Divadlo jako životní potřeba i způsob seberealizace

Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně otevírá jednou za dva roky obor výchovná dramatika pro neslyšící (VDN). Ateliér VDN vznikl v roce 1992, ale základní myšlenka, s níž byl založen, funguje dodnes. Je jí snaha, aby před neslyšícími dětmi stanul neslyšící pedagog - v roli asistenta znakové řeči, vychovatele či učitele. Pro některé z neslyšících studentů se však divadlo stalo životní láskou, potřebou a způsobem seberealizace, takže si zvolili herectví jako způsob obživy. Ať už absolventy JAMU jejich další kroky zavedly kamkoli, stali se příslušníky nové, nastupující generace vzdělaných neslyšících lidí. Ohlédněme se nyní společně za třináctiletou činností ateliéru, který má dnes už tři desítky absolventů.

Dramatická výchova přináší neslyšícím dětem mnoho podnětů z citové oblasti a divadlo založené na pohybu je pro ně ideálním způsobem vyjádření. Zároveň neslyšící pedagog pro děti představuje nejen zdroj inspirace, ale především velký vzor, s nímž se mohou ztotožnit. Vedoucí ateliéru a současně autorkou celé koncepce oboru je profesorka Zoja Mikotová. Začátky tvorby ateliéru byly zaměřeny především na tituly pro neslyšící děti (představení O ztracených barvičkách z roku 1993, Povídám, znakuji pohádku z roku 1995, Abeceda aneb Co se zdálo Alence z roku 1996). Později k nim přibyla představení O malém tygrovi (společně s Divadlem V 7 a půl), Kouzelníkovo překvapení, Pták ve vzduchu, ryba ve vodě a Věc není věc.

Co znamená neslyšet

Neslyšící herci mohou být ideálním pojítkem světa slyšících a neslyšících. Jejich umělecké aktivity slouží širší divácké obci také k většímu porozumění toho, co znamená neslyšet. Představení neslyšících nejsou ryze pantomimická a všechna do jednoho jsou nesmírně vizuálně přitažlivá. Navíc, v několika případech využívají i filmovou projekci či atraktivní hudební doprovod, takže zájem diváků o tato vystoupení zdaleka přesahuje hranice komunity neslyšících. Typickou ukázkou takového představení je hra Dům hluchého, inspirovaná uměleckým cyklem Los Disparates (Pošetilosti) španělského malíře Francisco Goyi, jejíž součást tvoří živý hudební doprovod (Zdeněk Kluka a Dorota

Blahutová) a zpěv Karla Heřmana, sólisty skupiny Čanki Šou. Hra měla před třemi lety premiéru v pražském divadle Archa a dodnes je nesmírně divácky úspěšná. Síla představení tkví i v námětu. Sám malíř v šestačtyřiceti letech přestal slyšet a zbytek života již prožil jako hluchý. Malby, které vytvořil ve své usedlosti známé pod názvem Dům Hluchého, se staly velice sdělnou uměleckou výpovědí o samotě a odcizení člověka postiženého hluchotou. V podání neslyšících herců pak toto téma nabírá nesmírnou hloubku a sděluje mnohé o tom, s čím musí celý život bojovat neslyšící člověk. Dům hluchého přitom byl již druhou hrou ateliéru inspirovanou životem španělského malíře.

Tou předchozí bylo první absolventské představení Caprichos. To se dokonce stalo námětem pro zajímavý a úspěšný dokument režisérky Aleny Činčerové Dorozumění, který mimo jiné zmapoval tehdy šestiletou činnost ateliéru. Upozornil i na skutečnost, že v době vzniku představovalo studium VDN na JAMU vůbec první možnost vysokoškolského studia pro neslyšící po dlouhé době temna, kdy jejich vzdělávání bylo bez ohledu na inteligenci neslyšících a jejich talent omezeno jen na možnost vyučení v dělnických oborech.

Uznání znakového jazyka

Při vzniku oboru hrály svou roli i "velké plány", jedním z nich bylo například legislativní uznání znakového jazyka v České republice. Skutečnost, že k němu v roce 1998 opravdu došlo a v České republice byl schválen zákon uznávající znakovou řeč a zaručující neslyšícím právo na vlastní jazyk, byla samozřejmě výsledkem kolektivního úsilí. Ale činnost ateliéru VDN k tomu rozhodně přispěla. Uměleckým příspěvkem ateliéru za uznání znakové řeči pak bylo především představení Genesis (1997). Přiznávám, že tento příběh o stvoření světa v podání studentů JAMU pro mne jak svým poselstvím, tak nesmírnou energií, kterou v mých žilách rozproudil, zůstane asi dlouho nepřekonaným zážitkem. Šťastnou shodou okolností studenti vystoupili s Genesis u příležitosti prvního ročníku přehlídky s názvem Mluvící ruce, která je od svého vzniku deklarována jako festival tvorby ve znakovém jazyce. (Jejím pořadatelem

je Česká unie neslyšících.) Vzpomínám si na ten nezapomenutelný zářijový večer v Divadle V Dlouhé protknutý radostí, že po letech útlaku a přehlížení se znakový jazyk konečně dočkal svého uznání. Na Genesis bylo fascinující, že oslovoval svorně děti i dospělé. Hravé představení plynoucí v obdivuhodnému tempu (herci podávali výborné akrobatické výkony) nesmírně přirozeně spojovalo radost z pohybu a radost z vyjádření pomocí znakového jazyka. S Genesis vystupovali studenti JAMU také v divadle Archa. (O pár let později pak Archa uvedla jejich další divácky atraktivní představení inspirované známou řeckou bájí Odyssea a již zmíněný Dům hluchého.)

