zobrazeno: 6234x

Nejlépe se cítím mezi nedoslýchavými kamarády

Rozhovor s Andreou Kalců

zdroj: Info-Zpravodaj 2005, roč. 13, č. 3, s. 19-21. publikováno: 09/12/2006

Andrea Kalců je sympatická nedoslýchavá dívka, která pracuje ve Střední zdravotnické škole v Praze v Radlicích jako tlumočnice českého a českého znakového jazyka. Spolu jsme si povídaly nejen o její práci, ale také o jejím životě, kamarádech a jejích zálibách.

Pracuješ jako tlumočnice. Jak dlouho?

Loni od září. Takže je to rok.

Jak jsi se k této práci dostala?

Tuhle školu (Střední zdravotnická škola pro sluchově postižené, obor zubní technik - pozn. red.) jsem sama absolvovala. Tak jsem si říkala, že bych to mohla zkusit, protože té problematice rozumím. A také proto, abych získala nějakou praxi u dětí.

Nikdy jsi nepřemýšlela o tom, že bys mohla pracovat v oboru - jako zubní technik?

Já jsem si původně myslela, že v oboru zůstanu. Mám čtyřletou zkušenost v laboratoři, ale nedařilo se mi, třikrát jsem změnila zaměstnání. Vždycky na začátku to vypadalo nadějně a tak po roce, po tři čtvrtě roce ... Peníze šly dolů, vůbec nevím proč. Nezjistila jsem důvod. Ptala jsem se, jestli je to kvůli tomu, že dělám něco špatně. Říkali, že ne, že prý je málo práce. Ale to mi bylo divné, protože všichni měli hodně, jen já jsem měla málo. Pokaždé to tak bylo. Tak jsem to pak vzdala. Ale bylo taky možná proto, že jsem začala při zaměstnání studovat - a byla jsem tam jen na tříčtvrteční úvazek.

Co studuješ?

Pedagogickou fakultu university v Hradci Králové, magisterský obor pedagogika se speciálním zaměřením pro 1. stupeň. Teč, v mém současném zaměstnání mi většinou vychází vstříc, když potřebuji jet do Hradce do školy.

Jak jsi se naučila ukazovat? Přece jen, teč pracuješ jako tlumočnice, to vyžaduje kromě perfektní znalosti českého jazyka také perfektní znalost českého znakového jazyka... Jak jsi se dostala ke znakovému jazyku? Odmalička?

Ne, já jsem chodila do školy do Ječné (Speciální škola pro sluchově postižené v Praze 2, Ječná ulice, komunikační metoda: orální - pozn. red.). tam byly jen tak znaky, co si děti ukazovaly mezi sebou. Ukazovat jsem se vlastně naučila až na střední škole, když jsem začala studovat na škole v Berouně. Pak to šlo rychle, pochytila jsem ho vlastně během prvního roku. Byla jsem na internátě, tam jsem byla neustále s neslyšícími spolužáky. Tam jsem ani "neměla šanci" být mimo.

Ale opravdu dobře jsem se naučila znakový jazyk až teč, když tlumočím... První měsíc, když jsem tu loni nastoupila, jsem měla co dělat... Ale pak, když je člověk každý den mezi neslyšícími, tak to jde samo.

Vy jste měli v Berouně v hodině od začátku tlumočníky v hodině?

Ano, už od prvního ročníku, a myslím, že na všech hodinách. Jen, když tlumočník chyběl, tak učitelka mluvila a k tomu hodně psala...A pak se taky stalo, a to mi hodně pomohlo pro mé nynější zaměstnání, když byl tlumočník nemocný, tak jsem ho nahrazovala.

Ty máš slyšící rodiče?

Ano, mám slyšící rodiče - a taky komplet, celou rodinu, mám ještě dva mladší bratry. Já jsem se sluchovou vadou už narodila. Byla jsem omotaná pupeční šňůrou a kvůli tomu se mi nedostal kyslík do mozku.

Kdy rodiče zjistili, že máš vadu sluchu?

