Víte, že neslyšící u nás byli už před osmi lety oficiálně uznáni za národnostní menšinu s právem na vzdělání ve vlastním jazyce? A že mnozí z nich považují operaci zlepšující sluch za znásilnění své odlišné kulturní identity? „Náš jazyk není chudý, je jiný. Ani nás neomezuje ve vnímání. Co nás omezuje, je představa, že náš mateřský jazyk je čeština,“ říká jeden z nich. Ve světě neslyšících zažijete překvapení ještě mnohem víc.
Po chodbě internátu střední školy chodí zmatený mladík a drží v ruce krabici mléka. Hystericky pobíhá sem a tam a z jeho stěží zřetelné artikulace lze rozpoznat, že je přesvědčen, že do rána zemře. Příčinou je právě to mléko - zmrzlo mu od večera v lednici. Šílenec? Ne. Neslyšící, kterému jazyková bariéra připravila jednu z nejtěžších chvil v životě.
Příhodu líčí na serveru www.ruce.cz Andrea Hudáková v článku Co a proč by se měly učit neslyšící děti. Vysvětluje: maminka zdůrazňovala svému neslyšícímu dítěti od malička, že mléko je pro ně životně důležité, protože jsou v něm základní vitamíny. Neuměla s ním mluvit znakovým jazykem. Dítě odezíralo ze rtů, sdělení muselo být velice zjednodušené a zafixovalo se v podobě informace extrémní váhy: když nebudu mít svou pravidelnou dávku mléka, zemřu.
Znamená to, že neslyšící mladík prostě nedokáže po celý život správně vyhodnocovat informace a je hendikepovaný? Že neslyšící obecně nevládnou běžnou dávkou logiky a abstraktního myšlení? Neznamená. Je to příklad toho, jak funguje jazyková a kulturní bariéra. Jaké důsledky může mít dlouhodobé podceňování skutečnosti, že neslyšící mají svůj přirozený jazyk - český znakový jazyk, jenž se nedá nahradit mluvenou češtinou.
Opice se svázanýma rukama
Nejstarší zmínku o dorozumívání neslyšících najdete u Platóna. Zmiňuje se o tom, že hluší lidé vytvářejí významy pohyby hlavou, rukou a těla. V 15. století začaly v rámci klášterní výchovy první systematické pokusy o vzdělávání neslyšících dětí. V 17. století vytvořil Juan Pablo Bonet prstovou abecedu.
Znakový jazyk neslyšících ale považovali západní vzdělanci za primitivní a například francouzský osvícenec Denis Diderot prohlásil, že zhoršuje mentální schopnosti jeho uživatelů. Ještě na začátku 20. století byly děti za používání znakového jazyka ve škole trestány, musely si sedět na rukou, někdy dokonce musely mít ruce svázané či na krku nosit nápis: „Jsem opice.“
Průlom přinesla až v roce 1960 práce amerického lingvisty Williama Stokoea, jenž prokázal, že znakový jazyk je přirozený, plnohodnotný jazyk. U nás ale ještě za komunistického režimu bylo používání znakového jazyka na školách zakázáno. Neslyšící děti tak byly vyučovány v cizím jazyce - v češtině - a byly nuceny vyjadřovat se pro ně nepřirozeným způsobem. Až po roce 1998 byli neslyšící uznáni za národnostní menšinu a zákonem jim bylo dáno právo na vzdělání ve znakovém jazyce. To není dodnes ani zdaleka naplněno. Bc. Petr Vysuček, neslyšící učitel na filosofické fakultě UK, odhaduje, že ve znakovém jazyce je vyučováno nejvýše třicet procent neslyšících dětí.
- divadlo Nablízko má v tomto ohledu
evropský primát
Foto: ČTK / LUBOŠ PAVLÍČEK
Pro neslyšící je znakový jazyk jediným přirozeným mateřským jazykem. Má svou gramatiku, svůj slovosled, své vyjadřovací prostředky. Pro slyšící většinu je těžké si představit, jak vzniká a jak funguje. Že není prostým překladem češtiny do znaků. Je těžké si představit, že od narození neslyšící dítě nikdy neslyšelo zvukovou podobu písmen, že český text je pro ně zpočátku totéž jako sada hieroglyfů - pouhé čáry, které nemají žádnou oporu ve zvuku.
