zobrazeno: 6272x

Zákon o znakové řeči byl šitý horkou jehlou

Rozhovor s Pavlem Kučerou

zdroj: Unie 5/2002 publikováno: 15/01/2007

Zákon o znakové řeči byl šitý horkou jehlou, míní jeden mladý, sympatický a úspěšný učitel speciální základní školy pro sluchově postižené v Brně. Mimo jiné je též lektorem znakového jazyka, a protože ho několik let znám osobně, vím, že má velice zajímavé myšlenky, názory a rady. Nedalo mi to, a tak jsem ho pozvala k rozhovoru, aby nám řekl některé své názory o znakovém jazyce i dalších tématech. Když nahlédneme do jeho občanského průkazu, zjistíme, že tímto mužem je Mgr. Pavel Kučera.

Pavle, učíš ve speciální základní škole pro sluchově postižené v Brně. Jak ses k této profesi jako absolvent průmyslové školy oděvní v Kremnici dostal?

Je to zdlouhavé, ale pokusím se to čtenářům nějak přiblížit. Po absolvování průmyslové školy jsem šel studovat do Liberce na Textilní fakultu Technické univerzity a do Prahy na Fakultu tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity. Brzy jsem však zjistil, že obor v Liberci mě nijak neláká. A z Prahy po třech sezeních jsem též odešel, nebyla to moje parketa. O této fakultě v Praze jsem měl představu, že to bude zaměřeno na venám nějaké taneční prvky a to, co se na JAMU naučily. Chytlo mě to, a když jsem zjistil, že po absolutoriu se nabízí možnost práce s dětmi, hned jsem se přihlásil na JAMU. Uvědomil jsem si, že by mě to bavilo, k Neslyšícím jsem měl dost blízko. A hlavně mám neslyšícího bratra, který chodil do školy pro sluchově postižené. Viděl jsem, jak je na tom se znalostmi. Nebyly zrovna na dobré úrovni, a tak jsem si řekl, že bych s neslyšícími dětmi jednou chtěl pracovat. Mám k nim blíž už podobnou mentalitou a též v Kremnici mezi Neslyšícími jsem něco dění kroužků, sportovních akcí a podobně, jak mi bylo řečeno. Ale brzy jsem byl vyveden z omylu, byl to prostě jen tělocvik.

Máma chtěla, abych měl nějaké vysokoškolské vzdělání, ale já jsem v té době ještě neměl jasný cíl, co chci dělat. Nastoupil jsem do jedné krejčovské firmy, kde jsem dělal kontrolora. Po půl roce jsem na jednom závodě v lyžování potkal tehdejší studentky JAMU, Renatu Vysoudilovou, dnes Pastrňákovou a Dášu Mandulovou, provdanou Malíkovou, které tehdy studovaly 1. ročník. Ukazovaly pochytil, pojí mě k nim velice úzký vztah, ale nemohu říct, že stoprocentně patřím k Neslyšícím.

No, když jsem se tedy přihlásil na JAMU, máma se na mě zpočátku dívala svrchu. Neměla představu, že bych byl komediantem. Přijali mě a v dalších ročnících jsem chodil na praxi na základní školu pro sluchově postižené v Brně. Se Sašou jsem se účastnil i školy v přírodě, no a možná tam si ředitelka všimla našeho vztahu k dětem a našich schopností. A proto jsem teč spolu se Sašou tam, kde jsem.

Jsi tam už šestým rokem, mohl bys nám říci něco o pedagogických začátcích? Co Ti tato práce přináší?

Napřed řeknu, že po JAMU jsem chtěl pracovat ve speciální základní škole pro sluchově postižené v Olomouci. Když jsem se ptal po volném místě, z devadesáti procent mi slíbili, že mě vezmou. Ale čtrnáct dní před zahájením školního roku mi sdělili, že mě nakonec nevezmou. Tak jsem obvolával speciální školy pro děti s různým zdravotním postižením v Olomouci a v jeho blízkosti, až jedna škola mě pak chtěla přijmout.

