Tlumočení mě spolklo úplně a naplno

Naďu Dingovou, předsedkyni České Komory tlumočníků, jsem čekala u Národního divadla s basketbalovým míčem. Potkaly jsme se, popovídaly v kavárně Louvre a pak se rozešly. Já na hřiště a Naďa Dingová… kam jinam… opět do práce.

Normálně pracuje 24 hodin denně. Přátelé o ní říkají, že to v hlavě nemá v pořádku. Zasvětila svůj život neslyšícím, ale život s neslyšícím partnerem si nedovede představit. Nemá soukromý život. Miluje divadlo. Má za sebou několik porodů.

Určitě ano. A kdo je váš vzor?

Mým velkým vzorem byla a je Vesta Dee Sauterová. Je to Američanka, profesionální tlumočnice, mimo to taky úžasný člověk. Jako misionářka se v Česku zdržela asi pět let a pozitivním způsobem ovlivnila spoustu lidí. Pak přesídlila do Maďarska a teď je, tuším, v Thajsku.

Vesta byla první člověk, který „tlumočení“ u nás představil jako profesi, a ne jako nějakou pomáhající, podpůrnou službu. Navíc měla jasnou představu o tom, jak by profesionální tlumočení mělo vypadat. Potkala jsem od té doby hodně profesionálních tlumočníků a opravdu dobrých tlumočníků, ale Vesta měla k tomu všemu ještě dar předat tlumočnickou zkušenost někomu dalšímu. V tom byla jedinečná.

Mnoho počinů Komory jí vděčí za svůj úspěch. Například divadelní představení Tracyho tygr, tlumočené formou stínového tlumočení. I u vzniku tohoto představení stála ona. V té době měla vlastní bohaté zkušenosti se stínovým tlumočením na prknech divadla, a navíc nám dokázala dodat odvahu a sílu ve chvílích, kdy jsme to jako členové mladé organizace potřebovali. Byli jsme mladí, někdy vyplašení a nejistí. Chtěli jsme udělat všechno hned a dobře, nebo vlastně co nejlépe. A Vesta nás pomohla nasměrovat. Objevila se tu v pravou chvíli, v době, kdy Komora vznikla.

Ne. Myslím, že tušíme jak, ale… třeba já za sebe musím říci, že to nedokážu. Dostala jsem za úkol vyučovat tlumočnickou specializaci na Filosofické fakultě UK v Praze. Vždycky jsem se zdráhala dělat tyhle pedagogické věci. Hlavně proto, že sama nemám žádné tlumočnické vzdělání (pokud nepočítám kurzy, semináře, workshopu, diskuse, které organizuje Komora). To, co můžu učit, je založeno pouze na mé osobní tlumočnické zkušenosti. Mé povědomí o tlumočení tvoří informace a praktické zkušenosti nabité více méně intuitivně. Myslím si, že nemám ani šanci nějak se Vestě Sauter v tomto ohledu ani přiblížit.

Talent dělá hodně moc. Ale zdaleka není všechno. Je zajímavé, že třeba v prvním ročníku mi kolegové lektoři znakového jazyka říkají: Podívej, tenhle je fakt šikovný, tomu to jde, ten bude skvělý. Bude z něj určitě dobrý tlumočník. A pak později, po dvou třech letech jsou překvapeni a nechápou jak to, že ten člověk, který v prváku byl skvělý, už dneska tak dobrý není. Talent není jedinou podmínkou pro to, aby byl člověk opravdu dobrý v komunikaci s neslyšícími a už vůbec ne pro to, aby byl dobrý tlumočník. Člověk může mít talent, je to pro něj určitý dar, který musí umět využít. Musí ho rozvíjet, pracovat na něm. Je to stejné jako s každým jiným jazykem. Člověk musí být ve výuce trpělivý a vytrvalý.