Maminka říkala, že až ve čtyřech letech. Mluvit jsem začala brzy, ale ve čtyřech letech to zůstalo na tom samém: máma, táta..., tak to už bylo divné. Tak potom jsem šla na audio a tam zjistili, že neslyším. A to přitom už při porodu prý doktoři věděli, že asi budu mít nějaké postižení, buč sluchu, nebo zraku... Tenkrát jsme také měli doma světelné zvonky, dříve to byla móda - a na to já jsem reagovala. Když někdo zazvonil, hned jsem přiběhla - mamka tak neměla šanci poznat, že neslyším.

Jakou máš vadu sluchu?

Přesné decibely nevím. Na jednom uchu je to těžká nedoslýchavost, na druhém uchu až praktická hluchota. Takhle to vypadá hrozně, mám ale dobrá sluchadla - digitální sluchadla. Když jsem v tiché místnosti, kde jsou třeba jen dva lidé, tak nemám problém, a dokonce nemusím ani odezírat. Je samozřejmě lepší, když člověka, se kterým mluvím, znám. Problémy nastanou v hlučné místnosti... Při tlumočení problém nemám, tam stojíme s učitelem blízko vedle sebe a ve třídě je klid.

Jak vypadala komunikace u vás doma? Neměla jsi tu, jako jediný člověk se sluchovou vadou ve slyšící rodině, nějaký problém?

Ne, fungovali jsme normálně, nebyl problém. Mamka vždycky na něčem pracovala a během toho jsme si povídaly. Problém jen byl, že si mě maminka neuměla poslechnout až do konce, se vším, co jsem jí chtěla říct. To sice nesouvisí tolik s mou sluchovou vadou, maminka je takový typ, ale to mě mrzelo. Sedíme u kávy, maminka uslyší něco v televizi, tak se otočí a dívá se tam. Já vím, tohle je normální u slyšících lidí. Já vím, že mě slyší. Já ale potřebuju oční kontakt. To je pro mě hrozně důležité.

S bratry také nemám žádný problém s komunikací, povídáme si, jako bych byla slyšící. Ten mladší z obou se dokonce naučil pár znaků, jako "děkuju", "káva"..., aby se pochlubil. Je to kluk, je rád, že něco umí ... je to moje ségra, jsem jí blíž. Když něco ukázal poprvé, tak jsem byla překvapená, nevěděla jsem, jak mám reagovat, ale pak jsem byla moc ráda.

Doma nemám komunikační problém. Jen mi třeba někdy vadilo, když jsem byla v nějakém pokoji a mamka nebo bráchové mi říkali něco z jiné místnosti. Vždycky jsem jim nerozuměla, tak jsem musela jít za nimi, oni nikdy nepřišli za mnou.

Jak to pokračovalo dál? Ve čtyřech letech jsi asi dostala sluchadla, začala chodit na logopedii...

Na logopedii jsem pak chodila pořád až do střední školy. Tam jsem chodila rok, dva, přesně už si to nepamatuji, a pak to skončilo. Dneska bych hrozně ráda chodila na logopedii, ale mám trochu strach, když se začnu soustředit na sykavky, tak pak začnu koktat...

Ale, Ájo, ty mluvíš krásně... Možná nějaké drobnosti, ty sykavky, ale je ti hodně dobře rozumět...

Někdy se stává, že když se mě lidi na ulici na něco ptají, tak někdy reagují: Vy jste cizinka...? Tak nevím, jestli jim mám odpovědět, protože mě to někdy vezme... Nebo třeba na poště, když mám říct své příjmení (Kalců), kde zrovna je písmeno "c", tak tam se třeba 15 minut strávíme s tímto příjmením... Už jsem si zvykla, ale někdy mě to přece jen vezme.

Kam jsi chodila do mateřské školy?

Pocházím z Klášterce nad Ohří a tam jsem chodila i do školky pro slyšící děti. Myslím ale, že ta školka byla specializovaná na logopedii, bylo tam i pár dětí s vadou sluchu.

Říkala jsi, že jsi chodila na základní školy do Prahy do Ječné. Takže jsi byla na internátě...?

