S manželi Hanou a Martinem Wiesnerovými jsme
si povídali zejména o jejich zážitcích ze školních let a o jejich zaměstnání.
Nabízíme Vám tedy životní zkušenosti dvou neslyšících lidí, z nichž se dozvíte
především to, jak před asi dvaceti lety fungovala převážná většina škol pro
neslyšící a jak formovala životy neslyšících lidí, kterým je v současné
době okolo třiceti let.
První otázka se týká Vašich rodičů. Máte slyšící nebo neslyšící rodiče?
Hana Wiesnerová (H.W.): Moji rodiče jsou slyšící. Mám dva bratry: první je neslyšící, druhý slyšící. Vyrůstala jsem na Moravě, v Olomouci.
Martin Wiesner (M.W.): Moji rodiče jsou neslyšící. Rodiče se ale rozvedli a maminka si pak našla slyšícího druha. Mám nevlastního slyšícího bratra. Pocházím z Prahy.
Když jste byli úplně malincí, jak s Vámi komunikovali Vaši rodiče?
H.W.: Měla jsem staršího neslyšícího bratra, takže když jsem se narodila já, tak už maminka věděla, co se mnou má dělat. Nebylo to tak, že by na nás jenom mluvila, používala k tomu přirozená gesta. Řekla slovo a k tomu si pomohla buď znakem, který jsme všichni znali, nebo jsme si ho vymysleli. Tímhle způsobem vlastně komunikujeme dodneška, není to ani lepší, ani horší. Byla jsem navíc v mluvené řeči trochu lepší než starší bratr, takže problém v komunikaci doma nebyl. Maminka navíc hezky mluví, dá se od ní dobře odezírat.
M.W.: Maminka se mnou samozřejmě znakovala. Byl jsem hodně v kontaktu s neslyšícími, protože mě brala všude s sebou. Až potom, když jsem nastoupil do mateřské školy, tak to pro mě bylo najednou něco úplně nového. Chtěli po mě mluvit a já jsem nechápal, proč to po mně chtějí. Až v mateřské škole jsem pochopil, že jsou nějaké dva úplně různé jazyky.
Nerozlišoval jsem, že tento člověk je slyšící a ten neslyšící. Rozlišoval jsem to tak, že tohle jsou lidé, se kterými se domluvím bez problémů ve znakovém jazyce, a ti další jsou prostě jiní. Netěšil jsem se mezi slyšící, velmi často jsem tam potom byl spíš sám, tak jsem si třeba sednul a maloval.
Kam jste chodili do mateřské a základní školy?
H.W.: Chodila jsem do mateřské i základní školy pro sluchově postižené do Valašského Meziříčí.
M.W.: Já jsem chodil na Smíchov, tady v Praze. Před revolucí to bylo vždycky tak, že jsme museli jít před nástupem do školy k doktorovi. A ten pak třeba řekl: „Tenhle je úplně blbej, ten vůbec neslyší, tak ten musí jít na Smíchov.“ V Radlicích ve škole byly zase děti, které měly nějaké zbytky sluchu. Z pohledu slyšícího lékaře bylo takové dítě „chytřejší“, tak ho poslal sem. (Před rokem 1991 byly školy pro sluchově postižené striktně rozlišeny na školy pro neslyšící, pro děti se zbytky sluchu a pro nedoslýchavé. – pozn.red.)
Na Smíchov jsem chodil tři roky do mateřské školy a potom od první do sedmé třídy. Protože jsem byl neslyšící a komunikoval jsem primárně ve znakovém jazyce, tak jsem měl neustále problémy s učiteli, tenkrát jsem měl dokonce i dvojku z chování, protože jsem se začínal ozývat, že mě nebaví způsob výuky, kdy se jen mluví.
Do osmé a deváté třídy jsem chodil do školy v Plzni. Tenkrát mi slibovali, že to bude lepší, protože se tam měl tehdy ve výuce používat znakový jazyk. A on to nebyl znakový jazyk, byla to znakovaná čeština, ale v té době to pořád bylo pro mě lepší než to, co bylo na Smíchově. (znakovaná čeština – jazykový systém, který používá znaky znakového jazyka a klade je za sebou podle slovosledu české věty – pozn.red.).
