zobrazeno: 5426x

Rozhovor s humoristou Vladimírem Jiránkem

Rozhovor s humoristou Vladimírem Jiránkem

zdroj: Gong 3-4/2009 publikováno: 04/03/2009

„Kdepak jste sehnal tyhle ponožky,“ uvítal mě Vladimír Jiránek ve svém pražském bytě na Pařížské ulici. Kromě silných pletených ponožek, které se dnes už dají těžko sehnat, jsme probrali mnoho zajímavých témat, týkajících se minulého i současného světa, politiky i problémů se sluchem. Životní rozhled, vitalita a optimismus známého kreslíře politických vtipů, jehož kresby dnes najdeme v několika denících a časopisech, mě nakazily.

Studoval jste na FFUK žurnalistiku. Pak jste ale psaní opustil a začal kreslit. Jak jste se dostal od psaní ke kreslení?

Původně jsem si představoval, že budu psát, protože mě přitahoval svět kolem novin. Tím myslím noviny, které jsem tenkrát nacházel u tety na půdě z první republiky. Pak jsem však velmi brzy zjistil, že se svojí představou o psaní bych tady narazil. Nemohl jsem psát tak, jak to po mě chtěli. Proto jsem zkusil myšlenky, které jsem měl, nakreslit. Kreslil jsem vlastně od malička. Někdy jsem měl ve škole kvůli tomu problémy, protože jsem pod lavicí kreslil pány profesory. Postupně jsem pak zjistil, že kreslení je výrazový prostředek, který mně vyhovuje ještě víc než psaní.

Snažil jste se tedy kreslením obejít omezování svobody tisku komunistickým režimem?

Jistě. Stačí se podívat do archivu, jak tenkrát noviny vypadaly. Naštěstí tady existovaly časopisy, na které se nedohlíželo tak přísně jako na celostátní deníky. K nim patřil hlavně Mladý svět. Tam jsem také našel okruh lidí, se kterými jsem si rozuměl, i když jsem musel být hodně opatrný, protože režim vytvářel atmosféru, ve které vlastně nikdo nikomu nevěřil. Tenhle ostražitý postoj se leckdy táhne u nás až dodnes. Česká společnost stále ještě nedosáhla takových kvalit, aby u nás existovala „občanská důvěra“, která je tak běžná na západě. Naši západní sousedé nejsou zvyklí podezírat ostatní, že nebudou držet dané slovo, nebo že někomu prozradí důvěrné informace. Tenkrát s tím lidé počítali a žili v atmosféře nedůvěry.

Vzpomenete si na svojí první kresbu, která v té době vyšla v tisku?

To už je tak dávno. Kdybych takovou kresbu našel někde v komoře, možná bych dlouho přemýšlel, kdo jí vlastně nakreslil... Ale vím, že jsem začínal s poetickým pohledem na svět. V kresbách hrály roli symboly jako květiny, slunce – něco, co bylo v rozporu s „tuhou“ oficiální ideologií.

Postupně jste ale začal kreslit politický humor. To šlo, dělat si legraci z politiků za minulého režimu?

Kreslit do novin tak jako moji kolegové z Le Monde nebo Frakfurter Algemeine, jsem samozřejmě nemohl. Oni zcela otevřeně karikovali postavy z politické scény. Nakreslit do vtipu v novinách třeba Novotného, to by bylo absurdní. Takže o žánru, kterému se říká „klasická novinová karikatura“ jsem si mohl leda nechat zdát. Pohyboval jsem se ale mezi lidmi z okruhu starých Literárních novin, Reportéra a podobně. Jak se v šedesátých letech uvolňovala atmosféra, prosazoval jsem politiku v textech a výrazech postav. Nebyly to podoby konkrétních osob, spíš to byly archetypy funkcionářů nebo politiků. A v souvislosti s textem si v tehdejší atmosféře mohl každý domyslet, které lidi mám asi na mysli. Byl v tom určitý prvek spiklenectví. Kdybych tohle vysvětloval někomu ze západních novin, tak by to vůbec nepochopil. Musel by tady žít. Musel by zjistit, že jsme se dorozumívali vlastně šiframi, kódovaným jazykem. V závěru šedesátých let se pak všechno otevřelo - až příliš rychle – a všichni začali pracovat na konkrétní politice.

Snažil se nějak režim omezit přímo vás?

Ano, do některých periodik jsem měl dokonce zakázaný přístup. Protloukal jsem se, jak se dalo. Ale zase na druhou stranu, nebýt toho, nedostal bych se možná nikdy ke kreslenému filmu. Tam byli lidé, kteří si všimli, v jaké jsem situaci, a vzali mě mezi sebe. V kresleném filmu jsem našel opravdu kvalitní a zkušené osobnosti, se kterými jsem mohl úplně otevřeně mluvit o všem. Moc mi pomohly a hodně jsem se tam naučil. Když jsem pak mohl znovu kreslit, hodilo se mi, že jsem uměl práci s figurou. Kreslený film obohatil mojí škálu výrazových prostředků. Kolikrát bylo potřeba na pauzák nakreslit pro určitou postavu celou řadu výrazů obličeje, od úsměvu po křik. Pro mě jako kreslíře to byla velká škola.

