Co to je kultura Neslyšících? Proč se píše Neslyšící s velkým písmenem „N“? Proč jsou Neslyšící jazyková a kulturní menšina? O tom a ještě o mnohém dalším jsme si povídali s Petrem Vysučkem, předsedou organizace Pevnost – České centrum znakového jazyka.
Mohl by ses, Petře, na začátek našim čtenářům představit?
Jsem předsedou organizace Pevnost - České centrum znakového
jazyka a zároveň Institutu Neslyšících pro specializované vzdělávání.
Příležitostně moderuji Televizní klub neslyšících a také se mě obracejí různé
instituce, abych pro ně připravil různé přednášky, většinou jde o téma kultura
Neslyšících a znakový jazyk, pravidla pro komunikaci s neslyšícími lidmi a
podobně. Pracoval jsem také delší dobu na Filosofické fakultě na oboru Čeština
v komunikaci neslyšících. Učil jsem předměty „Historie Neslyšících“ a
„Komunita Neslyšících“ a kursy znakového jazyka a mimo jiné i kurs o kultuře Neslyšících.
Rodiče se už určitě někdy setkali s pojmem Neslyšící s velkým písmenem „N“. Můžeš vysvětlit, kdo to je takový Neslyšící člověk?
Neslyšící lidé s velkým „N“ se netrápí tím, že neslyší, naopak jsou hrdí na to, že patří k nějaké skupině, která má svůj jazyk a svou kulturu. Neslyšící lidé tvoří jazykovou a kulturní menšinu. Někdy tito lidé odmítají nosit kompenzační pomůcky v podobě kochleárního implantátu, ale nemusí to být vždycky tak. Důležité je, že se nevnímají jako postižení lidé. Na rozdíl od neslyšících s malým „n“ – to jsou lidé, kteří by chtěli slyšet, kteří se trápí třeba tím, že nemohou poslouchat hudbu, zkrátka, sluchová vada je pro ně problém, bariéra.
Proč se vlastně začali neslyšící lidé považovat za Neslyšící s velkým „N“?
Na to se mě lidé hodně často ptají. Poprvé se tyto tendence objevily ve Spojených státech amerických asi před čtyřiceti nebo padesáti lety. Vznikla tu potřeba oddělit neslyšící lidi od ostatních sluchově postižených. Stávalo se totiž to, že někteří nedoslýchaví lidé o sobě mluvili jako o neslyšících a přitom používali mluvený jazyk. Slyšící lidé, kteří s těmito lidmi přišli do styku, měli pocit, že takhle vypadají neslyšící. Když ale potom potkali neslyšícího člověka, který upřednostňoval znakový jazyk, a už se s ním tak jednoduše nedomluvili, získali představu, že jsou „šikovní a chytří“ neslyšící, kteří umí mluvit – a pak, ti co používají znakový jazyk, a to jsou ti „méně šikovní“. A to byla věc, která neslyšící trápila a zlobila je. Oni se nestyděli za to, že používají znakový jazyk, ale mrzelo je, že si o nich slyšící lidé myslí, že jsou něco míň než ti, kteří používají mluvený jazyk.
Ohluchlí lidé používají mluvený jazyk. Nedoslýchaví lidé také často používají mluvený jazyk. Skupina neslyšících lidí je na tom jinak. Ostatní skupiny jsou spojené jazykem většiny, skupina neslyšících používá jako jediná úplně jiný jazyk, který je vizuální, který má jinou podobu a jinou gramatiku než většinový jazyk. Samozřejmě jsou i neslyšící, kteří snaží na veřejnosti používat mluvený jazyk, a také mají tu zkušenost, že se na ně slyšící lidé dívají jako na mentálně postižené, protože nemají kontrolu nad tím, jak jejich hlas vypadá.
Všechno je tedy dané tím, že neslyšící mají jiný jazyk. A právě proto, že se chtěli neslyšící vydělit z celé skupiny sluchově postižených, přišli s nápadem, že by se měli označovat jinak. A odtud Neslyšící s velkým „N“. Ze Spojených států se to pak rozšířilo do celého světa, tedy i k nám do České republiky. Nedá se přesně určit rok, ale myslím, že tato tendence se u nás objevuje někdy kolem roku 2000.
Neslyšící jsou tedy jazyková – a kulturní – menšina. Co se myslí tou kulturou Neslyšících?