Jak probíhala komunikace ve škole, mezi spolužáky a mezi dětmi a učiteli?
H.W.: Mezi dětmi, mezi sebou, jsme používali znakový jazyk, ale vychovatelé a učitelé na nás samozřejmě mluvili. Občas se objevili jeden nebo dva vychovatelé, kteří používali znaky, někdy se takoví našli i mezi učiteli, ale zrovna u nás ve třídě to tak nebylo. U nás byli ti učitelé, kteří spíš mluvili. Mluvili ale tak, aby se od nich dalo dobře odezírat.
Ve škole jsme se potkávali spolužáky, kteří byli starší, a viděli jsme, že mezi sebou znakují, tak jsme to od nich přebírali, naučili jsme se znakový jazyk od nich. U nás ve třídě jsme se sešly všechny děti, které měly slyšící rodiče, takže jsme neuměli znakový jazyk dobře, uměli jsme jenom základní znaky. Učili jsme se znakový jazyk postupně.
Pamatuji si, že vždycky v pondělí, když jsme přišli do školy, jsme nemohli sedět prostě s rukama na lavici. Učitelka si tenkrát s námi musela „užít“. Jenže ono to nešlo, my jsme si toho vždycky po víkendu potřebovali strašně moc říct. Další dny v týdnu už to bylo dobré, ale pondělí bylo nejhorší. Sotva přišla první přestávka, okamžitě jsme všechno živě probírali, hlavně se staršími spolužáky. Až do večera jsme si měli o čem povídat.
M.W.: Se spolužáky jsme znakovali, třeba o přestávkách nebo když jsem šli někam ven na procházku... Učitelé nás nechávali, věděli, že jsme neslyšící a prostě si takhle povídáme. Ale ve vyučování dbali na to, abychom neznakovali, abychom dávali pozor a snažili se odezírat.
Takže ve vyučování se mohl používat jen mluvený jazyk, je to tak?
H.W.: Když jsme měli například češtinu, tak učitel hlavně psal na tabuli a potom četl nahlas, co na tu tabuli napsal. Po nás pak chtěl, abychom to nahlas opakovali. Ne, ve výuce jsme nepoužívali skoro žádné znaky, jen se mluvilo.
Tenkrát jsme používali ve třídě velká sluchadla, každé dítě je mělo na uších. Seděli jsme v půlkruhu, učitel měl stůl, přes který byl napojený na stolky všech dětí a také na jejich sluchátka, takže když mluvil, všechno šlo přímo do těch sluchátek.
Pamatuju se, že to bylo hrozně nepříjemné. Takhle jsme komunikovali ve třídě celý den, od rána do poledne jsme museli ta sluchadla mít. Hrozně mě z toho bolela hlava. Stejně jsem pořádně nic neslyšela, byla jsem z toho jenom nervózní. Bylo slyšet jen nějaké šumění a dunění, ale řeč jsem opravdu neslyšela. Nebo si pamatuju, že jsme třeba psali diktát, to bylo hlavně na logopedii, učitelka si při tom dávala před pusu papír a říkala diktát! To bylo strašné!
Asi až od té páté nebo šesté třídy se začali objevovat učitelé, kteří občas použili nějaký znak. Nebyl to znakový jazyk, ani znakovaná čeština, spíš použili sem tam nějaký znak v průběhu dlouhé řeči.
M.W.: U nás si při diktátu nedávali před pusu papír, to jste měli mnohem horší, Hanko. Diktáty jsme měli tak, že jsme měli obrázky a paní učitelka vždycky říkala: „Co je tady na tom obrázku?“ a já když jsem odpověděl - a měl jsem říct nahlas nějaké slovo - třeba „auto“. Tak to bylo místo toho diktátu. To bylo na prvním stupni až do páté třídy. Od šesté třídy to bylo mnohem horší. Vzpomínám si, že jsme měli jednoho učitele, který nás řezal ukazovátkem, když jsme nechtěli číst nahlas to, co bylo na tabuli. My jsme prostě četli věci, kterým jsme vůbec nerozuměli.
