Pro neslyšící a nedoslýchavé není Miloš Hostonský neznámou osobností. Jeho výstava historických kompenzačních pomůcek objela snad celou republiku, jeho přednášky o kompenzačních pomůckách navštívilo mnoho lidí. O jeho sbírce napsal také značný počet regionálních deníků. Vypravili jsme se za ním do Liberce a položili mu několik otázek.
Jste dlouholetým předsedou Liberecké unie neslyšících. Jak to s klubem v Liberci vypadá?
Není to špatné, ale chybí nám peníze. Dřív to fungovalo tak, že peníze dostalo ústředí České unie neslyšících od ministerstva práce a sociálních věcí a od ministerstva zdravotnictví. Ústředí je pak rozdělilo mezi své místní organizace. Potom se systém změnil, peníze se začaly rozdělovat podle krajů. Loni jsme dostali zhruba 200 000 Kč, letos vůbec nic, a to jsme napsali projekt nadvakrát. Snažili jsme se peníze získat výtěžkem z kurzu znakového jazyka, ale bohužel se nepodařilo sehnat lektora. Nedávno jsme se tedy museli přestěhovat do jiných prostor, abychom ušetřili na nájmu.
Jaké to je, být předsedou klubu v Liberci? Chodí do klubu hodně lidí?
Je v tom spousta práce. Mnoho věcí musím udělat a vyřídit sám, hlavně různá jednání a komunikaci s úřady. Do klubu chodí zhruba 60 neslyšících. Snažíme se přitáhnout i mladé lidi – pravidelně máme hodiny aerobiku a kondičního cvičení. Ale tam chodí hlavně holky. Kluci zajdou spíš na skleničku. Pro ně jsme koupili fotbálek.
Sluchadlo skryté v brýlové obrubě.
Sbírat kompenzační pomůcky jsem začal v roce 1998. Tenkrát jsem se zabýval sluchadly v rámci Poradenského centra SNN v Liberci. První pomůcky jsem získal při návštěvě ústředí Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Praze-Karlíně, od pracovníků Ivana Sedleckého a Lumíra Kadlečka, kteří našli při úklidu půdy na ústředí pár historických sluchadel z předválečné doby. Vypadala úplně jinak než sluchadla dnes. Byly to velké, těžké krabice plné elektronek. Vzal jsem si je domů a už jsem měl základ sbírky. Pak mě úplně nadchlo sbírání veškerých kompenzačních pomůcek, nejen sluchadel.
Jak pokračovalo budování sbírky?
Pokračoval jsem přednáškami o vývoji kompenzačních pomůcek. Na nich jsem vždycky rozdal leták s prosbou o darování starého nepotřebného sluchadla. Sluchadla se mi díky tomu začala scházet z celé republiky. Když jsem ze začátku pořádal výstavy, všechna sluchadla se jedno vedle druhého vešla asi na tři nebo čtyři stoly. Teď už potřebuji sedm až deset stolů. Sbírka nyní čítá celkem sto osmdesát kompenzačních pomůcek.
Psi milují nejen staré papuče,
ale zakousnou se i do sluchadla.
Zajímavé jsou pomůcky z období před revolucí. V té době neexistovaly firmy, které by vyráběly například vibrační budíky nebo se takové zařízení prostě nedalo sehnat. Běžně se stávalo, že za mnou přišel neslyšící známý a stěžoval si, že chodí neustále pozdě do práce, protože se nemá jak probudit. Já jsem byl vyučený elektrikář a pracoval jsem jako údržbář v nemocnici, takže jsem měl dílničku a vybavení. Vibrační a světelné budíky se musely vyrobit kutilsky, svépomocí. Na prkénko se přišrouboval obyčejný mechanický budík, pod kličku, která se otáčela při zvonění, se dal pákový přepínač a od něho šly dráty k baterii a světlu nebo k motorku Igra koupeném v modelářství. K motorku bylo přidělané závažíčko nakřivo, aby se to celé pěkně třáslo. Hotový přístroj se přišrouboval k posteli a vibrační budík byl na světě. V sedmdesátých letech se začaly kompenzační pomůcky dovážet ze Švýcarska a Švédska a už to bylo lepší.
Které kousky považujete za nejzajímavější?
Začít bychom mohli zvířecími rohy, které pocházejí ze 17. století a lze jimi zesílit zvuk až čtyřikrát. Jinou raritou jsou malé kovové pomůcky, které se vkládaly do ucha a měly sloužit k zesílení zvuku. Přes halasnou reklamu to byl ale spíš podvod na sluchově postižené zákazníky. Zvláštností je také kopie sluchadla „Dentaphone“ z roku 1879, které pracovalo na principu kostního vedení. V pevném kruhovém rámu byla membrána, do které se mluvilo. Z membrány vedlo vlákno, na jehož konci byla dřevěná destička, která se skousla mezi zuby. Když bylo vlákno napjaté, přenášelo kmity membrány na destičku a tím i na zuby naslouchajícího. Oblíbenými sluchadly návštěvníků výstav jsou také brýlová sluchadla.
