Baví mě každý pohyb

"Zvonečkův Mikrobyteček" na brněnském předměstí Řečkovice mě upoutal nejen svou útulností, ale i maximálním využitím každého místa. Skříně jsou až ke stropu plné oblečení, sportovní výstroje a knih a pokojíčku vévodí pracovní stůl s počítačem. Fotobanka obsahuje množství fotografií z jeho výletů do skal. Fotografování patří spolu s knihami, přírodou a sportem k jeho oblíbeným koníčkům. Ten počítač je nezbytný. "Bez počítače si svůj život již nedovedu ani představit," sděluje mi Alexandr Zvonek, kterému neřekne nikdo jinak než Saša. Bez televize ano, ta v jeho Mikrobytečku chybí.

Kdepak, narodil jsem se před sedmadvaceti lety ve Slavičíně na Zlínsku, ale dětství jsem prožil o kousíček vedle -v Bojkovicích na Uherskohradišťsku, blízko slovenských hranic. Je to 3 km od Komni, jednoho z pravděpodobných rodišť Jana Amose Komenského, učitele národů. Snad to tedy mělo na mě správný pedagogický vliv, když se dnes živím jako učitel.

Ne, mám slyšící rodiče a o osm let starší neslyšící sestru. Je pravda, že tatínek nyní trochu špatně slyší na jedno ucho, ale ne-řekl bych, že to je nějak podstatné. Sestra je už dávno vdaná, má nedoslýchavého manžela a dvě děti. Starší Kamila je také sluchově postižená a zajímavé je, že jsem nyní jejím třídním učitelem.

Mí rodiče mne nikdy nepovažovali kvůli mé sluchové vadě za zvláštního člověka, ale vždy nás se sestrou brali jako zdravé děti. Rodiče byli pod tlakem, aby mě dali do školy pro sluchově postižené. Avšak odmítli mě dát na internát a na každodenní dojíždění do Kyjova to bylo daleko. Proto jsem navštěvoval spolu se slyšícími dětmi běžnou mateřskou a pak základní školu v Bojkovicích. Ale nutno upřesnit, že jako malý jsem byl nedoslýchavý, vada se u mne zhoršovala postupně s věkem. Nyní už o sobě mohu s klidem říci, že jsem "hluchej jak poleno".

Na školku i školu mám skvělé vzpomínky. Bylo dobré už to, že jsem se s dětmi z okolí běžně stýkal venku při hrách, takže mne braly jako sobě rovného. Tak jsme společně vyrůstali, chodili do školy. Byli jsme na sebe zvyklí. Nepřipadalo jim divné, že špatně slyším, ani jsem se od nich nedočkal nějakých ústrků. Nebo si na to nepamatuji, nezanechalo to ve mně žádné negativní vzpomínky.

Rád si třeba vzpomenu na hudební výchovu. Nechtěl jsem svým spolužákům kazit zpěv, a tak jsem sice zpíval s nimi, ale bez hlasu. Z hudby a zpěvu jsem nebyl zkoušen, jinak jsem neměl žádné úlevy. Takže třeba slova písní jsem se musel naučit stejně jako ostatní, ale nemusel jsem to přezpívávat... .Vážím si za to práce svých učitelů a mám k nim velkou úctu a moc rád na ně vzpomínám. Dali mi opravdu mnoho, stejně jako rodiče.A humorný zážitek? No, já byl takový docela normální raubíř, dost hyperaktivní, takže se mnou bylo podle maminky "dost radostí"...

Jinak jsem měl v Bojkovicích běžné dětské zájmy, navštěvoval jsem pionýra, turistický oddíl, meteorologický i myslivecký kroužek a některé sportovní kroužky. Přitahovala mě již od dětství příroda a botanika, moc rád jsem se v Bojkovicích toulal po okolních lesích.

V sedmé třídě jsem se začal rozhodovat, kam půjdu dál. Neměl jsme nějakou konkrétní představu. Váhal jsem mezi čtyřletým oborem zakončeným maturitou (nějaký technický obor) a gymnáziem pro sluchově postižené v Praze, Ječné ulici. O tom jsem se dozvěděl od mé třídní učitelky, tedy spíše rodiče se dozvěděli. Nakonec jsem se rozhodl jít na pražské gymnázium v Ječné.

Získal jsem tím velký osobní přehled, dobrý pocit, že se dokážu sám o sebe postarat, orientovat se v Praze, vyřídit si samostatně spoustu věcí. Ve třídě jsem byl spíše "flákačem". Moc jsem se neučil, spíše jsem dával přednost volnočasovým aktivitám. Užíval jsem si studentského života ve velkém městě (a daleko od rodičů). I tady v Praze jsem měl štěstí na skvělý kolektiv. Byli jsme každý jiný, ale skvěle jsme vycházeli a rozuměli jsme si, měli jsme si stále co říct.