Ještě jsem se chtěl vrátit ke sluchadlům, o kterých mluvila Hanka. Byly ohromné a těžké. Když jsme je měli na uších, táhly nám hlavu k zemi. Stejně jsme s nimi nerozuměli, nic jsme neslyšeli. I do jídelny jsme museli jít s těmi těžkými sluchadly na uších. Dokonce i tělocvik jsme museli mít s těmi hroznými sluchadly. A náš učitel k tomu říkal: „Musíte se učit mluvit i tady, během tělocviku.“
Oba jste zmínili, že jste během výuky nerozuměli. Stávalo se to často? Jak na tom byly ostatní děti?
H.W.: V naší třídě jsem byla šikovná já a ještě jeden kluk, kteří jsme uměli dobře odezírat. Potom tam byly tři nebo čtyři děti, které rozuměly z odezírání jen něčemu. A potom tam byly dvě děti, které učiteli vůbec nerozuměly. Ty dostávaly pořád čtyřky pětky, protože nezvládaly učivo. Bylo to pro ně hodně těžké. Komunikace mezi nimi a učitelem vůbec nefungovala a ony se při výuce hrozně trápily. Vždycky se obracely na mě, abych jim to ve znakovém jazyce vysvětlila. A tenkrát to takhle brali i někteří učitelé. Někteří se na mě ale zlobili, že to takhle dělám, ale jinak to nešlo.
M.W.: U mě je to podobné jako u Hanky. My jsme měli tenkrát ve třídě dost Romů. To byli chudáci, protože všechno zažívali dvakrát. Byli neslyšící a Romové. Když nerozuměli, tak se na ně učitel vrhnul, kolikrát je zatahal za vlasy, choval se k nim hodně hrubě. Oni za to ale nemohli, že pocházeli z takových rodin...
Já jsem si to nenechal líbit, proto jsem měl možná tu dvojku z chování. Učitelé neuměli totiž vysvětlit to, co potřebují. Když jsme nerozuměli, používali násilí. Když jsme se třeba učili skloňování a my jsme tomu nerozuměli, tak vzali ukazovátko a praštili nás s ním, místo aby nám to vysvětlili.
Často jsem učitelům nerozuměl, jen jsem koukal, všechno jsem odkýval a šel jsem domů. Doma mě potom doučovala babička. Vždycky ráno jsem přišel do školy dřív, a to, co mě naučila babička, jsem zase vysvětlil ostatním spolužákům ve znakovém jazyce. Že bych se něco naučil ve škole? – to v žádném případě. Všechno, co jsem se naučil, mě naučila babička. Moji rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky. Babička pak žila se mnou a s maminkou, takže jsem v tomhle ohledu měl výhodu. Kdyby tenkrát s námi babička nebyla, tak nevím, jak by to se mnou dopadlo. I maminka se mi snažila pomáhat, ale ona mi přece jen mohla pomoct jen do určité míry.
V Plzni to bylo jiné. Učitel sám říkal: „Ty jsi z toho Smíchova, to není tvoje chyba, že to a to neumíš.“ Sám věděl, že úroveň výuky na Smíchově nebyla dobrá. A požádal moje spolužáky, aby mě to doučili. V Plzni už učitelé děti nebili. Ale byli přísní, dostávali jsme spoustu úkolů, to zase na Smíchově ne. Já si nepamatuju, že bychom na Smíchově dostali nějaký úkol...
S Vaším manželem se učila babička nebo maminka, kdo se učil s Vámi?
H.W.: Byla jsem přes týden na internátě. Měli jsme školu, po ní odpolední program do pěti a od pěti do šesti bylo vždycky studijní volno, ve kterém jsme psali s vychovatelkou úkoly. Takže nám pomáhaly vychovatelky na internátě.
Měli jste ve škole plné, nebo redukované osnovy?
H.W.: Měli jsme učebnice pro speciální školy, to byly takové staré učebnice – nebylo v nich stejné učivo jako pro slyšící. Nijak jsem to ale neřešila. Až jednou, když jsem byla zase o víkendu doma, jsme jeli na chalupu. Měla jsem tam spoustu slyšících kamarádů, kteří byli o rok o dva starší nebo mladší. Pamatuji se na jednoho kamaráda, který mi ukazoval své úkoly do školy, a já jsem mu zase ukazovala, co děláme my. On úplně zíral na to, jak malinko toho děláme. To jsem byla asi v sedmé třídě, on byl mladší, byl asi v páté třídě. Zjistili jsme, že on se toho učí ve srovnání se mnou hrozně moc. Oba jsme tenkrát moc nechápali, jak je to možné. Takže to je možná odpověď, jestli jsme měli redukované osnovy. Neměli jsme učebnice a učivo stejné, jako měli slyšící, a učili jsme se toho míň.
