Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 182/1991 Sb., která mimo jiné řeší poskytování finančních příspěvků na zakoupení kompenzačních pomůcek osobám s praktickou nebo úplnou hluchotou, platí již 11 let. Byla pozměněna a novelizována. Podle této vyhlášky MOHOU okresní úřady poskytovat těžce sluchově postiženým osobám finanční částečné či plné úhrady za některé technické pomůcky. Příspěvky se hradí ze státního rozpočtu. Rozhodování o poskytnutí či neposkytnutí příspěvku provádí jednotliví pracovníci sociálních referátů okresních úřadů a rovněž v jejich režii se odehrává způsob zjišťování údajů potřebných pro toto rozhodování. Do seznamu kompenzačních pomůcek je přitom zařazen spolu se světelným či vibračním budíkem nebo signalizátorem domovního a bytového zvonku také fax, videorekordér, televizní přijímač s teletextem, počítač a další. Vedle pomůcek, jejichž pořizovací hodnota se pohybuje v rozmezí od 1000 do 4000 Kč, se tedy ve stejném pytli nacházejí také pomůcky nepoměrně dražší, jejichž využití je navíc všestranné a mohou je používat i slyšící členové rodin.
Zkušenosti žadatelů o tyto příspěvky s postupy okresních a městských úřadů se velice různí. Časopis GONG shromáždil během uplynulého půlroku na 20 čtenářských výpovědí, které dokumentují problémy sluchově postižených (i rodičů sluchově postižených dětí), s nimiž se při podávání žádostí setkali. Na deset negativních zkušeností přitom připadá jedna dobrá. Některým byl příspěvek alespoň z části přiznán, neboť dodrželi popsaný postup, ale celá procedura proběhla pro ně velmi ponižujícím způsobem. Jiným zamítli příspěvek poté, co odmítli návštěvu soc. pracovnice v bytě nebo v případě, že nechtěli vyplnit do čestného prohlášení některé údaje o majetku či doložit kopii výpisu z účtu. Zdá se, že pracovníci okresních úřadů v mnoha případech nepochopili původní úmysl přispět zdravotně postiženým lidem na pomůcku kompenzující jejich handicap a umožňující jim tak vyrovnat se lépe s běžnými životními situacemi, jakými je například pravidelná docházka do zaměstnání (příspěvek na světelný či vibrační budík), upozornění na zvonění domovního zvonku (signalizátor zvonění) či schopnost komunikovat na dálku (mobilní telefon s možností vysílání SMS zpráv či fax) a zaměnili tento příspěvek za dávky související se zákonem o sociální potřebnosti. Jak jinak vysvětlit charakter dotazníků (tzv. čestná prohlášení), ve kterých jsou žadatelé tázáni nejen na příjmy a majetek (vlastnictví rodinného domu, chaty, auta, ale i šperků), ale také na vybavení domácnosti. (Odkud domácnost bere teplou vodu, zda má domácnost automatickou myčku nádobí, popřípadě zda je domácnost vybavena splachovacím záchodem?) Tato čestná prohlášení jsou zřejmě spolu s návštěvami úředníků v domácnostech hlavním kamenem úrazu v celé záležitosti.
Kdo je autorem formulářů čestných prohlášení? Pro odpověď jsme si společně se štábem Televizního klubu neslyšících ČT zašli na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Ukázalo se, že autorem čestného prohlášení je MPSV, avšak formulář ve své původní podobě měl zřejmě sloužit k jinému účelu. Jak nám sdělil PaedDr. Petr Niedrle z odboru sociální politiky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, tiskopis byl přílohou výkladu MPSV k zákonu o sociální potřebnosti. Okresní úřady ho nyní využívají i pro účely posuzování žádostí o příspěvky na kompenzační pomůcky.
Ve vyhlášce MPSV se však o sociální potřebnosti nic nepraví. Proč se tedy okresní úřady zabývají majetkovými poměry žadatelů? Doporučuje jim to snad MPSV?
Podle Dr. Neiderleho je zjištění celkových sociálních a majetkových poměrů nezbytné pouze pro zjišťování sociální potřebnosti občanů. U dávek pro zdravotně postižené se úřady zajímají o situaci žadatele pouze vzhledem k tomu, že některé z nich nejsou nárokové, jsou fakultativní. Mezi fakultativní dávky patří i jednorázový příspěvek na opatření kompenzačních pomůcek. To znamená, že správní orgán (zde okresní úřad) má možnost v rámci správního řízení vyžadovat různé důkazní prostředky pro ověření celkové situace žadatele. Úřad rozhoduje o výši pomoci (o výši dávky). V příloze vyhlášky 182, jež stanovuje, které pomůcky je možno financovat, je uveden buď finanční limit, nebo percentuální vyjádření. "Správní orgán musí najít hledisko, jak odlišit, komu dát více, a komu méně. Proto se zkoumá situace žadatele," dodává ještě dr. Niederle.
