Rozhovor s Věrou Strnadovou

Věru STRNADOVOU zná snad každý neslyšící v Česku. Studovala nebo působila na třech českých univerzitách (v Brně, Liberci a Praze), pracovala v České unii neslyšících, byla předsedkyní ASNEP, napsala řadu knížek (např. Potom ti to povíme, Jaké je to neslyšet, Komunikace neslyšících - odezírání, Hluchota a  jazyková komunikace, Hádej, co říkám aneb Nejisté umění odezírat). Zanedlouho, 17. prosince, oslaví překvapující 52. narozeniny. Přinášíme vám zajímavé povídání s touto 1. dámou českých neslyšících.

Ano, narodila jsem se v Brně a tam jsem také v různých ústavech vyrůstala.

Však jsem tam také nebyla v ústavu pro neslyšící děti. Narodila jsem se jako slyšící a do ústavu mne matka dala hned ve 3 měsících mého věku, tedy to byl ústav kojenecký. Jak jsem rostla, tak to byly další ústavy. U matky jsem byla teprve až když jsem měla jít do školy - a právě v tom období jsem po zánětu mozkových blan začala rychle ztrácet sluch.

To se ovšem zjistilo až později, protože jsem se spontánně naučila velmi dobře odezírat. Matčiných příkazů jsem neuposlechla jen tehdy, když jsem se na ni nedívala, takže si myslela, že jsem jen neposlušná. Ztráta sluchu byla zjištěna až náhodou při jedné lékařské prohlídce.

Pak teprve následovalo zařazení do brněnské školy "pro děti s vadami sluchu", a v podstatě jsem byla po celé dětství všude možně po ústavech až do maturity.

Studovala jsem na gymnáziu v Ječné ulici v Praze. Na víkendy, svátky a prázdniny jsem i nadále jezdila do Brna, ale ne k matce, nýbrž do Dětskéhodomova Dagmar. Z tohoto dětského domova rodinného typu jsem odešla až v devatenácti letech.

To jsem nevěděl, že jsi měla v dětství a v mládí takové podmínky. Jak to bylo s Tvým dalším studiem?

K dalšímu studiu byla - obrazně řečeno - cesta daleká a trnitá. Protože jsem neměla od rodičů ani od příbuzných žádnou podporu morální, citovou, ani materiální, musela jsem se o sebe nějak postarat sama už od svých devatenácti let po odchodu z dětského domova. Takže hned po maturitě jsem nastoupila do zaměstnání. Bohužel jsem z nedostatku jiné možnosti zpočátku musela bydlet v jednopokojovém bytě s matkou, se kterou jsme na sebe nebyly zvyklé. Měla jsem u ní takové podmínky, že jsem to nevydržela dlouho a jak jen to šlo, tak jsemsbalila tašku a odešla do jiného města, aniž bych věděla, kde budu bydlet a kdebudu pracovat. Naštěstí se práce s ubytováním našla, já jsem se pak provdala,měla jsem dítě a na nějaké studium prostě nebyl čas.

Ale vraťme se k tvé otázce. Studovat vysokou školu jsem mohla začít teprve když už byl synek trochu odrostlejší a nemusela jsem jej vláčet všude s sebou. To už jsem bydlela pár let v Liberci. Na liberecké univerzitě jsem absolvovala nejprve šestisemestrové studium, po jeho absolvování s prospěchem výborným jsem pokračovala na kombinovaném magisterském studiu v Brně, kam jsem dojížděla (na obou univerzitách bez tlumočníka). V roce 1997 jsem složila všechny příslušné zkoušky na výbornou a odpromovala.

Tedy jsem se ke studiu dostala poměrně pozdě - a není divu, protože jsem to skutečně neměla naservírováno na stříbrném podnose a nikdo mi nezametal cestičku přede mnou. Měla jsem dost možností srovnávat.

