Nevěřím, že by neslyšící úplně zmizeli

Bc. Radku Novákovou možná znáte z televize (Zprávy ve znakové řeči, Televizní klub neslyšících). Radka je také místopředsedkyní organizace Pevnost, Českého centra znakového jazyka, učí na Filosofické universitě UK v Praze a také vyučuje na Střední zdravotnické škole pro sluchově postižené v Praze Radlicích. Její program je opravdu velmi nabitý, proto jsme byli moc rádi, když si pro nás udělala chvilku času. Povídali jsme si o tom, jak vypadá česká komunita Neslyšících, a jak a čím žijí čeští N/neslyšící.

Ne. V celé naší rodině jsme jen tři neslyšící. Ani jeden můj dědeček nebo babička nejsou neslyšící.

Ne, neumí ukazovat. Většinou se snažíme domluvit mluveným jazykem. Oni o mně neví spoustu věcí, oni neví, že pracuju v Pevnosti. Oni vůbec neví, co je to Pevnost, neví nic o kultuře Neslyšících. Moje širší rodina si spíš povídá s maminkou, se mnou moc ne. Když se sejde celá rodina, tak to je většinou tak, že my tři si utvoříme malou skupinku a povídáme si spolu, s ostatními si povídat nemůžeme. Je tam komunikační bariéra. Vždycky říkám: není lepší zůstat doma? Proč vlastně chodíme na tyhle rodinné sešlosti, když si stejně s ostatními nepopovídáme? Občas také dojde ke konfliktům... Já už jsem neslyšící druhé generace, myslím si, že už by třeba moje babička mohla umět nějaké znaky... Když jí to řeknu, tak si většinou najde spoustu výmluv a řešení nenajdeme.

Chodila jsem do Speciální školy pro sluchově postižené do Prahy Radlic a navázala jsem tak na tradici mých rodičů. Moje maminka také chodila do radlické školy.

V Radlicích to bylo ve škole tak, že učitelky mluvily a svůj projev doprovázely znaky. Tak to většinou ve školách bývá. Já jsem tomu většinou rozuměla. Měla jsem jazyk, znakový jazyk, tak jsem si hodně věcí sama domyslela. Je ale pravda, že když teč potkám učitele, kteří mě dřív učili, tak jim vůbec nerozumím. V Radlicích byli dva tři učitelé, kteří uměli znakový jazyk, a žáci byli rádi, když je tihle učitelé mohli učit. Ale dva tři učitelé, to je málo.

Ve škole jsme se všechno učili nazpaměť. Potom jsme také všechno psali na tabuli. My jsme si o věcech nepovídali "jen tak". Všechny texty byly velmi jednoduché a cílem bylo se je naučit nazpaměť, ne o nich přemýšlet, povídat si o nich.

Ne, ve třídě jsme byli tři neslyšící, kteří měli neslyšící rodiče.

Bavili jsme se znakovým jazykem. Naši spolužáci ale na začátku moc znakový jazyk neuměli. Oni se ho učili hodně od nás, protože my jsme ho uměli z rodiny. Nejvíc jsme si ale rozuměli my tři, co jsme měli neslyšící rodiče a pocházeli z komunity Neslyšících.

Ve vyšších ročnících byly také neslyšící děti, které pocházely z neslyšících rodin, a naši spolužáci se s nimi setkávali na internátě, takže i tam se setkávali se znakovým jazykem. Byli tam třeba jeden dva spolužáci, kteří byli ve znakovém jazyce slabí a ani se moc nezapojovali do komunikace. Ale to bylo opravdu velmi málo, většinou jsme si rozuměli.

Je pravda, že jsem jinak komunikovala doma s rodinou a jinak ve škole, ve třídě se spolužáky. Tam jsme si různě i vymýšleli znaky, snažila jsem se přizpůsobit spolužákům. Když jsem se pak třeba zapomněla a stejné znaky použila i doma, rodiče byli hodně překvapení. Musela jsem tedy myslet na to, že když jsem doma, tak komunikuji jinak a když ve škole, tak také jinak.