M.W.: Měli jsme osnovy pro neslyšící, a ty nebyly plné. Přistupovali k nám jako k dětem, které jsou pomalejší, které toho nepochopí tolik, proto nás učili míň. Viděl jsem to ve srovnání s bratrem. Byl mladší, ale spoustu věcí se učil dřív než my. Třeba pády jsme se začali učit až někdy v sedmé nebo osmé třídě a já jsem od bratra věděl, že slyšící děti se to učí mnohem dřív. A když jsme u těch pádů, pádové otázky jsme sice uměli, ale vůbec jsme je neuměli používat, vůbec nám nikdo nevysvětlil, proč se to učíme, na co to je. Když jsem to potom probíral s bráchou, tak mi to vysvětlil a díky němu jsem občas ve škole dostal jedničku za pádové otázky. Učitelé nám prostě nevysvětlovali, k čemu co potřebujeme.
Paní Wiesnerová, Vy jste byla během školním let na internátě, jaké na to máte vzpomínky?
H.W.: Nevzpomínám na to ve zlém. Na internátě jsem se neměla špatně. Každý den jsem byla v kontaktu s neslyšícími, kdybych byla doma, tak co by mě čekalo? Asi bych se nudila. Ano, měla bych tam rodinu, měla bych tam rodiče, ale ti jsou slyšící. Byla jsem ráda, že můžu být na internátě a můžu si se všemi povídat ve znakovém jazyce.
Je pravda, že pro mě byl internát něco jako druhý svět. Přes týden jsem byla ve škole ve Valašském Meziříčí, tam jsem chodila do školy a potom jsem byla na internátě. Vždycky jsem se už těšila do toho druhého světa, do toho světa doma. A zase obráceně, z domova jsem se těšila do školy a na internát. Těšila jsem se na změnu. Celkově na to vzpomínám opravdu ráda. V obou těch světech mi bylo dobře. Samozřejmě rodina se o mne starala, snažila se mi vynahradit to, že jsem tam přes týden nebyla. Ve škole tuhle snahu neměli, ale zase tam byly děti a znakový jazyk. Každé mělo svoje.
Neovlivnil pobyt na internátě Váš vztah s rodiči?
H.W.: Rodiče se rozvedli a táta se odstěhoval do Německa. S maminkou, babičkou a dědečkem jsme měli hezký vztah, vždycky jsem je měla ráda. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Dneska, když mám svou vlastní rodinu a když jsem dospělá, dívám se na to jinak. Vidím, že vztahy hodně závisí na komunikaci. Možná, kdyby maminka uměla velmi dobře znakový jazyk a byly jsme v častějším kontaktu, je dnes náš vztah jiný, hlubší. A dnes jsme od sebe daleko, protože maminka nebydlí v Praze, bydlí na Moravě, takže se vidíme strašně málo. Mám svou práci a je jí čím dál víc, takže teď naopak maminka začíná přijíždět k nám a začínáme být v kontaktu čím dál víc. Možná že se i náš vztah zase promění, prohloubí.
Na jakou střední školu jste šli po skončení základní školy?
H.W.: Základní školu jsem skončila v roce 1991. Měla jsem nabídku učebních oborů, ale byly to samé učňáky, kde jsme měli možnost získat jen výuční list. Moje maminka chtěla, abych měla maturitu, protože viděla, že nejsem úplně hloupá, a i učitelé byli stejného názoru. Tenkrát jsem ještě mohla jít buď na gymnázium do Prahy, nebo na Slovensko do Kremnice na oděvní průmyslovku - v té době ještě Čechy a Slovensko tvořily jeden stát. Chtěla jsem být v Praze, měla jsem tady i nějaké příbuzné, tak jsem si říkala, že by to v Praze mohlo být výhodnější než na Slovensku. Jenže moje učitelka mi tenkrát říkala: „Na gymnáziu jsou především nedoslýchaví, to je trochu problém. Ty jsi neslyšící, může se stát, že tam budeš sama. Oni tě nebudou brát, budeš pořád stranou. Na Slovensku jsou spíš neslyšící, to by pro tebe bylo lepší.“ Myslela to tenkrát dobře. V Kremnici také studovala jedna má kamarádka a byla tam spokojená, tak jsem tam nakonec nastoupila také.
