Neslyšící v každé zemi mají svůj vlastní jazyk. Český znakový jazyk tudíž není mezinárodním jazykem. Český znakový jazyk je podobný slovenskému znakovému jazyku a v některých případech i rakouskému znakovému jazyku (znakové jazyky mají hodně společných gramatických rysů, slovní (znaková) zásoba je více či méně odlišná).
Český znakový jazyk se vyvíjel zejména v centrech, kde se setkávali neslyšící - ve školách pro sluchově postižené. Mezi nejstarší školská zařízení pro neslyšící ve světě patří i škola v Praze na Smíchově (od r.1786 do dnes). Nezanikl i přesto, že bylo jeho používání při vyučování většinou zakázáno. Poslední desetiletí bylo pro Českou republiku v mnoha ohledech přelomové, na neslyšící se začínáme dívat jinak. Hluchotu postupně přestáváme považovat za "postižení", které musíme napravit a dosáhnout tak toho, aby neslyšící mluvili a odezírali. Učíme se respektu ke kulturní a jazykové jinakosti Neslyšících a jde nám o vzájemné porozumění a dorozumění se. Zákon o znakové řeči, který byl přijat v roce 1998 zaručuje neslyšícím právo na používání znakové řeči (znakového jazyka a znakované češtiny), vzdělávání s využitím znakové řeči a výuku znakové řeči.
Český znakový jazyk je plnohodnotný přirozený jazyk, který nemá s češtinou nic společného (není z ní nijak odvozený), má vlastní gramatiku, které nic nechybí a která zaručuje, že ukázaná věta bude jednoznačně pochopena. Má i vlastní neverbální, nebo spíše "neznakovou" složku, která se obvykle vyjadřuje mimikou, nedá se při něm současně vyslovovat česká věta. Znakový jazyk má stejně jako všechny mluvené jazyky svou historii a jako všechny mluvené jazyky se vyvíjí a to často přejímáním slov z cizích jazyků.
Ve spojení s komunikací neslyšících se dlouho užívalo (a stále užívá) výrazu "znaková řeč". Z hlediska lingvistického toto nedává smysl: řečí totiž lingvistika rozumí individuální a neopakovatelné akty lidských promluv, konkrétní projevy jazyka. Zatímco jazyk je vymezován jako systém jednotek a pravidel jejich spojování, který je sdílen členy nějakého společenství.
Český znakový jazyk je přirozený jazyk Neslyšících, má vlastní slovník a vlastní gramatiku. Není nijak odvozený z mluveného českého jazyka a je s ním funkčně souměřitelný (oba plní úplně stejné funkce). Tyto dva jazyky se liší pouze způsobem své existence: český jazyk je jazyk audio-orální ("slyší se a mluví se") a český znakový jazyk je jazyk vizuálně-motorický ("vidí se a ukazuje se"). Znakový jazyk má dvě důležíté složky: manuální (tvary, pohyby, pozice rukou) a nemanuální (mimika, pohyby a pozice hlavy a horní části trupu). Obě tyto složky jsou nositeli gramatických a lexikálních významů a jsou nedílnou součástí znakového jazyka.
Český jazyk i český znakový jazyk nesou všechny rysy přirozených jazyků: historičnost (vyvíjí se paralelně s vývojem společnosti i jedince), dvojí členění (jednotky jazyka, které nesou význam (morfémy) můžeme rozdělit na menší jednotky (fonémy), které mohou význam rozlišit), produktivnost (existuje omezené množství fonémů, z kterých můžeme vytvářet nekonečné množství výpovědí), svébytnost (můžeme sdělovat to, co je, bylo, bude, bylo by atd.), znakovost (jazyk je systém znaků), systémovost (jazyk je celek s jasně definovanými vnitřními vztahy mezi jednotkami).
Připojte se! 