Pravidelně se setkáváme tak s jedním, se dvěma lidmi, a to většinou v Pevnosti (České centrum znakového jazyka - pozn.red. Info-Zpravodaje) nebo v práci (Speciální škola pro sluchově postižené, Praha 5 Radlice - pozn.red. Info-Zpravodaje). Ze začátku byly kontakty intenzivnější, ale čím déle jsme od ukončení školy, tím méně se setkáváme. Ti lidé, kteří šli po škole do učňáku nebo rovnou do práce, jsou trochu někde jinde než já. Studovala jsem a pořád ještě studuju na vysoké škole, takže známe jiné lidi, máme jiné zájmy... Když se potom po dlouhé době setkáme, tak už si tolik nerozumíme jako jsme si rozuměli ve škole.

Je pravda, že komunita Neslyšících je malá a že se známe. Nemůžu ale říct, že znám úplně všechny. Občas se setkáme při nějaké příležitosti a já se musim zeptat: Kdo to je? A je to třeba člověk, který bydlí na Moravě nebo někde mimo Prahu v nějaké vesnici. Kdybych to měla vyjádřit procenty, tak nějakých 60 procent lidí z komunity znám, a to většinou z té starší generace. Těch mladších už tolik neznám.

Neslyšící lidé, kteří jsou členové komunity Neslyšících, nepřemýšlí tolik nad tím, co je to komunita a kultura Neslyšících a nad tím, že jsou členové komunity Neslyšících. To je tak přirozená věc, že nad tím nepřemýšlí. Neslyšící se setkávají, povídají si,vyměňují si názory... Až teprve, když někdo přijde a zeptá se: "Jak je to s tou vaší komunitou Neslyšících?", tak teprve potom nad tím začnou přemýšlet a něco vysvětlovat. Je ale pravda, že povědomí o komunitě Neslyšících a o tom, co to je kultura Neslyšících, je mezi samotnými neslyšícími malá.

Mám spoustu neslyšících kamarádek, které nejsou vysokoškolsky vzdělané a které mluví o svém jazyce, znakovém jazyce, jako o znakové řeči. Když se s tím setkám, tak jim říkám, prosím tě, tvůj jazyk se jmenuje znakový jazyk. Ony si to ale zapamatují jen na chvilku a pak se zase vrátí k tomu, co používaly dřív (z hlediska jazykovědy vyjadřuje pojem (znakový) JAZYK strukturovaný systém jazykových prostředků, systém, který má daná pravidla gramatická; termín ŘEČ znamená konkrétní realizaci jazyka,zde je to mluvený projev; v tomto smyslu je nevhodné používat spojení znaková řeč; tento termín se hojně používal v minulých letech, s postupujícím výzkumem znakového jazyka se od něho opouští - pozn.red. Info-Zpravodaje)

Už jsem to vzdala, pořád dokola všechno vysvětlovat, někdy to prostě nemá cenu. Je to proto, že neslyšící si nejsou vědomi toho, že jsou členové nějaké komunity. Třeba u nás na střední škole studenti nevědí, kde mohou získávat informace o kultuře a komunitě Neslyšících. Nevědí, kde mohou získat informace obecně (Střední zdravotnická škola pro sluchově postižené, Praha 5 Radlice - pozn.red. Info-Zpravodaje). A to jsou mladí. A nevědí to, protože jim to nikdo neřekl. A oni se teprve na střední škole dozvídají o tom, co to je třeba teletext, ze kterého neslyšící lidé mohou získat informace, nebo podobné věci, které ke komunitě Neslyšících patří. Je to škoda, protože například na základní škole by to mohlo být součástí nějakého předmětu, například občanské nauky. Tam by se mohlo učit o kultuře Neslyšících, o komunitě, aby neslyšící věděli něco o své historii, o kultuře, zvycích a tradici.

Je důležité, aby se informace šířily. Máme slavné neslyšící komiky, režiséry, básníky... spousty slavných osobností, ale naši čeští neslyšící o nich neví. Potřebujeme, aby si toho byli vědomi a aby se i z našich řad, z našich neslyšících rekrutovali takoví umělci. Je důležité, aby se pro začátek do naší republiky zvali neslyšící ze zahraničí, aby motivovali naše neslyšící a dodali jim sílu. A já si myslím, že pak to půjde, že se to tady změní. Je pravda, že v zahraničí jsou dál, protože už mají materiál, na kterém mohou stavět. U nás se teprve začíná. Tak uvidíme za pět deset let, jestli tady bude ta situace lepší. Potřebovali bychom třeba, aby byl v každé oblasti klub neslyšících, který povede opravdu silná neslyšící osobnost, která bude šířit informace dál.