Kultura Neslyšících je hrozně široký pojem. Kultura zahrnuje zvyky, způsoby a principy chování, tradice... Neslyšící mají své pravidelné akce, mají své plesy, existuje mezinárodní den neslyšících, kdy se připomíná, že tady vůbec taková skupina lidí je... Mají svoje sportovní aktivity, soutěže, divadelní přehlídky a patří sem v poslední době i tlumočené divadlo...
Když jsem říkal, že sem patří i způsoby nebo principy chování, dám jen jeden takový příklad: Neslyšící jsou v komunikaci hodně přímí, nemají rádi takovou tu omáčku okolo, vždycky hned řeknou, co chtějí říct, což u slyšících často nebývá zvykem. Neslyšící se tě klidně hned zeptají: „Jsi vdaná, jsi rozvedená, máš děti?“... Vím, že v komunikaci slyšících jsou to takové intimní otázky a nepatří mezi ty první kontaktové otázky, ale neslyšící jdou často hned takhle „k věci“.
Dá se nějak vysvětlit, že neslyšící lidé jsou tak přímí, že jdou tak rovnou k věci...?
To je těžká otázka. Myslím, že se to dá vysvětlit dvěma různými způsoby. Buď to zkrátka souvisí s kulturou, je to dané a neexistuje pro to žádný zvláštní důvod. Nebo je to možná dané také způsobem výchovy.
Uvádí se, že 90-95% neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům. Rodiče s nimi často komunikují na omezené úrovni: „Chceš pít? Chceš jíst? Bolí tě něco? Jdi spát...“ Komunikace není úplně bohatá, rozvinutá. Děti se nemají různým pravidlům chování kde naučit, nikdo jim je dostatečně nevysvětlí... Pak nemají hranice, co si mohou a nemohou dovolit.
Slyšící děti mají výhodu, že mohou odmalička odposlouchat spoustu rozhovorů. Někdo se na někoho zlobí, druhý se mu potom omlouvá... Je to něco, co se dítěti ukládá do paměti a s čím i bezděčně pracuje. U neslyšících dětí, které vyrůstají ve slyšících rodinách, není toto zpravidla možné. Když pak děti dospějí a mají vlastní děti, předají svůj vzor chování zase jim. Možná tak by se to tak také dalo vysvětlit. Ale nevím.
Vím, že v komunitě Neslyšících je běžné, že jsou lidé hodně přímí, nikomu to nepřipadá divné. Ale chápu, že takové chování může být pro slyšící hodně citlivá věc.
Ale pravidla chování ve slyšící společnosti se mohou neslyšící děti naučit i ve škole, ne? To jste se ve škole neučili?
Určitě by to tak mohlo být. Ale takové věci se ve školách neučí. Nevzpomínám si, že bychom se někdy učili o pravidlech společenského chování. Ne, vlastně si vzpomínám, to už jsme byli starší... Ve škole jsme si říkali, že muž drží dveře, když žena vchází do místnosti, že drží židli, když žena usedá... Ale taková ta běžná pravidla pro komunikaci, co se říká a co není vhodné, o těch jsme se vůbec nebavili. Myslím si, že ve školách pro neslyšící by měli být neslyšící učitelé, kteří by dětem tohle všechno měli vysvětlit. Slyšící člověk nemá takový jazykový cit a takové jazykové prostředky, aby to uměl dostatečně srozumitelně vysvětlit. O těchto věcech by se měli bavit v předmětech občanská výchova nebo ve společenskovědních předmětech.
Obecně si myslím, že by neslyšící děti měly mít přístup k těmto informacím co nejvíce a co nejvíce přirozeně: když budou mít ve škole neslyšícího učitele, který bude komunikovat znakovým jazykem, nějak se chovat k ostatním, omluví se svému neslyšícímu kolegovi, když něco udělal špatně... Tohle neslyšící děti potřebují vidět a rozumět tomu. Pak se i oni budou jednou chovat jinak. Ale dneska tenhle přístup ke vzorům chování nemají, protože ve školách se mluví a ony tak nevědí, co si lidé mezi sebou říkají.
Na školách pro neslyšící je bohužel pořád většinovým jazykem mluvený jazyk. Situace se pomalu zlepšuje, třeba v Praze Radlicích nebo v Hradci Králové už jsou ve škole neslyšící pedagogové... Ale to je málo. Nerozumím tomu, proč to tak je, proč se na školách pro sluchově postižené nepoužívá znakový jazyk.