Zkusil jsem ještě zavolat do Brna paní ředitelce Silovské. Nevěděl jsem ale, jakou mám šanci, jelikož v této škole pracovala Renata a přijali ještě Sašu Zvonka a Lucii Uhrovou, tak jsem si říkal, zda těch Neslyšících už není moc. Ale k mému překvapení paní ředitelka projevila o mě zájem, i když učitelské místo už nebylo, jen místo vychovatele. Vzal jsem to, řekl jsem si, že to pro mě bude dobrá zkušenost.

Vypomáhal jsem též ve zvláštní třídě pro děti s kombinovanými vadami, která byla při naší škole. Bylo to pro mne výborné pozitivum, už proto, že jsem zpočátku byl vsazen do obtížné třídy. Usnadnilo mi to pak přechod do třídy sluchově postižených žáků, když jsem začal učit. Oproti zvláštní třídě mi neslyšící žáci připadali úplně normální. Musím poděkovat tehdejším pedagož-kám, paní Salnekové a Viczjanové, které mi pomohly v mých pedagogických začátcích.

V životě není jenom jeden cíl a jeden neúspěch, ale mnoho cílů a možností. Můj první dojem v novém pracovišti byl úplně super. Tento pocit mám až dodnes, nechci odtud odejít, najít si jiné zaměstnání. Prostě jsem zde spokojen. Dětské tváře jsou pro mě přínosem, radostí, se vším se mi svěřují. Někteří učitelé mi říkají, že to mám prostě v sobě, že jsem se to ani nemusel učit. Ne, abyste si mysleli, že se nějak vychloubám (smích). Stejně jsem ale musel jít studovat speciální pedagogiku, abych měl specializaci. Letos jsem toto studium ukončil.

Mám též dobrou zpětnou vazbu mezi kolegy, je vidět, že jsem jim užitečný a to mě uspokojuje.

Opravdu jsi neuvažoval, že bys někam odešel?

Někdy mi někteří ředitelé či zástupci jiných speciálních škol pro sluchově postižené naznačili, že by měli o mě zájem. Pro mne by to nebyl problém, lehko se adaptuji, ale nemám proč. Bydlím zde, jsem už zde zakotvený a navíc v brněnské škole je skvělý kolektiv.

Komunikace se sluchově postiženými žáky Ti zcela jistě nedělá problém. Vím ale, že jsi až do střední školy neuměl znakový jazyk jako takový. Jak ses tedy ke znakovému jazyku dostal?

No, základy znakového jazyka jsem pochytil od bráchy. Po ukončení povinné docházky do ZÅ jsem přemýšlel, kam mám jít. Známky jsem neměl zrovna vynikající. Ne, že bych byl hloupý, ale spíše líný. Máma si všimla, že jsem šikovný na ruční práce, a tak jsem se nakonec přihlásil na oděvní průmyslovku pro sluchově postižené do Kremnice.Tam jsem byl vlastně přímo vhozen mezi Neslyšící. Jasně, že mě zpočátku odmítali, dívali se na mě jako na nedoslýchavého, který mezi ně nepatří. Byl jsem vlastně jen přihlížejícím, ale nedal jsem se.

Naštěstí jsem tam měl známé z Kopečka, kterých jsem se zpočátku vyptával na význam znaků, to mi pomohlo. Ve 2. ročníku jsem postupně mezi ně zapadal, pomáhal jim s tlumočením, např. televizních zpráv a oni mě spontánně opravovali. Tlumočil jsem též jejich vzkazy učitelům a naopak. Začal jsem i moderovat školní akce a Neslyšící si pak uvědomili, že již umím obstojně znakovat a bariéry byly překonány. Poté, když jsem studoval na JAMU, musel jsem slovenské znaky předělávat na české, ale i to jsem zvládl. Je pravda, že zpočátku mi jejich mimika a gestika připomínala jakési divadýlko, ale později jsem si uvědomil, že je to součást znakového jazyka, že mimika vlastně vyjadřuje intonaci a podobně.

Co by se podle Tvého názoru mělo ohledně znakového jazyka zlepšovat?