V souvislosti s návštěvami sociálních referentek v bytech se Dr. Niederle ohradil proti termínu "kontroly bytového vybavení a zařízení". Pracovníci údajně nechodí kontrolovat, ale jdou se přesvědčit, jak vypadá celková situace občana. Ministerstvo toto doporučuje u nových žadatelů o dávku.
Jak může taková "první" návštěva také vypadat nám popsali mladí neslyšící manželé z jedné městské části.
"Jsme neslyšící manželé. Při změně trvalého bydliště jsme se přihlašovali na sociálním odboru úřadu jedné městské části. Pracovnice nám po vyplnění formulářů a převzetí lékařských posudků řekla, že máme během září ještě přinést inkaso, nájem, elektřinu a plyn, potvrzení o důchodu a platu v zaměstnání. Její jednání bylo korektní.
19. září odpoledne můj manžel zametal schody před vchodem do bytu. Toho dne byl v neschopnosti. Vtom přišly pracovnice. Jedna z nich ukázala prstem na otevřené dveře našeho bytu, prošly okolo udiveného manžela. Neobtěžovaly se pozdravit, představit, zeptat, jestli mohou vejít do bytu. Jen se "protlačily" kolem něho, prošly až do obývacího pokoje a až tam jen jedna z nich ukázala legitimaci. Samy se posadily na židli, aniž by požádaly o dovolení, rozhlížely se po pokoji. Taky sdělily, že chybí inkaso, nájem, prostě vše, co jsme měli dodatečně přinést a že s těmi všemi věcmi mám dojít hned druhý den na úřad.
Druhý den po této přepadovce jsem se vydala na úřad donést vše, jak bylo přikázáno. Tam se mi náhodou podařilo nahlédnout do zápisků - formuláře. Viděla jsem tam psáno o bytu, že je nově vybavený nábytkem ze světlé borovice. Dále se pracovnice ptala, jaké máme vzdělání, tj. konkrétně jaký obor máme. Jak tyto informace mohou rozhodovat o příspěvcích na baterie či kompenzační pomůcky? Jakou váhu má v těch případech taková informace?
Dále mi tvrdila, že předtím volala manželovi na mobil. Jako pracovnice takového úřadu by mohla vědět, že když v lékařských posudcích je psáno, že jsme oba neslyšící, tak nemůžeme poslouchat telefon, ale mohla nám poslat SMS. Tohle bychom určitě přečetli.
Už jen vyplňování majetkového přiznání mělo nádech inventury "našeho bohatství". Všechno vybavení nám v bytě zařídili rodiče nás obou! Dále po rozhovorech s ostatními neslyšícími z jiných měst vyšlo najevo, že takové praktiky se u nich nekonají, formulář majetkového přiznání zatím nikdy neviděli a takové "potupné návštěvy" k nim do bytů či domů nechodí. Jak je možné, že v našem městě jsou jiné postupy a navíc je ponižována důstojnost neslyšících? Myslela jsem, že ve stejných věcech je postup řízení také stejný! Je to ostuda a potvrzení o morální úrovni některých pracovnic! Podle jakých zákonů jsou povoleny návštěvy, majetková přiznání a odlišné postupy ve stejné záležitosti?(čtenářka Š. R.)
Na otázku, zda je vyplňování čestných prohlášení o majetku v souladu se zákony Dr. Niederle odpovídá:
"Je to častá připomínka ze strany zdravotně postižených občanů a my také usměrňujeme příslušné okresní úřady v tom smyslu, že zde nejde o šetření sociální potřebnosti. V komentářích (Poz. redakce: komentáře MPSV usměrňují postup jednotlivých okresních úřadů, které poskytují dávky z titulu zdravotního postižení, mají však pouze charakter doporučení.) jsme uvedli, aby pro účely rozhodování o těchto dávkách pro zdravotně postižené tyto formuláře nepoužívali. Ale je to na příslušném správním orgánu, jak šetření o situaci občana provede a čím si ho uskuteční. Zdůrazňuji, že oni jsou tím správním orgánem a postupují podle správního řádu. Správní řád pracovníkům okresních úřadů umožňuje, aby vyžadovali určité důkazní prostředky v rámci správního řízení."
A co odmítnutí návštěvy v bytě? Pokud občan návštěvu neumožní, jde podle Dr. Niederleho o nesplnění jedné z podmínek, kterou správní řád v tomto případě ukládá.
