Dokáži vám, že Neslyšící jsou samostatní

Původně měl být malířem pokojů, teč studuje na dvou univerzitách. Narodil se v malé české vesnici a teč bude přednášet v americkém Washingtonu. Má neslyšící rodiče a slyšícího bratra. Je předsedou organizace pro Neslyšící - Pevnosti - Českého centra znakového jazyka. Podle názoru některých je značně kontroverzní a těžko se s ním vychází. Jiní si o něm však myslí: je to silná osobnost, která ví, co chce. Prosazuje a hájí práva Neslyšících. Petr Vysuček.

Já si o sobě nemyslím, že jsem slavný. Ale je pravda, že v různých městech republiky, například v Olomouci, se setkám s Neslyšícím, který mě zná, a já jeho ne. Znají mě díky tomu, že jsem několikrát vystoupil v televizi.

Narodil jsem se v roce 1978 v Ohnišťanech u Hradce Králové. Mám neslyšící rodiče a o pět let staršího slyšícího bratra. Mateřskou, základní i střední školu jsem absolvoval na škole pro děti a mládež se sluchovým postižením v Hradci Králové. Od října 1998 studuji Češtinu v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a od září loňského roku Speciální pedagogiku mladšího školního věku na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové.

Ze dvou důvodů.Ten první je, že chci být plnohodnotným učitelem neslyšících dětí, proto studuji na Univerzitě Hradec Králové, a tím, že studuji na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, si rozšiřuji obzor z hlediska lingvistického pojetí českého znakového jazyka. Druhý důvod je ten, že chci dokázat společnosti, že Neslyšící mohou studovat na vysoké škole.

Po celou docházku na základní školu jsem myslel, že budu malířem pokojů. Po svém tátovi, jenž byl v celém okolí velmi známým a žádaným malířem pokojů. V deváté třídě jsem dokonce udělal přijímačky na malíře pokojů na smíchovské učiliště v Praze. Avšak na konci prázdnin, 14 dní před nástupem do učiliště, jsem si to rozmyslel. Najednou jsem nechtěl do učiliště, litoval jsem, že jsem nezkusil přijímací zkoušky na střední školu.

Moje maminka přesto zkusila poprosit paní ředitelku střední školy v Hradci Králové a z práce tam její kolegyně volala. Paní ředitelka jí odpověděla, že to musí nejprve odsouhlasit pedagogický sbor. Uplynulo pár dní a stále nic, žádná odpověč. Byl jsem už nervózní, protože do Prahy na malíře pokojů se mi nechtělo. Tak tam od maminky z práce znovu volali. Pamatuji si to přesně. Byl to poslední srpnový čtvrtek roku 1993.

Paní ředitelka se omlouvala, že na to zapomněla a měli jsme se ozvat druhý den. V pátek, po návratu z práce, mi maminka již ve dveřích oznamovala: "Můžeme slavit, přijali tě na střední školu!" A v pondělí jsem tedy hned nastoupil na Střední pedagogickou školu v Hradci Králové. Spolužáci se velmi divili, mysleli, že mě již neuvidí.

Na střední škole jsem pak vydržel celých pět let.

Odmaturoval jsem v červnu 1998. Na vysoké škole jsem však rozhodně pokračovat nechtěl. Měl jsem toho studia již dost. Když si však moji spolužáci podávali přihlášky, podal jsem si ji do Prahy také. Jen tak, ze zvědavosti, abych to zkusil. Nevěřil jsem vůbec, že bych mohl uspět.

Přijímací zkoušky byly z českého jazyka, překladu ze znakového jazyka do psané češtiny a také logicko-psychologických testů. Jaké bylo mé překvapení, když mi přišel dopis, že mě přijímají ke studiu na Karlově univerzitě. O tři roky později, v létě 2001, jsem pak složil přijímací zkoušky i na Univerzitu Hradec Králové: z tělesné a výtvarné výchovy, psychologie, pedagogiky a ústního pohovoru.

