Rita Chalmers Collins pocházející z Ameriky, je lektorkou angličtiny ve Středisku pro pomoc studentům se specifickými nároky při Masarykově univerzitě, kde právě studuji. Nedávno napsala článek do časopisu The Messenger, který vydává Pedagogická fakulta MU s Katedrou anglického jazyka a literatury jednou za čtvrtletí. Požádala jsem jí, zda by článek mohl být uveden také v našem časopise Unie a ona souhlasila. Přeložila jsem její článek z angličtiny do češtiny. Rita ve svém článku čerpala z různých zdrojů, publikací a také internetu. Popsala v něm svoje zkušenosti se sluchově postiženými studenty.
Znakové jazyky se vyvinuly v průběhu staletí podobným způsobem jako mluvené jazyky. Mezi znakovými jazyky existují národní a oblastní rozdíly právě tak, jako existují mezi jazyky mluvenými. Tento článek bude zkoumat některé rozdíly mezi americkým znakovým jazykem (ASL) a českým znakovým jazykem (ČZJ) na základě mé osobní zkušenosti. Úvodem je všeobecně uznáno, že většina znakových jazyků má stejné gramatické a sémantické jednotky jako mluvené jazyky. Různé národní znakové jazyky disponují různou syntaxí, stejně jako se liší syntax češtiny či mandarínštiny. Významová jednotka znakového jazyka je založena na formě a orientaci, umístění rukou, pohybu a dalších ukazatelích, jako je výraz obličeje a pozice těla.
Ve srovnání s mluvenými jazyky jsou znakové jazyky neslyšících vizuální, proto vyjadřují myšlenky a informace jiným způsobem, než mluvené jazyky. Mluvené jazyky (a to se také týká psaných textů těchto jazyků) jsou lineární. V angličtině, jestli někdo řekne nebo napíše „šel jsem do školy“, zprostředkuje informaci právě v tomto daném rozsahu. Pokud do takové věty nevložíme slova navíc, která vysvětlí, jakým způsobem jsem chodil do školy - jako „pomalu“, „rychle“, nebo „neochotně“. V ASL na rozdíl od toho může být v prostém znaku „šel jsem“ vloženo víc významů, pomocí pohybu, umístění a výrazu tváře. Znakové jazyky jsou často považované za bohatší právě kvůli tomuto rysu, přičemž také obsahují všechny základní složky pravého jazyka.
Slyšící lidé často považují znakové jazyky užívané společenstvím neslyšících za něco méněcenného. Tento koncept byl úspěšně pokořen v roce 1950, kdy William Stokoe, anglický profesor, začal vyučovat na Gallaudetově univerzitě. Stokoe, jenž měl zázemí ve studiu nejstarší a středověké angličtiny, uznal, že ASL užívaný neslyšícími studenty na univerzitě je svými rysy podobný jiným jazykům. S podporou ze státní vědecké nadace Stokoe začal výzkum, který nakonec způsobil, že znakový jazyk je uznáván jako přirozený jazyk a ne jako jednoduchý nižší komunikační systém.
Stokoeovy příspěvky nejen pomohly učencům a pedagogům v dalších zemích rozumět bohatství a složitosti znakových jazyků, ale jeho práce, současně s pracemi dalších učenců, posílila smysl pro identitu a sebevědomí uvnitř společenství neslyšících. Stokoeho kniha, Slovník amerického znakového jazyka na lingvistických principech, byla publikována v roce 1965, a byla to významná událost v historii amerického společenství neslyšících. Jeho práce změnila úhel pohledu, kterým neslyšící nahlíželi na svou vlastní kulturu, a také byla začátkem seriózního lingvistického výzkumu ASL, který nakonec měl významný dopad na vzdělání neslyšících lidí a vládní politiku ohledně neslyšících.
Stokoe strávil většinu své akademické kariéry na Gallaudetově univerzitě, která jako jediná univerzita na světě slouží neslyšícím a nedoslýchavým studentům. Je mezinárodně uznávána pro rozsáhlý výzkum historie a kultury neslyšících lidí, vzdělání neslyšících a znakového jazyka. Gallaudetova univerzita byla založena v roce 1864, je umístěná ve Washingtonu, D.C. a nabízí vysokoškolákům získání titulu ve více než čtyřiceti různých studijních oborech. Kromě příkladného výzkumu v lingvistikách znakových jazyků, Gallaudetova univerzita je také uznávána pro své úsilí ve vzdělávání neslyšících dětí ve dvou cvičných školách, lokalizovaných na své školní půdě.
