Jazyk a hluchota

 Tento článek má
   více stran:


  » Jazyk a hluchota
  » literatura
  » poznámky pod čarou

Poznámky pod čarou

1. Termínem neslyšící je zde označován člověk, který - ani s pomůckami - nemůže vnímat (a nikdy vnímat nemohl) významotvorný zvuk.
2. Srov. ještě na sklonku 50. let v psychologických výkladech Myklebustových (1957), kde se s neslyšícími spojuje atribut "méně lidský" (lesser human) - především na základě teze, že takto "postižení" lidé nemají "opravdový" jazyk.
3. Adjektivum "znakový" se v souvislosti s komunikací neslyšících vztahuje k specificky (úže než je obvyklé) vymezenému pojmu "znak": právě jen k takovému znaku, kde je nosič materializován vizuálněmotoricky (tvarem, pozicí, pohybem ruky/rukou, obličejových svalů, hlavy a horní části trupu).
4. Srov. o tom už Brennan (1986) v souvislosti s tzv. dilematem lingvistiky znakových jazyků.
5. Popis tehdejší situace v USA, ne nepodobné naší situaci v letech devadesátých, srov. v Baker - Battison, eds., 1980 (zde zvl. G.C. Eastman a R. Battison).
6. O fonologických procesech a lingvistických omezeních (constraints) produkce a recepce znaku srov. podrobně Battison, např. 1974, 1978. Pozdější práce o fonologii, nejpropracovanější oblasti popisu znakových jazyků (srov. např. Brennan - Colville - Lawson, 1980; Deuchar, 1984; Wilbur, 1987; Lucas, ed. 1990; Fischer - Siple, eds. 1990 aj.), do značné míry Stokoeovy, resp. Battisonovy poznatky přejímají. Do jisté míry s nimi ale polemizují, zvl. pokud jde o arbitrárnost subkomponentů znaku (tj. místa artikulace, tvaru ruky, pohybu) a o jejich simultánní produkci. V širším kontextu poznatků o užívání znakového jazyka jsou přehodnocovány i teze o omezeních (constraints) spojených s produkcí a percepcí znaku. Vztaženy jsou totiž původně k znakům citátovým; u znaků kontextově zapojených jsou daná omezení zhusta rušena (zvl. v souvislosti s morfologickou platností některých fonémů).
7. Situace je zde tedy zcela jiná než v jazyku mluveném.
8. Věc se samozřejmě komplikuje tím, že nemanuální nosiče fungují ve znakových jazycích zároveň i jako prostředky srovnatelné se suprasegmenty v jazyce mluveném (s prostředky neverbálně vokálními), i jako prostředky sdělování neverbálního.
9. Takové poměřování se zákonitě pojí s hodnocením, kdy - vlastně proti sobě - stojí "lepší" (čeština) a "horší" (ukazování, popř. znaková "řeč"; k termínu srov. Macurová, 1998b). "Nejlepší" znakový jazyk by byl takový (soudívají zvl. oralisticky orientovaní učitelé českých neslyšících), který by ke každému českému slovu dokázal přiřadit odpovídající znak, který by vytvářel věty (nějak) shodné s větami českými a který by bylo možné - co nejdříve - popsat stejným způsobem jako češtinu. U nás - situaci jinde podrobně neznám - se s tímto postojem pojí ještě jedno, hlubší nedorozumění zakotvené v chápání samé podstaty jazyka. Jazyk bývá často ztotožňován se slovníkem: jazyk = slovní zásoba.
10. Míra, v níž se simultánní a o prostor opřené struktury v projevu neslyšících uplatňují, souvisí s faktory několikerého typu: Do hry vstupuje především samo zvládnutí, resp. ne plné zvládnutí těchto struktur neslyšícím produktorem. Jde totiž o struktury značně komplexní, jež si rodilí mluvčí znakových jazyků osvojují až v pozdnějších fázích ontogeneze (o osvojování britského znakového jazyka srov. Woll, 1998). Většinu neslyšících (uvádívá se 90-95%) ale za rodilé mluvčí znakového jazyka označit nelze. Rodí se totiž slyšícím rodičům a znakový jazyk se učí převážně od svých vrstevníků ve škole (i proto - a s přihlédnutím k svým gramatickým vlastnostem - bývají znakové jazyky označovány za kreolštinu). Pokud pak neslyšící produktor tyto struktury zvládá, je jejich užití vs. neužití závislé také na předjetí kompetencí adresáta projevu (vstřícnost neslyšících k slyšícímu adresátovi, nejrůznější přepínání a mísení kódů, užívání pidginizovaných forem většinového i menšinového jazyka atd. by si zasloužily samostatné pojednání; podrobněji o tom např. Brennan, 1994).
