Překvapilo mě anglické školství i kultura Neslyšících

Odvahu jet studovat do Anglie měla jen má kolegyně a kamarádka Ivana Tetauerová. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenže ona je Neslyšící. A studium na anglické univerzitě se jí rozhodně vyplatilo. Získala nové zkušenosti, nové přátele, /dokonalila se v angličtině. Můžete se o tom sami přesvědčit.

Jako studentka VŠ pedagogické v Brně jsem se dozvěděla o širokých možnostech studia v zahraničí. Zaujalo mne to a protože jsem na Gymnáziu v Ječné maturovala z angličtiny, bylo mi jasné, že bych v případě takového studijního pobytu jela do anglicky mluvící země. Má domovská univerzita mi nabízela univerzity ve skandinávských státech, Francii nebo Španělsku, s nimiž měla navázané kontakty. Ale to mne nelákalo už z jazykového důvodu. Chtěla jsem samozřejmě tam, kde by byly dobré podmínky i pro neslyšící. Takové nabízí např. nám všem známá Gallaudetova univerzita v USA. Ale má škola mi mohla poskytnout jen studium v zemích Evropské unie. Takže se prakticky jedinou možností stala Anglie. Od mé bývalé paní profesorky angličtiny na gymnáziu mi byla doporučena univerzita v anglickém Wolverhamptonu, protože právě tam jsou také dobré podmínky pro neslyšící. Profesoři z tamější univerzity se dokonce v listopadu roku 2000 zúčastnili mezinárodní konference, kterou pořádala FF UK v Praze na téma "Výuka angličtiny neslyšících a nedoslýchavých studentů na středních a vysokých školách".

Obrátila jsem se tedy na studentskou agenturu Erasmus-Socrates, která zprostředkovává zahraniční studijní pobyty právě v rámci zemí Evropské unie. S Univerzitou ve Wolverhamptonu jsme se spojili a museli mi potvrdit přijetí ke studiu tam. To nebyla vůbec jednoduchá záležitost, neustálé faxování a mailování. Pak jsem ještě musela projít výběrovým kolem, než mi byl přidělen grant na studium.

Již předem jsem si z webových stránek Wolverhamptonské univerzity mohla vybrat předměty, které bych chtěla studovat. Zápis na zvolené předměty proběhl až na samotné univerzitě. Měla jsem štěstí, že jsem mohla absolvovat všechny mnou vybrané předměty. Mohlo se totiž stát, že by se mi křížily časově a tím pádem bych se musela rozhodnout pro jiné. V Anglii studenti v jednom semestru studují čtyři předměty z jejich oboru. Každý předmět je vyučován jednou týdně ve tříhodinovém bloku - dohromady tedy 12 hodin týdně.

Já jsem si vybrala tyto předměty: Britský znakový jazyk (BSL - British Sign Language), Angličtinu pro neslyšící, a vzhledem k mému studijnímu zaměření - výtvarné výchově - dále Ilustraci pro děti a mládež a Vydavatelskou ilustraci (tj. do novin a časopisů).

Studium bylo relativně pohodové. Na začátku mi chtěli přidělit tlumočníka, ale byl by mi málo platný, protože jsem neuměla z britského znakového jazyka vůbec nic. Takže jsem měla "jen" zapisovatele (notetakera).To je člověk, který zapisuje, co říká profesor nebo studenti při výuce.Toto bylo rozhodně moc prima a tak mi neušly základní informace, pronesené během lekce.

Pohybovala jsem se většinou mezi neslyšícími, kteří na univerzitě také studovali, takže žádný problém s komunikací nebyl. Zpočátku jsem používala mezinárodní znakový jazyk, ale rychle jsem odkoukala BSL. A navíc, k mému překvapení - neslyšící tam hodně artikulují. Takže jsem si případně znaky, kterým jsem neporozuměla, domyslela z kontextu, podle toho, co říkali. Mezi neslyšícími byla má angličtina úplně v pohodě, ale když jsem mluvila se slyšícími, museli mluvit pomalu a srozumitelně a v jednodušších větách, abych jim rozuměla.

U nás, když studujeme na VŠ, máme podle mne zbytečně mnoho předmětů, které musíme absolvovat, ať se nám to líbí nebo ne. Sice jsou u nás nabídky takzvaných volitelných předmětů, ale většina je právě těch povinných či povinně volitelných. V Anglii si studenti předměty mohou všechny vybírat sami dle katalogů o dostupných kurzech - tzv. modulech. Ty jsou očíslovány dle obtížností a studenti si je před započetím semestru zapíší do formuláře, který obdrží od svého vyučujícího nebo na studijním oddělení. Dokonce si mohou v katalogu i přečíst, co je od nich vyžadováno v tom kterém modulu, jako například rozsah seminárních a závěrečných prací, kolik je čeká zápočtů, zkoušek apod. Tak si mohou již dopředu udělat úsudek a sami si tak i sestavit svůj učební rozvrh dle své vůle.

Zkouškové období nemají. Zápočty a zkoušky se u nich dělají průběžně v semestru, samozřejmě nejvíce právě na konci semestru. Na rozdíl od našich vypisovaných volitelných termínů na zkoušky mají termíny již dopředu přesně dané, nemohou si vybírat. Samozřejmě, každý systém má něco pro a proti. Pokud bych to měla nějak charakterizovat, myslím, že se tam naučí spíše opravdu to, co ve své budoucí práci zužitkují a dostane se jim více praxe než u nás.

