Národní divadlo otevřelo náruč neslyšícím

Zlata Kurcová pobavila diváky
Kouzelným cylindrem

Národní divadlo se zaplnilo pestrou směsicí diváků - neslyšících dospělých i dětí ze škol pro sluchově postižené, diváků slyšících i odborníků. Jako první v pondělí 22. března vystoupili sluchově postižení členové souborů Pantomimy S.I., Nepanto Praha a studentky 3. ročníku výchovné dramatiky neslyšících Divadelní fakulty JAMU v Brně.

Soubor Pantomimy S.I. v současné době tvoří 21 neslyšících mimů a na vystoupení do Národního divadla byli pozváni další neslyšící herci, kteří před časem ukončili aktivní uměleckou činnost (např. paní Volejníková, pan Jelen a další).

Program zahájil "Pohanský rok", jedna z nejnáročnějších her souboru. S tímto představením soubor získal na X. Mezinárodním festivalu pantomimy neslyšících v Brně v roce 1988 nejvyšší ocenění. O rok později, v roce 1989, v USA byla této inscenaci udělena Cena Asociace amerických divadel.

Režisér Jindřich Zemánek pro pondělní vystoupení v Národním divadle z "Pohanského roku" vybral část "Jaro". Inscenace se skládá z pěti částí, které na sebe navazují a jako celek vytváří silný emocionální náboj. Jakákoliv část vytržená z kontextu snižuje celkový dojem a divácký zážitek, i když bylo evidentní, že časový prostor pondělního večera nedovolil uvést celé více než hodinu trvající představení. Škoda, vytratil se tím duch a vyvrcholení.

"Kouzelný cylindr" v podání Zlaty Kurcové, členky dvou souborů - Pantomima S. I. a Nepanto Praha, patří mezi klasická díla v historii pantomimy neslyšících vůbec. Tímto původním klaunovským představením Zlata Kurcová získala srdce poroty i diváků na X. Mezinárodním festivalu pantomimy neslyšících, kde obdržela Cenu za nejlepší ženský výkon. Léta nic neubrala na výjimečnosti tohoto sólového vystoupení. I když se nejen u nás, ale také v zahraničí objevují napodobeniny, výkon Zlaty Kurcové je originální. V Národním divadle právem vyvolala největší potlesk. Bavili se všichni - dospělí i děti. Jako výraz vysokého hodnocení dostala herečka Kurcová kytici s poděkováním od známé režisérky Alice Nellis (filmy Výlet, Ene bene ad.).

Do přestávky diváci zhlédli části surrealistické opery "Valérie" podle předlohy Vítězslava Nezvala a "Loutkové pohádky".

Druhá část pondělních vystoupení měla sen jako hlavní téma. "Doteky snění" v podání studentek brněnské JAMU bylo surrealistickým vyjádřením různých projevů lidské duše a lidského citu tak, jak si to ve svých fantaskních výtvarných kompozicích představoval slavný malíř Salvador Dalí. "Sen o životě" a "Sny o létání" v nastudování souboru Pantomima S.I. vypráví o tom, jak lidé přicházejí a odcházejí, i o tom, zda člověk něco viděl nikoliv ve svém životě, ale ve svém snu. Sólo "Hymna" nebylo pouhým přetlumočením slov naší národní hymny do pohybů, ale byla to pohybová studie na verše původní písně Františka Škroupa ve hře Josefa Kajetána Tyla "Fidlovačka", kde poprvé zazněla píseň "Kde domov můj". Na kytaru doprovázel Radim Hladík, který byl také autorem hudby ke Snům o létání.

Vystoupení sluchově postižených herců vzbudilo velký ohlas i zájem ze strany vedení Národního divadla. Jak slíbil ředitel ND akad. arch. Daniel Dvořák, tato akce není poslední a z úspěšného festivalu "Otevřená náruč" chce vytvořit tradici.

Miroslava Volejníková (stojící uprostřed)a Zlata
Kurcová (sedící vpravo dole) v Pohanském roku

Hrát pro diváky, ať je to kdekoliv

Miroslava Volejníková: "Když jsem vloni 5. prosince dostala dopis od Pantomimy S.I., myslela jsem, že to bude blahopřání k Vánocům. Zrovna jsem byla mrzutá, měla jsem bolesti v páteři, ale když jsem otevřela dopis, tak bolesti páteře okamžitě zmizely. Několikrát jsem nevěřícně četla, že máme vystupovat v Národním divadle."

Zlata Kurcová: "Brala jsem to jako každé jiné vystoupení. Všude se snažíme zahrát tak, aby diváci byli spokojeni. Národní divadlo bylo jednou z dlouhé řady divadel, kde jsme hráli. Je v tom určitá síla zvyku - hrát pro diváky, ať je to kdekoliv. A přece jenom se člověk neubrání dojmu, že hrát v Národním divadle je něco jako vidět Neapol a umřít..."

Z. K.: "V polovině prosince jsme se všichni sešli a přemýšleli, jaký bude repertoár. Dvě hodiny jsme diskutovali, co tam dát. Šlo o to, aby se dvouhodinový program byl reprezentativní a to znamenalo sestavit ho z různých ukázek."