Co se týče předpokládaných změn, dr. Niederle uvedl, že se připravuje samostatný zákon, který bude tuto intervenci státu ve prospěch zdravotně postižených upravovat. Není však jasné, kdy zákon bude přijat.
Co si má tedy žadatel z těchto odpovědí vybrat? Na jedné straně MPSV úřadům nedoporučuje používat formuláře zkoumající majetkové poměry žadatelů, na straně druhé však nestanovuje, jak mají pracovníci okresních úřadů přesně postupovat. Musí se řídit zákonem o sociálním zabezpečení a vyhláškou 182 a jakožto správní orgány i správním řádem. To je ovšem přes 30 let starý zákon (č. 71/1967 Sb.)
Jaký je pohled právníka na celou situaci? Zeptali jsme se spolupracovníka GONGU JUDr. Emila Malacha, vedoucího naší právní poradny. Je potřeba měnit zákon, aby došlo k přesnějšímu určení pravidel hry? Nestačila by interní směrnice MPSV k této problematice? "Správní řád je starý zákon poplatný ještě minulému režimu, a přestože byl již několikrát novelizován, jeho pojetí a některé pasáže již neodpovídají duchu této doby. Přesto se domnívám, že současné znění správního řádu nemá žádný podstatný vliv na činnost MPSV a okresních úřadů v této záležitosti.
Jednotlivé referáty okresních úřadů řídí příslušná ministerstva. Referát sociálních věcí a zdravotnictví řídí MPSV. Je tedy v pravomoci tohoto ministerstva vydávat interní normativní směrnice týkající se rozsahu a způsobu zjišťování podkladů pro rozhodnutí okresních (obvodních) a v případě odvolání i krajských úřadů o přiznání či nepřiznání příspěvku na KP. Směrnici o tom, jak mají okresní úřady postupovat, by MPSV mělo vydat, aby byl dodržen jednotný postup v celé republice."
Není v souvislosti s příspěvky na kompenzační pomůcky povinnost vyplňovat čestné prohlášení vypovídající o majetkových poměrech v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů?
Dr. Niederle z MPSV se domnívá, že nikoliv: "Nejde o osobní údaje v pravém slova smyslu. Zde se vyžadují údaje o celkové sociální a majetkové situaci. Občan žádá o dávku a je tedy v jeho zájmu, aby potřebné údaje uvedl. Ale souhlasím, že není potřeba uvádět je v takovém rozsahu jako při zjišťování sociální potřebnosti."
Zcela jiného názoru je JUDr. Josef Nejedlý z Úřadu pro ochranu osobních údajů. Pro posouzení situace mu byl předložen mimo jiné i formulář Čestného prohlášení, který používá pro doplnění údajů o příjmech a majetkových poměrech Úřad městské části Prahy 4. Obsahuje kolonky dotazující se například na vlastnictví rodinného domu, garáže, dílny, továrny, chaty, pole, lesů, rybníků, auta, cenných obrazů (jejich počet), šperků (popis), orientálních koberců (počet a rozměry), vybavení domácnosti myčkou nádobí, videem. Dále je zde údaj o finančních prostředcích v hotovosti, cenných papírech, vkladech, účtu u peněžního ústavu (i s adresou ústavu), zkoumá se majetek dětí a prarodičů a další údaje.
"Čestné prohlášení bych nazval dotazníkem. Obsahuje řadu údajů a z hlediska zákona na ochranu osobních údajů je podle mého soudu v zásadním nesouladu s paragrafem 5/odst. 1 písmene D. Uvádí se v něm, že správce má povinnost shromažďovat osobní údaje odpovídající stanovenému účelu v rozsahu nezbytném k naplnění stanoveného účelu. Tyto údaje v čestném prohlášení jsou v totálně nadměrném rozsahu, v totálním nepoměru. Dále čestné prohlášení vůbec neodpovídá ustanovení paragrafu 33 vyhlášky 182. Toto ustanovení nevyžaduje pro rozhodnutí o poskytnutí příspěvku zdravotně postiženého žadatele to, aby kompetentní úřad posuzoval tuto záležitost také z pohledu příjmů a majetkových poměrů té žádající osoby. Přitom čestné prohlášení je o příjmech a majetkových poměrech. Podle mne úřady porušují vyhlášku 182 i ústavní zásady (například Listinu základních práv a svobod)."