Znakový jazyk je pohybově vizuální a vyžaduje to, aby člověk nebyl upjatý, aby se uměl uvolnit a otevřeně se svým okolím komunikovat. Je spousta šikovných lidí, kteří umí pět, šest jazyků a tak si řeknou, že ke své jazykové škále přidají ještě ten znakový jazyk a většinou tvrdě narazí. Najednou už jim tenhle „podivný jazyk“ nejde tak dobře, jako všechny ty mluvené jazyky a řeší problémy, které jsou pro ně úplně nové. Najednou je jim hloupé, že mají komunikovat jazykem, u kterého se musí nějak tvářit. Vadí jim, že je to jazyk, který je vidět. Je to pro ně opravdu něco úplně jiného, než na co byli do té doby zvyklí.

V současné době se práce rovná můj život. Všechno, co ve svém životě momentálně dělám, nějak souvisí s tlumočením nebo s neslyšícími. Já původně pocházím z Chebu. Můj minulý chebský život se pro mě úplně uzavřel. Přestěhovala jsem se nastálo do Prahy. A tady žiju svůj pražský pracovní život. Mám hodně kamarádů, tlumočníků, kteří svou práci berou zdravě. Vnímají, kdy jsou v práci a tlumočí, a kdy jsou doma a jejich práce skončila. Vedou soukromý život. V tom jsou mým velkým vzorem. Já taky tlumočím, pak jdu domů, kde mě čeká další práce, která nějakým způsobem souvisí s tlumočením. No, když se zeptáte některých jiných lidí, kteří mě znají, tak vám řeknou: Naďa to nemá v hlavě v pořádku… A asi mají pravdu.

No, klidně to zkuste, opravdu mě hodně lidí považuje za nenormální.

Já jsem byla vdaná, ale to patří k tomu uzavřenému chebskému životu.

Už jsem to řešila sama se sebou a myslím, že ne.

Opravdu jsem nad tím už několikrát přemýšlela. Je pravda, že bych neměla jazykovou bariéru, ale tím problémem by byla asi kulturní rozdílnost, ta propast mezi způsoby našich životů. Mohu být člověk, který se cítí být poučený, možná bychom si s mým potencionálním neslyšícím partnerem navzájem mohli vyprávět o našich kulturách. Ale to všechno nestačí na skutečné souznění dvou lidí. Je to ale jen můj osobní názor. Pravda je taková, že když se porozhlédneme, není moc spokojených smíšených párů. Mnoho neslyšících má zcela jasno a jsou v tomhle ohledu ještě pesimističtější než já a říkají, že vztah mezi slyšícím a neslyšícím člověkem nemůže nikdy vyjít. I když znám jeden dva..tři… spokojené smíšené páry, ale jsou asi právě tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo…

S tím úplně nesouhlasím. Je fakt, že rozdíl mezi těmito dvěma skupinami lidí je. Mám zkušenost s nedoslýchavými lidmi, kterých mi často bylo líto. Třeba na pracovní pohovor se nedoslýchavý připraví v mluveném jazyce a hned na začátku se stane nepříjemnost. Nerozumí otázce a najednou strašným způsobem znejistí. Nedoslýchaví lidé jsou často rozpačití, nevěří si a mají pořád nějaký problém. Ale neslyšící, kteří jsou zdravou osobností, ten problém nemá. K takovým situacím jako pracovní pohovor si přizvou tlumočníka. Jsou vyrovnaní a znají své hranice toho, co mohou zvládnout a co možná už ne, protože neslyší. A je to v pohodě.A pokud tam tlumočník není, neslyšící si poradí jinak. Řekne: Tak já si s vámi budu psát. Pro nedoslýchavého je psaní v komunikaci často naprostá prohra. Ale jak říkám, nedá se to zevšeobecnit, vždycky záleží na konkrétních lidech. Tohle je jen moje vlastní zkušenost.

V čem je tedy problém?

Nedoslýchaví jsou vychovávaní jinak. Často říkají: Já nepotřebuji znakový jazyk, já umím mluvit. Ale to, na čem staví komunikaci, je častokrát v životě shodí a zklame. Oni jdou někam, kde se sami chtějí domluvit, ale okolí není trpělivé na to, aby po celou dobu komunikace pečlivě artikulovali a komunikovali s nedoslýchavým jen v tváří v tvář.A tak dochází k mnoha problémům. Ale vy do toho jako tlumočník znakového jazyka nemůžete nijak zasáhnout, protože ten člověk říká: Já nepotřebuji znakový jazyk, já nepotřebuji tlumočníka. Já umím mluvit. Ale nemyslím si, že nedoslýchaví jsou nemocní. Jsou to jen lidé s více problémy v komunikaci a je jim v jejich životě více ubližováno.