The Kendall Demonstration Elementary School (KDES) slouží dětem a jejich rodičům až do osmého ročníku. The Model Secondary School for the Deaf (MSSD) nabízí programy pro studenty v ročnících 9 až 12. Obě tyto školy jsou součástí centra Laurent Clerc National Delf Education Center, které má federální právo vyvíjet a šířit inovační studijní plány, materiály a vyučovací strategie do škol a do celostátních vzdělávacích programů.
V roce 1983 jsem v rámci programu celoživotního vzdělávání začala na Gallaudetově univerzitě studovat americký znakový jazyk. Pokračovala jsem ve studiu ASL později, zatímco jsem dokončovala studium magisterského oboru Speciální vzdělávání a specializovala se na vzdělávání neslyšících.
Během dokončování svého studia jsem učila neslyšící děti i dospělé. Také jsem pracovala jako dobrovolnice v telekomunikačním centru pro neslyšící. V té době telefonní kontakt mezi neslyšící osobou s TDD (elektronickou pomůckou na přenos textů přes telefonní linku) a slyšící osobou s regulérním telefonem zprostředkovalo toto telekomunikační centrum pro neslyšící.
Až do roku 1980 byly tyto služby často poskytovány dobrovolníky. Později vláda začala financování oblastních center kvůli této službě. Také jsem pracovala na středisku služeb pro neslyšící. V těchto různých rolích učitele, dobrovolníka a advokáta jsem měla možnost ocenit kulturní a lingvistické aspekty amerického společenství neslyšících.
Po příchodu na místo učitelky angličtiny na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity jsem se dozvěděla, že Středisko Teiresiás poskytuje podporu a služby pro vysokoškoláky se specifickými potřebami. Pro mě bylo velmi zajímavé dozvědět se něco o službách pro znevýhodněné osoby, poskytovaných univerzitou a zákonnými zástupci v České republice, a setkat se s jedinci, kteří užívají český znakový jazyk. V září 2006 jsem začala vyučovat v kurzu angličtiny pro neslyšící vysokoškoláky ve Středisku Teiresiás. Také jsem začala studovat ČZJ, který se ukázal být užitečný pro moje vyučování ve Středisku a lingvisticky zajímavý pro mě.
Ačkoli ASL a ČZJ mají lingvistické kořeny ve francouzském znakovém jazyce (vysoce zajímavé téma na diplomovou práci pro každého, kdo by měl zájem), vyvinuly se v průběhu mnoha let do dvou velmi odlišných jazyků. Většina slov a gramatických pravidel je v každém z těchto dvou jazyků jiná. Dokonce prstová abeceda je v těchto dvou jazycích specifická. Zatímco americký mluvčí znakového jazyka vyjadřuje čísla a prstovou abecedu jednu ruku, český mluvčí znakového jazyka užívá obě ruce. Také tvary rukou užívané pro vyjádření čísel a abecedy jsou různé v každém z těchto jazyků.
Dokonce základní znaky pro rodinu (matka, otec, bratr, babička) jsou v ASL a ČZJ různé. Je ale pravda, že se mi podařilo objevit znaky, které jsou stejné v obou jazycích (strom, včera, nyní, žlutý). Nejvíce matoucí jsou ty znaky, které mají v obou jazycích stejný tvar, ale různý význam. Znak, který v ASL znamená „krátký“, znamená v ČZJ „svíčka“. Český znak pro „stát se“ je podobný americkému znaku „nemohu“. Takové znaky se dají považovat za rovnocenné s podobnými slovy – tzv. „falešnými přáteli“ – v mluvených jazycích.
Přestože jsem samozřejmě ve studiu ČZJ teprve začátečník, cením si příležitosti srovnávat tento jazyk s ASL a nahlédnout do české komunity neslyšících. Tyto zkušenosti jsou také užitečné při poznávání úrovně vzdělávání neslyšících v České republice. Mnoho vzdělávacích problémů zde je podobné těm, s nimiž rodiče a učitelé neslyšících dětí zápolí v USA. Jakým nejlepším způsobem dokážeme poskytnout silný první jazyk neslyšícím dětem a jaké jsou ty nejlepší metody k osvojení druhého a dalšího jazyka? Tyto záležitosti je třeba promýšlet tím intenzivněji, čím více handicapovaných studentů bude integrovaných do běžných tříd a bude studovat na univerzitách.
Závěrem bych chtěla poděkovat Ritě Collins za její článek a za souhlas s uvedením článku v našem časopise. Hodně úspěchů ve studiu znakového jazyka českého i amerického.
Přečtěte si také:
- Historie Českého znakového jazyka
- Historie znakového jazyka ve světě
- Jazyk neslyšících, znakový jazyk
- Jaké je to studovat na Gallaudetově univerzitě
Připojte se! 