Již 7. ročník přehlídky tvorby ve znakovém jazyce "Mluvící ruce" se konal v sobotu 16. října 2004. Mluvící ruce pořádala Česká unie neslyšících i letos v sále Městské knihovny v Praze. Musím se přiznat, že já jsem na této akci, která si během sedmi let získala popularitu mezi neslyšícími a dobré renomé, nikdy předtím nebyla. O to zvědavějšíjsem večer přicházela do Městské knihovny.
Příjemné přivítání nás čekalo už u vchodu do sálu, kde jsme obdrželi barevný program s fotografiemi a další materiály o jednotlivých vystoupeních. Nechyběla ani soutěž. Měli jsme uhádnout, kdy vystoupilo Moskevské divadlo mimiky a gest na přehlídce Mluvící ruce poprvé. S nadějemi na výhru se mohu rozloučit, protože to nevím. Milým dárečkem byl i golfový míček. Se třemi se už dá žonglovat.
Přivítala nás nová, neotřelá moderátorská dvojice Pavlína Spilková a David Ninger. Jejich provádění večerem mělo šmrnc. Protože tvoří pár i ve skutečnosti, byli dobře sehraní. Do mluveného slova tlumočili Mgr. Kateřina Červinková - Houšková a Alan Ptáček.
Nejdřív na jeviště přiběhly děti ze Speciální školy pro sluchově postižené v Brně a zahrály nám pohádku O zlaté sekyře. Následoval oblíbený soubor Tichá hudba s písní Bosanova a básní Můj svět, kterou rukama přednášela Markéta Veselá. Pohádka O veliké řepě zaujala velké i malé a nejvíce jsme se nasmáli, když na jeviště postupně přicházeli vybraní diváci. Společnými silami řepu, kterou představoval Alan Ptáček, nakonec vytáhli. Pohádku O veliké řepě nastudovalo Divadlo Neslyším v rámci projektu Pohádky pro všechny a představením 
provázela Petra Vaňurová. Skromně působící neslyšící básnířka Eliška Vyorálková procítěně přednesla ve znakovém jazyce tři ze svých nádherných básní. Čekala nás další pohádka, Červená Karkulka. Vyprávěla, samozřejmě ve znakovém jazyce, Anna Jurášová. A její malý pomocník držel velkou knihu, takže jsme nebyli ochuzeni ani o obrázky Červené Karkulky a dalších postav. S netradičním vystoupením přišli tři studenti z Hradce Králové. Nastudovali si píseň o budoucnosti od Jiřího Korna "My virtuálové" a k tomu předváděli trhané pohyby robotů. Nová chlapecká skupina se jmenuje DEAFBOY3. Ukázky z inscenace Tóny duhy, která je součástí projektu DIFA JAMU, zahrály studentky JAMU Daniela Pořízková a Michaela Kosiecová. Zajímavé bylo spojení pantomimy a tance s promítáním scén, které běžely na plátně. Příprava určitě nebyla snadná. Oživení přinesla opět Tichá 
hudba, tentokrát z trochu jiného soudku. Píseň Brutony od skupiny Znouzectnost "zazpívali" dva chlapi Jindřich Mareš a Josef Herz. Nejdůležitějšími rekvizitami byla basa piva a krabička cigaret. Následovaly Čarodějky s živým hudebním doprovodem. A na závěr to nejlepší, v každém případě to nejexotičtější z celého večera. Zahraničním hostem bylo opět po třech letech Moskevské divadlo mimiky a gest, které předvedlo oblíbené povídky o vztazích mezi slyšícími a neslyšícími Domino a Porodnice. Ve hře Natáčení jsme se zasmáli třem hercům milostného trojúhelníku, kteří museli poslouchat věčně nespokojeného režiséra. 
Po poslední hře Ptáček nám ruští herci na závěr a na rozloučenou zazpívali v ruském znakovém jazyce. Stejně jako u Mluvících rukou nebylo poznat, kdo ze souboru je slyšící a kdo neslyšící. Protože všichni otvírali pusu, připadalo mi, že celá skupina zpívá nahlas. Ale u těch neslyšících to asi byl jen dobrý herecký výkon.
Večer se mi moc líbil, hlavně program byl sestaven dobře, takže na rozdíl od některých podobných akcí nehrozilo pomalé upadání do spánku. Sál byl asi ze tří čtvrtin plný, převažovali mladí lidé, což je potěšující. Překvapilo mě, že přišlo velmi málo slyšících. Že by neměli zájem? Rozhodně sem nezavítal nikdo "z ulice", což je možná trochu škoda.
Přestávka byla až těsně před koncem, před vystoupením ruského souboru. Někteří pospíchající lidé ji využili k odchodu. Nedostatkem byla již zavřená kavárna, v celém prostoru nebyla možnost svlažit si hrdlo. Ti, kteří si nevzali z domova vlastní pití, museli zůstat o žízni. Příště by mohla být přestávka trochu dřív a pořadatelé snad už zajistí možnost koupit si něco k pití. Na jejich obranu musím poznamenat, že po divadle bylo připraveno příjemné posezení ve stacionáři ČUN v Dlouhé ulici. Tam na příchozí čekalo bohaté občerstvení s vínem, pivem i nealkoholickými nápoji. Příjemný večer jsem završila s pár Angličany, kteří byli v Praze v rámci výměny Youth Exchange, na diskotéce.
Připojte se! 