Ve středu 11. listopadu se konala v pražském paláci Akropolis v rámci 16. festivalu integrace Slunce premiéra divadelního představení s pohádkovým názvem Největší poklad. V hledišti bylo plno. Byli tu mladí i staří, děti i dospělí.
Pohádka „Největší poklad “ v režii profesorky Zoji Mikotové z brněnské JAMU vznikla jako společný projekt Divadla Neslyším, které zde bylo zastoupeno neslyšící herečkou Petrou Vaňurovou, a hostem divadla, zpěvákem Karlem Heřmanem z brněnské skupiny Čankišou. Herečka se předvedla v roli roztomilé čarodějky Petry a zpěvák v roli upovídaného havrana Karla. Oba se skvěle doplňovali. Petra tančila, hrála, znakovala a Karel zpíval, hrál, mluvil, vydával nejrůznější zvuky a občas také znakoval. Oba společně také často rozesmívali diváky.
Největší poklad vypráví příběh o čarodějnici Petře a havranovi Karlovi, kteří putují světem a hledají právě onen v názvu zmíněný největší poklad. Petra se totiž chce stát královnou. A tou se může stát jedině, když takový poklad najde. Najdou ho společně s havranem, nebo ne? Co myslíte? To se ví, že ho najdou. A jaký je to poklad? Je to zlato, drahé kamení? Nebo musejí hledat jinde a pátrat po na první pohled „obyčejnějších“ věcech? A jakou roli v tom všem sehraje velká velryba? To už nepovím.
Běžte se, milí čtenáři, i vy podívat. Představení je vhodné jak pro neslyšící, tak i pro slyšící, pro rodiče i děti. Já osobně jsem po jeho skončení odcházela s úsměvem na rtech a radostným pocitem v srdci.
Nápady musí zrát
říká profesorka Zoja Mikotová
Režisérkou představení Největší poklad je paní profesorka Zoja Mikotová, která je zakladatelkou oboru Výchovná dramatika neslyšících (VDN) na brněnské JAMU. Zeptala jsem se jí, kde vzala inspiraci pro tuto hru a poprosila ji, zda by nám prozradila něco „ze zákulisí“ toho, jak hra vznikla.
Když připravuji novou inscenaci, ráda si o ní přemýšlím delší dobu, je to jako s ovocem, nápady musí uzrát. Ráda pak spojuji nápady a přemýšlení s konkrétními lidmi. Vždy je pro mne důležité vědět, s kým budu pracovat. A protože mne oslovila herečka z Divadla Neslyším Petra Vaňurová, vymýšlela jsem inscenaci pro ni. Petra je absolventkou Výchovné dramatiky Neslyšících na Divadelní fakultě JAMU v Brně, má za sebou bakalářské studium i magisterské, byla mojí studentkou. Spolupracovaly jsme spolu již ve škole /mnohé inscenace, které vznikly již během studia, se hrají v Divadle Neslyším dodnes/, pokračovaly jsme ve spolupráci i v jejím profesionálním období. Postavu Čarodějky Petry jsem tedy vytvářela pro ni a v procesu zkoušení s její aktivní účastí. Moje předpoklady, že právě taková role se jí bude líbit a že ji bude hrát s chutí, dnes už to mohu napsat, že i s úspěchem, se potvrdily. Právě tak jsem si hned od počátku myslila na Karla Heřmana, zpěváka známé skupiny Čankišou. Pracovali spolu již potřetí a věděla jsem, že se vzájemně respektují a mají se rádi. Předcházely vážnější inscenace, první Dům hluchého v Divadle Archa v Praze, to byl velmi náročný projekt inspirovaný životem a dílem španělského malíře Goyi, potřebovali jsme takový typ, který připomínal Goyovy obrazy, a byl navíc dobrý zpěvák. Do inscenace přinášel silnou emoci a navíc byl velmi komunikativní. Stal se naším kamarádem a další inscenace v Divadle Neslyším následovala. Jmenovala se Pojď do mého světa a chuť pokračovat ve spolupráci tu byla.
Námět jsem našla v knize španělského spisovatele a ilustrátora Antonia Lobata. Je to ten typ knihy, kde převažují ilustrace a textu je jen velmi málo. Tak nás inspirovaly obrázky a jiné příběhy o Malých čarodějkách a jejich havranech. Proto je to ve výsledku čarodějka Petra a havran Karel a důležité je pro nás zamyšlení, co tedy je ten největší poklad.
Za sebe mohu napsat, že nám bylo při zkoušení pěkně, často se nám ani nechtělo skončit. Ale je dobře, že se můžeme setkávat při reprízách, že vidíme, že děti našemu příběhu rozumí, jak slyšící, tak neslyšící děti. Že vidí, že k porozumění je třeba vzájemný respekt a spolupráce… vzájemná dobrá vůle…