Svědčí to o tom, že se slyšící učitelé a ředitelé vnitřně neztotožnili s tím, že znakový jazyk je plnohodnotný jazyk. Vždyť znakový jazyk dokáže vyjádřit všechno, co mluvený jazyk. Někdy jsem se také setkal s tím, že slyšící učitelé o nějaké učební látce řeknou, že to jsou věci, které neslyšící děti nemusí vědět. To mi nepřijde jako dobrý důvod. Kdyby na místě neslyšících dětí byly děti slyšící, tak by tu informaci získaly.
Ještě se vrátím k té kultuře... Slyšící lidé mají také plesy, také mají sportovní setkání, chodí do divadel... Dalo by se říct, že to je stejné jako u Neslyšících. V čem je tedy mezi oběma kulturami, slyšících a Neslyšících, rozdíl?
Není to samozřejmě tak, že by bylo všechno jiné. Odlišnosti obou kultur souvisí především s odlišným jazykem. Ten ovlivňuje způsob komunikačního chování Neslyšících – existují specifická pravidla pro komunikaci ve znakovém jazyce - ovlivňuje také způsob vnímání... Když člověk neslyší, vnímá svět okolo jinak.
Souvisí s ním ale i humor, vtipy... To je také věc, která se hodně odlišuje od slyšících: způsob vytváření vtipu a humoru. Vtip slyšících má většinou svou pointu na konci nebo vede k nějaké pointě. U vtipu neslyšících se vlastně člověk směje v celém jeho průběhu, protože u vyprávění vtipů neslyšících jde o to, aby byly vizuálně zajímavé, o to, jak člověk jazyk vtipně používá a jak si s ním dokáže vyhrát.
Nebo když jsou sportovní aktivity, neslyšící se nemohou bez omezení zapojit do všech sportovních akcí slyšících lidí. A proto provozují aktivity, které jsou běžné ve slyšícím prostředí, ve své kultuře, ale za určitých upravených podmínek.
Jaké další konkrétní tradice mají původ v kultuře Neslyšících?
Například storytelling (z angl. vyprávění příběhů – pozn.red.), to je vyprávění ve znakovém jazyce. Většinou jde o příběhy, které si Neslyšící sami vytvářejí. Ty příběhy nevycházejí z nějaké psané předlohy v českém jazyce. Je to projev vytvořený přímo ve znakovém jazyce, jeho forma se někdy se blíží poezii, je to taková hra se znakovým jazykem a jeho možnostmi... Existují různé přehlídky tvorby ve znakovém jazyce např. festival Mluvící ruce, který pořádá Česká unie neslyšících.
Co čerpáš, využíváš, z kultury slyšících?
Neslyšící žijí ve světě slyšících, oni se neizolují, chodí do obchodů, vzdělávají se ve školách, jsou v kontaktu se slyšícími lidmi. Neexistuje svět jenom Neslyšících. Svět Neslyšících existuje ve světě slyšících. Neslyšící jsou v kontaktu se slyšícími lidmi... Slyšící mají něco specifického ve své kultuře a neslyšící taky. To, co není v jedné kultuře, to získám ve druhé. A mohu něco z jedné kultury zapojit do té druhé. Třeba zpěv, hudba – k tomu bych se asi nedostal, kdyby nebylo tlumočení hudby. A hudba – zdrojově – patří do kultury slyšících.
Je na školách pro neslyšící předmět o kultuře Neslyšících?
Myslím, že to není povinné. Vím, že se některé školy snaží tenhle předmět zavést, ale myslím, že nejde o samostatný předmět „kultura Neslyšících“, ale tato látka je součástí předmětu „Znakový jazyk“. Ale ani ten asi není povinný. Myslím, že záleží na řediteli každé školy, jestli chce tyto snahy podporovat. A to se nedá říct o všech ředitelích.
Znám jednoho ředitele, který řekl, že žádný takový předmět se na škole vyučovat nebude. Tak si říkám, proč je takový člověk na škole pro neslyšící? Chce pomoct neslyšícím? Nechci, aby to vypadalo jako nějaké rýpání, ale v některých situacích mám pocit, že nás ovládá slyšící většina. Ano, ať dělá ředitele školy pro neslyšící slyšící člověk, ale ať je informovaný člověk! Ať toho o neslyšících a jejich jazyce ví co nejvíc. Potom může zodpovědně pracovat na takovém postu.
