Jako jeden z oblíbených omylů je označován názor, že znakový jazyk obecně je mezinárodní. Je dokazováno a vysvětluje se, že tomu tak není. Přesto se v tomto čísle časopisu Gong můžete dočíst, že naši Neslyšící, kteří ovládají velmi dobře český znakový jazyk, rozuměli Neslyšícím z USA, kteří mluví americkým znakovým jazykem (ASL). Další zkušenosti potvrzují, že Neslyšící mluvící různými národními znakovými jazyky se i přesto velmi dobře dorozumí.
Finsko
Vysvětlení jsou mlhavá. „Je to moje zkušenost Neslyšícího,“ slýcháváme často. „Domluvíme se rychle na základních znacích pro vzájemnou komunikaci,“ zní již konkrétněji. Nezlobte se, ale tady něco nehraje. Když teď odcestuji dejme tomu do Indie, uslyšíte ode mne jiný komentář. „Nerozuměl jsem ani slovo,“ řeknu vám. „To je moje zkušenost slyšícího,“ dodám trochu ironicky. Takže, jak to ti Neslyšící dělají, že se domluví? Je v tom nějaký tajemný trik?
Ne, nebojte se, nebudu vám dokazovat, že znakový jazyk je mezinárodní. Opravdu není. Liší se nejen znaky, ale i gramatikou. A liší se také nejen těmito základními jazykovými prostředky, ale liší se také způsobem, kterým se projevuje mluvčí. Tak například temperament. „Podle znakování poznáš povahu,“ říkají Neslyšící. „Podle znakování poznáš národ“ platí úplně stejně. Nejdivočejší, nejrychlejší a nejtemperamentnější jsou Američané a Italové – jejich znakový jazyk vyjadřuje maximum emocí s velkou expresivitou, tempo ukazování (mám na mysli formální příležitosti, nikoliv popovídání s kamarády u piva) je značně velké. Na opačné straně stojí například Finové. Jejich ukazování je velmi pomalé, emoce se neprojevují silně. Pokud jde o český znakový jazyk, většina jeho uživatelů stojí pravděpodobně někde uprostřed. Z úplně jiného kulturního soudku je ukazování Japonců – jejich styl znakování má naprosto odlišný rytmus než je ten, na který jsme zvyklí z Evropy. Jejich projev se skládá z rychlých, krátkých znaků, v jejich mimice se často objevuje jakési „potřásání“ hlavou, které u nás působí trochu legračně. Ke kultuře patří i to, že na Japonských DVD někdy začínají a končí ukazované části jemnou úklonou.
Zkrátka a dobře, národní znakové jazyky se skutečně liší po všech stránkách stejně jako mluvené jazyky – lexikálně (to znamená jinými slovy, jinými znaky), systémem (čili gramatikou) a dokonce i paralingvisticky (to znamená rytmem mluvy, ukazování, tónem mluvy, mimikou). V čem je ale tajemství toho, že se jednotliví uživatelé různých znakových jazyků dokážou domluvit rychleji a lépe než jednotliví uživatelé různých mluvených jazyků? Abychom si tuto otázku mohli zodpovědět, musíme se vrátit k panu Ferdinandu Saussurovi, otci velmi užitečného dítěte – lingvistiky. Lingvistika je věda složitá, leckdy i pěkně zamotaná. Dopustíme se proto v zájmu jasného vysvětlení širokému okruhu čtenářů Gongu některých značných zjednodušení, kterými se prohřešíme proti dobrým vědeckým mravům. Budiž nám to lingvisty profesionály prominuto – odměnou bude náš další vzestup vědomostí o znakovém jazyce i bez náročných formalit.