Toho je hodně.Tak především by se měly vytvořit odborné termíny do některých předmětů ve školách. Chybí mnoho znaků pro stromy, květiny nebo v matematice, např. kvadratická rovnice. Já sám se někdy ptám starších lidí na tyto názvy. Někdo to ví, ale, že by zase znali znak na matematické termíny, tak to spíše ne...

Máme též uzákoněný znakový jazyk, mohla by se udělat nějaká skupina pro zyk se nedá vytváření nových znaků, prostě ten za- graficky zákon nějak využít. Sám si znaky nechci vymýšlet, byl by v tom chaos. Zeptám se proč se tedy žáků, zda něco ví, zvažujeme, zda určitý nemohou vy-znak přijmout, pak to přejímám a šířím dál.

Dále chci říci, že zákon o znakové řeči číslo 158 byl šitý horkou jehlou. Nebylo vyřešeno, kdo přesně bude učit v kurzech, buč slyšící či Neslyšící, z čeho se to bude platit, prostě ten zákon by se postupně měl doladit. Mrzí mě, že na zákonu se podílelo jen pár Neslyšících, měli by se sjednotit všichni Neslyšící a společně se zasloužit o vytvoření tohoto zákona. Ne, aby na tom pracovali převážně slyšící, kteří tomu moc nerozumí a nevyjdou vstříc potřebám Neslyšících. Oceňuji zásluhy některých organizací Neslyšících, které se podílejí na rozvoji znakového jazyka, je ale třeba na tomto stále pracovat a ne neustále nadávat. Všechny tyto organizace sledují jeden cíl, tak nechápu, proč se člení. Dotace jsou pak malé a to je velká škoda. Na druhou stranu přiznávám, že konkurence je zdravá.

Znakový jazyk se nedá graficky zaznamenat, proč se tedy nemohou vyrábět videokazety pro veřejnost, kde by vše bylo vizuálně zpracováno. Může se to napřed vydávat v malém počtu, přijímat chyby, názory, kritiky, stále to zlepšovat a postupně vydávat ve větším množství. Určitě by na tom některé organizace vydělaly. Nechci, aby se pořád čekalo, čekalo a nic. Už se musí začít něco dělat, něco realizovat.

Důležitá je také osvěta, stále více se vkrádat do podvědomí veřejnosti, že existuje znakový jazyk, že existují Neslyšící. Veřejnost by se také měla přizpůsobit potřebám Neslyšících. Líbí se mi například v Olomouci, že jeden úředník, jménem Očko, ovládá znakový jazyk a může tak pomoci potřebám Neslyšících. Též v jednom zdravotnickém zařízení v Olomouci prý také kdosi umí znakový jazyk. Teč mě ale napadá, že jsem neviděl ani jednoho foniatra, který by uměl aspoň základy znakového jazyka. Právě na takových lékařských odděleních by to bylo třeba.

Také by mělo být více propagace o nás. Např. hrníčky s prstovou abecedou, nebo nějaké nálepky na auta. Nechci, aby takové věci byly jen v uzavřených organizacích pro Neslyšící, kam normální slyšící nevkročí jen tak. Mělo by se to prodávat na veřejných místech, např. v infocentrech, nebo v prodejnách tiskovin.

A když už jsem u těch tiskovin, je škoda, že časopisy pro sluchově postižené nejsou ve všech PNS. Slyšící člověk by tak měl možnost si všimnout, že něco takového je.Teč jsou krásné prodejny s novinami a časopisy, kde je vše vystaveno, například na hlavních nádražích. Tak tam někde by též měly být časopisy pro Neslyšící a sluchově postižené. No, připomínek mám hodně, ale myslím, že hlavně ty nejdůležitější jsem sdělil.

Jsi také lektorem znakového jazyka v kurzech pro učitele. Jak ses k tomu dostal?

Zpočátku jsem se přihlásil do Organizace tlumočníků znakového jazyka, abych měl nějaké osvědčení, že mohu tlumočit, případně učit ZJ, ale nepochodil jsem. Ne, že to je špatná organizace, oni jsou zaměřeni na znakovanou češtinu a je jen dobře, že něco takového existuje. Nechci, aby všechny organizace byly stejné, lidé se sluchovým postižením přece mají právo si samostatně vybrat, který tlumočník jim vyhovuje. Musíme mít na paměti, že nejsou jen Neslyšící, ale také nedoslýchaví či ohluchlí, kterým lépe vyhovuje znakovaná čeština kvůli gramatickému vyjádření.