Ve třídě se sedělo do půlkruhu, což pro mne bylo nové, a dobře se mi tak odezíralo. Když jsem byl již unaven, tak jsem si pod lavicí kreslil obrázky nebo si se spolužáky dopisoval. Tím malováním jsem se do jisté míry "proslavil" - po letech se mne ještě spolužáci sem a tam zeptají, jestli mne to už přešlo... Na své učitele i zde moc rád vzpomínám, myslím, že mi dali strašně moc. Nejde jen o učení, o to, co bylo v osnovách, ale i o to lidské, co s námi sdíleli.

Ano, do Brna. Chtěl jsem studovat na Palackého univerzitě v Olomouci obor Aplikovaná tělesná výchova, což je obor zaměřený na tělesnou výchovu a práci v oblasti sportu zdravotně postižených. Pak se mi do rukou dostala informace o oboru Výchovná dramatika pro neslyšící na brněnské Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU). Tak jsem si sehnal pár knih o výchovné dramatice, abych byl v obraze a docela se mi to zalíbilo, takže nakonec jsem se rozhodl zkusit to tam.

Byl jsem přijat, to bylo v roce 1993. Na JAMU jsem se vlastně poprvé setkal s Neslyšícími a začal se tam od nich učit znakový jazyk, který jsem do té doby neznal. Předtím jsem se spoléhal na odezírání. Studium na této škole jsem zvládal docela dobře a zakončil je bakalářskou zkouškou v roce 1996.

Ještě v době studií na JAMU jsem se přihlásil na další školu, na dvouleté doplňující dálkové studium Speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po jeho ukončení jsem na toto studium dál navázal a v roce 2001 jsem zde studium ukončil magisterskou závěrečnou zkouškou.

Ještě v roce 1997 jsem se přihlásil na Univerzitu Palackého do Olomouce na dálkové studium oboru Aplikovaná tělesná výchova - tedy na ten obor, na který jsme se původně po gymnáziu chtěl hlásit. Tam jsem byl přijat, takže jsem dělal vlastně dvě školy souběžné. Na ÚP jsem stále zapsán jako student, ale jestli studium dokončím, je otázkou... Nestíhám kvůli pracovnímu vytížení (ale i své vlastní lenosti).

V roce 1996 jsem začal vyučovat výtvarnou a pracovní výchovu a dějepis na Základní škole pro sluchově postižené v Brně - Řečkovicích. Zde pracuji stále. Nyní vyučuji hlavně zeměpis, dějepis, tělocvik, a také občanskou a rodinnou výchovu a trochu i výtvarnou výchovu. Na této škole vyučují další sluchově postižení učitelé: Lucie Kastnerová, Pavel Kučera a Silvie Balcarová a jako asistenti David Wagner a Anička Jurášová.

V mateřské školce ještě pracuje neslyšící Lucka Uhrová a vedoucí vychovatelkou na internátě je rovněž sluchově postižená Zuzka Pospíšilíková. Práce s dětmi mě baví, ale chvílemi toho mám plné zuby, to musím přiznat. Ale to už k tomu patří a ledaskde je to stejné. Je potřeba to překousávat.

V roce 1997 jsem začal po absolvování konkursu pracovat také jako externista a posléze jako interní odborný asistent na JAMU. Učím zde stále a to pohybové předměty - akrobacii a základní a speciální pohybovou průpravu.

Od února tohoto roku také vedu seminář "Komunikace neslyšících" na Masarykově univerzitě. Přeji si, aby si mí studenti osvojili v rámci svých možností znakový jazyk nebo minimálně teoretické poznatky o něm. Zastávám názor, že každý, kdo opravdu chce pracovat v surdopedické problematice, by měl znakový jazyk ovládat. Je to základní podmínka, která vychází z toho, že mezilidské vztahy jsou postavené především na komunikaci.A ta musí být plnohodnotná, má-li být komunikací. Komunikace sama o sobě je široký pojem, já zde ale mám na mysli především tu pro člověka specifickou, řeč. Nemusí to být jen pro komunikaci s dětmi, ale i pro sdělování mezi neslyšícími rodiči dětí. Uznávám ale, že pro nedoslýchavé děti by nemusela být třeba optimální.

Dávám nebo se snažím dávat při výuce přednost znakovému jazyku, neboť se domnívám, že znakovanou češtinu pak mohou relativně snadněji zvládnout kdykoliv později, budou-li ji potřebovat. Já osobně se rovněž ve znakovém jazyce musím dále sebevzdělávat a nejenom tam.

