Cit pro hudbu? Ten musíte mít v krvi

První neslyšící dýdžej Petr Schuster (30) si říká DJ Totalmachine a bydlí s manželkou a maminkou v Praze pod Vyšehradem. Dali jsme si sraz v hospodě s velkou letní zahrádkou na Vyšehradě, odkud byl nádherný výhled na půlku Prahy. Petr přijel přímo z práce na svém skútru, oblečený v kožené bundě. Sedli jsme si ven na sluníčko, objednali si pivečko a rozhovor mohl začít. Petr vyprávěl hlavně o tom, jak se mu splnil sen. Svou práci dýdžeje popisoval s takovým nadšením, že jsem litovala, že jsem se z časových důvodů nešla podívat na jeho vystoupení v pražském Pekelném baru. A umínila jsem si, že příště už si DJ Totalmachine naživo ujít nenechám.

Jsem neslyšící od narození, chodil jsem do školy v Radlicích a pak na jsem se vyučil čalouníkem mezi neslyšícími ve Štefánikově. V tomto oboru jsem nikdy nedělal, vystřídal jsem několik různých zaměstnání a teč pracuji jako myč aut ve firmě Renault. V práci jsem spokojený, jsme tam tři neslyšící, ale ta práce sama o sobě mě moc nebaví.

Půl roku jsem pracoval v Deafnetu (internetová kavárna pro neslyšící, která již neexistuje - pozn. red.). O počítače se zajímám dlouho, ale dnes to mám už jen jako koníčka. Najít si práci u počítačů je těžké, je velká konkurence...

Do APPN to mám kousek, ale chodím tam, jen když potřebuju něco vyřídit.

Ano, hledal jsem si přes APPN lepší práci, ale pak mi Jakub Malík řekl o volném místu v Renaultu, tak jsem to vzal a nabídku od APPN jsem odmítl. Dělám stejnou práci jako předtím, mám také stejný plat, ale lepší podmínky. Jsem zvyklý na to, že jsem neslyšící a nevadí mi to, ale vidím, že slyšící to mají jednodušší v práci, žádná informace jim neunikne, mají bezproblémovou komunikaci. Prosadit se jako dýdžej je těžké, je velká konkurence a málokdo se mixováním hudby uživí. Mám to jen jako koníček, ale kdyby se mi náhodou splnilo moje přání a byl by o mou hudbu větší zájem, nedělalo by mi problém přestat mýt auta.

Jako malý jsem rád poslouchal B52, Patti Smith - to byla mámina oblíbená hudba, takže jsem to poslouchal i já. Máma hudbu miluje, má ráda Queeny. Můj táta, který žije v USA, hraje na elektrický klavír. Strýc hraje na kytaru a buben, máma hudbu jen poslouchá.

Hudbu mám rád odmalička. Díky tomu, že jsem ji hodně poslouchal, umím vnímat rytmus. Jiní neslyšící se o hudbu moc nezajímají, nerozumí jí a jsou překvapení, jak můžu být dýdžejem.

Sluchadla jsem nosil jen jako malý. Pak už ne, protože mi vadil ten umělý zvuk. Hudbu je lepší poslouchat bez sluchadel, má to pak čistší zvuk. Mám zbytky sluchu.

Po vyučení jsem hrál asi čtyři měsíce v Bikatónu v Holečkově na diskotékách pro neslyšící děti, ale to nepočítám, už je to dávno. Dětem jsem na rádiu pouštěl hlavně Prodigy. Přestal jsem s tím, protože jsem nic nevydělával. Vlastní hudbu jsem si začal vytvářet v počítači, pak jsem si tu hudbu v počítači stříhal. Přes slyšícího kolegu jsem se dostal k počítačovému programu na tvorbu hudby. Ten program jsem si stáhl do počítače a hrál si s tím, bavilo mě to a stále jsem se zdokonaloval. Pak jsem si pořídil opravdový gramofon a šel jsem na školení do Pardubic. To školení jsem hledal dlouho, před tím jsem se už setkal s odmítnutím. Přijel jsem tam a lektor mě začal učit základy, zvládal jsem je a druhý den jsem tam už nastoupil.