Do mozaiky divadelních her, které studenti oboru s profesorkou Zojou Mikotovou za třináct let své činnosti uvedli, patří ještě Okna (1999), nastudovaná společně s herci Divadla V 7 a půl. Okna jsou působivou výpovědí o pocitech hluchého člověka obklopeného slyšícími hovořícími bytostmi. Otec i matka

otevírající ústa a sdělující dítěti cosi nepochopitelného, snažící se v něm probudit zájem o vyslovování slov, která však jsou pro dítě neznámá a jejich význam jim nic neříká. To jsou typické momenty působivého, i když poněkud depresivního představení. Doposud poslední absolventskou hrou je Sem tam, inspirovaná hravým literárním dílkemfrancouyského spisovatele Raymonda Queneaua Stylická cvičení. Vypráví jeden a týž příběh mnoha způsobya ukazuje tak bohatství znakové řeči.

Uplatnění absolventů

V současné době již chodí po světě asi třicet absolventů oboru VDN. A jaké je jejich uplatnění?

Pro některé studenty se stalo divadlo možností uměleckého vyjádření a životní potřebou - pracují jako herci. Nejprve byli součástí brněnského souboru Divadla v 7 a půl, později tvořili jeho samostatnou sekci a nakonec se zcela osamostatnili a vytvořili profesionální herecký soubor Divadlo Neslyším. V současnosti má čtyři členy. Tvoří ho Jan Fiurášek, Petra Vaňurová, Lenka Ryšánková a Monika Kurincová. Jejich stálou scénu tvoří sklepní prostory brněnského divadla Husa na provázku, ale hrají i v jiných městech České

republiky a v zahraničí. V poslední době uvedli například v režii Jan Fiuráška vlastní představení Kytice na motivy básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena. Koncem dubna měla v Brně premiéru jejich fantaskní groteska Úlet, kterou nastudovali pod vedením režiséra Pavla Šimáka. Z tvorby pro děti pak pražský Minor uvedl premiéru divadelní realizace večerníčkového seriálu "A je to!" o dvou nešikovných kutilech Patovi a Matovi.

Herec, ten tvrdej chleba má

Ovšem protloukat se světem jako herec není žádnou procházkou růžovým sadem. Jak potvrdila i vedoucí ateliéru Zoja Mikotová, "začínat u divadla dnes není vůbec snadné, a to platí pro neslyšící i pro slyšící herce". Studium samo o sobě a ani učitelé nemohou studentům zaručit možnost budoucího uplatnění v oboru či využití nabytých dovedností. "Vše s sebou nese riziko. Mnozí studenti i přes varování, že studia jim nezaručí práci a uplatnění, děkovali, že poznali jiný

život a jiné obzory," uvedla profesorka Mikotová.

Předmět dramatická výchova rozhodně umožňuje studentům osobní růst a pocit seberealizace. A ti, kteří nezvolili hereckou dráhu, působí jako pedagogové a vychovatelé neslyšících dětí, vedou kroužky dramatické výchovy. Jiní absolventi pokračují ve studiu speciální pedagogiky.

V Evropě je obor VDN na uměleckých vysokých školách jediným a díky svým širokým divadelním aktivitám již získal řadu ocenění. Neslyšící herci hostovali na mnoha divadelních festivalech a přehlídkách po celém světě: například Pražské Quadriennale 99, Festival evropských regionů Hradec Králové, Mimos - Perigueux, Francie, 15e Festival de Théatre Europeen - Belgie, Kašparův kolínský mimoriál, v Rakousku, Polsku, Německu, Anglii, Belgii, Turecku, Holandsku atd. Každoročně se účastní také divadelních festivalů pro neslyšící (například brněnského festivalu, kolínské přehlídky Otevřeno, přehlídek Mluvící ruce a dalších).

Vedoucí ateliéru Zoja Mikotová nedávno obdržela cenu českého střediska ASSITEJ

(Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež) a kromě autorské a režijní tvorby pro děti a mládež byla oceněna také za mnohaleté úsilí propojovat svět neslyšících a slyšících. Profesorka Mikotová začínala v oblasti pantomimy (mimo jiné v jedné verzi Polívkových Strašidýlek). Režijně, choreograficky i herecky pracovala v činoherních a loutkových divadlech u nás i v zahraničí (Rakousko, Německo, Francie, Polsko, Slovensko, USA). Je autorkou či spoluautorkou dvou desítek her a scénářů.

Letos mohli přihlášky ke studiu oboru VDN zájemci odevzdávat do poloviny března, neboť v příštím školním roce bude obor pro neslyšící opět otevřen a JAMU přijme ke studiu pět až šest studentů.