Baví mě vlastně každý pohyb, dalo-li by se to tak říct. Některé sporty mě baví více, jiné méně. Nejvíce mne baví asi skalní lezení, i když v současné době mi na něj nezbývá již tolik volného času. Mám rád, když si ze skal mohu vychutnat volnost, slunce, vítr, nejenom to, že vylezu někam nahoru... Je to spíše o tom pocitu z toho kolem, z té přírody a tak, než z toho, že dokážu vylézt něco těžkého. Ale zajisté mám radost, když se mi podaří zdolat nějakou pro mne těžkou a hezkou cestu.

Skály mě začaly přitahovat již v Bojkovicích, kde jsem v dětských letech začal lézt s kamarády v blízkém malém opuštěném lomu, jak jinak, s máminou šňůrou na prádlo. V šesté třídě jsem si na letním táboře mohl vyzkoušet poprvé skalní lezení. A moc se mi zalíbilo. Byl to pro mě tenkrát ohromný zážitek.

Později jsem lezl i během studií na gymnáziu, kdy jsem se k tomu dostal díky některým lidem, kteří jezdili na víkendy do přírody a vzali mne jednou s sebou do skal. Později na JAMU jsem tvrdě šetřil a nakoupil si svou první horolezeckou výstroj a výzbroj - lano, sedací úvaz, nějaké karabiny a boty - lezečky. Tenkrát to byl tvrdý boj o každou korunu. Teč již lezeckou výbavu mám, ale zase mi ubylo volného času. V lezení jsem byl takovým samoukem a učil se o lezení především z knih, později sem tam i něco od kamarádů, se kterými jsem se seznámil na skalách. Udělal jsem při tom mnoho chyb a jsem docela rád, že jsem tu dobu přečkal bez vážnějších nehod, nemuselo to tenkrát dopadnout dobře.

Teč už o tom vím daleko více, takže i ta moje osobní bezpečnost a bezpečnost spolulezců je vyšší. Na toto léto připravuji týdenní pobyt pro mladé sluchově postižené lidi na Vysočině, který bude zaměřený právě na základy horolezectví.

Toho je dost. V Česku to byly pískovcové skály na Moravě i v Čechách (Adršpach, Český ráj,...), Moravský kras, Rabštejn v Jeseníkách, nějaké skalky v Rychlebech a určitě toho bude víc. V zahraničí jsem zatím moc nelezl. Byli jsme na Slovensku na Sulo ve. Malinko jsme lezli ve Francii (ale to byl spíše omyl). Jednou bych si ale rád dal nějaké dlouhé cesty v Alpách. Hezký byl přechod Julských Alp na těžko (s batohem na zádech) a také Roháčů - tedy nejen jich, ale celých Západních Tater. To už ale není lezení, ale vysokohorská turistika.

Ano, ježdění (chvílemi spíše "létání") na horském kole patří k dalším mým oblíbeným sportům. Mám zkrátka rád adrenalin a riziko. Často, když jsem na kole, lituji, že nemohu být na skále a opačně. Jezdím také na vodu (mám kánoi jménem "Bezejmenná") a vyzkoušel jsem si i skákání padákem. Skákali jsme v tandemu z výšky 4,5 km a byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Mám rád i další sporty, hlavně ty v přírodě, a vždy se rád projdu po lese. Někdy bych chtěl zkusit potápění, rafting na velmi divoké vodě, paragliding, speleologii... Najdu si čas i na posilovnu, dříve jsem ještě plaval a hrál volejbal.

Na I. Společenském plese Neslyšících v Praze jsi také se svou neslyšící přítelkyní vystavoval vaše fotografie z cest.

Fotografování patří k mým i Lucčiným koníčkům, ale rozhodně se mu nevěnujeme profesionálně. Když prostě někam jedeme, přibalíme i fotoaparáty a zkoušíme si něco sami nafotit.Jen tak pro radost.Vnímám hlavně očima.A mám rád krajinu. Jak vidím tady ve Tvém pokoji, výčet Tvých aktivit tím ještě zdaleka nekončí.

Pravda, zajímám se i o literaturu. Čtu odborné knihy i beletrii. Na beletrii mi už ale nezbývá tolik času, kolik bych chtěl. Někdy si říkám, že třeba až sletím ze skály nebo se něco stane, tak budu mít čas na tohle. Pak i na malování, vyřezávání ze dřeva a další věci, které mne baví.

No a v poslední době se zajímám ještě o počítače, ale ne tak o technickou stránku, jako spíše o tu uživatelskou. Já ho vlastně ke své práci potřebuji, teč už je to všude samozřejmostí. Je však pro mne nenahraditelný též jako komunikační prostředek. Na hry třeba vůbec nemám čas. Internet je zdroj informací, pokud něco potřebuji (ale nesurfuji, to mne nebaví, leda když něco konkrétního hledám) a hlavně je pro mne důležitý e-mail. Bez počítače si svůj život již nedokážu ani představit, kdežto třeba bez televize ano.