Existují třídy s hluchoslepými dětmi – ale já bych tam nemohl pracovat, i když jsem neslyšící, protože o tom nic nevím. Nevím nic o této problematice a metodách výuky... Musel bych si nejdřív získat všechny informace, naučit se všechny potřebné věci, a pak teprve bych mohl na takovém místě pracovat. Proč se ale tohle často neděje ve školách pro neslyšící?
Dostal jsi se k důležitému prvku kultury Neslyšících. Střet dvou prostředí, dvou kultur: slyšící a neslyšící. Tento konflikt hrál důležitou roli ve formování komunity a kultury Neslyšících. Je to tak?
Myslím si, že se vztahy mezi oběma skupinami hodně pokazily v době komunismu. Před rokem 1948, když ve školách ještě pracovaly často jeptišky, tu byla jiná situace. Oba moji rodiče se učili v ústavech pro neslyšící a vzpomínají na to hrozně rádi. Říkají, že jeptišky používaly znakový jazyk a uměly ho dobře. To je pro mě nepředstavitelné. Kdyby dneska všichni učitelé na školách pro neslyšící uměli znakový jazyk...
Jenže po roce 1948 už na školách pro neslyšící jeptišky nemohly pracovat, museli tam pracovat civilisti, kteří už nemuseli umět znakový jazyk a také ho neuměli. Tak se ve školách mluvilo. Tento trend se navíc ještě více utvrdil tím, že bylo ve školách zakázáno používat ve výuce znakový jazyk. Pokud někdo děti chytil, že používají znakový jazyk, stihl je za to často trest. Zavazovali se jim například ruce za židlemi...
Neslyšící tak nedostali dobré vzdělání, a tím pádem neměli přístup k vyššímu vzdělání, nechodili na vysoké školy... A jaký to mělo důsledek? Většinová společnost si začala myslet: neslyšící člověk = hloupý člověk. Nemá vzdělání. Takhle to fungovalo docela dlouhou dobu. Neexistovala žádná podpora neslyšících, ve smyslu jejich vzdělávání. Skoro všichni neslyšící byli dělníky. Kdyby zažili bilingvální vzdělávání (vzdělávání prostřednictvím dvou jazyků, zde českého znakového jazyka a českého jazyka, které mají rovnocenné postavení – pozn.red.), byli by to dneska vzdělaní lidé, protože mnozí neslyšící jsou inteligentní, jen nedostali šanci se realizovat.
Jak to vypadá v současné době?
Po revoluci se začalo o znakovém jazyce více mluvit, začal se uznávat, ale nepřišlo to ze dne na den. Až po roce 1998, kdy vznikl obor Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Karlovy university v Praze, se začalo o znakovém jazyce mluvit víc. Předtím jako by znakový jazyk neexistoval.
Když jsem jako jeden z prvních studentů na ten obor nastoupil, neměl jsem ani ponětí o lingvistice, o struktuře znakového jazyka. Slyšící lidé mají jako svůj mateřský jazyk češtinu a o té vědí spoustu věcí a přesto ještě studují bohemistiku. Mně to tenkrát přišlo hrozně legrační. Ale neslyšící, kde ti mají možnost dozvědět něco o svém jazyce? Něco o tom, jak vypadá gramatika znakového jazyka... Kdo je kdy tohle učil? Ani dneska ještě situace není ideální... Kdybychom se některých neslyšících zeptali na znakový jazyk, na to, jak funguje, jen málo z nich bude schopný odpovědět.
Ale od roku 1998 se situace začíná pomalinku měnit. Po roce 2000 začínají vznikat organizace neslyšících, organizace, které si řídí sami neslyšící... Ale to je teprve posledních deset let. Uvidíme, co bude za takových dvacet, čtyřicet let. Už bude mnohem více materiálů o lingvistice znakového jazyka, budeme mít kvalitnější bilingvální vzdělávání, propracovanější legislativu, více kvalitních tlumočníků, jedno souvisí s druhým...
Jak se v současné době žije N/neslyšícím v české společnosti?
Řeknu ti jedno: neslyšící lidé už jsou na problémy zvyklí. Už to berou jako svůj životní úděl, že ve slyšící společnosti často naráží. Většinou naráží na bariéry v práci, na úřadech a u lékařů. To jsou tři hlavní oblasti problémů, které asi nejvíc řeší. Ale většinou se dají řešit tím, že si neslyšící objednají tlumočníka znakového jazyka.