Ne, žádná oslava po přijetí Zákona o znakové řeči nebyla a hlavně, hodně neslyšících lidí to dodneška ani neví (k terminologickým zmatkům přispívá také pojetí termínu "znaková řeč", jak je uveden v zákoně; zde termín "znaková řeč" zastřešuje dva pojmy: znakový jazyk a znakovanou češtinu - pozn.red. Info-Zpravodaje). Spousta neslyšících neví, že nějaký takovýhle zákon vůbec existuje. Hodně záleží na vzdělání lidí a také na tom, jaké mají povědomí o kultuře Neslyšících. Já to vím, protože studuji obor, který s touhle problematikou souvisí (Čeština v komunikaci neslyšících FF UK v Praze - pozn.red. Info-Zpravodaje). Ale to, že o tom vím, nebo že my o tom víme, ještě neznamená, že z toho máme nějaký velký užitek. V tom zákonu je sice napsáno, že máme právo na vzdělávání ve znakovém jazyce, ale v reálu tohle právo není naplňováno. K zákonu totiž chybí prováděcí vyhlášky. Není například přesně určeno, kdo by financoval tlumočníka znakového jazyka... Tak na něj sice máme právo, ale nemůžeme ho dostat z finančních důvodů.

No, asi všechno. Zákon o znakové řeči, který máme, je dobrý, ale potřebuje prováděcí vyhlášky. Tak, aby bylo všechno přesně a konkrétně dáno. Když chci objednat tlumočníka, kde na něj vezmu peníze, na koho se mám obrátit... Další bolavé místo je nedostatek tlumočníků znakového jazyka. Ve speciálních školách pro sluchově postižené by také mělo být zavedeno povinné vzdělávání učitelů, myslím, vzdělání, které se týká znakového jazyka a kultury Neslyšících... Toho je opravdu hodně moc.

Kultura slyšících a kultura neslyšících jsou jiné. Je to proto, že vnímání slyšících i neslyšících lidí je jiné. Slyšící vnímají svět přes sluch a zrak, neslyšící pouze zrakem. Už to samotné ovlivňuje vývoj člověka. Když s někým chci komunikovat, potřebuji s ním být v očním kontaktu, což je pro slyšícího mnohdy i nepříjemné, aby se na něj někdo při rozhovoru pořád díval. Těch pravidel komunikace je strašně moc a ta pravidla jsou od základu jiná než pravidla komunikace ve slyšící společnosti. To ovlivňuje i chování. Když například přijdu na návštěvu k neslyšícím, tak se automaticky pustí televize jako taková kulisa. To by mohli slyšící považovat za nezdvořilé.

V komunikaci jsou neslyšící častěji přímí. Slyšící obejdou spoustu věcí, než dojdou k jádru věci... Neslyšící lidé mnohdy neznají pravidla společenského chování, které respektují slyšící. Nevím, čím to je. Jestli je to dané povahou neslyšících lidí, nebo tím, že se tato pravidla nikdy neučili...

Neslyšící lidé se také víc a častěji setkávají. Setkávají se proto, že mají stejný jazyk, stejné zkušenosti. Je ale pravda, že klubů neslyšících, které byly dříve plné lidí, pomalu ubývá. Lidé se v klubech setkávají míň, ale zase se setkávají hodně mimo kluby.

Když jsem byla malá, tak jsme chodili s rodiči do klubu Neslyšících pravidelně. Chodili jsme hodně na dětské akce, třeba na mezinárodní den dětí nebo na Vánoční besídku, na Mikuláše... Jednou za rok jsme na týden vyjeli s neslyšícími společně na výlet nebo jsme jezdili na společné víkendy. Když jsme jeli na dovolenou, tak jsme nejeli sami, ale jeli jsme s dalšími neslyšícími rodinami. Tatínek hrál rád kuželky, tak mě často bral s sebou do klubu. Dospělí hráli kuželky a já jsem se dívala. To jsem měla moc ráda. Také jsem jezdila na tábory, které organizoval klub Neslyšících. Nebo jsme jezdili na zájezdy, které klub také organizoval. Takhle jsem například byla v roce 1993 na deset dnů v Anglii.