To je různé, podle toho, jak se kdo učí rychle. Není to pevně stanovená doba, u mě to byl jeden rok. Pak jsem si koupil vlastní techniku. Kurz se platil po hodinách, dvě hodiny stály zhruba 200 korun a konalo se to jednou týdně, ale já jsem tam nebyl každý týden. Celkem mě to stálo tak do 5 tisíc korun. Na školení mi dali kontakty na nákup techniky, postupně jsem si ji kupoval a učil se nové věci. Celkem mě potřebné technické vybavení vyšlo asi na 26 tisíc, mám jeden gramofon značky NUMARK - ten stojí asi 5 tisíc korun.

Na začátku, když tě ještě nikdo nezná, se musíš snažit sám. Jednou jsem šel do Pekelného baru u Anděla na pivo. Viděl jsem, že tam mají dýdžeje, a tak jsem se zeptal barmana, jestli náhodou není ještě volné místo. Říkal, abych se domluvil s majitelem klubu. Ten mi odpověděl, že bere jen známé. Ale zaujalo ho, že jsem neslyšící a tak mě poprosil, abych mu hned další den přinesl vlastní hudbu. Přinesl jsem mu svoje CD a krátce jsem mu ukázal, jak hraju. Pak jsem se ho ptal na jeho názor. Prý hraju super, ale vybral jsem si trochu temnou hudbu. Na to jsem mu odpověděl: "Ale taková hudba se sem hodí, protože ten bar je takový temný a jmenuje se Pekelnej bar". Majitel se smál a řekl mi, že tam můžu vystoupit. Zatím jsem tam hrál dvakrát. Právě přes vystoupení člověk získá další kontakty. DJ Daun, který hrál se mnou v Pekelném baru, mi domluvil akci v Kostelci nad Labem. Tak jsem 5. května hrál v klubu Mystery, 5.5. Byli tam ještě dva jiní dýdžejové a potěšilo mě, že se jim moje hudba líbila. Když jsem o svých vystoupeních psal svému školiteli, byl rád a domluvil mi, že v létě budu hrát v jednom klubu v Pardubicích. Taky bych měl zase hrát v Praze.

Komunikace se slyšícími není problém. Když nerozumím, můžeme si psát na papír nebo na displej mobilu. Když je se mnou manželka, občas mi tlumočí. Markéta slyší lépe než já, může telefonovat.

Potřebuješ k tomu hlavně vinyly, což jsou gramofonové desky. Dýdžej používá dvě gramodesky s různou hudbou, které různě kombinuje. Na jedné desce je pomalejší hudba, na druhé rychlejší. Já pak musím nastavit na gramcích tzv. pitche, což je ovladač tempa, aby obě desky měly stejný rytmus. Jedna deska se hraje v průměru pět minut, pak se ztlumí a vymění za jinou, která má taky jinou rychlost. Musím je sladit a zase zesílit zvuk, pak vyměním tu druhou desku a takhle dokola. Dýdžej by měl mít hodně vinylů. Není to zrovna laciné, jeden stojí tak 300 korun a jedna skladba trvá asi 5 minut. Ale dýdžej ty vinyly střídá a na hodinové hraní jich potřebuje aspoň patnáct.

Někdy dělám chyby, že neporovnám rytmus u obou gramofonů. To je normální, odchylka od rytmu se stává i ostatním slyšícím dýdžejům. Základem rytmu je buben. Musím si tedy na obou deskách sluchem spojit rytmus bubnu, aby ten buben duněl ve stejnou dobu, pak je rytmus vyrovnaný. Člověk by už měl mít v krvi určitý cit pro hudbu. Já jsem se to naučil na školení. Nebylo to jednoduché, ale snažil jsem se, dokud se to nepovedlo. Školitel říkal, že se to nepodaří všem.

Nejlepší hudba je house a tvrdá hudba jako techno a schranz. Ta je sice trochu těžší, ale zvládám to. Docela těžko se kombinuje, ale už jsem se do toho dostal tak, že nad tím nemusím moc přemýšlet. Už jsem mixoval i trance hudbu. Ale u té se mi většinou nelíbí celá deska, jen některé skladby. Tak raději kupuji desky s house, které jsou pro mě víc použitelné. Zatím jsem nemixoval hip hop nebo rap, protože to není můj typ hudby.