Pracovní bariéra, to je velký problém. Pro mě ani ne, mám práci, která souvisí s komunitou Neslyšících, já jsem šťastný člověk. Když mi ale ostatní neslyšící vyprávějí, co občas zažívají ve svém zaměstnání, je mi jich líto. To je ale také spojeno se silnými předsudky, které mají slyšící lidé vůči neslyšícím. Dneska ještě pořád ještě žijeme v době, kdy má o nás velká část lidí spoustu předsudků. Myslí si, že jsme hloupí, že jsme neschopní, že neslyšící nic nezvládnou.
Před Vánoci jsme měli přednášku o kultuře Neslyšících na jednom gymnáziu. Studenti se mě zase ptali na takové věci, jestli neslyšící může řídit auto, ptali se na věci, které jsou pro neslyšící úplně běžné... Oni si myslí, že neslyšící je hlupák, který sedí doma a nikam nevychází. Ale já žiju normálně, můžu dělat všechno, jenom neslyším. Jinak nejsem ničím omezený. Mrzí mě, že je pořád ještě nízká informovanost. Kdyby byla informovanost vyšší, tak by se možná přístup slyšící většiny změnil. A myslím, že nestačí jen média, jako jsou noviny,... nejlepší je osobní kontakt s neslyšícími lidmi, kteří něco dokázali, to vždycky funguje úplně nejlépe. Pak teprve začíná nějaký respekt.
A co reakce takových ORL lékařů, foniatrů na existenci komunity Neslyšících?
Už nějakých devět, deset let dělám přednášky pro slyšící veřejnost o znakovém jazyce a kultuře Neslyšících. Za tu dobu jsem se setkal s různými lidmi. Jeden ze svých nejhorších zážitků jsem měl, když jsem přednášel pro foniatry, logopedy a ORL pracovníky. Na to nikdy nezapomenu. Jen pár momentů: Postavil se tam jeden muž, asi padesátiletý, a řekl mi: „Víte, vy neslyšící jste hrozně sobečtí. Já znám jednu neslyšící matku, která má slyšící dítě, a odmítá, aby její dítě vychovávala slyšící babička. Vždyť to dítě potřebuje kontakt s mluveným jazykem, proč to ta matka pořád nemůže pochopit, to je přece strašné!“ Já jsem mu na to řekl: „Co je na tom tak strašného. Představte si, že by se Vám narodilo neslyšící dítě, také byste ho chtěl dát do péče neslyšícím? Vždyť je to úplně stejné. Je to jejich dítě a je jedno, jestli jsou jeho rodiče slyšící nebo neslyšící“. Potom tam byl jiný odborník: „Vy bojujete proti kochleárním implantátům? Jste směšní, protože vždycky vyhraje většina“. Těch vět, co tam padlo, které byly útokem proti mě...
Když jsme s tlumočnicí odcházeli, přišla za námi jedna paní z pléna a říkala: „Já se strašně omlouvám za ty ostatní, ale oni viděli poprvé v životě neslyšícího člověka, který dokáže takhle říkat svoje názory. S ničím takovým nebyli nikdy konfrontováni a je to pro ně těžké přijmout, že je to jinak, než si do této doby mysleli“. A to byli doktoři, kteří potom řídí život neslyšícím lidem!
A proč to dělají?
Protože jsme menšina. Snaží se nám pomoct, protože jsme ta „malá menšina“, ti chudáci, kteří potřebují pomoct. Nebo nevím, možná to není proto, že jsme menšina, ale proto, že podle slyšících lidí zkrátka potřebujeme pomoct. Většinová společnost má jeden problém, a to, že jim chybí tolerance vůči menšinám. Oni si neumí říct: aha, ten člověk je jiný, budeme ho respektovat. Kdyby komunita Neslyšících prosila pomoc, tak to pochopím. Ale nikdy takový impuls nevznikl. Tak proč to slyšící dělají, když je o to nikdo nežádá?
Vnímají se všichni neslyšící lidé jako Neslyšící – členové jazykové a kulturní menšiny Neslyšících?
To asi ne, všichni ne. Můžu říct, že v současné době se to ale hodně zlepšuje. Sebevědomí neslyšících se zvyšuje. Je to třeba i díky Televiznímu klubu neslyšících, vznikají webové stránky, na nichž se podporuje znakový jazyk – takže znakový jazyk je vidět. A tak neslyšící lidé ztrácejí zábrany se k němu hlásit, když je najednou vidět v médiích.