Tatínek se dál stýká s komunitou Neslyšících a chodí do klubu, kde se setkává se svými kamarády. Moje maminka je povahově jiná, je klidná a je ráda doma. Tatínek ale nechodí do klubu už tak často jako dřív. Jeho práce je na dvě směny a setkání v klubu se mu také kříží se sportovním tréninkem. Pak se také ale stane, že přijde do klubu a jsou tam jen tři čtyři lidi. A přitom byl čtvrtek vždycky vyhlášený diskusní den a teč tam přijde a je tam jen pár lidí...

Když byl klub Neslyšících ještě na Neklance v Praze 5, tak tam chodilo hodně lidí. Jenže pak se klub přestěhoval do Modřan, je to daleko, lidé jsou pohodlní a už tam tolik nechodí. A také už je dneska lepší technika. Máme mobily, takže se lidé začínají mobily domlouvat na srazech mimo klub. Dřív, když nebyly faxy, nebyly mobily, tak lidé věděli, že se nejméně jednou týdně v klubu sejdou a budou si tam moct popovídat. Ale dneska se mohou díky mobilu schůzky domluvit i na jiné termíny a na jiném místě než v klubu. Technice vděčíme za spoustu věcí, ale kluby asi díky ní začnou pomalu krachovat a lidi se v nich přestanou scházet.

V Americe neexistují žádné kluby, kde by fungovala nějaká pravidelná setkání. Vlastně nevím, jak žijí dospělí pracující neslyšící v Americe, já jsem se scházela jenom se studenty z Gallaudetovy university (centrum vysokoškolského vzdělávání pro neslyšící a nedoslýchavé studenty z celého světa; jediná universita, kterou řídí sami neslyšící lidé - pozn.red. Info-Zpravodaje). My neslyšící jsme se scházeli jednou za měsíc na internetu na určité adrese a tam jsme si vždycky domluvili termín naší společné schůzky. Takže jsme se jednou za měsíc pravidelně scházeli v nějakém baru, restauraci. Vždycky se tam sešlo padesát až sto neslyšících lidí. Scházeli jsme se ale i častěji v menších skupinkách a také jsme se vždy domlouvali přes internet.

Je pravda, že to byla jiná komunikace, musela jsem se naučit americký znakový jazyk, a to nebylo hned. Myslím, že jsem potřebovala tak měsíc, abych nejdřív rozuměla a pak také abych začala sama něco produkovat. Byla velká výhoda, že používání mimiky a gramatika jsou u všech znakových jazyků v podstatě stejné, liší se jen slovní (znaková) zásoba. Přece jen, ten základ, který byl v obou jazycích, americkém a českém znakovém jazyce, stejný, mi hodně pomohl. V americkém znakovém jazyce se používají jiné orální komponenty, používají se jiné klasifikátorové tvary rukou, to jsem se všechno musela naučit, ale jakmile jsem tohle pochopila, tak pak už to šlo lehce (orální komponent - obraz, který vytvářejí ústa v průběhu produkce znaku, např. našpulené rty, ústa otevřená jako při artikulaci hlásky "o", apod.; klasifikátor - zástupný znak, který je tvořen určitým tvarem ruky, který zastupuje skupinu objektů, které mají stejné vlastnosti, např. skupinu dopravních prostředků, osob... - pozn.red. Info-Zpravodaje)

Rozumí. Je to proto, že všechny znakové jazyky existují v prostoru, mají stejná nebo hodně podobná gramatická pravidla. Neslyšící lidé se navíc dokáží poměrně rychle naladit na toho druhého člověka a pro ten daný moment si vždycky domluví patřičnou slovní zásobou, domluví si znaky, které budou používat pro ten moment.

Když se například potkám s neslyšícím z Moravy, tak se s ním domluvím bez problémů, ale občas si všimneme, že každý z nás sem tam použije jiný znak. Tak se zeptám, co to je za znak. Většinou jeho význam pochopím, ale chci si třeba jen ověřit, jestli jsem rozuměla dobře. Nikdy se ale nestane, že bych Moravákovi nerozuměla, protože používá jiné znaky. Naopak, jiné znaky ráda sbírám, jsem ráda, že na Moravě ukazují trochu jinak, proč ne... Znakový jazyk je bohatý jazyk. Nové znaky pak ukazuji svým kamarádům, kteří je ještě neznají.