Když jsem byla v prváku, najednou vznikl ve Valašském Meziříčí obor zaměřený na elektrotechniku zakončený maturitou. Říkala jsem si, jaká je to škoda, že ten obor neotevřeli dřív, měla bych to domů blíž. Ale už bylo pozdě. Za další rok otevřeli střední pedagogickou školu v Hradci Králové, tak to jsem opravdu měla smůlu.
M.W.: U mě to nebylo tak jednoduché. Maminka byla pánskou krejčovou, táta klempířem. Tenkrát nebylo tolik možností, vzali to, co bylo. Maminka byla hodně šikovná na kreslení a malování. Chtěla tenkrát na nějakou uměleckou školu se slyšícími, ale nikdo jí v tom nepodpořil. Tak jsme spolu alespoň chodili na výtvarný kroužek, který byl pro neslyšící. Říkali tam, že jsem šikovný, takže bych určitě zvládl i nějakou uměleckou školu. Bohužel, když jsem tam přišel, tak tam řekli: „Nemá talent.“ Ale myslím, že to ve skutečnosti nebylo o mém talentu, ale o tom, že jsem byl neslyšící a že mě prostě nechtěli vzít.
Na Smíchově jsme dostali přihlášky na učňák, ale já jsem tenkrát říkal, že nechci na žádný učňák, že chci na něco s kreslením, s výtvarnou. Jenže nic takového nebylo. Říkali, že musím jít na zámečníka, to jsem nechtěl. V Plzni byl zase obor zaměřený na mechaniku, jenže tam zase říkali: „Bohužel, to je jenom pro slyšící, ty jsi neslyšící, sem nemůžeš jít.“ Ve Valašském Meziříčí vznikl maturitní obor zaměřený na elektrotechniku, ale tam mě zase nechtěla pustit maminka, že je to moc daleko. Navrhla mi, abych šel do Hradce Králové na truhláře, ale potom jsme zase řešili, co když přijdu třeba o prsty, o ruce. To by byla pro neslyšícího katastrofa. Tak jsem nakonec nastoupil do Hradce na obor kuchař, to byl čtyřletý učňák.
Kdybyste se měli vrátit do doby, kdy jste se rozhodovali, kam jít po základní škole, jak byste se rozhodli dnes?
H.W.: Určitě bych se rozhodla jinak. Určitě bych nešla na tu průmyslovku do Kremnice. Jako malá jsem chtěla být architektkou. Moje maminka byla projektantka, pracovala v kanceláři a mě se to hrozně líbilo. Nechtěla jsem být dělnicí, prodavačkou nebo uklízečkou. Chtěla jsem být architektkou, chtěla jsem navrhovat byty a domy. Věděla jsem ale, že neslyšící tohle prostě dělat nemůžou.
Když jsem byla na základní škole, maminka dostala psací stroj, tak jsem na něm cvičila. Vždycky jsem si do něj dala papír a snažila do toho ťukat a zapamatovat si, kde jsou jednotlivá písmena. Chtěla jsem pracovat v kanceláři.
M.W.: Samozřejmě, že bych si vybral něco jiného. Na ten učňák nevzpomínám rád, lituji toho, že jsem si nakonec tenhle obor vybral. Moje vzdělání je odborné bez maturity, s výučním listem.
Pamatuji si, že jsem chtěl být pilotem. Když jsem byl malý, měla moje babička spoustu materiálů o kosmu, o modulech a o družicích a vesmíru. Pracovala na letišti, tenkrát pracovala v oddělení, kde se pracovalo se součástkami, dělaly se tam různé modely. Já jsem tam za ní několikrát v práci byl a seděl jsem v různých modelech letadel a to se mi moc líbilo. Ale babička říkala: „Tohle ty nemůžeš dělat, protože jsi neslyšící.“ Dodneška se o vesmír, letadla a rakety zajímám, čtu si o tom na internetu, mám doma knížky... Kdybych byl slyšící, tak neváhám a jdu tohle dělat. Dělal bych aspoň opraváře letadel, nebo něco takového.