Bohužel, Filozofickou a Pedagogickou fakultu nemohu srovnávat, neboť se jedná o zcela odlišné zaměření. Každý obor, který studuji, má jiný cíl.

Učitelem neslyšících dětí. Moc by mě to bavilo. A také se samozřejmě budu věnovat Pevnosti.V současné době také vedle studia pracuji jako asistent učitele neslyšících dětí v pražských Radlicích. Vloni jsem pracoval v deváté třídě, od ledna letošního roku vyučuji spolu s dvěma učitelkami český jazyk 6. a 7. třídu. Po absolvování Univerzity Hradec Králové bych chtěl být samostatným učitelem, především českého jazyka, neboť právě čeština je pro Neslyšící velmi důležitá. Také rád čtu, zejména psychologické knihy.

V první řadě bych obsadil posty učitelů učitely Neslyšícími! Studenti potřebují plnohodnotnou komunikaci, vzor Neslyšícího, kultury. Preferuji přímou komunikaci, bez "třetí osoby", tlumočníka. Zajistil bych Neslyšícím všechny dostupné materiály (zpětný projektor, materiály před přednáškou). Dále by byl Neslyšícím k dispozici "zapisovatel", jak je tomu v izraelském vzdělávacím systému.

V červenci 2001 byl umožněn šesti studentům oboru Čeština v komunikaci neslyšících třítýdenní kurz angličtiny na Gallaudetově univerzitě. Dále jsme se tam také učili předmět Kultura Neslyšících a Americký znakový jazyk (ASL). Angličtinu nás učili výhradně dva neslyšící profesoři. Příjemně mě překvapilo, že tam měli vše pro potřeby neslyšících studentů. Nabyl jsem tam bohatých zkušeností a dalo mi to sílu do dalšího studia. Měl jsem zprvu z angličtiny strach, že to nezvládnu, ale dopadlo to skvěle. Neslyšící učitelé nám učivo perfektně vyložili. Bezvadně jsme si rozuměli. Zbyl také čas na prohlídku New Yorku, Washingtonu, Philadelphie a Oceán City.

Letos v létě tam pojedeš zas. Co se tam bude konat?

Proběhne tam setkání Neslyšících z celého světa: Deaf Way II. Uskuteční se tam setkání různých zájmových skupin - divadla, tlumočníků znakového jazyka, přednášky o problematice Neslyšících...

Ano, před dvěma lety se konal na Filozofické fakultě v Praze Mezinárodní seminář vyučování angličtiny neslyšících a nedoslýchavých studentů na středních a vysokých školách. Semináře se také zúčastnili i neslyšící studenti a učitelé z různých států světa.Téma mé přednášky zaujalo návštěvníky z USA natolik, že mi nabídli možnost přednášet také na konferenci Deaf Way v roce 2002.

Hlavním důvodem byl náš zcela odlišný názor na kurzy znakového jazyka, pořádané v organizacích v Česku. Tyto organizace hlásí, že vyučují znakový jazyk. Ve skutečnosti však vyučují znakovanou češtinu. To nebyl čistý znakový jazyk nás, Neslyšících. Dosud jsem ještě neviděl vyjít z těchto kurzů skutečné tlumočníky znakového jazyka. Nechtěli jsme se s těmito organizacemi hádat, proto jsme založili svou vlastní organizaci Pevnost s vlastními kurzy znakového jazyka.

Druhým důvodem byli slyšící rodiče neslyšících dětí. Učili se znakový jazyk třeba pět nebo sedm let, ale svým dětem stejně dobře nerozuměli. Nemohu říci, že všichni, ale naprostá většina.