Hm, zajímavý názor... Chceš ještě něco o tlumočnících říct?

Ano, chtěl bych říci, že mám průkaz tlumočníka, který si vlastně nezasloužím, protože se mi nelíbí ten postup, jakým jsem ten průkaz získal. Prostě jsem měl představu, že budu chodit do kurzů, vykonám zkoušku a dostanu průkaz. Ale tak to nebylo. Oni (nechci je jmenovat) nás prostě bez předchozí průpravy pozvali přímo ke zkouškám, a po nich jsme dostali průkaz a hotovo.

Dále by bylo dobré, kdyby všude v organizacích pro Neslyšící byly vyvěšeny seznamy tlumočníků, aby si Neslyšící mohli vybrat. A pokud je to třeba, uvést jejich zaměření, např. sociálně právní nebo lékařské atd., i když to osobně neuznávám. Mám tu zásadu, že tlumočník má tlumočit a ne radit. Možná by se mohlo jen poradit starým sluchově postiženým, kteří k samostatnosti nebyli vedeni.

Fakt? Trochu jsme odbočili, ale teč se vrátíme k předchozí otázce, jak ses tedy dostal k lektoři-ně znakového jazyka?

No, potom jsem se hlásil do Prahy na kurzy znakového jazyka, ale tam jsem též nepochodil. Pak jsem se doslechl, že se pořádají kurzy znakového jazyka pro učitele pod záštitou MÅ MT. Jsou to pětidenní setkání osmkrát za dva roky. Samozřejmě jsem se tam přihlásil a začal chodit. Všimla si mě Vesta Sauterova, tlumočnice znakového jazyka z USA, a poprosila mě, abych jí v něčem vypomohl. Už proto, že jsem Moravan, chtěla ukázat učitelům regionální znakový jazyk, aby věděli, že znakový jazyk není jednotný. Za rok jsem přizval Davida Wagnera, který také pomáhal učit ZJ.

Když tyto kurzy skončily, bylo nám smutno a chtěli jsme s Davidem založit nějakou nezávislou organizaci znakového jazyka, aby lidé věděli, že na Moravě něco takového je a ne jen všechno v Praze. Pak se o nás dozvěděl doktor Potměšil a projevil zájem o spolupráci, zda bychom nechtěli na těch kurzech dělat lektory. Já s tím hned souhlasil, David zpočátku měl jisté obavy kvůli srovnávání, že někteří učitelé nebudou se znaky souhlasit a budou jeho znaky srovnávat se znaky pana Václava Ptáčka. Nakonec do toho šel. Pravda je, že na začátku tu a tam někteří učitelé namítli, že pan Ptáček to ukazuje jinak, ale i to jsme překonali. A tu nezávislou organizaci jsme zatím nezaložili pro naše pracovní vytížení.

No, a jaký je obsah těch kurzů znakového jazyka?

Samozřejmě učitelům vysvětlujeme co, jak, proč je to takhle. Ale musím říci, že nejlépe se jim učí spontánně při večerech v hospodě. Vypráví něco o sobě, či nějaké příběhy a já případně něco opravím. Tím lépe se jim to učí. Chápu, že pětidenní kurz je únavný, snažíme se učit formou her, nebo někdy si zajedeme na výlet a tam po nich vyžadujeme, aby řekli ve znakovém jazyce něco, co viděli, nebo se jich zeptáme, nebo je poprosíme, aby nám tlumočili a podobně.

Doporučuji ale všem učitelům, aby hlavně co nejvíce chodili na akce Neslyšících, do klubů či na různé semináře, orientovat se v nich a snažit se zapojit mezi Neslyšící. Tam se dozví více než ve dvouletém kurzu. Mám též takový pocit, že někteří učitelé se po absolvování kurzů nesnaží dál ve znakovém jazyce sebevzdělávat. Možná si něco zopakují pomocí videa, ale to vůbec nestačí. Znakový jazyk by měli učitelé sami předávat malým dětem a ne přejímat od nich, hlavně od dětí ze slyšících rodin.