My jsme tenkrát jako neslyšící neměli přístup ke vzdělání. Většina dospělých neslyšících byli dělníci. Dneska je to lepší. Dneska už neslyšící mají možnost být úspěšní, dřív ne. Ať dělali cokoliv, tak to prostě nešlo a oni už to potom začali vzdávat. Začali být spokojení s tím, co je. Dneska je to jinak, neslyšící už se dokáží prát o svoje práva. Ale moji rodiče mi i dneska říkají: „Co děláš, buď v klidu. Proč se pořád musíš dohadovat, proč pořád musíš takhle křičet, že se ti něco nelíbí. Buď v klidu, užívej si to, co máš.“ Oni jsou zvyklí, ale já ne, já se s tím nespokojím.
Kde všude jste po střední škole pracovali?
H.W.: Když jsem byla ve v pátém ročníku školy, přemýšlela jsem, co dál. Nechtěla jsem jít do zaměstnání, chtěla jsem dál studovat. Ještě s jednou spolužačkou z Olomouce jsme to zkusily na pedagogické fakultě University Palackého v Olomouci. Bylo nám řečeno, že na škole mohou studovat i neslyšící, že jsou tam pro ně dobré podmínky. Chtěla jsem nějaký obor, který by souvisel s mou střední školou. Nakonec jsem nastoupila na obory speciální pedagogika a technická výchova.
Neměli jsme tam bohužel tlumočníka znakového jazyka. Každý učitel řekl, ať si se spolužačkou sedneme do první řady, abychom od nich mohli odezírat. Jenomže ti odborníci nepochopili, že celou dobu odezírat nevydržíme. Musela jsem opisovat poznámky od slyšící spolužačky nebo jsem měla zápisky od zapisovatelky. Některé předměty jsme si nechávali nahrávat na diktafon a nahrávky mi pak přepisovala paní Souralová na psacím stroji (doc. PhDr. Eva Souralová, PhD. v současné době pracuje jako vedoucí Katedry speciálněpedagogických studií na Universitě Palackého – pozn.red.). Na ústní zkoušce jsem nikdy neměla tlumočníka, nechávala jsem se zkoušet jen písemně. Bylo to pro mě dost náročné. Ve druhém ročníku se našel tlumočník, ale byl to jen student z kurzu a používal znakovanou češtinu, to by mi stejně nevyhovovalo. Tak to bylo dříve, dneska jsou podmínky mnohem lepší.
Na studiu mě podporovala maminka. Chtěla jsem si najít nějakou brigádu, to se mi ale nedařilo – všichni dali spíš přednost slyšícím. Nakonec jsem se rozhodla, že do druhého ročníku nenastoupím. Přerušila jsem a o rok později jsem rozhodla, že skončím. Přestěhovala jsem se do Prahy, kde bydlel můj přítel, a tady jsem začala šít, protože maminka mého přítele měla krejčovský salón. Tam jsem pracovala rok a půl, ale potom mě to přestalo bavit, protože to byla taková monotónní práce. Říkala jsem si, že chci změnu, chtěla jsem se vrátit do Olomouce. Také jsem si říkala, že bych mohla zkusit založit si vlastní firmu.
Maminka pracovala v Olomouci na Městském úřadu, měla spoustu kontaktů, tak mi dohazovala klientelu, pro kterou jsem šila. Opravdu se to podařilo, lidé začali chodit. Zájemců bylo hodně, jenomže jsem na to byla sama, šila jsem od rána do večera, i o víkendech. Takhle jsem to vedla tři roky. Můj přítel navíc nechtěl zůstat v Olomouci, chtěl zpátky do Prahy. Bylo to těžké se nějak domluvit. Nakonec jsem se rozhodla, že se firmu pokusím udržet, ale že ji přestěhujeme do Prahy. Říkala jsem si, že bych pracovala doma, ale že by pracovala pod hlavičkou nějakého salónu a to se také podařilo. Postupně jsem také zrušila klientelu na Moravě. Pak ale firma skončila a já jsem zase začala přemýšlet, co dál. Tak jsem si říkala, co zase zkusit nějakou vysokou školu? Chtěla jsem, aby můj život dostal nějakou změnu.