Ano, líbí se mi, je to něco nového, co dřív nebylo. Pamatuji si na jedno představení "Plukovník Pták" v Divadle Na Zábradlí, pak dlouho nic, až teč v poslední době máme několik tlumočených divadel (Divadlo Nablízko: Tracyho tygr, V melounovém cukru; Divadlo Na Zábradlí: Perfect Days; Divadlo v Celetné: Růže pro Algernon - pozn.red. Info-Zpravodaje).

Je ale pravda, že ne všichni neslyšící mají tlumočené divadlo rádi. Mají špatné zkušenosti z předchozích let pořád v sobě hluboce zakořeněné. Když byli ve škole, chodili povinně do divadla bez tlumočníka a vůbec ničemu nerozuměli. Když pak přijdou na divadelní představení, už mají v sobě blok a nepřijmou to divadlo takové, jaké je. Mladí neslyšící mají představení rádi a rádi na ně chodí, u těch starších pořád ještě přetrvávají nějaké zábrany.

Díky Centru se teč mohou neslyšící lidé více kulturně vyžívat (Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící, zprostředkovává tlumočení podle požadavků slyšících i neslyšících klientů z celé ČR - pozn.red. Info-Zpravodaje). Také v Brně, to je také velké město, to také docela žije. Ale neslyšící lidé, kteří žijí mimo Prahu a mimo Brno, jsou tak trochu "zatlačeni do rohu" a nemají moc kulturního vyžití.

Záleží na vzdělání lidí. Když je to neslyšící člověk, který má vyšší vzdělání, tak si najde potřebné informace, přečte si je a rozumí jim, ví, co se kde děje. Nebo když mají neslyšící internet a používají ho a vědí, kde hledat, tak si informace najdou a rádi třeba na takové divadelní představení přijdou. Nebo mají přátele, kteří jim dají vědět, když je nějaká akce Neslyšících.

Oni sami se do divadla moc neženou. Já je vždycky musím lákat a dá mi to trochu práce. Ale když přijdou z divadla, tak jsou spokojeni. Růže pro Algernon na ně byla sice moc "upovídaná", moc dlouhá, přišli z divadla unavení, ale třeba představení Tracyho tygr se jim moc líbilo. Na tlumočení si ale nejdřív museli zvyknout. Když byli poprvé na tlumočeném představení, tak říkali, že si museli dlouho zvykat na způsob tlumočení a hodně věcí jim uteklo.

Co se jim ale hodně moc líbí, to jsou koncerty tlumočené do znakového jazyka. Tatínek se mě pravidelně ptá, kdy už zase bude nejbližší tlumočený koncert. Ten je miluje. On má rád hudbu jako takovou. Vždycky si napojí sluchátka do televize a různě u koncertů poskakuje a to nemusí být koncerty ani tlumočené. Hudbu vnímá hrozně rád. Vnímá ji přes vibrace, hluboké tóny. Vždycky si to dá hodně naplno...

Ano, byl. Hodně se mu to líbilo, protože koncert tlumočili tlumočníci, kteří dodržovali rytmus písní. Tatínkovi se líbí, když je hudba hodně rytmizovaná. On má smysl pro to vnímat rytmus. Na začátku rodiče nevěřili tomu, že je možné tlumočit hudbu. Nechápali, jak to ti tlumočníci dělají. Nevěřili jim. Neměli představu o tom, jak je to možné, musela jsem jim vysvětlit, že hudba je zčásti tlumočena na základě rytmu písně a pak také na základě jejího obsahu. Ale když jsem jim to vysvětlovala bez toho, aby viděli, jak to funguje ve skutečnosti, tak to bylo zbytečné. Zkrátka, nedovedli si to představit. Teprve když si moje vysvětlení spojili se zážitkem z koncertu, tak to pochopili a líbí se jim to.

Většinou se to neslyšícím lidem líbí. Je ale pravda, že mi tatínek říkal, že jeho kamarád na to má úplně jiný názor. Říká, že se mu to nelíbí, protože tlumočníci si při tlumočení vymýšlejí. Je ale možné, že tenhle pán nikdy neviděl nějaký pěkně tlumočený koncert. Když je nějaký koncert, který tlumočí neprofesionální tlumočník, a jeho výkon není dobrý, tak to vyvolá ve spoustě neslyšících špatnou reakci a myslí si, že je to vždycky takhle špatně.