USA
Znáte to. Kolikrát už se nějaký student kurzů znakového jazyka zeptal: „Proč se ten znak ukazuje právě takhle?“ Méně častá je tato otázka například v kurzech angličtiny. Napadlo vás někdy, proč se ta zelená věc s kořeny a větvemi řekne „strom“? Proč ne třeba „strof“? Nezní to lépe? Na tuto otázku odpověděl pan Saussure, a to velmi šalamounsky – prostě prohlásil, že není důležitá. Jako náhradu pro nás vyslovil následující pravidlo: „Mezi slovem a pojmem, který dané slovo představuje, není žádná souvislost“. Můžeme si to jednoduše ověřit. Jak se řekne v angličtině „strom“? Řekne se „tree“. Vidíte, pro mě za mě, mohl by se říct třeba „chrampule“ a nic by se nestalo. Každý jazyk má pro pojem strom nějaké slovo – a protože to slovo není nijak svázané se stromem, je v každém jazyce jiné. Jinými slovy – každý si prostě vymyslel vlastní slovo a my si teď kvůli tomu nerozumíme.
Každé pravidlo má, jak známo, nějakou výjimku. I výše popsané pravidlo má výjimky. Jsou jimi takzvaná onomatopoia. Neboli slova, která vznikla napodobením zvuku. Zkuste vzít cihlu a hodit jí na zem. Co uslyšíte? Dunivý, tvrdý zvuk. Jeho napodobením vzniklo slovo „bum“. Žijete na vesnici? Napodobením zvuku, který vydává kohout vzniklo slovo „kykyryký“. Proč onomatopoia neodpovídají Saussurovu pravidlu? Protože těžko si dovedeme představit, že kohout po ránu bude kokrhat „chrampule“. Ani cihla, když spadne, neudělá zvuk „chrampule“ natož pak „strom“. Čili – my si nemůžeme v těchto případech jen tak vymyslet nějaké slovo. Nedá nám to a musíme napodobit zvuk, který slyšíme a z něj potom slovo vytvořit. Pro onematopoia Saussurovo pravidlo neplatí. Znělo by spíš takhle: „Mezi slovem (onomatopoiem) a pojmem, který dané slovo představuje, je souvislost - zvuk“. Co z toho pro nás plyne? Vzhledem k tomu, že nikdo si nemůže jen tak pro nic za nic vymyslet slovo pro kokrhání, ale musí se držet skutečného zvuku, mohli bychom čekat, že v různých jazycích bude takové slovo znít podobně, protože kohouti všude na světě vydávají stejný zvuk. A skutečně! Česky „kykyryký“, albánsky „kiki ri ki“, německy „kikeriki“, bulharsky „kukuriku“, dánsky „kykkeliky“, řecky „ki-kiriki“, hindsky „kukruku“, turecky „kuk-kurri-kuuu“ a tak bychom mohli pokračovat.
Holandsko
Když bychom se tedy chtěli domluvit s někým, kdo nemluví naším jazykem (mluveným), bylo by nejlepší používat onomatopoia, protože budou pravděpodobně velmi podobná, ne-li stejná. Taková onematopoia mají navíc tu výhodu, že zdaleka tak nepodléhají vývoji, jako ostatní slova (nemění se tolik v čase). Jenže ouha! Onematopoií je v mluvených jazycích zoufale málo. Těžko by mi takový angličan na letišti rozuměl, kdybych na něho vyhrkl: „Kykyryký, klap, buch, třísk, kukačka, čvachtat!“
Přesuňme se teď od mluvených jazyků ke znakovým. Znakové jazyky jsou jazyky jako všechny ostatní, mělo by tedy i tam platit Saussurovo pravidlo. Tak se na něj podíváme. „Mezi znakem a pojmem, který daný znak představuje, není žádná souvislost“. Tak například – proč se znak „chci“ ukazuje právě takto? Nikdo to neví a není to důležité. Důležité je, že mezi pojmem chtít a tímto znakem není žádná souvislost. Ostatně, kdo umí třeba slovenský nebo britský znakový jazyk, ví, že tyto jazyky mají pro stejný pojem úplně jiný znak. Situace je stejná, jako u mluvených jazyků – každý má svůj znak a těžko bude jeden druhému rozumět bez slovníku.