Vím, že existují neslyšící lidé, kteří se nepočítají do komunity Neslyšících. To souvisí buď s povahou toho člověka, nebo s rodičovskou výchovou. Může se stát, že rodiče dítěti odmalička říkají: „Ne, nebudeš nikam chodit, budeš doma, protože se o tebe bojíme. Může to být nebezpečné, to bys nezvládl, budeš muset být raději s námi a když budeš chtít někam jít, tak my tě tam doprovodíme“. Takový člověk ani nikdy neměl vazbu na komunitu Neslyšících. Ani v něm nebylo podporováno, aby se učil znakový jazyk.
Tvoji rodiče, jako neslyšící starší generace, se také považují za Neslyšící s velkým „N“?
Oba jsou jiní. Maminka se třeba hrozně stydí, když má používat znakový jazyk na veřejnosti. Když jsem byl na internátě a jezdil jsem na víkendy domů, maminka, která pro mě jezdila, mi říkala: „Teď nebudeme ukazovat, jestli mi chceš něco říct, tak mi to jen naznač, ať na nás lidi nekoukají“. Maminka není ráda středem pozornosti. Je to dáno i výchovou... Nebo když tady byl tlumočník, který samozřejmě umí znakový jazyk, říkal jsem jí: „Znakuj s ním, on ti bude rozumět“. Ale ona na něj stejně mluvila. Tak hluboce má zakořeněné, že slyšící člověk je člověk, který neumí znakový jazyk. Já tomu rozumím, byla vychovaná v tom, že je v nějaké menšině a že se vždycky musí podřizovat většině. Že není na stejné úrovni jako zástupci většiny a že je to ona, kdo se musí přizpůsobovat. Táta je jiný. Ten se se mnou bude bavit, ať se na nás dívá kdokoliv. To táta má blíž k Neslyšícím s velkým „N“.
Kdo je tedy člen komunity Neslyšících? Jsou nějaká pravidla?
To je hodně těžká a zároveň hodně citlivá otázka. Neexistuje samozřejmě žádná komise, která by rozhodla, ty jsi členem komunity a ty ne. Ale jsou nepsaná pravidla. Důležité je, aby měl člověk kontakt s dalšími neslyšícími lidmi. Pak je důležité, aby se podílel na politickém životě Neslyšících, tím myslím, aby se zapojoval do boje o znakový jazyk, aby byl členem organizací neslyšících, aby propagoval znakový jazyk a podobně.
Potom sem patří jazyk. Člověk, který chce být členem komunity Neslyšících, by měl používat znakový jazyk a měl by ho preferovat před ostatními jazyky.
Pak je to hledisko sluchu. Čím víc člověk neslyší, tím víc má šanci být členem jádra komunity Neslyšících. Můžeme si to představit jako takovou čtyřcípou hvězdici. Členem komunity je ten, kdo je uvnitř, v jádru, ale i ten, kdo je na vrcholech té hvězdice. V jádru už je ale poměrně malá skupina a jsou to ti, kdo splňují všechny podmínky.
Ono to není tak, že lidé musí splnit ve 100% všechny čtyři podmínky, o kterých jsem mluvil. Stačí, když splní dvě nebo tři z těch podmínek. Ale osobně bych k tomu řekl, že členem jádra komunity Neslyšících nemůže být slyšící člověk. To silné, co pojí členy naší menšiny, jsou prožitky, zážitky lidí, kteří si na vlastní kůži zažili, jaké to je být menšinou. Zažili si diskriminaci a nerovné životní podmínky. Když ti budu jako slyšícímu člověku vyprávět, co se neslyšícím děje, možná se tě to dotkne, zasáhne tě to. Ale ta bolest bude jiná, než u člověka, který to zažil na vlastní kůži.
Ale na někoho pak můžete působit jako uzavřená skupina...
Když se slyšící lidé poprvé setkají s komunitou Neslyšících, tak si řeknou, aha, to jsou ti neslyšící, co se takhle označují proto, že se chtějí izolovat od ostatních. Ale ono to tak není, oni chtějí naopak tím velkým „N“ dát najevo, že jsou hrdí na to, že jsou členy jazykové a kulturní menšiny. Neslyšící jsou v kontaktu se slyšícími lidmi, není to tak, že by se chtěli izolovat. Jsme Češi, žijeme v České republice, jen máme jinou kulturu než ti ostatní kolem nás.