Moje nejoblíbenější kapela je Prodigy. Dnes už nejsou tak známí jako dřív, ale stále se mi líbí, ale v práci používám víc jinou hudbu - house nebo techno. Mým vzorem byl DJ D. Gary, který hraje hardstyle. Na začátku jsem se ho snažil napodobovat, teč už mám vlastní styl.

Mixování přes PC je jednodušší než na gramofonech. Ale dnes už mě neuspokojuje, je to nuda.Gramce jsou lepší.

Když si zkouším mixovat doma, jsem úplně v pohodě. Když jsem poprvé vystupoval v klubu, byl jsem trochu nervózní. Věděl jsem, co chci lidem ukázat, ale nevěděl jsem, jak budou reagovat, těžko jsem se soustředil. Teč už je to O.K.

Mým cílem jsou slyšící, protože neslyšící se o hudbu moc nezajímají. Pokud chodí do hudebních klubů, zajímá je víc pivo než hudba. Ale vím, že část neslyšících se o hudbu zajímá. Když budu hrát v nějakém klubu a přijdou tam i neslyšící, proč ne? Budu jedině rád. Kdybych dostal nabídku vystupovat na akci pro neslyšící, rád přijdu. Proč ne?

Když jsem si kupoval techniku, která není právě levná, manželka i máma měly strach, že se mi to nepovede a že jsem zbytečně vyhodil peníze. Ale zvládl jsem to, tak měly radost. Teč mě manželka podporuje, určitě by nechtěla, abych to vzdal. Dlouho jsem si přál hrát někde v klubu a byl jsem trochu nervózní z toho, že jsem stále neměl možnost. Teč se mi už ulevilo. Snažím se jít dopředu dál, i když je to někdy těžké...

Do klubu s sebou neberu techniku, ta tam je. Vezmu si jen sluchátka a vinyly. A na sebe si beru rifle a tričko, podle klubové akce i další doplněk - třeba klobouk nebo masku.

Já když hraju, dávám si míchané nápoje či kolu a rum nebo bílé víno a cigaretku. Začal jsem kouřit před pěti lety kvůli kolektivu v práci, kde kouřili skoro všichni, ale nejsem nijak silný kuřák. Úplně opilý bych samozřejmě hrát nemohl.

Rád se setkávám s přáteli v kavárně nebo doma dělám hudbu - stříhám a mixuji ji. Když na nic nemám náladu, hraju PC hry. Jednou za 14 dní jezdíme k rodičům manželky do Popovic. Mám skútr, rád s ním jezdím po Praze na nákupy nebo něco vyřídit. Do města se hodí víc než auto, ale na delší vzdálenosti nebo větší nákup si beru auto. MHD po Praze vůbec nejezdím. Zábavy neslyšících mě taky moc nelákají, protože mi vadí ty drby, zajdu na ně jen občas v Praze. S neslyšícími se scházím hlavně soukromě.

Na Vyšehrad moc nechodím, znám to tam dobře. Jen když mám za sebou těžký den v práci a potřebuju si vyvětrat hlavu nebo když máme návštěvu, která by se tam ráda podívala. Také vůbec nesportuji, to není nic pro mě.

Chtěl jsem mít přezdívku Machine, jako stroj. Ale DJ Machine už existuje, takže jsem se rozhodl pro jméno Totalmachine. Znamená to totální, úplný stroj. Proč zrovna stroj? Je to moje vlastní představa nejmodernějšího stroje, který dělá hudbu. I v mé hudbě někdy zazní stroj. Třeba jsem použil zvuk parní lokomotivy, to je jako stroj, v kombinaci s hudbou. Ten zvuk parní lokomotivy jsem kopíroval z PC hry.

Kdyby si někdo chtěl poslechnout moji hudbu, mám dvě dema (ukázky) na svých webových stránkách "www.totalmachine.cz, můžete si je stáhnout. Je tam i e-mailový kontakt na mě.