Když jsme u těch dětí, jak s nimi komunikuješ? Jak řešíš problém mnohých učitelů, kteří mají ve třídně smíšené děti, například nedoslýchavé a neslyšící dohromady?

Když přijdu do třídy, komunikuji se všemi, všemi prostředky, ne totální komunikací. Poté se zeptám nedoslýchavých, zda mi rozuměli, ověřím si to otázkou. Pokud ne, zadám ostatní třídě nějakou práci a nedoslýchavým mezitím vysvětluji. Samozřejmě mluvenou řečí. Pak je to individuální, dle potřeb žáka.

Ovšem záleží také na typu tříd. Například v osmé třídě je to bezproblémové, tam všichni umí znakový jazyk i když tam jsou dvě nedoslýchavé dívky. V průběhu hodiny, když se mě některá z nich na něco zeptá, odpovím jí mluvenou řečí. Nedoslýchavé je třeba podněcovat k mluvení.

Nelíbí se mi u některých učitelů, že malým dětem něco ukáží velice zjednodušeně. Uvedu příklad: třídní kniha. Učitelé ukazují, že je to velký sešit, který má zelenou barvu. Tak ne, děti pak později neporozumí znaku třídní kniha. Lepší je rovnou ukázat znak třídní kniha a když znakům neporozumí, teprve pak jim popsat vlastnosti třídní knihy a ukázat ji.

A teč poslední dvě otázky. Myslíš, že by měl být ve školách zaveden předmět Znakový jazyk? Měly by být ve škole kurzy znakového jazyka pro učitele?

Kurzy pro učitele ano. Jednou týdně povinně. Nechci ale, aby to probíhalo formou osvojování si znaků, ale formou konverzace. U dětí je velice důležitá čeština, je třeba ji neustále zdokonalovat, psát si s nimi fráze. A když se nemohou vyjadřovat orálně, stačí písemně. A předmět Znakový jazyk myslím, že není třeba. Znakový jazyk si žáci mohou rozvíjet v různých předmětech, v češtině, v logopedii, v hudebně-dramatické výchově, pracovním vyučování, výtvarné výchově nebo v rodinné výchově. Učit je dialogu a konverzaci na vzniklé situace, například jak se omluvit mámě za rozbitý hrníček, jak reagovat na to, že dítě má dobrou náladu a máma špatnou náladu a podobně, prostě formou školy hrou. Takže proč mít vyčleněný předmět Znakový jazyk?

Děkuji Ti, Pavle, za inspirující rozhovor.
Lucie Kastnerová

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Profesorka Alena Macurová
Tomáš Pazdera
Jubileum Jaroslava Paura
Hlasy tichého sveta 4
Hlasy tichého sveta 3
Rozhovor s Petrem Vysučkem o SPC
Neslyšící cestují..
Životní příběh Karla Svobody
Hlasy tichého sveta 1
Moderátorka Zlatuše Kurcová
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Nevěřím, že by neslyšící úplně zmizeli
Rozhovor s Věrou Strnadovou
Zákon o znakové řeči byl šitý horkou jehlou
Nejlépe se cítím mezi nedoslýchavými kamarády
V módě je dovoleno všechno
Rozhovor s humoristou Vladimírem Jiránkem
Baví mě každý pohyb
Tlumočení mě spolklo úplně a naplno
Pochopila jsem, že potřebuji vzor Neslyšícího
Cit pro hudbu? Ten musíte mít v krvi

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 75
celkem: 75
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Kalendář Velikáni ticha představuje dvanáct n
Kašpárek v rohlíku - v Ostravě
Linka pro neslyšící bude vysílat koncert
Smyslů-plný koncert - Benefiční koncert tlumo
O nezbedných kůzlátkách /tlumočené představ
Narozeninový mejdan - Kašpárek v rohlíku
První tlumočení hackaton
Fotomaraton info pro všechny
Pátá dohoda /tlumočené představení/

RSS kanály 

[CNW:Counter]