Neslyšící a právo na vzdělání II.

Redaktor (R):

V těchto týdnech si v našem seriálu povídáme o neslyšících a právu na vzdělání a dnes v našem studiu přivítám studentku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a členku organizace Pevnost – Českého centra znakového jazyka, Zuzanu Hájkovou. Já Vám přeji dobrý den.

Zuzana Hájková (ZH): Dobrý den.

R: Můžu se zeptat kde studujete? Já už jsem to trochu řekl, ale alespoň maličko to upřesnit.

ZH: Určitě. Nejdříve jsem studovala na základní škole v Brně, to byla škola speciální - pro sluchově postižené. Potom jsem začala studovat na Pedagogické škole pro sluchově postižené v Hradci Králové a v současné době jsem ve třetím ročníku oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, takže mě za chvilku čeká absolutorium.

R: tak doufám, že bude úspěšné.

ZH: Děkuji, já také doufám, že bude úspěšné.

R: Jaké máte studijní podmínky z hlediska neslyšícího?

ZH: Jak už jsem říkala, studuji obor Čeština v komunikaci neslyšících, kde ty podmínky pro neslyšící studenty jsou výborné. Na všech seminářích, kurzech máme tlumočníka znakového jazyka a zapisovatele přednášek. Není to obor, který by byl určený jenom pro neslyšící studenty. Je to obor, kde studují současně slyšící i neslyšící studenti, takže proto je tam ten zapisovatel pro nás, kteří si nemůžeme v jeden moment psát poznámky a zároveň „poslouchat“ tlumočníka znakového jazyka. U nás je to tak, že slyšící i neslyšící studenti mají stejné podmínky a stejné požadavky ke studiu. Není tam žádná výjimka, která by neslyšícím studentům ulevovala. Já vím, že jsou třeba jiné školy, které ty úlevy pro neslyšící poskytují, ale tady u nás na Filozofické fakultě ne, tady jsou ty podmínky úplně rovné.

R: Mají všichni Vaši kolegové štěstí studovat to, co si přejí, jako je tomu zřejmě ve Vašem případě?

ZH: Ne, bohužel ne. Já opravdu můžu o sobě říct, že jsem šťastná, že se mi tohle podařilo. Ale mám mnoho přátel, kteří si tohle štěstí neužívají. Je to hlavně proto, že v současné době není tolik oborů, které by byly určeny pro neslyšící. Jen si představte, kdyby se Vám narodilo neslyšící dítě a byla by to holčička, tak už by od narození věděla, že může být jedině švadlenou, protože žádný jiný obor pro neslyšící nebyl. Dneska se tahle situace trošku mění, nicméně to ještě pořád není ideální. Bylo třeba gymnázium, které bylo jenom pro nedoslýchavé, v Brně byla oděvní průmyslovka, takže pořád jakýmsi způsobem omezený výběr těch oborů, kterým by se mohl neslyšící věnovat.

R: Z toho vyplývá i moje další otázka – na co nejčastěji narážejí Vaši přátelé, lidé, se kterými se znáte? Zase samozřejmě myslím v oblasti toho studia.

ZH: Tak já už jsem tady malinko mluvila o tom, jak se mám dobře, protože podmínky, které potřebuji pro studium, jsou splněné. Ale dneska je ještě dost neslyšících, kteří nemají ani maturitu a není to proto, že by ji nezvládli, ale proto, že na těch oborech se nevyučuje prostřednictvím znakového jazyka, tedy prostřednictvím toho jazyka, kterým komunikuje ten žák. Je to tedy člověk, který přestože je chytrý, inteligentní, tak ty možnosti vzdělávání nemá rovné.

R: Vy jste sice už říkala, že jste šťastná, že studujete to, co chcete a ty podmínky na škole jsou dobré. Přeci jenom se ale zeptám na něco negativního, pokud něco takového je. Na co ze školy nerada vzpomínáte?

ZH: No tak, aby to nevypadalo, já samozřejmě mám i hodně takových těch negativních zkušeností. Ty se nejvíc váží k tomu, že spousta učitelů nás vyučovala prostřednictvím mluveného jazyka, nad kterým jsme neměli kontrolu. Stávalo se také to, že jsme chtěli informace, které by byly plnohodnotné, chtěli jsme se vzdělávat podle plnohodnotných, plných osnov, ale to jsme nemohli, protože učitelé nám nedokázali předat určité kvantum informací v našem jazyce tak, abychom je mohli vstřebat. Jen si představte třeba literaturu. Budete se nějakým způsobem učit o spisovatelích, kteří jsou Vám vzdálení a ještě se o nich budete učit v jazyce, kterému nerozumíte - a tak tomu prostě bohužel dodnes je. Já, když si třeba vzpomenu, jak jsme se učili anglickou literaturu, tak mně to prostě vůbec nic neříkalo, protože jsem nic pořádně nevěděla nic o své literatuře. Takže v tomhle je to obrovský problém, protože ten jazyk, kterým nás slyšící učitelé učí, k nám není vstřícný. U nás, jak už jsem říkala, i ty osnovy jsou obrovským problémem. Kdybyste se bavil s učiteli nelyšících dětí, tak Vám řeknou: „Víte, my je nemůžeme učit jinak, než podle redukovaných osnov, potože ti neslyšící to prostě nezvládnou, oni to potřebují jinak, oni toho potřebují méně.“ Ale ve skutečnosti je to omezení na jejich straně. Kdyby učitelé dokonale ovládali český znakový jazyk a dokázali nám ty informace dát v našem jazyce, tak by nebyl problém.

R: Máte nějakou představu o ideálním světě, který by byl opravdu maximálně otevřený vzdělávání neslyšících?

ZH: Mám. Mám jedno obrovské přání. Možná už jste ve vašem seriálu narazili na Gallaudetovu univerzitu, což je univerzita, která je pro neslyšící. Je ve Spojených státech a je to taková Mekka Neslyšících, kde se nenaráží na žádné bariéry - všichni tam komunikují znakovým jazykem. Kéž by se něco podobného podařilo vybudovat tady u nás v Čechách. No, ale to nebude ani za 5 ani za 10 let, možná tak za 100 let, to už tady nebudeme.

R: Já Vám moc děkuji, přeji samozřejmě to úspěšné absolutorium a úspěšné studium. Mým hostem byla Zuzana Hájková, studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a členka organizace Pevnost - Českého centra znakového jazyka. Takže ještě jednou hodně úspěchů a děkuji.

ZH: Také moc děkuji za pozvání.