JUDr. Nejedlý upozornil na to, že pokud by byl úřadu dán konkrétní podnět z řad občanů, kteří mají pocit, nebo jsou si vědomi toho, že by ze strany správců a zpracovatelů došlo k porušení jejich práva na ochranu osobních údajů (úniku informací, nedostatečného zabezpečení údajů apod.), mají právo se u Úřadu pro ochranu osobních údajů domáhat nápravy. Na závěr našeho povídání JUDr. Nejedlý ještě dodal: "To, co jsme od vás zjistili, je velmi závažné upozornění na chování některých úřadů v oblasti státní zprávy a je to velmi alarmující. Úřad již podnět má a bude se jím zabývat."
S JUDr. Nejedlým by jistě souhlasili také mnozí naši čtenáři. I jim připadá, že údaje jsou zjišťovány v nadměrném rozsahu.
"Žádala jsem o příspěvek na fax. Odnesla jsem na obvodní úřad vyžádané doklady. Bylo jich zbytečně moc: výměr důchodu, inkaso, nájem, občanka, evidenční list, daňový doklad, zpráva od foniatra, audiogram, doklad o sluchové vadě v procentech, čestné prohlášení o majetku, žádost o příspěvek na fax, dohodu a pokladní doklad (pozn. redakce: o zakoupení pomůcky). Dále se úřednice ptala na podmínky v domácnosti a zapisovala si vše do protokolu."(čtenářka J. B.)
Je pravdou, že některé úřady vyplnění tohoto formuláře nevyžadují a jiné ho používají údajně jen jako doplněk. Proč ho tedy vyžadují, když ho nepotřebují k rozhodování? Jednotný postup přitom není zajištěn ani v rámci jednoho města. Přesvědčili jsme se o tom během návštěvy několika pražských městských částí a také Magistrátu hlavního města Prahy.
Vedoucí humanitárního odboru Obvodního úřadu Městské části Prahy 4 Mgr. Věra Rožková popsala, co požadují po klientech žádajících o příspěvek na KP jejich pracovníci. V první řadě musí mít klient doporučení lékaře. Dále většinou následuje šetření v rodině, které má podle jejích slov sloužit především ke zlepšení kontaktu mezi sociální pracovnicí a klientem. Dále též k tomu, aby klient ukázal, zda pomůcku umí používat. Úřad se zajímá také o majetkové a finanční poměry a ke zjišťování majetkových poměrů slouží typizované čestné prohlášení. K majetkovým poměrům se přihlíží proto, že dávka je nenároková. Zjišťování těchto údajů (zmíněn byl výpis z účtu, vklady na vkladních knížkách, zda má žadatel starobní či invalidní důchod či další jiný příjem) je podle názoru Mgr. Rožkové na místě: "Abychom mohli odlišit, který klient má skutečnou nouzi,tomu dáme maximum, od klienta, který má možnost si v rámci rodiny na dávku přispět."
Mírnější pohled na potřebu detailní orientace v majetkových a finančních poměrech klienta zřejmě převládá u vedoucího oddělení sociální péče Mariána Kálny z Uřadu městské části Prahy 3:
"Vycházíme ze známých předpisů, které pro tuto sociální dávku platí. Pro nás je rozhodující vyjádření odborného lékaře. V žádosti o dávku je závazek žadatele, že kompenzační pomůcku bude mít v držení minimálně 5 let a další podmínkou je podepsání tzv. čestného prohlášení o majetkových a sociálních poměrech."
Marián Kálny přiznává, že se mu formulář příliš nelíbí. "Je to zasahování do soukromí lidí a není to podstatné pro to, jestli člověk dávku dostane, či ne. Podstatné je to, jak je sluchově postižen." Hlavní problém vidí pan Kálny v legislativě, v tom, že některé pomůcky by měly být vráceny do číselníku VZP, měly by být nárokové. Takto ukládá úřadům zákon provádět také sociální šetření v bytech u prvních žadatelů (návštěvy). Je však přesvědčen, že jejich pracovníci postupují v tomto ohledu velmi ohleduplně.
Úřad městské části Prahy 6 má pro žadatele o tento příspěvek připraven formulář žádosti, který kromě identifikačních údajů (jméno, příjmení atd.) obsahuje volné místo pro zdůvodnění žádosti (proč o příspěvek žádám), pro vyjádření odborného lékaře a závazek, že pomůcku bude mít klient v držení nejméně 5 let. K žádosti se přikládá potvrzení o příjmu nebo důchodu a doklad o předběžné ceně KP. Žádné předběžné návštěvy v bytech a dotazy na majetkové poměry žadatelů. Jak uvedla vedoucí tohoto sociálního odboru Jitka Vaňková, nemá podle ní úřad vůbec právo vyžadovat po občanovi v této souvislosti předložení výpisu z účtu. "Myslím, že to k této žádosti nepatří," dodala ještě Jitka Vaňková.