V mluvených jazycích mělo Saussurovo pravidlo výjimku. Existuje nějaká i ve znakových jazycích? Určitě. Tak vezměme si třeba znak pro video. Když se trochu pozorně zahledíme, uvidíme pohyb připomínající zasouvání videokazety do přístroje. Nebo co takový tradiční překladový znak jména Jiří? Znalí v něm vidí legendu o svatém Jiřím, který zabil draka – znak připomíná pohyb oštěpu směrem dolů. Upravme opět Saussurovo pravidlo: „Mezi některými znaky a pojmy, které dané znaky představují, je souvislost - obraz“. Obraz, neboli, to co vidíme, jak např. daný objekt vypadá.
Výše uvedené znaky mají velkou nevýhodu. Vyvíjí se totiž v čase, a to poměrně razantně. V novějších variantách znaku pro video bychom sotva pozorovali něco podobného skutečnému videu – často mizí nedominantní ruka, zkracuje a zrychluje se pohyb, odpadá točivý pohyb na konci znaku, který obsahují některé starší varianty znaku. U Jiřího stejně tak odpadá níže postavená ruka, dominantní ruka se lehce otočí kolem brady – sotva bychom v tomto znaku spatřili byť jen náznak oštěpu. Pravidlo tedy musíme upravit ještě jednou: „Mezi některými znaky a pojmy, které dané znaky představují, je souvislost – obraz. Tato souvislost s vývojem jazyka mizí.“ (Pro odborníky – to dokazuje, že z hlediska jazykového systému tady neexistuje žádná funkční souvislost – jazykový znak je tedy funkčně arbitrární) Vsadit na tyto znaky při mezinárodní komunikaci není právě nejjistější možnost, jak se snadno dorozumět. Existují však znaky, které už ze svého principu souvislost s pojmem obsahují a naprosto minimálně se vyvíjí. Které znaky to jsou? Nazýváme je klasifikátory.
Francie
Zjednodušeně řečeno, klasifikátory jsou znaky, které v ukazovacím prostoru představují nějaký objekt nebo osobu. Často je klasifikátor určitý tvar ruky. Ke své správné funkci klasifikátory potřebují jednu věc – nutně musejí svým tvarem připomínat objekt, který znázorňují. Jejich výhodou je, že vývoj klasifikátorů v čase je velmi nepatrný (snad kromě významových klasifikátorů). Takže naše poslední úprava známého pravidla je: „Mezi klasifikátorem a pojmem, který daný klasifikátor představuje, je souvislost – obraz“.
Vzhledem k tomu, že klasifikátor musel vzniknout napodobením podoby objektu, čekali bychom, že různé národní znakové budou používat velmi podobné nebo dokonce stejné klasifikátory. A taky že ano. ASL a český znakový jazyk mají asi 80 až 90 % stejných nebo velmi podobných klasifikátorů. Jiný příklad – japonský a český znakový jazyk. Jeden z klasifikátorů pro osobu je v podstatě stejný – v Čechách vztyčený ukazováček, v Japonsku vztyčený malíček. Nebo klasifikátor pro pohyb tekutiny – povrch moře, hladina ve sklenici a tak dále – téměř ve všech světových znakových jazycích je stejný.
Recept na vzájemné dorozumění mezi uživateli různých znakových jazyků je tedy prostý – používejte co nejvíc klasifikátory. Rozdíl mezi mluvenými jazyky a znakovými jazyky je tento: v mluvených jazycích je velmi málo slov, které připomínají zvuk. Podobně ve znakových jazycích jsou znaky, které připomínají obraz – ale je jich obrovské množství. Díky nim se Neslyšící dokážou snadno domluvit i mezinárodně. I v tom spočívá jedna z výhod znakových jazyků oproti jazykům mluveným.
Děkujeme www.pevnost.com, stránky projektu: www.slate.diak.fi.
Připojte se! 