Ani to není tak, že bychom vyhazovali slyšící lidi z naší komunity. Já se jim snažím říkat, pojďte se učit náš jazyk, pojďte do kursů znakového jazyka. Nechodí. To oni vytváří bariéru, proč nemůžou patřit do našeho společenství, když neumí náš jazyk. Teď jsme v Pevnosti. Cílem Pevnosti je pořádat kursy znakového jazyka. Děláme všechno pro to, aby tady slyšící s námi mohli být, aby se jednou mohli zapojit do společenství Neslyšících. Kdybychom o to nestáli, tak se o něco takového vůbec nebudeme snažit.
A co třeba skupina slyšících rodičů neslyšících dětí? Jaké jsou jejich reakce na existenci komunity a kultury Neslyšících?
No jo, ale ti se zase obrací na doktory... Co jim řekne doktor, to udělají. Bohužel. Když jim něco vysvětlujeme, tak si myslí, že jim chceme jejich dítě ukrást do naší komunity.
Takže reakce slyšících rodičů na Neslyšící jsou často negativní...?
Ale proč? Protože Neslyšící bojují za znakový jazyk? Jaký je jiný důvod? Nebo jsme sobečtí? A slyšící nám mohou zasahovat do naší komunity a řídit náš život? Oni nám mohou říkat, co smíme a co nesmíme? Oni mohou a my ne?
Slyšící rodiče chtějí mít děti stejné jako oni. Ale povedlo se to někde, když se s dětmi používá jen mluvný jazyk? Budou jejich děti úspěšné? Budou studovat na vysoké škole? Nevím, jak bych to řekl, myslím si, že bez znakového jazyka to nebude dobře fungovat. Když je dítě vedené jen orálně (prostřednictvím mluveného jazyka – pozn.red.), je opravdu úplně vhozené do vody a nemůže využít všechny své možnosti, které má.
Pokud mají slyšící rodiče neslyšící děti, často se stává, že jejich dítě není samostatné, nedokáže obstát v běžných životních situacích. Takové dítě očekává, že se mu bude pořád pomáhat. I to i přesto, že má slyšící rodiče, kteří vědí, jak to ve slyšící společnosti funguje. Očekával bych, že tuhle znalost svým dětem předají, ale děti jsou na tom často mnohem hůř, než když jde o neslyšící děti neslyšících rodičů. Čím to je? Protože slyšící rodiče na své děti mluví a přitom děti často neumějí ani dobře česky.
Pořád docházím k tomu, že znakový jazyk je ve všech ohledech pro dítě přínosem. Dítě neslyší, chybí mu jeden smysl, ale vidí. Má tedy vnímat svět vizuálně a má používat vizuální jazyk jako ten první jazyk. Neslyšící je už od narození nastaven jinak, vnímá svět vizuálně, a to by se mělo respektovat. S tím nic jiného neuděláme.
Rodiče by měli dát dítěti znakový jazyk, měli by dát dítěti i to málo, co umějí. Znám jednu rodinu slyšících rodičů, kteří mají dvě, dnes už skoro dospělé, neslyšící dcery. Ti rodiče neumí znakový jazyk, používají něco jako znakovanou češtinu, ale podívej se na jejich děti. Jen proto, že svým dětem dali pro ně přístupný jazyk – nejlépe, jak uměli – jsou z jejich dětí dneska úspěšné osobnosti (znakovaná čeština – jazykový systém, který používá znaky znakového jazyka a klade je za sebou podle slovosledu české věty – pozn.red.).
Takže nevadí, když rodiče neumí znakový jazyk dokonale?
Nezáleží ani tak na dokonalosti projevu, rodiče se musí především snažit, aby jim děti rozuměly, aby měly díky funkční komunikaci nastartovaný proces myšlení. Jejich děti nemají jen nějaké základní biologické potřeby, neuspokojí je jen to, že je někdo posadí před DVD, někdo je nakrmí. Děti potřebují komunikovat s rodiči, např. o tom, co dělají v práci, o tom, že třeba nemají dost peněz, aby mohli koupit všechno, co potřebují. Mají se s těmi dětmi bavit, komunikovat.