Určitě. Potkala jsem spoustu nových lidí a kamarádů, seznámila se s jinou kulturou než je naše, s novým systémem ve školství. Zkusila jsem žít někde jinde, odkázaná sama na sebe a hlavně, trochu jsem změnila názor na svůj další život. Se studiem bych zdaleka nechtěla skončit. Bylo by mi to skoro až líto, když jsem si právě tam uvědomila, že i mnohem starší lidé než já, tam studovali obory, které je bavily, a nijak se nehrnuli ze studia. Mým přáním teč je naučit se perfektně anglicky. Vím, že je to pro neslyšící o to těžší, ale čtu anglické knihy s vírou, že to překonám a zvládnu tak, že si budu moci v pohodě přečíst cokoliv třeba na internetu bez slovníku.

Byla jsem na pěti školách pro neslyšící, protože právě píši diplomovou práci a chtěla jsem porovnat školy u nás a v Anglii. K mému překvapení se tam však hodně základních škol pro neslyšící ruší, protože se tam propaguje integrace.Tam mají neslyšící děti ovšem zajištěného tlumočníka. Jinak ve školách jen pro neslyšící, které jsem navštívila, je situace podobná jako u nás - omezený počet dětí ve třídě, tu a tam sluchadla FM systému. Na většině škol se užívala totální komunikace.

Setkala jsem se také s neslyšícími pedagogy, nejsou tam žádnou výjimkou. Systém školství tam mají však zcela jiný než u nás. Neslyšící děti nastoupí do Primary school ve věku cca 3 roky (slyšící až tak v pěti letech). Když jim je 11 let, jdou do Seconda-ry school, která trvá do věku 16 let.Ta pak končí závěrečnými celostátními zkouškami, tzv. GCSE - General Certificate of Secon-dary Education.Tyto zkoušky probíhají po dobu zhruba dvou týdnů a jsou stejné jak u neslyšících, tak i slyšících. Poté mohou žáci nastoupit na dvouletou college (obdoba naší střední školy) nebo jednoduše přímo do zaměstnání, což mne šokovalo. Pokud by si to s postupem času přece jen rozmysleli, mohou nastoupit i v pozdějším věku na tzv. People's college. Studenti zakončují college zkouškou zvanou A-level ze 3-4 předmětů, které si sami vyberou. Podle výsledků a počtu bodů se pak dostávají, pokud chtějí a mají zájem, na Univerzitu.

Na univerzitě, kde jsem studovala, bylo plno neslyšících proto, že tam byly pro ně velice dobré podmínky v podobě tlumočníků, notetakerů a tzv. English support. To je služba pro neslyšící, která spočívá v pomoci zaměřené na opravu gramatiky v esejích a v seminárních pracích. Kromě školy jsme se setkávali každý čtvrtek v Scream Pub nebo Varsity Pub, což byla pohostinská zařízení, která sloužila neslyšícím coby jejich klub. Ptala jsem se jich, proč nemají vlastní klub neslyšících. Odpověděli mi, že jej měli, ale byl situován dost daleko od centra a scházeli se tam většinou starší neslyšící. Proto se začali raději scházet tady. Do těchto pohostinských zařízení chodili i další - slyšící - studenti, např. z oborů tlumočnictví, aby se zdokonalili ve svém BSL Když jsem to tak pozorovala, zjistila jsem, že Angličané chodí do hospod velice rádi a celý světový šampionát ve fotbale, který se odehrával v Korei a Japonsku, prožívali právě v hospodách u pivečka. Jinak kluci hrají samozřejmě rádi fotbal a zajímají se o něj. Co se týče zábav, je to úplně stejné jako u nás, např. po fotbalovém turnaji se sejdou neslyšící z celé Velké Británie. Na webových stránkách se též dá najít mnoho informací z různých regionů, kluby se vzájemně zvou na party, apod.

BSL je možné naučit se za poměrně krátkou dobu. Mají i jinou prstovou abecedu než u nás, dokonce se mi líbí více, protože se znakuje hezky rychle a jemně, hladce. Jinak znaky jsou odlišné vůči těm našim, jen něco málo je stejných. Ale jak říkám, vůbec není těžké se BSL naučit.

Ohromně. Je to jedna z nejkrásnějších oblastí, které jsem kdy navštívila. Učarovalo mi zejména hlavní město Skotska - Edinburgh. Už proto, že je tam dost viditelně vyzdvižena skotská kultura. Samo město je historické. Váží se nejen k němu, ale i celému Skotsku, různé legendy. Nenechala jsem si ujít ani prohlídku dalšího města ve Skotsku - Glasgowa. To je svým rázem ale úplně jiné než mírumilovný Edinburgh. Glasgow mi přišel příliš veliký, jakési průmyslové město. Ovšem našlo se tam i pár krásných památek. Kromě toho jsem se byla podívat i ve Stiriingu, kde je pomník slavného Williama Wallace, známého v dnešní době hlavně z filmu Braveheart (Statečné srdce) v podání Mela Gibsona.

Zpočátku se mi, abych řekla pravdu, anglická kultura vůbec nelíbila. Inu - jak se říká - jiný kraj, jiný mrav. Jídlo tam mají úplně odlišné. Je tam mnoho lidí různých národností, od černochů po Číňany, Indy a Pá-kistánce. Architektura je také taková jaksi tajuplná, menší domky, celé z cihel, často porostlé břečťanem. Počasí zrovna dvakrát není nejteplejší. Ale člověk si zvykne na všechno. Pokud tam má přátele, zázemí, cítí se tam dobře, proč ne? Musím se přiznat -domů se mi skoro ani nechtělo...