M. V.: "Já jsem nehrála 13 let! Věděla jsem, jak to bude těžké to znovu nacvičit a hlavně vrátit se na jeviště. Protože trpím bolestmi páteře, musela jsem začít opatrně - na počátku pouze 5minutovými cvičeními. Dávky jsem postupně zvyšovala. Nemohla jsem se chytit, byla jsem z toho nešťastná, a tak jsem požádala režiséra Jindřicha Zemánka, aby mi půjčil videokazetu s "Pohanským rokem". To mi pomohlo. Jezdila jsem na pantomimická soustředění do Brna. Ke všemu jsem v únoru chytla chřipku, musela jsem brát antibiotika. Myslela jsem, že to nezvládnu. Nakonec jsem šťastna, že jsem to dokázala. Kdyby mi takový dopis poslali za 10 let, už bych asi do toho znovu nešla."

Z. K.: "Ano, hrála jsem tu poprvé. Ale neslyšící tu už vystupovali. Vím, že Marta Kleisnerová (neslyšící herečka pantomimy, zemřela vloni, pozn. red.) někdy v druhé polovině padesátých let tu jako malá vystupovala. Vyprávěla mi o tom."

M. V.: "Přišla jsem do Národního divadla s překrásným pocitem, že budu vystupovat na jevišti, kde hrají velcí umělci. Poprvé s Národním divadle jsem byla , když mi bylo asi 10 let. Viděla jsem balet "Labutí jezero". Moc jsem obdivovala a toužila jsem, že až budu velká, jednou budu vystupovat v Národním divadle. Sama jsem tomu nevěřila a přece se to uskutečnilo jako zhmotnění snu. Jsem z toho šťastna."

Z. K.: "Národní divadlo se lišilo od ostatních divadel tím, že jsme měli přepychové šatny, která připomínala malý byt. Vlastní WC, vlastní sprcha umožňovaly větší soukromí. Rekvizity nosili rekvizitáři, jinde jsme zvyklí je sami nosit. Národní divadlo má největší jeviště, na kterém jsem hrála. Je 40 metrů dlouhé a 14 metrů široké. Zvláštní byl pocit, že kontakt s hledištěm je těsnější. Je to umocněno tím, že nejen přízemí, ale také všechny balkony a galerie byly jakoby na nás nalepené. Dívala jsem se po prezidentském loži, bylo bohužel prázdné."

Z. K.: "Spoustu skvělých ohlasů. Sama jsem dostala přes 20 SMS od slyšících lidí. (Poznámka red.: Byly to ohlasy typu: "Netušila jsem, co ve vás je." Nebo: "Vy jste opravdu skvělí" od Alice Nellis.) Dokonce s oslovením: Ahoj, klaune. Všichni si ceníme toho, že za námi osobně přišel ředitel Národního divadla pan Dvořák a slíbil nám, že se na jeviště Národního divadla opět vrátíme."

M. V.: "Měla jsem velkou radost, že v Národním divadle mohli vystupovat neslyšící herci. Každý mohl vidět, že neslyšící dokáží hrát na stejné úrovni jako slyšící herci. Snad si profesionální herci uvědomí, že pro nás neslyšící amatérské herce je divadlo velkým koníčkem, že dělíme čas pro rodinu a práci s divadlem."

Po představení

F. Půlpán: "Pro mě to bylo výjimečné i tím, že jsem byl vůbec poprvé v životě v Národním divadle, přestože žiji v Praze 25 let. Jinak jsem to tolik neprožíval. Nebyl jsem nervózní, už mám nějaké zkušenosti. A tady jsem měl jen malou roličku."

F. Půlpán: "Myslel jsem si, že bude větší. Spíš mi připadalo hodně vysoké. Trochu to tady je jako v bludišti, mnoho chodeb. Herci tu mají hodně šaten, každý žánr (balet, opera, činohra atd.) má své vlastní."

F. Půlpán: "Pantomima S. I. vybírala ze širokého repertoáru svých her tak, aby předvedla "od každého něco". Chtěli jsme ukázat z naší tvorby to nejlepší."

L. Lištvanová: "Byl to příjemný zážitek. Ve hře Pohanský rok jsem hrála už před 15 lety a přišlo mi to jak včera."

L. Lištvanová: "Bylo by to hezké, ale pro mě není důležité, kde hraji. Hlavně chci hrát a svým hraním přinášet poselství slyšícím lidem, prostřednictvím pantomimy jim ukázat svět neslyšících."

L. Kastnerová: "Byl to úžasný pocit stát na prknech ND, kterými prošlo tolik známých herců a kterým také prošli například Josef Zítek, Vojtěch Hynais a Mikoláš Aleš. Už po vstupu na mě dýchla taková zvláštní atmosféra, kouzlo historie."