Začala jsem studovat na vysoké škole, na Filosofické fakultě, obor Čeština v komunikaci neslyšících. Tam jsem se seznámila se svým současným manželem, otěhotněla jsem a protože jsem nechtěla nervozitu z učení přenášet na miminko, tak jsem školu také skončila. Pak se nám narodily dvě děti.
V té době tady byli misionáři z Ameriky, Vesta a Mark Sauterovi, pohybovali se mezi neslyšícími. Říkali, že je potřeba více neslyšících lektorů znakového jazyka. Vesta tenkrát oslovila i mě s tím, že mě individuálně připraví na pozici lektora. Naučila mě, jak plánovat výuku, jak učit svůj vlastní jazyk. Pak, v roce 2000, vznikla organizace Pevnost. České centrum znakového jazyka. Asi po dvou letech, co vznikla, jsem se zeptala předsedy Pevnosti Petra Vysučka, jestli bych tam mohla učit, protože už jsem měla za sebou nějaké zkušenosti. V Pevnosti mě vzali a jsem tam jako lektorka znakového jazyka dodneška.
M.W.: To je dlouhá historie. Když jsem skončil učňák, byl jsem se podívat u maminky v hotelu, kde pracovala, myla tam nádobí. Bavil jsem se tam s kuchaři a když zjistili, že i já jsem vyučený kuchař, tak mi poradili, ať se tam zkusím zeptat na práci. Ale místní šéfkuchař mi moc nevěřil. Zjistil sice, co umím, ale pak začal mluvit o tom, že by mě vzal, ale že by byl problém s komunikací. A nabídl mi práci řezníka.
Tak jsem se šel podívat, co to obnáší. Docela se mi to zamlouvalo, i kolegové byli fajn. První tři měsíce, zkušební doba, byly dobré, všichni ke mně byli milí, předcházeli si mě. Jenže pak jsem po třech měsících podepsal smlouvu na dobu neurčitou a začalo to. Najednou se jejich chování ke mně úplně změnilo, najednou už na mě tak milí nebyli. Když jsem třeba potřeboval jeden den dovolené, protože jsem potřeboval odjet na fotbalový zápas s neslyšícími, tak to odmítli. Poprosil jsem, aby mi v klubu neslyšících napsali doporučení. To jsem přinesl do práce a bylo to opravdu slušně napsané: „Prosíme o uvolnění Martina Wiesnera, protože se zúčastní fotbalového mistrovství neslyšících.“ A oni to přede mnou zmačkali a vyhodili. Říkali, že práce je přednější. To byl první konflikt a pak přišly další, takže jsem dal výpověď.
Nebylo jednoduché najít si další práci. Šel jsem na úřad práce s tlumočníkem, začal jsem kontaktovat restaurace – dobrých sto restaurací – protože jsem byl kuchař a chtěl jsem, aby mě vzali na pozici kuchaře. Ale všude říkali, že neslyšící může dělat třeba ve skladu, a ne kuchaře. Nebo může vyvážet popelnice a odpad. Ale já jsem nechtěl dělat ve skladu, na to jsem se nevyučil. Chci dělat pěknou práci, na kterou mám výuční list.
Byl jsem tedy nezaměstnaný a chodil jsem hodně do spolků a do klubů neslyšících. Tenkrát do klubu v Dlouhé ulici (stacionář České unie neslyšících – pozn.red.) přišli američtí misionáři Vesta Sauterová s manželem Markem. Myslel jsem si, že to jsou turisti, ale oni ne, že tady pracují. Pak jsme se ještě párkrát potkali, už jsem si říkal, že to je divné, že se s nimi pořád takhle setkávám. A pak vyšlo najevo, že hledají neslyšící, kteří se mohou stát lektory znakového jazyka, a chtěli se mnou spolupracovat.
Díky nim jsem se pak úplně probudil z toho svého zlého snu. Pořád jsem si ale nebyl jistý, že jsem připravený stát se lektorem. Tenkrát tady byli neslyšící lektoři, ale ti učili znakovanou češtinu, tak jsem si nebyl jistý, co je správně. Nebyl jsem si jistý, jestli můžu dělat lektora a co mám učit. Ale Vesta mě podporovala, říkala: „Ne, ty jsi dobrý lektor, umíš krásný jazyk a ten svůj krásný jazyk budeš učit ostatní.“ Pro mě to bylo tenkrát těžké pochopit, nebyl jsem na to připravený.