Dnes už můžete kreslit konkrétní politiky. Jak jste s tím začal?

Jednak jsem se s řadou z nich seznámil osobně. Tím jsem je dostal „do ruky“ daleko víc, než kdybych se jen díval na televizi nebo fotky v novinách. Původně jsem takhle ani nechtěl kreslit, ale časem jsem se dostal do situace svých západních kolegů. Půl roku po revoluci sem přijel na návštěvu kreslíř z listu Le Monde a celý večer jsme diskutovali o tom, jak se pracuje u nich a jak stejný styl práce uplatnit v našem prostředí. Kreslení konkrétních politiků vyvrcholilo v druhé polovině devadesátých let, kdy v politice byly osobnosti, které mě něčím zaujaly. Jak postupně česká společnost ztrácela iluze a jak se dostávali k moci lidé, kteří mě nezajímali, už jsem se konkrétními lidmi tak nezabýval. Spíš jsem se začal zajímat o to, jak žijí obyčejní lidé „z ulice“. Každý den si s někým povídám v trafice. Zpracovávám látku ze života, která ukazuje, jak se lidé přizpůsobují novým poměrům, na které dříve nebyli zvyklí a jak se společnost sociálně rozděluje. V téhle fázi jsem už nějakou dobu a konkrétního politika nakreslím jedině, když mě něčím „zvedne ze židle“.

Když už jsme u těch politiků, co říkáte domácí politické kultuře?

Politická kultura u nás dosáhla minusových hodnot. K moci jsou tady přitahování lidé, kteří jdou za ziskem. Touhle fází prošly všechny vyspělé demokracie. Když budu optimistou, až dojde k „vykvašení“, k moci se dostanou odborníci, kteří vidí věci komplexně a dovedou se podívat, jaké následky na život obyčejných lidí budou mít jejich kroky.

A co Evropská unie? Novináři dnes rádi dělí politiky na eurooptimisty a euroskeptiky. Do které skupiny byste zařadil sám sebe?

Někdo také používá termínu „eurorealista“. K tomu mám asi nejblíž. Jednak proto, že jsem na to připravený, protože jsem stačil západní společnost poznat – před rokem 69 i mnohem později. Také proto, že mě vždycky zajímaly evropské dějiny. Takže jsem věděl, že třeba taková Francie, to není jen „liberté, égalité, fraternité“, ale každodenní tvrdá realita, ve které člověk obstojí, a nebo taky ne. Na tuhle myšlenku si ti, kteří k evropským strukturám chtějí patřit, musí zvyknout. My jsme znali totalitní stát, který se postaral o své poslušné občany. Dnešní Francie má naopak blízko k odmítání autority, k anarchii. Řeší se tam migrace, stát se skládá z mnoha různorodých menšin, dochází ke konfrontacím. Evropa tak znovu a znovu prochází historickými zkouškami a vždycky se opakuje otázka, jestli a jak to zvládne.

Pojďme od politiky někam úplně jinam. Jak ovlivňuje nedoslýchavost váš život? A uděláte si z ní taky někdy legraci?

Nic jiného mi, milý příteli, ani nezbývá. Jinak by mi nedostatek sluchu přivodil deprese. Dokud jsem schopen vidět situaci s nadhledem a dělat si z ní legraci, tak ještě není nic ztraceno. Musel jsem si zvyknout, že mnohem méně poslouchám hudbu, kterou jsem měl vždycky rád. Poslouchám jí ve sluchátkách, ale není to plnohodnotný zážitek. A navíc, od doktora vím, že si sluch musím šetřit. Každý takový poslech může zhoršit zbytky sluchu, které mám. Když u mě byl na návštěvě jeden hudebník, tak jsem nakreslil takový obrázek, kde u piána stála zpěvačka a sloužící říká: „Je tady nějaký váš ctitel se zbytky hudebního sluchu.“ Člověk by si měl také uvědomit, kolika jinými neduhy trpí mnoho dalších lidí a že nemoci jsou prostě součástí lidského údělu. Ale jestli mě něco skutečně trápí, tak je to spíš tinnitus, šelesty v uších.

Jak se váš tinnitus projevuje?

Zvuk není pořád stejný, ale někdy je natolik intenzivní, že mi zabraňuje se soustředit třeba i na přečtení článku v novinách. Tinnitus je nepříjemná věc a je těžko sdělitelná. Kdo to nezná, tak vás těžko chápe. Zdánlivě vám nic není, ale někdy slyšíte intenzivní zvuky, třeba syčení nebo neexistující vrtačku a musíte vyvinout velké úsilí, abyste se mohl soustředit. Kdyby mi někdo ze čtenářů s podobnými potížemi mohl poradit, byl bych mu velmi vděčen.

Daří se vám s tinnitem bojovat?