Ne ne ne, vůbec je neznám nějak více a vlastně jsem se tím nikdy nezabývala. Jen se vám snažím odpovědět na otázku. Ale…když třeba natáčíme nějaký videomateriál s neslyšícím, je to tak nějak jednodušší. Řekneme neslyšícímu základní věci, přiblížíme naší představu a pak tomu dáme volný průběh. Všechno jde hladce a výsledek je takový přirozený a kvalitní. Ale když natáčíme s nedoslýchavým člověkem, ten si to často musí všechno předem napsat a pak na místě doslova odříkat. Trápí se tím, aby neudělal žádnou chybu a aby pak nevypadal hloupě. To se stává často.

To je člověk, který je vyrovnaný a vnitřně srovnaný s tím, že neslyší. V tom, že je neslyšící, nevidí žádný problém. Používá svůj jazyk a vnímá to, že v ČR je plno jiných cizinců, kteří se tady taky nedomluví zas tak bez problémů česky a taky občas potřebují tlumočníka. Takhle to většinou vnímají současní mladí neslyšící a možná ještě trochu více neslyšící děti neslyšících rodičů. Ale takových zdravých a silných osobností je pořád tak nějak málo.

Neslyšících celkově ubývá. Ale zdravých neslyšících osobností přibývá. To se odráží ve všech směrech jejich života, v rodinném zázemí, ve vzdělání. Je to skvělé sledovat tento vývoj.

Je to díky technickému pokroku. Už malé neslyšící děti jsou odoperovány, dostávají kochleární implantát a jsou vedeny v mluveném jazyce. No a neslyšících se rodí méně, v poměru k méně se rodícím dětem vůbec.

Myslím, že ne. Mnoho lidí tento názor uráží. Mnohdy by se tlumočníci nebo lidi, kteří jsou ve velmi úzkém kontaktu s komunitou neslyšících, chtěli stát součástí té komunity. Chtěli by, aby je komunita neslyšících přijala. Ale ono to tak nejde. To je záležitost, kterou nelze někomu přikázat, nelze si ji na někom vynutit. A já myslím, že je to pochopitelné. Můžete s někým sdílet kulturní tradice, zvyky, ale nikdy nemůžete jako slyšící zažívat to, co zažívá neslyšící. On vám to může vyprávět, vy to můžete pochopit, ale osobnost neslyšícího utváří to, že neslyší a tu vaši zase utváří to, že slyšíte. To je věc, která zapříčiňuje, že neslyšící a slyšící nikdy nemohou patřit do jedné komunity. Rozdílná, nepřenositelná životní zkušenost je to, co je odděluje.

To je hrozně těžké říct. Tlumočíte u soudu, v divadle, ve škole, u lékaře, na úřadě, na svatbách, na pohřbech, na konferencích, na policejním vyšetřování, u porodu… Všechno je zajímavé, všechno je spojeno s lidmi a jejich životy.

Když to bylo poprvé, měla jsem hrozný strach, jak to sama zvládnu. Nemám s porodem osobní zkušenost, a navíc jsem přesně nevěděla, jak to všechno bude probíhat. Když tedy nepočítám teoretickou přípravu. Znáte to, v životě je všechno jinak, než si kde přečtete, nebo než vám kdo řekne. Tlumočení u porodu je samozřejmě úplně jiný typ tlumočení než třeba na sociálním úřadě. Miminka se dotýkáte většinou dříve než jeho tatínek. Tlumočník, který si neustále musí držet profesionální odstup, se najedou stává součástí rodiny a jejího života. Třeba jen proto, že s nimi jako tlumočník tráví ty nejintimnější hodiny přípravy na porodním sále…

(smích) 27 hodin. Tam už jde profesionální odstup do pozadí. Neslyšící maminka je většinou utlumená léky, pořádně nevidí, co se s ní děje, a to všechno hodně ztěžuje komunikaci. Navíc má bolesti, je napojena na různé kapačky, takže s ní musíte komunikovat hodně prostřednictvím dotyku, kontaktním tlumočením. Jste s ní v bezprostředním kontaktu.