Tenkrát jsem si teprve uvědomil, že znakový jazyk je můj první jazyk a čeština je pro mě cizí jazyk a to, že neumím dobře česky, nesouvisí s tím, že bych nemohl dělat lektora znakového jazyka. Potom vznikl na Filosofické fakultě Karlovy university obor Čeština v komunikaci neslyšících. Tam jsem začal vyučovat znakový jazyk. Potom vznikla Pevnost a tam jsem začal pracovat jako lektor znakového jazyka. A tomu se věnuji dodneška. V září to bude dvanáct let, co pracuji jako lektor. Teď opravdu dělám práci, která mě baví, a jsem spokojený. Předtím jsem řešil spoustu problémů, narážel jsem na spoustu bariér. Samozřejmě, neříkám, že nikdy žádný problém nemám. Jako každý člověk řeším problémy, ale už řeším podobné problémy jako slyšící lidi, už neřeším bariéry v práci. Nedokážu si představit, že bych dnes dělal něco jiného. Kdybych měl skončit v Pevnosti, to bych se zbláznil. Učím slyšící lidi znakový jazyk a dělá mi to radost, je to práce, která mě baví.
Jaký máte vztah ke komunitě Neslyšících? Cítíte se být její součástí?
H.W.: Ano, komunita Neslyšících je komunita lidí mé krve. Tam se cítím dobře a patřím tam. Tam si se všemi lidmi rozumím, mám s těmi lidmi společné problémy, to nás spojuje, třeba i naše zážitky, které jsme měli v dětství. Jsem ráda uvnitř komunity Neslyšících.
Ale i dneska jsou pořád ještě neslyšící lidé, kteří se třeba stydí ve veřejné dopravě znakovat. Já ne. Já se za to prostě nestydím, že jsem Neslyšící a že používám znakový jazyk. Mám dvě slyšící děti a spolu komunikujeme ve znakovém jazyce, a to i v metru a v jiné dopravě. A nestydím se za to. Mé děti jsou slyšící a já jsem neslyšící, ale ten jeden jediný jazyk, který můžeme obě strany používat, je znakový jazyk.
M.W.: Já vlastně žiji v komunitě Neslyšících od narození. Je to společnost lidí, která má stejné problémy jako já, která je řeší podobně jako já. Máme podobné zážitky, názory. Vím, že se na naši komunitu se lidé dívají různě, ale mně je uvnitř té komunity dobře.
V čem je pro Vás komunita Neslyšících ještě důležitá?
H.W.: Je pravda, že komunita Neslyšících je pro neslyšící hodně důležitá, protože jim pomáhá např. dělat hromadné protesty, když se jim něco nelíbí. Nebo když neslyšící něco nemůžou, protože naráží na problémy, tak komunita může tyto problémy řešit na obecné úrovni, globálně. Kdyby tady komunita Neslyšících nebyla a problémy se řešily jen s jednotlivými lidmi, tak to nebude mít takovou sílu. Situace by se nijak nevyvíjela, nedostávali bychom se dál. Myslím si, že pro boj za lepší situaci je komunita Neslyšících hodně důležitá. Když je problém, tak ho nevyřeší jednotlivec, ale přes komunitu Neslyšících to možné je, je to určitě jednodušší.
M.W.: Myslím, že je docela dobré, že máme právo se přihlásit ke komunitě lidí, se kterou souhlasíme, a že se můžeme i tak označovat – Neslyšící s velkým písmenem „N“. Je zajímavé uvědomit si, jak se tady situace neslyšících mění. Pamatuji si, že i v minulosti tady byli neslyšící, kteří byli chytří, ale protože tady situace nebyla dobrá, naráželi na spoustu komunikačních bariér. Často to řešili tak, že nakonec emigrovali do zahraničí a tam jsou dnes úspěšní. U nás jsme si museli počkat až po revoluci. Teprve tehdy si začali neslyšící lidé uvědomovat, že mají na víc.
Připojte se! 