Být sám

Pohybové představení studentů VDN JAMU „Být sám“ je inspirováno životem a dílem malíře Edvarda Muncha. Vzniklo na podzim roku 2008 a v režii Zoji Mikotové bylo poprvé uvedeno v brněnském studiu Marta. Od té doby cestuje po celé České republice.

Sedmičlenný soubor slyšících a neslyšících studentů upoutává všemi smysly obdařeného diváka vším, co jen tato smíšená sestava mladých umělců může nabídnout – nejen tradičně pohybem, tancem a jevištním znakovým jazykem, ale také zpěvem a mluveným slovem. O ty se starají tři slyšící členky souboru a jejich hlasy jsou právě tak rozmanité, jako se liší jejich vzhled, gesta, chůze a celková řeč jejich těl. Takže si přijde na své divácké ucho i oko, pokud tedy zrovna není fascinováno pohledem na expresivní taneční kreace čtvrté dívky na pódiu, neslyšící lotyšské herečky Jolanty Znotiny. (Divák si navíc nemůže nevšimnout, že všechny čtyři dívky jsou výjimečně krásné, ale to jen tak na okraj.) Za děvčaty ovšem v ničem nezaostává ani mužská část souboru. Neslyšící Marcel Krištofovič jako duševně nemocný a nevyrovnaný Munch dojímá a naopak – v opileckých scénách se nám z něj tak trochu zvedá žaludek. Zbývající dva herci celou sestavu skvěle doplňují. Dokonalé obrazy, dokonalé pohyby. Příběh samotný ovšem není procházkou růžovým sadem, neboť jí nebyl ani umělcův život.

O Edvardu Munchovi: Munch (1862-1944) byl norský malíř s velmi osobitým stylem, který odmítal příliš objasňovat a kategorizovat. Obecně je považován za zakladatele expresionismu. Jeho filozofií bylo: „Nevěřím v umění, které není výsledkem nutkání po otevření svého srdce.“ Jeho obrazy dokládají tento otevřený přístup k vlastnímu nitru a jsou odrazem neklidné duše, která byla pronásledována vzpomínkami na neradostné dětství, ale i nočními můrami. Much byl jakožto umělec za svého života obchodně celkem úspěšný. Pořádal výstavy, prodával své obrazy, ale potýkal se i s pocity osamění, duševní chorobou a závislostí na alkoholu. V dětství mu zemřela matka a později i otec a jeho dvě sestry, což ho neblaze psychicky poznamenalo. Vše se odráželo v jeho dílech, mnohdy depresivních. V určité etapě svého života žil jako bohém, údajně se sexuálně stýkal s mnoha svými modelkami a žil velmi promiskuitně. Podrobil se však dlouhodobé psychoterapeutické léčbě a od té doby se vyvarovával alespoň pití na veřejnosti a také motivy některých jeho obrazů se staly optimističtějšími a tudíž i prodejnějšími. Maloval i zářivé krajiny a portréty mecenášů. V roce 1916 koupil zemědělskou usedlost, kde prožil zbytek života. Z tohoto období pocházejí jeho obrazy s venkovskými motivy zobrazující život zemědělců. Zásadním tématem jeho tvorby pak byl koloběh smrti a zrození a věčnou inspirací pro něj byla příroda. Zemřel na podchlazení. Jeho obrazy se staly obecně známými, k nejslavnějším patří Výkřik, Madona a Dívky na mostě.