Beru léky Cavinton, Betaserc, které zmírňují celkové projevu tinnitu. Ale ty zvuky slyším pořád. Možná se nikdy nedozvíme, jestli Johanka z Arku slyšela hlasy nebo měla tinnitus. Já mám problém zjeména, když si mám povídat s několika lidmi najednou. Vytěsnit z vědomí zvuky, které vám překáží v komunikaci, není lehké. Pro hlavu je to velká práce a unavuje to. Chtěl bych ještě zopakovat, že moc rád uvítám jakoukoliv zkušenost nebo radu ohledně tohoto problému.

Jaké používáte kompenzační pomůcky?

Mám speciálně upravený telefon, na kterém se dá nastavit hlasitost a který také umí přenášet zvuk vibracemi, kostním vedením. Mám taky kvalitní náhlavní sluchátka Philips na poslouchání televize a hudby. I přesto si plnou kvalitu zvuku neužiju, protože sluchadla ořezávají výšky a hloubky. Někdy mi přijde, jako kdybych napůl četl notový záznam. Pak mám digitální sluchadla, se kterými jsem velmi spokojený, ale musím je čas od času nechat vyčistit. Někdy je potřeba vyměnit těsnění, aby sluchadla nepískala. Je to celoživotní úkol, starat se o pomocníky svých uší.

Jedna z vašich posledních knížek vyšla v roce 2007 a vyrovnávala se s moderní technikou, hlavně počítačem. Chystáte nějakou další? Třeba o problémech se sluchem?

Chystám knížku o civilizačním fenoménu, který sleduji už řadu let – o automobilu. Měla by vyjít v dohledné době. Bude to shrnutí úvah, myšlenek a postřehů o symbióze člověka a automobilu. Docela se na tu práci těším, protože existence auta se týká doslova každého, i člověka, který za volantem nikdy neseděl. Je to všudypřítomný fenomén. Nepůjde o hlubokomyslnou filozofii, ale o to, aby člověk získal nadhled nad něčím, co považuje za obtížné, s čím se musí prát. Jestli někdy vytvořím nějakou veselou knížku o tom, jak člověk ztrácí sluch, to zatím nemůžu říct, ale vyloučeno to není.

Vladimír Jiránek se narodil 6. června 1938 v Hradci Králové a vystudoval novinářství na filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Celý život je kreslířem a karikaturistou na volné noze. Spolupracoval s řadou časopisů, k nimž patřil například Dikobraz, Mladý svět, Melodie, Technický magazín, Literární noviny a Živa. V posledních letech byla nejvýznamnější jeho spolupráce s deníkem Lidové noviny, Mladou frontou DNES, Hospodářskými novinami a časopisem Reflex, kam přispíval každodenními aktuálními kresbami dotýkajícími se veřejného života. Ilustroval desítky knih. Vystavoval své kresby ve Varšavě, Stockholmu, Mnichově, Praze a dalších českých městech. Jako scénárista a režisér spolupracoval se studiem kresleného filmu Bratři v triku a studiem AIF. Vytvořil řadu krátkých filmů, které byly mnohokrát oceněny na zahraničních filmových soutěžích. Pro televizi připravoval večerníčky Bob a Bobek - králíci z klobouku a Pat a Mat. Je autorem jedenácti knih kreseb. V roce 1998 získal cenu Karla Poláčka v kategorii "Humor moudrých". Trpí tinnitem a nedoslýchavostí.(zdroj: www.vladimirjiranek.cz)
foto: Lukáš Tomek,
Ilustrace: Vladimír Jiránek

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Profesorka Alena Macurová
Tomáš Pazdera
Jubileum Jaroslava Paura
Hlasy tichého sveta 4
Hlasy tichého sveta 3
Rozhovor s Petrem Vysučkem o SPC
Neslyšící cestují..
Životní příběh Karla Svobody
Hlasy tichého sveta 1
Moderátorka Zlatuše Kurcová
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Nevěřím, že by neslyšící úplně zmizeli
Rozhovor s Věrou Strnadovou
Zákon o znakové řeči byl šitý horkou jehlou
Nejlépe se cítím mezi nedoslýchavými kamarády
V módě je dovoleno všechno
Rozhovor s humoristou Vladimírem Jiránkem
Baví mě každý pohyb
Tlumočení mě spolklo úplně a naplno
Pochopila jsem, že potřebuji vzor Neslyšícího
Cit pro hudbu? Ten musíte mít v krvi

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 76
celkem: 76
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Kalendář Velikáni ticha představuje dvanáct n
Kašpárek v rohlíku - v Ostravě
Linka pro neslyšící bude vysílat koncert
Smyslů-plný koncert - Benefiční koncert tlumo
O nezbedných kůzlátkách /tlumočené představ
Narozeninový mejdan - Kašpárek v rohlíku
První tlumočení hackaton
Fotomaraton info pro všechny
Pátá dohoda /tlumočené představení/

RSS kanály 

[CNW:Counter]