Kopie historického sluchadla
"Dentaphone" z roku 1879,
které využívá principu kostního vedení.
Velice živě. Často říkají – hele, tohle sluchadlo jsem měl, když jsem chodil do školy a tohle jsem měl potom v práci. Takže pro ně to není prázdná historie, ale jejich skutečný život. A v životě se stávají různé věci. Třeba jedna známá mi přinesla sluchadlo – úplně roztrhané na malé kousky. Rozkousal ho jejich pes. Tak jsem ho zařadil do sbírky.
Život má často i smysl pro humor. Máte nějaké humorné zážitky v souvislosti se sluchadly?
Nejvíc se toho stalo, když jsem pracoval v Poradenském centru SNN, kde jsme přijímali sluchadla do opravy. To takhle jednou za mnou přišel člověk, jehož otec byl nedoslýchavý, ale sluchadlo mu rozkousal pes. A on trval na tom, že sluchadlo se musí opravit, že nechce náhradní nové. Žádné přesvědčování nepomohlo. Já jsem se nechtěl hádat, tak jsem sluchadlo odvezl do Widexu, do Prahy. Položil jsem to na stůl a poprosil jsem je, aby to opravili. Oni spráskli ruce a celá firma se seběhla, aby se podívala na rozkousané sluchadlo. Samozřejmě se to nedalo opravit, takže mi dali nové sluchadlo. Předal jsem ho tomu pánovi a on říká: „To ale není moje sluchadlo, já chci svoje sluchadlo.“ Tak jsem mu vysvětlil, že plášť byl rozkousaný – a že mu dali nový, ale vevnitř nechali ty „jeho“ součástky. A když si jeho otec sluchadlo vyzkoušel, tak se hrozně divil, že slyší daleko lépe než předtím. Jindy zase přišla stará babička, tak sedmdesát let a přinesla sluchadlo, že prý vůbec nehraje. To sluchadlo bylo nějaké divné, tak jsem k němu přičichnul a ucítil jsem zubní pastu. „Babi, přiznejte se, co jste s tím dělala,“ povídám. „Ale, já hloupá bába – když jsem šla spát, tak jsem si zuby dala do skleničky a sluchátko taky do skleničky,“ vysvětlila.
Mechanismus, který spouští světlo
připojenék obyčejnému mechanickému
budíku. Až do sedmdesátých let
si neslyšícímuseli takové pomůcky
vyrábět sami.
Nejlepší byl jeden děda, bylo mu devadesát dva let. Měl takové divné ruce, nedokázal si sluchadlo nasadit do ucha. Jednou přišel, že sluchadlo nehraje. Trochu jsem se ho vyptal, co s tím sluchadlem dělá a on, že prý s ním spí. No jo, ale to nejde, sluchadlo se zpotí, zkratuje se a pak se musí opravit. Za týden přišel zas a sluchadlo bylo opět zkratované. „To muselo být ve vodě,“ tvrdili opraváři. „Copak děda spí ve vodě,“ divil jsem se. Navrhnul jsem mu, aby si večer sluchadlo sundal a ráno, aby přišel za mnou a já mu ho nandám do ucha. Takže děda za mnou chodil každé ráno do práce a nechal si nasazovat sluchadlo. Chodil každý den, jen v pátek ne. A zrovna v pátek přišel a sluchadlo zase nefungovalo. „Poslouchejte, dědo, co jste dneska ráno dělal,“ zeptal jsem se ho. A on na to: „Já jdu ze sauny“. Takže děda chodil v devadesáti dvou do sauny a tam se mu vždycky zkratovalo sluchadlo.
Kde jste sluchadla naposled vystavoval?
Poslední výstava byla v Trutnově při příležitosti Dne otevřených dveří oblastní organizace Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Psal o ní Deník (regionální krkonošská varianta). Budu rád, když se mi čtenáři Gongu ozvou, pokud by chtěli například u nich v klubu nebo při nějaké přiležitosti uspořádat výstavu historie kompenzačních pomůcek nebo uspořádat informační přednášku o sluchadlech (o typech, údržbě atd.). S přednáškami a výstavou jezdím po celé republice.
Co chystáte do budoucnosti? Budete pokračovat ve sbírání?
Ve sbírání kompenzačních pomůcek určitě pokračovat budu. Kromě toho mám nový nápad – chtěl bych také vytvořit sbírku, která by dokumentovala historii českého znakového jazyka. Pomalu sbírám materiály, které se k tomu váží. Například jsem sehnal zajímavý materiál ze dvacátých let, je to jakýsi minislovník – dvouruční prstová abeceda a základní znaky. A časem budu nakonec hledat nějakého nástupce, pokračovatele. Myslím, že historie kompenzačních pomůcek bude neslyšící a nedoslýchavé zajímat stále.
Připojte se! 