Implantovaná menšina
Neslyšící studentka FF UK mi napsala mail, v němž tvrdila, že kulturní a jazyková menšina neslyšících je mimo jiné diskriminována a znásilňována tím, že neslyšícím dětem je voperován kochleární implantát. Tedy zařízení, které jim umožňuje vnímat alespoň částečně zvuk a zlepšovat jejich komunikaci se světem slyšících. Studentka trvala na tom, že implantace je znásilňování podobné požadavku většinové společnosti, aby černoši změnili barvu kůže. A že v první fázi by neslyšící měli prosadit, aby operaci nehradila zdravotní pojišťovna, a byla tak velice ztížena.
Nejdříve mě to šokovalo. Asi jako naprostá většina slyšících jsem nebyl připraven na tento způsob uvažování. Přišlo mi samozřejmé, že může-li implantát alespoň zčásti nahradit jeden ze ztracených smyslů, znamená zvýšení kvality života. A lidé, co bojují proti tomu, aby neslyšící děti měly lepší život, jsou fanatici.
Foto: ČTK / LUBOŠ PAVLÍČEK
Neslyšící, kteří bojují proti kochleárním implantátům, ale fanatici nejsou. Jen velice silně vnímají bariéry, jež existují mezi jejich světem a většinovým světem slyšících. „Většina chce, abychom se prostě přizpůsobili. Nepřemýšlí o nás jako o zdravých lidech, kteří mají svůj svět. Nepřemýšlí o štěstí, rozumu, o jazyku. Myslí jen na slyšení - napravit, opravit, polepšit náš sluch. Dodat nám, co nám chybí. A vůbec si neuvědomují, že nám tak podstatu našeho světa berou,“ říká Petr Vysuček. „My nejsme nemocní a nepotřebujeme se uzdravit.“
Podle něj byly v posledních letech v Česku implantovány přes dvě stovky dětí. Lékaři přesvědčili rodiče, aby rozhodli za dítě, a změnili tak jeho identitu. Vytrhli je ze světa neslyšících, aniž by mu dali šanci stát se součástí světa slyšících. „Vzniká tak nepřirozená bytost. Něco mezi přístrojem a člověkem. Nepatří ani mezi neslyšící, ani mezi slyšící.“
Lékařská lobby?
Podle Vysučka má na implantacích zájem lékařská lobby. Lékaři přesvědčí rodiče, že implantát jejich dítěti zajistí plnohodnotný život mezi slyšícími. Navíc mají ekonomický zájem na provedení drahé operace a prosazují svůj zjednodušený náhled na svět v kategoriích zdravý -nemocný.
S tím pochopitelně nesouhlasí Zdeněk Kabelka, jenž se implantacemi zabývá v motolské nemocnici. „S protesty jsem se setkával hlavně zprostředkovaně, ze zahraničí. V Paříži dokonce skupina neslyšících vypískala členy kongresu o kochleárních implantacích z koncertu v NotreDame, v Montpellieru byli účastnici kongresu varováni, aby nenosili na veřejnosti jmenovky, aby nebyli napadeni někým z komunity neslyšících,“ připomíná Kabelka. „Protesty proti implantování dětí byly nejsilnější především na začátku implantací. Bylo jim vytýkáno pokusnictví, znásilňování vůle dětí, pokusy o likvidaci kultury neslyšících a podobně.“ Kabelka tyto argumenty odmítá: implantace byly nejprve vyzkoušeny na dospělých a předcházely jim zkušenosti z podobných operací. Výsledky jsou podle něj jednoznačné -vedlejších důsledků je minimum. A co je z jeho pohledu ještě podstatnější: operace má největší smysl, když proběhne co nejdříve - ideálně mezi prvním a druhým rokem věku dítěte. Takže je problematické tvrzení, že s tak závažným rozhodnutím by se mělo počkat až do dospělosti.
„Analogicky by si dítě mělo rozhodnout až v 18 letech, zda bude nosit brýle, rovnátka, chodit do školy, umývat si ruce atd. Navíc je právem i povinností rodičů volit, jak se bude dítě rozvíjet, a taky je jejich povinností na rozvoj dítěte dohlížet a věnovat se mu. Je-li možnost, jak někomu zmírnit dopad jeho hendikepu, pak považuji za velmi neetické mu tuto možnost odepřít nebo zakázat. Vidina, že někdo, kdo se narodil neslyšící, automaticky patří do komunity neslyšících, je zcela absurdní a popírá kdeco. Už jen vůli rodičů.“
Opravdu fanatici?
Ani neslyšící, ani lékaři nejsou fanatici.