Jen podotýkám, že jsem Pevnost nezaložil! Před dvěma roky přišla do Prahy jedna slyšící dívka z Ostravy, Jana Myškaříková. Poznali jsme ji prostřednictvím kamarádky, která pracuje mezi Neslyšícími. Kamarádka diskutovala s Neslyšícími, mimo jiné i o problémech, jež je trápí. Jana se nás zeptala, proč nemáme vlastní organizaci. Odpověč Neslyšících byla jednoznačná: nezvládneme to. Pramenila z nich nejistota, strach z neznámého, žádné zkušenosti. Janina otázka už nešla vzít zpět, zasadila v nás "semínko" a narušila tak mýtus o tom, že Neslyšící nemohou vést vlastní organizaci. Jana poté odešla, ale v nás, Neslyšících, začalo "semínko klíčit" ... a vznikla Pevnost - České centrum znakového jazyka. Řídí ji sami Neslyšící. Vytvořili jsme Pevnost, což si však nesmíte vysvětlovat jako nedobytný hrad nebo bariéru mezi slyšícími a Neslyšícími. Naopak, slovo Pevnost naznačuje pevnou vůli všechny hráze překonat.

Tak zejména kurzy znakového jazyka a v budoucnu také jeho výzkum. Kurzy vedou samozřejmě jen neslyšící lektoři znakového jazyka, neboť jen sami Neslyšící umí nejlépe vysvětlit svůj přirozený znakový jazyk. Chystáme také materiály s informacemi pro slyšící rodiče neslyšících dětí i pro veřejnost. Pořádáme také přednášky pro veřejnost o kultuře Neslyšících, a nejen o ní.

Připravujeme také ve spolupráci s Českou komorou tlumočníků znakového jazyka speciální kurzy pro tlumočníky znakového jazyka "Jak správně tlumočit ze/do znakového jazyka". Povedou je zřejmě 2 lektoři: jeden slyšící a druhý neslyšící. Ten slyšící bude učit mj. správnou intonaci hlasu, neslyšící lektor bude vysvětlovat správný překlad do a ze znakového jazyka. Tyto kurzy bychom rádi zahájili zhruba za 2 roky, dosud k nim sháníme informace a podklady ze zahraničí.

Samozřejmě bude pro slyšící i Neslyšící. Vždyť přece pro některé typy tlumočení je neslyšící tlumočník vhodnější. Například pro tlumočení psaného textu, titulků či na konferencích, kde se používá mezinárodní znakový jazyk.

Pevnost není jen pro menšinu Neslyšících, v Pevnosti je každý vítán, bez rozdílu postižení, rasy nebo jiných kritérií.

Na tuto otázku nedokáži přesně odpovědět. Samozřejmě se nebráníme tomu, aby mezi nás chodili i lidé starší generace, rádi je zde uvítáme. Může to být v odlišných názorech, postojích ... Nevím.

Ano, chci říci, že mě moc mrzí, že některým starším Neslyšícím vadí, že mladí mají možnost studovat. Chápu jejich pocity, že za minulého režimu to nebylo možné, ale neměli by nám upírat právo na vzdělání. Ale plně je respektuji. Také mě mrzí, že nás obviňují z toho, že si vymýšlíme "nové znaky"! Ale měli by si především uvědomit, že jako studenti se učíme slova nová, odborná, k nimž bohužel nemáme znaky - musíme je vytvořit! Například foném, morfém,..., a vůbec to neznamená, že staré znaky odsouváme do pozadí. Zůstávají, jen k nim přibývají znaky nové. Jazyk znakový, stejně jako mluvený, se neustále vyvíjí.

A ještě bych podotkl závěrem, že se šíří mýtus, že znakový jazyk ukazují Neslyšící se zavřenými ústy! Zásadně s tím nesouhlasím, je to jen metoda výuky znakového jazyka, aby jednotlivé znaky nebyly spojovány s českými slovy. Ale při běžné komunikaci artikulaci využíváme! Například v jistém díle Televizního klubu neslyšících se jedna neslyšící paní zmiňovala, že při znakování znaků EVA, KNEDLÁKY, STŘEDA je nutná dostatečná artikulace! Nesouhlasím. Myslím, že je nutné zařazení těchto znaků do gramatického celku - věty. Poté lze v kontextu i bez artikulace pochopit správný význam.