Například když se jedna známá pochlubila, že její otec byl profesorem jazyků. Učil ji anglicky, ale ona ten jazyk prý dodnes neovládá. Přiznám se, že mi blesklo hlavou, o kolik bych to s takovým tatínkem měla snadnější... Naštěstí mi ale nedělá žádný problém číst v anglickém originále odbornou literaturu či beletrii a písemnou konverzaci v angličtině on-line si docela vychutnávám. Ani na vysoké škole jsem se zkouškami z angličtiny problémy neměla. Častokrát mne ovšem napadlo, jak bych to všechno měla krásně snadné, jak by se můj život lépe vyvíjel a čeho všeho bych mohla díky tomu dosáhnout třeba i jen s běžnou podporou od rodičů. Například kdybych mohla studovat vysokou školu hned po maturitě, jak to vidím u mladých lidí kolem sebe.

Na druhé straně - když se pořád v televizi a v publikacích tvrdí, že se z dětí z dětských domovů často stávají kriminálníci - mne zas hřeje pocit, že jsem naopak mohla tolika lidem pomáhat. A to většinou právě těm, kteří byli ve vřelém rodinném prostředí chováni jak v bavlnce. Ruku na srdce: Kolik slyšících lidí kolem mne za podobných podmínek vystudovalo vysokou školu, přednášelo na třech univerzitách a napsalo několik knížek? Takže si nemyslím, že bych zas dopadla nějak špatně. A navíc si mohu říci, že jsem si všechno poctivě vydřela sama vlastními silami i za dost ztížených podmínek, a co jsem sama neudělala, to jsem neměla. Řekla bych, že jsem vlastně vyhrála dost tvrdý "souboj s nepřízní osudu".

Určitě víš, že moje první dvě knížky vydala Česká unie neslyšících. Prvotinou byla brožurka "Potom ti to povíme" pro rodiče malých neslyšících dětí a za rok po ní následovala knížka "Jaké je to neslyšet".

Pak jsem ještě napsala pár dalších knížek, ale kdybych si měla vybrat, nejraději mám tu druhotinu - "Jaké je to neslyšet".

Myslím, že se tahle knížka líbila i ostatním, protože získala první cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené v kategorii literatury a byla přeložena do portugalštiny. Je to dost osobní výpověč o vnímání a prožívání světa kolem mne bez možnosti slyšet zvuky.

Navíc je to dnes vlastně již historickým zachycením situace u nás před 10 lety, kdy jsme neměli spoustu technických vymožeností, jaké máme nyní. Například skrytých titulků v televizi bylo tehdy jako šafránu, neměli jsme možnost posílat si na dálku krátké textové zprávy prostřednictvím mobilů a neznala jsem v té době nikoho, kdo by měl doma internet.

Po technické stránce bylo nejpracnější druhé vydání publikace "Hádej, co říkám aneb Odezírání je nejisté umění" s množstvím fotografií. Uveřejněno jich tam bylo asi 350, ale vybíralo se z tisíce snímků. První vydání této publikace (tehdy ještě bez fotografií) získalo hlavní cenu VVZPO, to druhé vydání s fotografiemi je podle mne ještě hodnotnější. Myslím, že je dost užitečný i text - občas jsem viděla někde části této knihy vytištěné či uveřejněné na internetu "četla jsem svoje vlastní slova a myšlenky" a nebyl tam ani uveden zdroj, což mne docela překvapilo. Zřejmě se někteří čtenáři s tím textem natolik ztotožnili, že jej přijali za vlastní.