L. Kastnerová: "Hrála jsem v Pohanském roku, královnu v Loutkové pohádce, Snu o životě a Snech o létání. Náročný byl Pohanský rok, který jsme hráli v devadesátých letech a po tolika letech aspoň část té hry oprášili. Další hry hrajeme často, hlavně v cizině. Na nacvičení jsme měli celkem 4 soustředění, kde jsme pěkně makali. Snad se výsledek podařil. "

L. Kastnerová: "Doteky snění nejsou v repertoáru Pantomimy S.I. Je to hra nastudovaná studenty JAMU, k ní se vyjadřovat nebudu. Ale osobně si myslím, že pro ty, kterým divadlo není cizí a rozumí uměleckému projevu na prknech, by neměl být problém to pochopit. Každý jsme originální a každý máme jiné vnímání. Někdo to pochopí tak, jiný tak, hlavní je, aby se divák uměl do toho vcítit. Divadlo není o konkrétní věci, je to abstrakce, fantazie, představy, sny. Co se týče těch snů, každý máme nějaké zvláštní sny, které se naprosto liší od reality a o tomto byly naše Sny o létání i Sen o životě. Ovšem pro ty, kteří se přišli podívat do divadla jen tak nebo na své známé, kteří zde hráli, to jistě nemuselo být srozumitelné, což chápu."

Loutková pohádka se líbilamalým i velkým divákům

Názory diváků

Radka Vodenková
"Někdy jsem nerozuměla, protože jsem neviděla dobře na herce a tlumočníky. Uvítala bych plátno, na kterém by se promítalo zblízka. Jinak to bylo super! Úžasná byla Loutková pohádka, to bylo úplné mistrovské dílo, působilo to na mě jako opravdové loutkové divadlo. A ty krásné barvy! Přeji hercům vše nejlepší a ať se jim stále daří! Škoda, že nepřišlo více slyšících diváků, kultura a divadlo neslyšících by měly být veřejností přijímány jako samozřejmost."

Roman Lupoměský
"Byl to příjemný večer, neslyšící poprvé hráli v ND. I já jsem byl dnes v Národním divadle poprvé v životě. Je to vrchol tvorby neslyšících herců. Nejlepší bylo podle mě vystoupení Zlaty Kurcové - Kouzelný cylindr. Celkově jsem hrám rozuměl tak napůl. Jsem rád, že bylo neslyšícím umožněno vystupovat v ND."

Andrea Kalců
"Představení v ND se mi moc líbilo, i když jsem to neviděla poprvé. Všemu jsem rozuměla, jen v představení brněnského JAMU (Doteky snění) hodně znakovali a používali moravské znaky, které jsem neznala."

Václav Ptáček
"Viděl jsem tu skupiny dětí ze škol pro sluchově postižené, pro ně musely být některé hry těžké a nesrozumitelné. Děti se většinou nudily. I pro slyšící diváky byly některé hry asi dost náročné. Vstupné do Národního divadla od 20 korun, to je hodně levné. Byl jsem příjemně překvapen, že sem dnes přišlo tolik neslyšících."

Kristina Kratochvílová
"Chybou bylo, že jsem si včas neobstarala kukátko a nestačila si předem přečíst program. Že ve hře Pohanský rok jde o rituály dávných pohanských kmenů, jsem pochopila až po přečtení programu. Kouzelný cylindr je oblíbená klasika, ve které i tentokrát excelovala Zlatuše Kurcová. Surrealistická hra Valerie mě osobně moc neoslovila, sice uznávám, že herecké výkony neměly chybu, ale mně tu trochu chyběl děj. Tento typ her prostě není moje kafe. Loutková pohádka se musela líbit každému, malým i velkým. Většinu diváků, se kterými jsem mluvila, nadchly loutky nejvíce z celého večera. "Super, úžasné, skvělé!", shodovali se. Doteky snění pantomimu moc nepřipomínaly, ale pro oči i uši to byl příjemný zážitek. Svým výkonem vynikla především Michaela Kosiecová, jedna z nejtalentovanějších sluchově postižených hereček a tanečnic u nás. Jinak mě překvapilo, že některé účinkující studentky JAMU nebyly neslyšící. Když se celý večer prezentuje jako Pantomima neslyšících, měli by vystupovat pouze sluchově postižení! Vůbec, název Pantomima neslyšících nebyl moc vhodný. Nedá se říct, že se hrála jen pantomima. Pod pantomimou si člověk představuje hru beze slov a zvuků, vyjádřenou pouze tělem a mimikou. Ale tady se i mluvilo a znakovalo (např. ve hře Valerie), hrála hudba, tancovalo se. Nic proti hudbě, ta představení dodala ten správný říz. Obzvlášť se mi líbila rytmická hudba v Pohanském roce. Chybělo mi tu brněnské Divadlo Neslyším, určitě by oživilo program. Možná neodcházeli všichni diváci domů úplně spokojení, ale umělecká hodnota večera byla na úrovni, hodna Národního divadla. Všechna čest hercům, odvedli jste všichni dobrý výkon! "

Martin Novák
"Myslel jsem, že to celkově bude veselejší. A také jsem očekával víc pantomimy, občas mi to jako pantomima už nepřipadalo. Někdy mi připadal děj trochu pomalý. Myslím, že je lepší jednodušší děj, aby tomu všichni rozuměli. Nejvíc se mi líbila Loutková pohádka, pak Kouzelný cylindr a Sen o létání. To ostatní už bylo na mě trochu smutné."