To teda jo… ale víte co? Je to krásná práce.Tlumočník by se měl snažit být v co nejpestřejším kontaktu s komunitou neslyšících. Měl by s touto komunitou mít nejrůznější varianty vazeb a vztahů. Tlumočník, který není v kontaktu s komunitou, vlastně není tlumočník. Jeho poslání propojovat komunikaci dvou světů se vytrácí. Mně osobně by připadalo podivné, kdybych měla tlumočit jen na konferencích nebo v divadle a nechodila bych tlumočit k lékaři, na úřad. V těchto běžných situacích je tlumočníka nejvíce potřeba. Tam se odehrávají každodenní problémy neslyšících. Na konferenci nebo do divadla si neslyšící zajdou jednou za rok, a to dobrovolně. Buď se jim tam chce jít, tak jdou. Pokud se jim nechce, nejdou a nic se neděje. Ale když jsou nemocní, k lékaři jít prostě musí. Tlumočení mě spolklo úplně naplno. Chci ho dělat na různých úrovních. Tlumočím pro děti, na střední škole, na vysoké škole, tlumočím pro Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící. Člověk, který chce dělat tlumočení, musí být v kontaktu s komunitou v nejrůznějších vazbách. Někteří tlumočníci jsou v kontaktu se stále stejnými lidmi, navyknou si na jejich jazyk, na jejich způsob komunikace, a když se dostanou mimo okruh svých lidí, tak jsou zaskočeni. I já mám toto rozčarování za sebou.

Ne, ne. Samozřejmě, že mě taky někdy spousta věcí štve. Když potřebujete někomu něco akutně vysvětlit, není problém, zvednete sluchátko a všechno to prostě teď hned vysvětlíte. Ale s neslyšícím vám tento způsob selhává. Musíte se spoléhat na písemnou komunikaci. Ta je mnohokrát zavádějící a tak vzniká mnoho a mnoho nedorozumění, které se také někdy dost těžko vysvětlují. V tyto momenty bych dala hodně za to, kdyby existoval obrovský mobilní videofon, který budou mít všichni a za všech okolností k dispozici. Někdy si někteří neslyšící myslí, že jim musíte být kdykoliv k dispozici. Ale je pravda, že jsou to jen výjimky.

Dneska už jsem si jistější v komunikaci s neslyšícími i slyšícími lidmi. Dokážu jim lépe říci, kde jsou moje hranice. Ale stále bojujete o pravou míru těch hranic. V noci přijde SMS: Zítra ráno v 6.00 potřebuji tlumočení práce. Sraz v 5.55 hodin u brána.

Dneska už vím, že byla moje velká chyba, když jsem na takové situace přistupovala. V těchto chvílích dokážu už říci i NE.

Divadlo. Pro mě je divadlo hodně důležité. Možná právě proto Komora dělala už tolik tlumočených představení. Běžné tlumočení je velmi náročné, myslím, hlavně psychicky. Člověka tlumočení strašně vyčerpává, bere mu energii. Když jdete od soudu, kde soudce prostě rozhodne, že odebírá dítě neslyšící matce, a že ho dává do péče prarodičům, protože matka neslyší a to je pro dítě životu nebezpečné a vy to jen tlumočíte - je to šílené. Nemůžete s tím vůbec nic dělat. Maximálně až to skončí, tak můžete běhat po soudním dvoře, abyste ze sebe dostala tu bezmoc a vztek. Divadlo je pro mě obrovský odpočinek a relax.V divadle si člověk vyhraje s jazykem, prožívá příběh a může ze sebe dostat všechny ty nánosy starostí, nedorozumění a konfliktů, které se týkají tlumočených situací, o kterých s nikým nesmí mluvit.

Kdysi byl pro mě hodně důležitý sport, ale tím, jak se z mé 16hodinové pracovní doby stala 24hodinová pracovní doba, tak mi tam to divadlo vlezlo a nahradilo prázdné místo po sportu. Teď o prázdninách bych si ráda našla čas na nějaké sportovní vyžití.