Ano. Do Ječné jsem ale začala chodit až od čtvrté třídy. Před tím jsem chodila do běžné školy v Klášterci. První třídu jsem absolvovala ve specializované třídě, která byla určena pro děti, které měly nějaký problém. Od druhé třídy jsem byla už v běžné třídě a vím, že tam jsem měla problémy. Bylo tam moc dětí a učitelka mě navíc posadila dozadu. První půlrok jsem seděla vepředu, ale potom mě paní učitelka přesadila dozadu, že prý jsem hrozně rušila. Nevím, je to možné, už si to moc nepamatuji.

Proč jsi pak přešla do Ječné?

To navrhli doktoři. Maminka mi říkala, že mi to v té škole v Klášterci nešlo. Tak doktoři navrhli, bych šla radši někam do speciální školy - a tedy i na internát. Tak jsme si mohli vybrat, buč Liberec, nebo Praha. Nakonec zvítězila Praha, protože jsme tu měli příbuzné. Možná to bylo dobře. Určitě. Já jsem ráda, že jsem tam byla, byly tam plné osnovy, nic se neomezovalo.

Byla bys tedy ráda, kdyby se ve škole ukazovalo?

Ano. Aspoň na prvním stupni, protože tam je hodně důležitý co největší příjem informací. Děti musejí mít nějaký "svůj" jazyk. Já se sluchadly dobře slyším, tak bych se vlastně bez znakového jazyka mohla obejít. Nastanou ale chvíle, kdy si nejsem úplně jistá, že rozumím, a pak znakový jazyk opravdu potřebuji. Na fakultě, kde teč studuju, máme tlumočníka a já si vybírám. Nedoslýchaví lidé, kteří umí znakový jazyk, většinou nemají problém, oni si vyberou: buč učitele, nebo tlumočníka. Když rozumím učiteli, tak se dívám na učitele. Ale pak se stává, že za mnou někdo promluví, já mu nerozumím, tak potom se podívám na tlumočníka. Nebo jakmile jsem unavená z odezírání nebo učiteli nerozumím, dívám se také na tlumočníka. Tlumočník je vždycky chviličku pozadu za přednášejícím, takže to stihnu obojí. Ale úplně bez tlumočníka by to pro mě bylo asi těžké.

Máš pocit, že tlumočník se má vzdělávat?

Určitě. Není to jen kvůli tomu, aby rozuměl tématu, které tlumočí, s tím já nemám problémy, tlumočím odborné předměty a sama jsem zubní technik, je to ale také proto, aby se uměl vyjadřovat. Pořád dělám chyby v češtině a to nechci, v tom se chci dál vzdělávat. Týká se to ale i znakového jazyka. Čím dál víc poznávám, že mám ještě rezervy... Většinou spoléhám na city, na svůj instinkt. Protože mám sama sluchové postižení, jsem k sluchově postiženým dětem blíž, dokážu si říct: tak takhle bych tomu ve znakovém jazyce porozuměla já.

Jak se dál jako tlumočník vzděláváš, chodíš na nějaké kursy, školení...?

Ano, Česká komora tlumočníků znakového jazyka pořádá výukové semináře, tak se na ně snažím chodit, i když se mi tyto semináře často kryjí se školou, protože jsou o víkendu. Chodím na takové semináře, jako třeba "Rétorika", abych si zlepšila svůj mluvený projev.

Kromě toho, že tlumočíš tady ve škole, jsi také členkou souboru Tichá hudba, která převádí písně do znakového jazyka. Tlumočila jsi na benefičních koncertech Podepsáno srdcem, na Tříkrálovém večeru... Proč ses rozhodla tlumočit hudbu?

Baví mě to. Člověk musí mít pro hudbu cit. Věřím, že já mám hudební sluch, i když v mém případě to asi bude znít divně... Dokážu vycítit, kdy je hudba melancholická, kdy třeba přijdou bubny, hudba se začne stupňovat a pak se zklidní.