Obrazně řečeno jsem stála u jejího zrodu. Byla jsem v přípravném výboru před založením České unie neslyšících, poté jsem byla zvolena do výboru a byla jsem členkou tehdejší Nejvyšší rady. Nějaký čas jsem byla v České unii neslyšících dokonce i zaměstnána. Později jsem měla časově náročnou práci jinde a studovala jsem, takže jsem se práci v organizaci nějakou dobu nemohla věnovat. Vrátila jsem se k ní až po ukončení vysokoškolského studia v roce 1997, ale již v jiné organizaci, a to formou dobrovolnické činnosti ve svém volném čase. Od dubna 1997 jsem byla 5 let předsedkyní ASNEP a v roce 2000 jsem byla zvolena předsedkyní Komory pro sluchově postižené při Národní radě zdravotně postižených v ČR. Zde je souvislost taková, že Česká unie neslyšících patří ke členům v obou těchto střechových organizacích. Předsednictví jsem se vzdala až ze zdravotních důvodů poté, co jsem jak se říká, "utekla hrobníkovi z lopaty". Časté cesty do Prahy už byly při mém zdravotním stavu fyzicky příliš náročné.

Máš dobré informace. Vskutku jsem pomáhala založit časopis UNIE. Podnět vyšel od pana Vladimíra Buberleho, tehdejšího prezidenta České unie neslyšících, který si přál mít v Liberci tiskárnu, kde by pracovali neslyšící lidé z Liberce. Ajeho úvahy pokračovaly dále: když už tiskárna, tak proč netisknout i vlastní časopis... Takže v liberecké tiskárně se tiskla první čísla časopisu UNIE, redaktorkou byla paní Věra Korbelová, a já jsem jí pomáhala. Po zrušení liberecké tiskárny byla redakce převedena do Prahy.

"Z dohledu" jsem se ztratila skoro všem, a to proto, že jsem těžce onemocněla a rok jsem nesměla nikam chodit z domu, jen na kontroly k lékařce. Pak jsem dostala plný invalidní důchod, ale zdravotní stav mi nedovoluje někam často cestovat tak jako dříve.

Takže dělám to, co mohu dělat doma: Kontroluji kvalitu skrytých titulků v televizním vysílání a pomáhám je opravovat, pokud mi autoři skrytých titulků pošlou vysílací soubor. Mám na to doma potřebné vybavení a vedle sebe profesionálního titulkáře, který mi poradí v technických aspektech. Přes internet komunikuji s pracovníky televize, s autory skrytých titulků, se spolupracovníky v komisi pro skryté titulky, kterou vedu - takže se dá říci, že v současné době jsou hlavní náplní mé - podotýkám, že dobrovolnické - činnosti skryté titulky.

Možnosti spolupracovat na zvyšování kvality skrytých titulků. Ono je totiž velmi snadné jenom remcat a kritizovat, ale důležité je těm lidem také umět dobře poradit a v případě potřeby i pomoci (a to velmi taktně, aby to nevnímali nepříjemně).

Většina z nich to ocení a některé problémy se mnou pak ochotně konzultuje. A to je pak mnohem účinnější spolupráce, než když to jde "oficiální cestou" přes vedení televize.

Kromě četby je to pěstování pokojových rostlin - ale pečlivě je vybírám, neberu každou. Důležité pro mne je, aby nebyly moc choulostivé a aby vydržely "panelákové" podmínky přes zimu. Ještě raději mám různé sušené květiny, které se dají krásně naaranžovat a sbírám i různé exotické dřeviny.

Poslední dva roky se učím fotografovat. Fotím veskrze "obyčejné" věci, na kterých se snažím ukázat něco zajímavého, čeho si člověk při zběžném pohledu ani nevšimne. No a aby výčet zálib byl úplný, tak máme doma dva pejsky, se kterými si docela užijeme.

Především všechny srdečně zdravím. A mám prosbu, aby mne kontaktovali, kdykoliv budou mít nějaké postřehy, nápady či poznámky ke skrytým titulkům v televizi.

Pokud možno ne obecně, ale konkrétně (ve které televizi, ve kterém pořadu kdy vysílaném) bylo něco, co je na skrytých titulcích zaujalo, ať již v kladném, nebo negativním smyslu. Každý ohlas je pro mne důležitý, protože mi to pomáhá poznávat a porovnávat názory více lidí.