve světě dnes už zcela běžné, které respektují znakový jazyk jako jazyk zakotvený v menšinové kultuře a které respektují jeho odlišnosti od jazyka většiny, se u nás (i v rámci komunity neslyšících) prosazují jen postupně.
Se značně komplikovanou jazykovou situací a s komplikovanými, nejednoznačnými postoji souvisí skutečnost, že přístup k materiálu českého znakového jazyka je pro slyšící do značné míry omezen. Observační metoda v podstatě selhává. Více než jinde se zde totiž projevuje negativní vliv "pozorovatele" (kamery), před níž se spíše než co jiného produkuje vyšší, prestižní, češtině bližší varieta (znakovaná čeština)18 a specifické struktury znakového jazyka jsou vytěsňovány linearitou češtiny. Při elicitaci se zase projevuje negativní vliv neznalosti jazyka "druhé strany": slyšící neovládají český znakový jazyk, neslyšící neovládají češtinu (a předkládaným strukturám, nebo i jednotlivým českým výrazům, i když předloženým v psané formě, často nerozumí).19 Jen postupně začínají někteří čeští neslyšící o svém jazyce přemýšlet a jen postupně ho - jako rodilí mluvčí - reflektují.20
V tom je jistá naděje: lingvisticky poučení rodilí uživatelé českého znakového jazyka mohou k jeho poznání přispět víc než kdo jiný. Ani to ale nebude běh na krátkou trať.
Text vznikl rámci výzkumného záměru FF UK Intrakulturní a interkulturní komunikace neslyšících Čechů: čeština a český znakový jazyk.
Připojte se! 