Protože do hudby si každý může představit, co chce, každý má svou představu, tak já jsem jí dala svojí. Nejdřív se podívám, od koho ta hudba je, jaký byl jeho život. Třeba Antonín Dvořák byl v Americe, pak se vrátil, plul domů parníkem, takovéhle drobnosti... Každou písničku nebo skladbu několikrát poslouchám - a pak teprve jsem si pod tou hudbou něco konkrétně představuju, vždycky po částech - až do konce: představuju si, jak Dvořák prochází Prahou, vidí Pražský hrad, to je síla, a pak přichází klid... Příprava jedenácti minutové skladby mi trvala tak tři týdny až jeden měsíc.

Na překladu spolupracuji s Kateřinou Červinkovou Houškovou, ta mi hodně pomáhá. Od ní jsem se naučila, jak při rozboru písní postupovat. Díky ní mám také možnost tlumočit písně do znakového jazyka jako sólista, už ne jen v souboru.

Rodiče na tebe musí být asi pyšní...

Moje maminka se vždycky přijede do Prahy podívat na benefiční koncerty tříkrálové, kde tlumočím. Pokaždé jí jako dárek dám lístek na koncert. Je vždycky hodně dojatá. Říká, že má pokaždé připravenou zásobu kapesníčků a brečí u toho. Prožívá to hrozně moc.

Jak se maminka dívá na to, že teč používáš znakový jazyk?

Bere to. Ona ví, že s ní se dorozumím mluveným jazykem a že tenhle jazyk je navíc. Že je jako každý jiný jazyk.

Pro slyšící jsou tlumočené koncerty ohromný zážitek. Zajímalo by mě ale, co znamená tahle oblast pro neslyšící, jak jí rozumějí, jak ji vnímají... Jaká byla zpětná vazba od neslyšících?

Mám minimální zpětnou vazbu. Sama si nejsem jistá, jestli lze hudbu převést do znakového jazyka ve všem, co vyjadřuje, v celé její šíři ... rytmus, melodie, obsah ... Najednou to všechno předat je velice těžké. Mým cílem je předat neslyšícím lidem svůj prožitek hudby, to, jak ji cítím já. Oni pak mají prostor vytvořit si o hudbě vlastní představu.

Kde se cítíš lépe - mezi slyšícími, nebo neslyšícími lidmi?

Když přijdu do společnosti slyšících lidí, které neznám, tak celou dobu mlčím. Jsem tam, občas hodím nějaké slovo, ale takové, abych nenarušila jejich konverzaci, abych na sebe neupoutávala pozornost. Ale jakmile oni vědí, že mám nějakou sluchovou vadu, tak se mě na to vyptávají: a odkdy neslyšíš? umíš znakový jazyk? zajímá je to, tak se k nim přiblížím víc. Jsem potom taková otevřenější, bavím se. Ale nevydržím tam moc dlouho. Není to jenom kvůli odezírání, ale je to taková společnost, která se zeptá jen na něco a pak se dál baví o svých věcech, o kterých já třeba moc nevím. Nemám takový přísun informací.

Když jsem mezi neslyšícími, tak to zase záleží na tom, jaká je to parta. Obecně se ale dá říct, že mezi nimi jsem více. Kdybych to chtěla ještě víc rozebrat, tak bych rozdělila skupinu neslyšících na dvě. V první skupině jsou lidé, které znám a oni znají mě. To jsou moji kamarádi a tam se cítím v pohodě. Bavím se s nimi znakovým jazykem, mluveným jazykem, co komu víc vyhovuje... o všem, co se dá, a je mi dobře. A je jedno, jestli jsem neslyšící nebo nedoslýchavá.

Pokud ale zapadnu mezi neslyšící, které vůbec neznám, a oni zjistí, že jsem nedoslýchavá, tak mě "vyhazují ze své party". Vůbec se se mnou nebaví. Možná, že by mě mezi sebe vzali, kdybych byla neslyšící. Nevím. Mám ale pocit, že odsoudit člověka, jen proto, že slyší trochu víc než on, může jen člověk netolerantní a nevzdělaný.

Nejlepší je to někde mezi, tam patřím já sama. Třeba nedávno byla oslava svatby a sešlo se tam hodně nedoslýchavých spolužáků a kamarádů a to bylo výborné.