Bylo by ideální, kdyby měly neslyšící děti ve škole plné osnovy. Když půjde neslyšící dítě přímo do školy pro slyšící, tak by to asi nezvládlo učit se podle plných osnov bez znakového jazyka. Já myslím, že ne všechny neslyšící děti by zvládly výuku v běžné škole. Myslím si, že v tomhle směru je ideální metodou bilingvální metoda vzdělávání. U nás jsou ve speciálních školách často redukované osnovy, ale ne proto, že by děti výuku nezvládaly, ale proto, že učitelé nedokáží s dětmi komunikovat na té úrovni, aby všechny potřebné informace dokázali dětem předat. Kdyby se tohle změnilo a zlepšilo, tak by i na speciálních školách mohly být plné osnovy...

Nevím, co s naší kulturou a naší komunitou udělají kochleární implantáty. Nikdo nemůže říct, jestli třeba naše kultura nebo komunita jednou neskončí, jestli vydrží tenhle boom kochleárních implantátů. Já sama nevěřím, že by neslyšící úplně zmizeli. Je pravda, že přichází doba, kdy neslyšících lidí, myslím opravdu Neslyšících, je méně, ale věřím, že se to jednou obrátí a že jich zase bude přibývat.

Já se na kochleární implantáty dívám jako na něco, co nám bere lidi z naší komunity. Ale stavím se k tomu tak proto, že o tom, komu bude voperován kochleární implantát, rozhodují slyšící lidé a jsou to slyšící lidé, kteří neznají komunitu a kulturu Neslyšících. Kteří nedokáží ocenit život a životní styl neslyšících. Kdyby to byli lidé, kteří tyto zkušenosti mají, nevěřím tomu, že by automaticky dávali kochleární implantát každému, kdo by měl ztrátu sluchu.

Neslyšící děti by se měly vést k tomu, aby byly schopné stejného respektu k oběma prostředím, slyšícímu i neslyšícímu. Může se přece stát, že dítě, které bude mít voperovaný kochleární implantát, se bude v budoucnu chtít stát členem komunity Neslyšících, ale bude se také zároveň rádo kontaktovat i se společností slyšících.

Mně nevadí, když má dítě kochleární implantát, jsem schopná to přijmout. V Americe se velmi často stávalo, že komunita přijala mezi sebe člověka s kochleárním implantátem. Je to proto, že cílem Gallaudetovy university je dát neslyšícím lidem s kochleárními implantáty možnost, aby se seznámili s komunitou Neslyšících. Je na nich, aby se rozhodli, jestli chtějí zůstat v komunitě, anebo ne. U nás v České republice jsou dva takové názory. Část komunity Neslyšících tvrdě odmítá kochleární implantáty a lidi, kteří je mají, a druhá část komunity se naopak snaží dát lidem s kochleárními implantáty prostor.

Je to podobné jako u nedoslýchavých. Když jde o nedoslýchavého člověka, který je vstřícný, tak ho komunita dokáže přijmout bez problémů. Když je to ale nedoslýchavý člověk, který ze sebe dělá toho nejchytřejšího a nejmoudřejšího jen proto, že používá mluvený jazyk, tak ho komunita prostě nepřijme. Lidé s kochleárním implantátem jsou na tom ve vztahu ke komunitě Neslyšících v současné době podobně.

Je hrozná škoda, že v institucích, které poskytují ranou péči, není žádný neslyšící poradce. Vím, že v některých institucích pracují lidé, kteří vůbec neovládají znakový jazyk. Jaké informace mohou takoví lidé předávat rodičům neslyšících dětí? Vždyť je přece hodně moc důležité, aby rodiče měli informace z obou stran.

Foniatři rodičům podávají také jen jednostranné informace, nedokáží být objektivní. Proč nedají rodičům také informaci o tom, že existuje znakový jazyk? Oni sami nedokáží ve znakovém jazyce ani pozdravit. V Americe je povinností, aby každý člověk, který chce vystudovat medicínu v oblasti foniatrie, uměl základy znakového jazyka a naučil se komunikovat s neslyšícím člověkem. U nás foniatři většinou neumí ani znak. Je to škoda.