Oralisté jsou proti znakovému jazyku. Říkají, když dítě začne používat znakový jazyk, nebude chtít mluvit. Lepší je jen na dítě mluvit – a chtít od něj, aby mluvilo. Kdybych měl porovnat, co je pro mě důležité: mluvit, říkat slova, kterým nerozumím, nebo mít schopnost přemýšlet a používat jazyk, který mi dává možnost myslet, co bych si vybral? Pro mě je důležitější, abych rozuměl věcem, které se okolo mě dějí. Abych rozuměl i tomu, co je to jazyk – to mi pak dává možnost naučit se většinový jazyk. Moji rodiče, kteří prošli orálním vzděláváním, sice hezky mluví, ale kdyby měli něco vyřídit, tak to nezvládnou. A pak se obrátí na mě a věci za ně vyřizuju já. Přestože nemluvím, nepoužívám mluvený jazyk.
Někdy rodiče mohou mít pocit, že když znakový jazyk neumí – nebo jim nejde – že ho s dětem raději používat nebudou... Co bys jim vzkázal?
Myslím si, že by to neměli tak rychle vzdávat, neměli by to vzdávat při prvních neúspěších. Protože je moc důležité rozumět svému dítěti, rozumět tomu, co jim chce dítě říct. Protože když dítě nemá šanci jim něco říct, je pak hodně neklidné. Dítě potřebuje mít tuhle potřebu komunikace naplněnou.
Hodně bych doporučoval být v kontaktu s dospělými Neslyšícími lidmi. Proč se rodiče takových kontaktů bojí? Neslyšící jsou normální lidé. Dobře, mají jiný jazyk, ale to jediné, co je na nich odlišného.
Hodně Neslyšících lidí vystupuje ostře proti kochleárním implantátům – jaký je na ně tvůj názor?
Nebudu ti lhát, nemám rád kochleární implantáty a ani dneska je nepřijímám.
Proč si myslíš, že kochleární implantáty nejsou dobrým řešením?
Rodiče si musí uvědomit, že ze svých neslyšících dětí nikdy neudělají slyšící. Ani když budou mít děti kochleární implantát. Pro dítě není kochleární implantát vstupenkou do světa slyšících, pořád bude neslyšící. Jsou samozřejmě lidé, u kterých se staly zázraky. Ti lidé hezky mluví, ale ani u nich nejde o stoprocentní zapojení se do světa slyšících.
Pro mě jsou implantáty pořád nepřirozené řešení situace. Implantovaný člověk nevypadá přirozeně, má v sobě najednou něco umělého. Nevidím důvod, proč by místo implantátu nemohlo být kvalitní sluchadlo. Nošení implantátu je spojeno se spoustou starostí... Děti nemůžou zažívat bezstarostný život, pořád musí myslet na to, že mají nějaký přístroj, který je v určitých situacích rizikový. Musí pořád myslet na to, aby se něco nestalo... Není to přirozené.
Kdyby sis mohl představit ideální situaci – jak by bylo možné zvýšit povědomí slyšící veřejnosti o životě Neslyšících, o znakovém jazyce? Jaké služby bys ještě zavedl, co tady ještě chybí?
Mohlo by tady být tak padesát Neslyšících a každý ten Neslyšící by měl za úkol navštívit školu pro slyšící a měl by tu různé přednášky o znakovém jazyce. Nechodil by jenom na základní školy, ale i na střední školy a vysoké školy.
Také si myslím, že na vysokých školách, např. u mediků, právníků a pedagogů by měl být zaveden předmět „Kultura Neslyšících“. Pedagogové, kteří jednou budou učit neslyšící děti, by se navíc měli učit znakový jazyk, ale ne jen jeden semestr a hodinu za týden, ale celé tři roky, co studují svůj obor.
A kdyby tak na všech školách pro neslyšící došlo k probuzení se ze zlého snu a všichni učitelé začali používat znakový jazyk, to by bylo krásné! Myslím, že by se to rozhodně odrazilo na kvalitě vzdělání dětí. Zároveň by se to odrazilo i na smýšlení rodičů, docházelo by i k menšímu počtu kochleárních implantací. Dneska není speciální školství nastaveno dobře, takže rodiče nemají možnost kvalitního vzdělávání pro své neslyšící děti. I proto volí pro své děti často kochleární implantát, aby mohly chodit do běžných škol pro slyšící. Kdyby to bylo obráceně, tak by najednou tenhle důvod neměli.
Připojte se! 