Ty osobně dáváš přednost jakému jazyku, mluvené češtině nebo znakovému jazyku?

To se nedá říct. Když jsem mezi neslyšícími lidmi, kde se jenom ukazuje, tak tam se cítím dobře, protože máme podobné zkušenosti, podobné problémy, podobné pocity, podobný humor... Ale jakmile se ocitnu mezi nedoslýchavými kamarády, většinou jsou to "Ječňáci", tak tam se cítím nejlíp. Tam je to napůl, mluvení, ukazování... Je to jiné než u slyšících a také jiné než u neslyšících. Není to ani znakový jazyk, ani znakovaná čeština, ani jen mluvený jazyk. Používáme mluvený jazyk, který doplňujeme znaky.

A co dál, až skončíš dálkové studium na vysoké škole? Jaké máš plány?

Vím, že můj sluch nezůstává na stejné úrovni, pořád se zhoršuje. Ještě možná tenhle rok, možná dva roky ještě zvládnu překládat, ale pak bych se toho radši vzdala.

Pokud tady na střední škole nebude učitel na odborné předměty - ty spíše prakticky zaměřené - např. stomatologické protézy, kde se vyrábějí umělé zuby, pracovní postupy, technologie, materiály nebo v laboratoři..., tak to bych vzala.

Kdyby místo nebylo, tak bych ráda šla k malým dětem tady do Radlic na první stupeň jako učitelka. Ale chtěla bych nastoupit už od první třídy. Abychom se mohli už od začátku navzájem poznávat. Kdybych přišla třeba až do třetího ročníku, nevím jestli bych se uměla přizpůsobit metodám a představám předchozí učitelky.

A spíš bys ve třídě mluvila, nebo ukazovala?

To záleží na tom, jaké děti by ve třídě byly. Já bych samozřejmě ukazovala a přitom artikulovala, ale bez hlasu. Pokud by byl ve třídě někdo, kdo potřebuje mluvený jazyk, tak bych zažádala o tlumočníka, který by můj výklad tlumočil do mluveného jazyka. Děti by dostaly hodiny znakového jazyka navíc a až by se naučily znakový jazyk na dostatečné úrovni, tlumočník by přestal do hodin chodit.

Znakový jazyk je jejich jazyk, i těch dětí, co mají slyšící rodiče... Myslím si, že znakový jazyk je pro ně přirozenější. Reagují na něj lépe, než když jim něco řeknu pusou.

A hodně bych se zaměřila na češtinu, na písemnou formu češtiny, protože čeština je hrozně důležitá. A češtinu musí každý neslyšící znát.

Ájo, děkuju ti za rozhovor.
foto: autorka

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Profesorka Alena Macurová
Tomáš Pazdera
Jubileum Jaroslava Paura
Hlasy tichého sveta 4
Hlasy tichého sveta 3
Rozhovor s Petrem Vysučkem o SPC
Neslyšící cestují..
Životní příběh Karla Svobody
Hlasy tichého sveta 1
Moderátorka Zlatuše Kurcová
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Nevěřím, že by neslyšící úplně zmizeli
Rozhovor s Věrou Strnadovou
Zákon o znakové řeči byl šitý horkou jehlou
Nejlépe se cítím mezi nedoslýchavými kamarády
V módě je dovoleno všechno
Rozhovor s humoristou Vladimírem Jiránkem
Baví mě každý pohyb
Tlumočení mě spolklo úplně a naplno
Pochopila jsem, že potřebuji vzor Neslyšícího
Cit pro hudbu? Ten musíte mít v krvi

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 76
celkem: 76
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Kalendář Velikáni ticha představuje dvanáct n
Kašpárek v rohlíku - v Ostravě
Linka pro neslyšící bude vysílat koncert
Smyslů-plný koncert - Benefiční koncert tlumo
O nezbedných kůzlátkách /tlumočené představ
Narozeninový mejdan - Kašpárek v rohlíku
První tlumočení hackaton
Fotomaraton info pro všechny
Pátá dohoda /tlumočené představení/

RSS kanály 

[CNW:Counter]