Pro neslyšící je nepřijatelný medicínský pohled, který vidí především hendikep. Pro lékaře je nepochopitelné odmítání technického pokroku, který může alespoň zčásti nahradit jeden z lidských smyslů. Na jedné straně stojí identita, kultura, jazyk, obrana proti zjednodušenému pohledu ze strany většiny.
Na druhé straně neméně silný argument, že ztráta jednoho ze smyslů prostě hendikepem je, aniž by slovo hendikep mělo jakkoli urážlivý či znevažující smysl.
Ale i neslyšící uznávají, že implantát může pomáhat.
„U lidí, kteří ztratili sluch v průběhu života, může implantace pomoci.
Byli už součástí světa slyšících, vytvořili si základy jeho jazyka,“ říká Vysuček.
A naopak Kabelka uznává, že nikoliv u každého neslyšícího dítěte má operace smysl, nikoliv ve všech případech může pomoci rozvinout řeč.
Pak je nutné, aby rodiče maximálně využili jiných komunikačních prostředků, a v této souvislosti i lékař hovoří o znakovém jazyce jako o „požehnání“.
Pocity radikálně smýšlejících neslyšících - a Vysuček tvrdí, že jsou v jejich komunitě zcela převládající -se mohou jen těžko rychle změnit. Vycházejí z několika hluboce prožívaných předpokladů. Neslyšící dítě už před implantací vnímá svět po svém a vytváří si základy jazyka a komunikace se světem. Operace je z tohoto světa vytrhne, ale implantát není tak dokonalý, aby mu poskytl plnohodnotný vstup do světa slyšících.
Neslyšící jsou bezpochyby po dlouhá léta přehlíženou, zanedbávanou a diskriminovanou menšinou. Většinová společnost je převážně vnímá jako nemocné lidi, nemá ani minimální informace o povaze jejich jazyka a kultury. Neslyšící děti jsou zčásti ještě dnes vyučovány ve školách prostřednictvím pro ně cizího jazyka. Výzkum českého znakového jazyka se rozvíjí systematicky až během posledních pěti let. Zásadní zásluhu na tom má profesorka Alena Macurová z FF UK, řadu jejích článků lze nalézt na zmiňovaném serveru www.ruce.cz.
„Praxe na školách je leckdy tristní. Poznal jsem učitele, jenž se dvacet let zabýval výukou neslyšících a za celou dobu se nenaučil znakový jazyk. Dokonce během vyučování mluvil i zády k dětem,“ připomíná Vysuček. A dodává: „Jistě, v určitém ohledu se musíme a chceme přizpůsobit většině, abychom mohli normálně fungovat. Ale na druhou stranu chceme, aby si většina uvědomila, že ona má větší možnost přizpůsobit se nám. Je to sice paradox a většina to nikdy neudělá, nicméně z hlediska komunikace je to jednoznačné - my máme k dispozici jenom zrak, slyšící mají zrak i sluch.“
Tracyho tygr
Přestože nepatří Česko ve srovnání například s USA či Švédskem k zemím, které se mohou pochlubit kvalitní péčí o neslyšící menšinu, má jeden evropský primát. Divadlo Nablízko už několik let hraje stínově tlumočenou adaptaci Saroyanovy povídky Tracyho tygr: každý herec má svého tlumočníka do znakového jazyka.
Že je unikátním představením právě Tracyho tygr, je symbolické. Je to geniální povídka o neporozumění a o lásce. Takhle zní jeden z dialogů:
„Uáách,“ řekl tygr.
„Co říkáš?“ zeptal se Tracy.
„Uáchm.“ „Nerozumím ti.“ „Suamách.“ „Co je to?“ „Samachám.“ „Znamená to něco?“ „ A c h s á m a -chám,“ říkal trpělivě tygr.
„Mluv pořádně, když chceš něco říct,“ zlobil se Tracy. „La,“ řekl tygr.
„To je skoro francouzsky,“ řekl Tracy. „Mluv normálně. Víš, že francouzsky neumím.“ „Lásal.“ „Laso?“ „Sa,“ řekl tygr.
„Nezkracuj slova, spíš je prodlužuj, ať ti můžu rozumět,“ poprosil ho Tracy.
„S,“ řekl tygr.
„Umíš mluvit líp,“ řekl Tracy. „Bučto mluv, nebo buč zticha.“ Tygr zůstal zticha. Tracy přemýšlel o tom, co chtěl tygr říct, a najednou na to přišel.
Připojte se! 