Na Magistrátu hlavního města Prahy nás přijal tiskový mluvčí Mgr. Martin Kupka. Předložili jsme mu kopie nevyplněných formulářů čestných prohlášení z několika pražských městských částí a po nahlédnutí do jejich obsahu přiznal, že by mělo dojít ke sjednocení postupu. Jednotného postupu se dožadují také žadatelé:
"Moje osobní zkušenost coby držitelky průkazu ZTP, je negativní. Pracovníci našeho OÚ postupují tím způsobem, jako kdyby měli dávat příspěvek na kompenzační pomůcku ze svého. Nemohou se přenést přes fakt, že uvádím rodinný domek, který jsme postavili s manželem za cenu odříkání při péči o dvě děti a s půjčkou od banky. Nechtěli jsme totiž čekat na město, které tehdy slíbilo byt až za 10 let. Naše příjmy jsou pod celostátním průměrem se započtením všech obecných příspěvků obou rodičů. Nemohu se ubránit dojmu, že jedině náš okresní úřad má zvláštní metr pro žadatele."(čtenářka Z. K.)
Jak vyplývá ze čtenářských dopisů, ani o schopnosti soc. pracovníků posoudit vhodnost pomůcky pro sluchově postiženého není většina z nich zcela přesvědčena:
"Zaráží mne, že někteří úředníci se chovají vůči sluchově postiženým jako nějací všeznalci, že prý sluchově postižení ani tu pomůcku moc nevyužijí, nebo že budou mít s jejím užíváním problémy. Sluchově postižení přece sami vědí, jakou pomůcku konkrétně potřebují.(čtenář K. P.)
Jak je patrné z popsaných skutečností, představa pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí ČR o tom, že není třeba vydávat žádnou interní směrnici sjednocující postup úředníků ve věci rozhodování o poskytnutí příspěvků na KP, neboť se lze spolehnout na sociální cítění pracovníků OÚ, v praxi poněkud selhává. MPSV doporučilo okresním úřadům nepoužívat formuláře čestných prohlášení pro rozhodování o přidělení dávek pro zdravotně postižené. Avšak používány jsou! Doporučení zřejmě nestačí!
Někde systém funguje, i když jeho pravidla jsou poněkud mlhavá, ale mnohde z mlhy vystupuje pouze nepochopení celé problematiky, jež vede v konečném důsledku k ponižování lidí, kteří vzhledem k svému handicapu mají zvýšené životní náklady, přičemž rozhodně nepatří mezi majetné občany. Naopak, mezi zdravotně postiženými panuje nejvyšší nezaměstnanost. Proč tedy pracovníci MPSV tolerují tato detailní pátrání po jejich majetku?
V říjnu loňského roku proběhla schůzka organizace ASNEP s Mgr. Danou Hacaperkovou a Mgr. Danielou Gabrhelovou z odboru pro sociální politiku MPSV. Zástupci organizací sluchově postižených seznámili obě pracovnice s poměry na úřadech, s formuláři o majetku používanými v těchto souvislostech a navrhli řešení současné situace (vydáním interní směrnice). Pracovníci ministerstva tedy nemohou tvrdit, že nemají patřičné údaje. Na schůzce sice nedošlo k dohodě o vydání směrnice (písemný zápis ze schůze je v kanceláři ASNEP k dispozici veřejnosti), ale Mgr. Hacaperková přislíbila, že bude ministerstvem uspořádáno školení pracovníků okresních a městských úřadů ve věci poskytování příspěvků na KP. Do konce ledna toto školení neproběhlo!
Nemyslíme si, že by současná situace neměla řešení. Jen by se pracovníci ministerstva měli přestat vymlouvat na nově připravovaný zákon, který spatří světlo tohoto světa za dobu značně neurčitou, a měli by upřesnit pravidla hry. Jsme totiž přesvědčeni o tom, že nikdo z pracovníků sociálních referátů okresních a městských úřadů nemá zájem naše sluchově postižené spoluobčany poškozovat. Současný systém však tomu velmi napomáhá.
Na závěr bychom rádi poděkovali za dopisy, které posloužily jako důležité podklady pro tento článek i pro reportáž Televizního klubu neslyšících o kompenzačních pomůckách. Jak jsme slíbili, jména autorů dopisů nebyla nikde zveřejněna (čtenáři se obávali, že by je to mohlo poškodit při dalším jednání s úřady). Ukázky nevyplněných čestných prohlášení zaslané do redakce byly předány k posouzení Úřadu pro ochranu osobních údajů, Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR a Magistrátu hlavního města Prahy.
Připojte se! 