11. I ve znakových jazycích se samozřejmě uplatňuje sekvenčnost, lineárnost, a to i v gramatických strukturách (srov. např. Miller, 1994, Brennanová, 1994 i další; běžně se uvažuje např. o afixaci klasifikátorů, zvl. v poslední době se analyzuje znakosled).
12. Toto omezení "existence" odlišuje znakové jazyky od komunikace neverbální, resp. pantomimy. Její prostředky, na rovině výrazu v podstatě shodné s prostředky znakového jazyka, nijak prostorově omezené nejsou (v pantomimě např. "noha" = "noha", ve znakovém jazyce je "noha", "fyzicky" existující mimo znakovací prostor, zastoupena hřbetem ruky, resp. předloktí). Z diachronního hlediska přitom v různých znakových jazycích (např. Frishberg, 1975) probíhají v podstatě shodné vývojové posuny, spjaté zvl. s místem artikulace znaků: znaky původně artikulované na periférii znakovacího prostoru se posouvají k jeho centru (v českém znakovém jazyce je takový posun patrný např. ve změně artikulace znaku PES: původní artikulace jedné složky znaku na horní části stehna se přesouvá na hruč).
13. V americkém znakovém jazyce (Klima-Bellugi, 1979) bylo identifikováno ke dvacítce typů systémových variací komponentu pohybu, jež specifikují různé aspektuální modifikace. Jen změna komponentu pohybu tak například rozlišuje mezi Dívá se na televizi dlouho / pravidelně / často / nepřetržitě / občas atd.
14. Souhrnnou informaci o výzkumu typů sloves v českém znakovém jazyce připravuje P. Pospíchalová.
15. Např. ŽENA - ONI-DVA pro ženy, AUTO - klas.: dopravní prostředek (opakovaně) pro auta. Zvl. v případě zájmen a klasifikátorů je přitom podávána nejen informace o mnohosti, ale i informace o lokalizaci referentů a o jejich uspořádání, v případě klasifikátorů ještě, alespoň částečná, informace o povaze referentů. Tak např. české kniha - knihy se liší právě jen gramatickou kategorií čísla; v českém znakovém jazyce se ale povinně informuje i o uspořádání knih a kniha se zařazuje do třídy plochých předmětů: KNIHA - klas.: plochý předmět - uspořádání v prostoru (pohybem a orientací klasifikátorového tvaru ruky se vyjádří, zda jsou knihy uspořádány v řadě jako v policích knihovny, nebo na uspořádané hromadě, kdy jedna kniha leží na druhé, nebo zda jsou bez řádu navršeny jedna na druhé a přes druhou).
16. V úvahách vedených tímto směrem si lze klást otázky jako např.: Kam přísluší "kalky" (ne slovotvorné struktury, ale snad vnější podoby slova) typu STÁT SE + NE (Stallone) nebo SYN + TETA (syntetický)? Kam se řadí, zase vnější podobou českých slov motivované výrazy typu LENIN (ukazované jako LÁNÁ)? Nejsou to přitom postupy běžné jen u nás; např. v britském znakovém jazyce je jedním ze znaků pro pidžin stejný znak jako pro pidgeon (bird). Jen u menší skupiny uživatelů britského znakového jazyka postupně proniká znak opřený o metaforu (dva jazyky, mísení, nestabilnost). K tomu, k produktivním slovotvorným postupům britského znakového jazyka a k specifickým otázkám lexikografického zpracování znakových jazyků srov. Brennan, 1994.
17. V této souvislosti nepřekvapí, že v úvahách o standardizaci znakového jazyka (i neslyšícími samými je většinou považována za cosi, co by prospělo) se uvažuje většinou právě jen o kodifikaci znaků (o sjednocení teritoriálních a generačních lexikálních variant). Znaky se přitom rozumí právě jen znaky už stabilizované; klasifikátorové a o prostorovou metaforu opřené konstrukce se za znaky v tomto smyslu nepovažují.
18. Ne zřídka se v materiálu objevují i případy, kdy neslyšící namísto znakování mluví. V jednom byl tedy oralismus nepochybně úspěšný - o nedostatečnosti znakového jazyka dokázal neslyšící přesvědčit.
19. Podrobněji o problémech elicitace srov. v připravovaném článku P. Pospíchalové.
20. A teprve nedávno mi na semináři sdělili, že si nejsou jisti, zda se jim líbí, když se do jazyka, který je jejich, pletou slyšící lidé. To může samozřejmě pramenit i z jisté obavy, že by snad "slyšící" lingvistika chtěla (třeba "na zakázku") preskribovat, regulovat - a možná i sankcionovat.